TLOM - 27. kapitola

Překlad: Liv

Holky,

čeká nás posledních 5 kapitol + epilog a vzhledem k tomu, že brečíte i u hezkých kapitol, tak nemá cenu ani připomínat, že si opět pobrečíte :D
Už mám dopřekládáno, takže se hned pustím do druhého dílu.
Přeji krásné svátky a děkuji za komentáře <3
PS: Karkulka chtěla, ať napíšu spoiler. Takže Heuréka :D

GEORGIA

NA PŘEBYTEČNÉ ENERGII JSEM PRACOVALA tak, že jsem šla běhat. Ve večerních hodinách, protože jsem nechtěla zastavovat a mluvit, ani aby lidi viděli, jak mi skáčou prsa nebo měli sarkastické poznámky o mém farmářském opálení, které šlo vidět v mých šortkách na běhání. Obličej i ruce jsem měla hnědé z toho, jak jsem skoro každý den pracovala venku, ale nosila jsem džíny Wranglers, takže moje nohy se k tomu odstínu ani trochu nepřibližovaly. Možná byla všechna malá města jako Levan, ale lidi si všímali těch nejmenších detailů, komentovali, povídali si navzájem a drbali… takže když jsem nemohla spát, vyhýbala jsem se městu a běhala přes pole, kolem vodárenské věže až ke starému mlýnu. A dneska jsem nemohla spát.

Vzhledem k tomu, že se mí rodiče vrátili zpátky domů a věci mezi mnou a Mosesem se rapidně změnily, byla jsem nervózní a neklidná. Chtěla jsem být s Mosesem. Bylo to jednoduché. A byla jsem si dost jistá, že on chce to stejné. Ale stejně jako to léto před sedmi lety jsme se s Mosesem řítili vpřed rychlostí světla a od odpuštění jsme během pár dnů přešli k věčnosti. A to jsem si nemohla dovolit. Můj táta měl v tomhle pravdu. Teď jsem byla žena, matka – nebo jsem jí alespoň bývala. A už jsem se takhle chovat nemohla. Takže jsem Mosesovi popřála dobrou noc a šla domů jako hodná holka. Ale nadšená jsem z toho nebyla. Rozhodně byl čas odstěhovat se od mámy a táty.

Běžela jsem rychle a nekompromisně, v každé ruce jsem měla mini baterky, které mi osvětlovaly cestu, jak jsem ve stálém rytmu pohybovala rukama dopředu a dozadu. Rodiče nesouhlasili s tím, abych běhala sama, ale jsem dost stará na to, abych se jich nemusela dovolovat a jediné nebezpečí, které mi hrozilo v polích, bylo kvůli skunkům, kojotům a občas chřestýšům. Na jednoho už jsem narazila. Byl mrtvý. Ale nevěděla jsem to až do té doby, dokud jsme ho neviděla druhý den znovu na to stejném místě. Skunci mě zabít nemohli, kojoti měli strach ze mě a kromě hadů mě nic moc neznervózňovalo.

Měsíc zářil, takže byly baterky zbytečné, a když jsem se blížila ke starému mlýnu, do šestého kilometru z mých deseti, jemné světlo měsíce osvítilo to místo a já ho pozorovala. Vypadal úplně stejně. Uvažovala jsem, proč Jeremiah Anderson najal Mosese, aby jí vyklidil a zboural vnitřní stěny, když s tím nakonec nic nedělal. Okna byla pořád zabedněná a tráva kolem byla vyšší, ale ne tak, že by to tady někdo zanedbával sedm let. Někdo na to dohlížel.

