BM - 25. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

25/ Lucas

Mám hromadu práce, kterou musím před zítřejším odjezdem udělat, ale stejně jdu do posilovny, protože se nemůžu soustředit na nic jiného, mé myšlenky jsou neustále u Yulie a bolesti v jejích očích. Když buším do boxovacího pytle, snažím se potlačit představy jí, jak tam sedí, tak daleko a zraněná. Dívala se na mě, jako bych ji zradil – jako bych zlomil její důvěru.

Boxovací pytel lítá ze strany na stranu, jak do něj naráží mé pěsti, jeden tvrdý úder za druhým. Z představy, že se cítí zrazená, chci někoho zmlátit. Co kurva čekala? Že mi ho několikrát vykouří a já vesele ušetřím jejího milého? Že bez námitek ušetřím Mishův život? Nevinného, jak tvrdí, jako by to záleželo na mně. Co vím, tak si ten muž zaslouží zemřít za to, že se jí dotýkal. Když k tomu přidám spolupráci s UUR, bude rád, když ho zabiju rychle.

„Lucasi. Nazdar, chlape. Už končíš?“ Diegova otázka mě zastihne uprostřed série úderů. Otřu si pot z čela a otočím se k mladému Mexičanovi, který už má nasazené rukavice. Za ním stojí několik dalších chlapů, kteří čekají, až na ně přijde řada. Podle jejich výrazů ve tváři a bolavých kloubů na rukou usoudím, že tu svůj vztek vybíjím už nějakou dobu.

„Je to tvoje,“ řeknu a donutím se odejít od pytle. „Do toho.“

Když odcházím z tělocvičny, přemýšlím, jestli se zajít domů osprchovat, ale ještě nejsem dost v klidu na to, abych se viděl s Yulií. Takže se místo toho vydám k Esguerrově domu a použiju sprchu u bazénu. Schovává tam v ní několik triček pro případ nečekané ‚krvavé záležitosti‘, což po sprše využiju. Rychle se opláchnu a zrovna, když si natahuju šortky a čisté triko, zahlédnu známou tmavovlasou postavu spěchající do domu.

Rosa.

Skoro jsem na ni zapomněl. Musela si vzít má slova k srdci, když jsem ji od našeho rozhovoru v kuchyni neviděl. Neublížil jsem té holce moc, ale nemohl jsem si pomoct. Nechtěl jsem, aby slídila kolem Yulie.

Po náročném tréninku se cítím o něco klidnější, takže zamířím do Esguerrovi kanceláře, abych zavolal izraelské zpravodajské službě.

Další dvě hodiny strávíme hovorem s Mossadem, ohledně posledních vývojů v Sýrii a zbytku středního východu. Když skončíme, zvažuju, jestli říct Esguerrovi o tom, co jsem zjistil o UUR, ale rozhodnu se, že není vhodná doba. Promluvím si s ním o tom a o Yulii, až se vrátíme z Chicaga. To už bych měl mít konkrétnější informace, když hackeři konečně uspějí v dekódování složek ukrajinské vlády. Jdeme tedy s Esguerrou dořešit poslední logistické věci pro zítřejší odjezd.

„Až přistaneme, pojedeme přímo do domu Nořiných rodičů,“ řekne. „Chtějí ji hned vidět, i kdyby to mělo znamenat pozdní večeři.“

Už se nepozastavuju nad šíleností této výpravy, takže jen řeknu, „Dobře. Já zůstanu s ostatními a ujistím se, že všichni ví, co mají dělat.“

„Dobře.“ Esguerra se na chvíli odmlčí. „Víš, že s námi jede i Rosa, že?“

Vlastně jsem to nevěděl. „Jede? Proč?“

„Nora ji chce mít u sebe.“

„Dobře.“ Nechápu, co to mění. Pokud… „Mám vzít extra muže, aby na ni dohlédli, nebo bude většinu času s tebou a Norou?“

„Bude s námi.“ Esguerra se zdá podivně veselý. „Nuže dobrá, vypadá to, že je všechno vyřešeno. Uvidíme se zítra v letadle.“

„Měj se,“ řeknu a zamířím ke kasárnám, abych se setkal s Eduardem a Diegem – dvěma muži, kteří budou dohlížet na Yulii v mé nepřítomnosti.

„Projdeme si to znovu,“ řeknu Eduardovi poté, co mu a Diegovi objasním plný seznam instrukcí, týkajících se mé vězenkyně. „Kolikrát přijdete do mého domu, aby si mohla odskočit na záchod a protáhnout nohy?“

Kolumbijec protočí oči. „Třikrát plus v době jídla. Chápeme to, Kente, slibuju.“

„A co uděláte, když se pokusí utéct?“

„Svážeme ji, ale nijak jí neublížíme,“ odpoví Diego s pobaveným úsměvem. „Uklidni se, chlape. Chápeme to. Nedotkneme se jí, pokud to nebude nutné pro to, aby nikam neutekla. Dostane svoje knížky, seriály a ano, jednou denně ji vezmu na procházku.“

„A o celé téhle věci budeme mlčet,“ přepapouškuje Eduardo moje slova. „Nikdo od nás o tvojí špionské princezně neuslyší ani pípnutí.“

„Dobře.“ Tvrdě se na ně podívám. „A jídlo?“

„Přineseme jí jídlo z hlavní budovy a necháme ji si vařit,“ řekne Diego, teď už se směje. „Bude nejlépe živený a bavený vězeň na světě.“

Nevšímám si jeho pobavení. „A v noci?“

„Připoutám jí zápěstí k železné tyči, kterou jsi nainstaloval k posteli,“ řekne Eduardo. „A ani se jí nedotknu. Budu dělat, jako by byla pytel brambor – ale opravdu důležitý pytel brambor,“ okamžitě dodá, když sevřu ruku v pěst. „Vážně, Kente, dělám si srandu. Dobře se o tvou holku postaráme, slibuju. Víš, že nám můžeš věřit.“

Vím to. Proto jsem si je na tenhle úkol vybral. Oba chlapi tu pracují už dva roky a svou loajalitu už dokázali. Možná jim přijdou moje rozkazy vtipné, ale udělají, co řeknu.

Yulia s nimi bude v bezpečí.

„Dobře,“ řeknu a přikývnu. „V tom případě se uvidíme zítra ráno. Buďte u mě přesně v devět.“ S tím opustím kasárny a jdu zkontrolovat nové rekruty.