Vždycky když jsem běžela kolem, vzpomněla jsem si na zoufalství, které jsem cítila tu noc před Díkuvzdáním před sedmi lety, tu noc, když jsem čekala na Mosese venku a nakonec jsem vycouvala a nechala mu vzkaz za stěračem. Ale vždycky jsem proběhla kolem, ignorovala jsem pocit ztráty a staré touhy. Ale teď, když byla naděje a Moses zpátky, zastavila jsem, abych na chvíli popadla dech. Když jsem před pár týdny viděla obličej, který vykukoval z odloupané barvy na zdi v domě Kathleen, myslela jsem na stěny ve starém mlýně, které Moses taky pomaloval. Něco mi vrtalo hlavou. Nevím, jestli to tam pořád bylo – ta genialita ukrytá v temnotě, staré zaprášené budově, kde to nikdo nemohl vidět. Jednoho dne to někdo bude chtít vidět. A pro mě byl ten den dneska. Šla jsem přes staré parkoviště k zadním dveřím, které vždycky používal Moses, a byla jsem si jistá, že bude zamknuto.

Zkusila jsem otevřít zadní dveře a byly zamčené, přesně jak jsem předpokládala a stejně jako tomu bylo naposledy, kdy jsem to zkoušela. Ale když zkontrolovala horní rám dveří, klíč byl přesně tam, kde ho Moses nechával, když dokončil práci. Vzala jsem ho do ruky, nevěřícně zasunula klíč do zámku nad klikou a otočila jím, pořád v pochybách, že by se dveře otevřely. Ale dveře se se skřípotem rozlétly a já jsem bez váhání vstoupila dovnitř. Nemohla jsem pochopit, proč jsem to prostě nenechala na pokoji. Ale nešlo to. Teď jsem byla tady, měla jsem baterky a bylo tady něco, co jsem chtěla vidět.

Za zadními dveřmi bylo pár malých kanceláří a pak větší místnost, což pravděpodobně sloužilo k nějakému odpočinku. Bez měsíčního svitu bylo uvnitř vše mnohem tmavší a já jsem baterky držela jako dva světelné meče, připravená zničit všechno, co mi přijde do cesty. Čím dál jsem šla, tím víc se to měnilo. Vnitřek byl jiný. Moses zboural všechny menší pokoje ve skladu a já jsem zastavila, mávala světly ve velkých kruzích a snažila se zorientovat. Malba byla podél zadní stěny, v rohu, nejdál od hlavního vchodu, jako by se Moses snažil být nenápadný.

Ta myšlenka mě trochu rozesmála. Moses byl všechno, jen ne nenápadný. Moses v Levan těch šest měsíců v roce 2006, to byl ekvivalent pro nekončící ohňostroj – všechny barvy, rachot, příležitostný oheň a spoustu kouře.

Pořád jsem šermovala světly, dopředu, dozadu a zase zpátky, abych si byla jistá, že nic nepřehlédnu. Světlo v mé pravé ruce střelilo po něčem schouleném u protější zdi a já jsem uskočila, upustila světlo, a když jsem se hosnažila zvednout, kopla jsem ho směrem k tmavé postavě. Baterka se otočila kolem dokola, lehčí rukojeť se otáčela kolem těžkého konce. Když se zastavila, poslala proud světla na místo, kde jsem měla namířeno a ukázala betonovou podlahu a pár nohou.

Zaječela jsem, namířila nahoru svou druhou baterku, abych se podívala, co to tam je. Nebo kdo. Světlo se dotklo tváře a já jsem znovu zaječela, sjela baterkou o kousek dál a našla jsem další skloněnou hlavu a obrácenou bradu. Ze strachu se stala úleva, když zůstaly tváře bez hnutí a já jsem si uvědomila, že jsem našla Mosesovu malbu, která byla plná těl. Sehnula jsem se pro druhou baterku, vděčná, že mě moje nešikovnost nepřipravila o dodatečné světlo.

Ta malba vypadala skoro náladově. A bylo to mnohem kompaktnější, než ten teror na zdi KathleenWrigtové. Pokud to dávalo nějaký smysl, tak byla ta hrůza v Mosesovědlaních. Byl vyděšený a to se ukázalo na každém tahu štětcem. Tohle bylo jiné. Bylo to plné požitků, zvláštností a úžasu, jako malé kousky puzzlí, které jsou nesmyslně poházené okolo. A bylo to nesmyslné. Připomínalo mi to naší diskuzi o oblíbených věcech a milovaných vzpomínkách, až jsem uvažovala, že je to možná jen pět oblíbených všech lidí, kteří byli namalovaní na zeď. Namířila jsem světlo na zeď a snažila se spojit jednu věc s další a nevěděla jsem, jestli to vypadá tak neznámě proto, že byla taková tma a já jsem nemohla osvětlit celý obraz najednou. Některé věci jsem poznávala. Ale bylo jasné, že přidal další. Viděla jsem to v říjnu. On odešel na konci listopadu. A v mezičase se jeho malba ještě rozšířila.

A pak jsem jí našla. Ten obličej uvízl v mé mysli a já jsem nad ním uvažovala poslední dva týdny.

Obě světla jsem namířila na její obličej, abych se mohla lépe podívat a ona se na mě vyčítavě dívala a světlo jí osvětlovala hlavu, jako by měla svatozář. Když jsem si uvědomila, že jí znám, byla jsem otřesená a kroutil se mi žaludek. Byl to stejný obličej, který jsem viděla na čerstvě natřené zdi, když jsem šla k Mosesovi, abych si vzala zpátky fotoalbum. Možná to byl úhel jejího pohledu nebo výraz ve tváři, ale zatímco na zdi Kathleen Wrightové byla sotva povědomá, teď jsem jí poznala. Znala jsem jí. Jendou.

Zvuk starých pantů se odrazil od zdí a na malou chvíli jsem nedokázala poznat, z čeho ten zvuk pochází. Potom jsem si uvědomila, že se otevřely ty zadní dveře, kterými jsem před pár minutami vstoupila. Nechala jsem klíč v zámku.

**

MOSES

KOSTEL V LEVAN je stará budova z cihel, má tyčící věž, široké dubové dveře a byl postaven v roce 1904. V průběhu let proběhlo několik rekonstrukcí, a i když by se mohlo hodit barevné sklo, líbilo se mi to. Připomínal mi léto s Gi, když jsem byl dítě a zvuk varhan mi připomínal, jak jsem vyběhl z dvoukřídlých dveří a zamířil domů, protože jsem toužil po pohybu a zoufale jsem se potřeboval dostat ze své kravaty a černých lesklých bot, které jsem nosil do kostela.

Byl jsem neklidný. Úzkostlivý. Neviděl jsem Georgiu celý den a kromě pár rychlých esemesek, kde jsem napsal svých pět skvělých dnešního dne a Georgiiny odpovědi usmívajícího smajlíka, jsme vůbec nebyli ve styku.

Měl jsem klienta, který za mnou přijel na sezení až do Levan a celý den jsem strávil tím, že jsem maloval spící ženu na stole, její ruka svírala brýle na čtení a kolem ní byla hromádka knih. Ústa měla pootevřená, vlasy kolem tváře jemně zvlněné, opřela si krásný obličej o štíhlou paži a spala. Muž, který si mě najal, mi řekl, že takto často usínala, mezi knihami a málokdy stihla dojít do postele předtím, než odplula do říše snů. Jeho žena náhle umřela loňské jaro a on byl osamělý. Bohatý a osamělý. Bohatí a osamělí byli mí nejlepší klienti, ale soucítil jsem s ním, a když jsme mluvili a když jsem mu říkal, co mi jeho žena ukazovala, nebyl jsem tak příkrý, jako obvykle.

„Neviděl jsem ty náznaky. Všechny varovné signály… prostě jsem je nechtěl vidět,“ řekl. Jeho žena umřela kvůli selhání srdce a on si byl jistý, že by tomu zabránil, kdyby jí poslal k doktorovi.

Odešel bez malby, což bylo normální. Musel jsem tam ještě něco dodělat a za pár dnů, až obraz uschne, mu ho pošlu. Ale odcházel šťastný. Spokojený. Ale já jsem nebyl šťastný ani spokojený a vyrazil jsem na procházku v naději, že se zbavím přebytečné energie, která mi bzučela pod kůží. Chtěl jsem jít k Georgii domů a zjistit, jestli tam byla. Poslal jsem jí další zprávu bez odpovědi a došel jsem ke kostelu, suché listí mi létalo kolem nohou a závodilo přes ulici, když ho vítr tlačil dopředu.

Můj klient mluvil o tom, že se blíží sněhová bouře. Ale v noci nebyla nijak zvlášť zima, i když byl říjen. Ale v Utahu to tak chodí. Sníh jeden den, sluníčko druhý. Domy kolem kostela byly vyzdobeny na Halloween – duchové tančili ve větru, velké dýně na verandách, na oknech a stromech viseli pavouci a netopýři. A když se rozezněly varhany, hodilo se to k Halloweenu tak, že jsem trochu poskočil a pak jsem proklel sám sebe, když jsem si uvědomil, co to slyším.

V kostele se svítilo a blízko dveří byl zaparkovaný tmavě zbarvený pick-up. Zaposlouchal jsem se a během několika tónů jsem věděl přesně, kdo hraje. Vyšel jsem široké schody a vzal za kliku velkých dubových dveří v naději, že bude otevřeno a já se budu moct vplížit dozadu, sklouznout do lavice a na chvíli poslouchat, jak Josie hraje. Dveře se otevřely dokořán a já jsem vstoupil, oči mi okamžitě padly na blondýnu za varhany a muže v zadní řadě, který poslouchal její krásnou hudbu, ze které lezl mráz po zádech, a naskakovala husí kůže.

Byl to ten muž ze hřbitova, manžel Josie, a já jsem si sedl na kraj lavice, ve které seděl on. Byl přímo ve středu, paže měl natažené na obou stranách, nohu měl ohnutou tak, aby mu spočívala bota na koleni, jeho tmavé oči pozorovaly jeho manželku. Když jsem si sedl, otočil své oči ke mně a jednou kývnul, byl to sotva znatelný pohyb a já jsem se rozhodl, že je v pohodě. Taky jsem nechtěl mluvit. Chtěl jsem poslouchat.

Ta hudba byla tak krásná a sladká, že jsem si přál, aby tady byl Eli, jen abych se na něj mohl dívat, zatímco jsem poslouchal, ale celý den si držel odstup a já si všiml, že mi chybí a při téhle hudbě mi chyběl ještě víc. Když Josie dohrála jedno dílo, vzhlédla od kláves a zastínila si rukou oči. Osvětlené bylo pouze pódium, zbytek kaple byl ve stínu, a když mě poznala, radostně na mě zavolala.

„Mosesi? Jsi to ty? Vítej! Samueli, tohle je MosesWright, ten umělec, o kterém jsem ti říkala. Mosesi, to je můj manžel Samuel Yates. Neměl strach, Samuel nekouše.“

Samuel ke mně natáhl pravou ruku a já jsem vstal, udělal několik kroků k němu a sevřel jeho dlaň ve své. Sedl jsem si kousek od něj a Josie okamžitě začala hrát něco nového, nechala nás, ať sami vedeme rozhovor, do kterého se ani jeden z nás nevrhal. Ale zaujal mě, možná proto, že vypadal tak pohodlně, tak zamilovaný do své ženy a taky tak zvláštně ve městě, ke kterému jsme byli oba připojeni. Když začal mluvit, přivítal jsem to.

„Přišel jsi tady malovat?“ zeptal se jednoduše. V hlase měl náznak něčeho exotického. Intonace nebo rytmus, který naznačoval, že je jeho rodný jazyk Navajo. Nebo to byla jen jeho přítomnost. Ten chlap rozhodně vyjadřoval vibrace. Dokázal jsem si představit, že by mohl být zatraceně děsivý, ale to říkají lidé i o mně.

„Ne. Jen poslouchat.“

„To je dobře. Líbí se mi ty zdi tak, jak jsou.“ Byl v tom náznak humoru a já jsem to přivítal s úsměvem.

„Dělá to často?“ Naklonil jsem hlavu k varhanům.

„Ne. Nebydlíme tady. Můj dědeček před pár týdny zemřel. Přišli jsme na pohřeb a pomoct babičce Nettie s pár věcmi. Zítra se vracíme do San Diega. Josie tohle dělá pro mě. V téhle budově jsem se do ní zamilovat. Seděl jsem přesně tady, v téhle lavici.“

Jeho upřímnost mě překvapila.

„Taky jsem se do ní zamiloval tady,“ řekl jsem tiše a jeho oči prudce sklouzly ke mně. Zavrtěl jsem hlavou. „Bylo mi deset. Neměj strach. Její hudba dělala ten kostel trochu snesitelnější. Mám oči pro jinou blondýnu, dokonce i v té době.“

„Georgia Shepherdová je zatraceně dobrá s koni,“ řekl. Takže mu o mně a Georgii Josie řekla.

„To je.“

„Můj dědeček měl zastaralé názory. Byl to ten chlap, který měl rád rodeo, farmaření a ženy podle něj patřily do kuchyně. Ale i on musel uznat, že je něčím jiná. Georgia jezdí jako moje Navajo babička. Nebojácně. Krásně. Jako hudba.“ Kývl směrem k Josie. Seděli jsme několik minut v tichu, než znovu promluvil.

„Je mi líto tvého chlapce.“ Jeho tón byl jednoduchý, jeho hlas chraplavý a já jsem měl blízko k tomu sklonit hlavu a plakat. Místo toho jsem se podíval do jeho očí a přikývl.

„Děkuji.“

Zjistil jsem, že Samuelova jednoduchá soustrast mi přišla stejně tak ohromující jako vítaná. Eli byl můj chlapec. A já jsem ho ztratil. Ta ztráta byla čerstvá. Ta ztráta byla nedávná. Pro mě neumřel před dvěma lety. Umřel před třemi týdny. Pro mě umřel na poli za Georgiiným domem, když mi řekla o tom hrozném dnu, a když jsem viděl, co se stalo. A tenhle muž mi dal potvrzení, které jsem ani nevěděl, že potřebuji.

„Vrátil ses, abys dal ty věci do pořádku.“ Bylo to konstatování, ne otázka.

„Ano.“

„Vrátil ses, abys ukázal nárok na to, co je tvoje.“

„Ano,“ souhlasil jsem znovu tiše.

„Musel jsem udělat to samé. Skoro jsem tu šanci s Josie prošvihl. Skoro jsem jí ztratil. Myslel jsem, že mám čas. Neudělej takovou chybu, Mosesi.“

Přikývl jsem. Jejich příběh jsem neznal, ale chtěl bych. Ještě chvíli jsem poslouchal a pak jsem vstal, už jsem nemohl dál sedět, i když hrála tak krásná hudba a měl jsem kvalitní společnost. Potřeboval jsem vidět Georgiu. Znovu jsem k Samuelovi natáhl ruku a on vstal a vážně jí vzal do své. Byl stejně vysoký jako já a naše oči byly ve stejné úrovni, když jsem vyjádřil vlastní soustrast.

„Je mi líto tvého dědečka. Bude ti chybět. Ale je v pořádku. Víš to, že?“

Samuel naklonil hlavu a uvažoval o tom. Přál jsem si, abych tu poslední část vynechal. Cítil jsem přítomnost jeho dědečka a chtěl jsem Samuelovi poděkovat jediným způsobem, kterým jsem uměl.

„Ano. Věřím tomu. Jsem rádi, že už netrpí. Všichni jsme věděli, že to přijde a mohli jsme se připravit.“

Srdce se mi rozbušilo a dlaně se mi zpotily. Cítil jsem tu úzkost, kterou jsem cítit celý den, jak zaplavuje moje ruce a nohy, když se mi v hlavě rozezněly slova mého klienta a Samuela – skoro jsem jí ztratil, myslel jsem, že mám čas. Věděli jsme, že to přijde. Nechtěl jsem vidět náznaky. Byly tam varovné signály.

Vyběhl jsem z kostela, dolů po schodem a bylo mi jedno, jestli si Samuel a JosieYatesovi myslí, že jsem blázen, jak se o mně říkalo. Běžel jsem přes trávu k domu a snažil jsem se neuvažovat nad tím, co to znamení vlastně znamenalo.

Myslel jsem, že je tady Eli kvůli mně. Myslel jsem, že je tady, aby mě přivedl zpátky k Georgii. Ale já jsem byl zpátky a Eli neodcházel. Eli byl pořád kolem. Pořád byl kolem Georgii. Stejně jako byl můj praděda kolem Gi, pár dnů předtím, než umřela. Stejně jako se mrtví pohybovali kolem dětí s rakovinou. Prostě tak.

Co když Eli přišel pro Georgiu?

A pak tady byla ta dívka. Blonďatá dívka. Všechny ty mrtvé blondýny. Georgia byla blond. I moje matka, dokonce i moje matka se mě snažila varovat. Všechny ty znamení… viděl jsem je, ale nechtěl jsem je vidět. Měl jsem to vědět! Byl to můj život, takhle to bylo vždycky.

Běžel jsem, nadával jsem sám sobě, byl jsem vyděšený, až dokud jsem nedoběhl k Georgii. Proletěl jsem kolem jejího auta a zabušil na dveře, jako blázen, kterým jsem byl. Když mi nikdo hned neotevřel, běžel jsem k postranním oknům, které vedly do Georgiiny ložnice. Klidně mohli přestavět interiér a mě se dostane pohled na něco nevítaného, ale byl jsem zoufalý. Přitiskl jsem obličej na okno a zaklepal v naději, že mě někdo uslyší. Viděl jsem přes mezery v žaluziích. Viděl jsem nástěnnou malbu, kterou jsem namaloval už tak dávno a přemýšlel jsem, jestli se tam někdy Georgia mohla pořádně vyspat.

„Georgio!“ Řval jsem zoufale. Svítila malá lampa na nočním stolku, ale uvnitř místnosti nikdo nebyl. Běžel jsem zpátky k předním dveřím a rozhodl se jít dovnitř, ať už bude otevřeno nebo ne.

Georgia se potácela po chodníku v kraťasech na běhání a tričku, její dlouhé vlasy v chaotickém ohonu.

„Mosesi?“ Úleva v jejím hlase byla stejná úleva, která se nalila do mých končetin, a já jsem třemi kroky překročil trávu, popadl jí, zabalil jí do náručí a potopil obličej do jejích rozcuchaných vlasů, bez ohledu na to, jestli jsem přeháněl. Ještě nikdy se mi neulevilo tak, že se v něčem pletu.

„Tak strašně jsem se bá–“ řekli jsme ve stejné chvíli. Odtáhl jsem se a zadíval jsem se na ní.

„Tak strašně jsem se bála,“ řekla znovu a já jsem sundal jednu ruku z jejích zad, abych mohl uhladit její vlhké vlasy z obličeje. Měla nějaký pruh na jedné tváři, oči vytřeštěné a zuby jí cvakaly. Uvědomil jsem si, že se třese a její paže kolem mě byly obmotané, jako by se snažila nespadnout.

„Georgio?“ Mauna Shepherdová stála ve dveřích domu a v ruce pevně svírala váleček. Krátce mě napadlo, jestli pekla, nebo jestli to popadla, aby se bránila proti muži, který bouchal na dveře.

„Jsi v pořádku, Georgie?“ zeptala se, její oči létaly mezi námi.

„Jo, mami. Jsem. Ale budu na chvíli s Mosesem. Nečekej na mě.“ Georgiin hlas byl pevný, ale její tělo se třáslo a mě se znovu zmocnil strach. Něco se stalo. Nemýlil jsem se.

Mauna Shepherdová krátce zaváhala a pak na Georgiu kývla.

„Dobře. Víš, co děláš.“ Otočila svou pozornost na mě. „Mosesi?“

„Ano, madam?“

„Víc trápení už nezvládnu. Přines mi radost, nebo jdi. Rozumíš?“

„Rozumím.“

„Dobře. A taky čas. Dej nám trochu času. Hlavně Martinovi.“

Přikývl jsem, ale nepromluvil jsem. Protože čas nebyl něco, na co bych mohl kývnout. Čas nebyl nikdy můj přítel. A já jsem mu nevěřil.