TLOM - 24. kapitola

Překlad: Liv

GEORGIA

KAŽDÝ DEN DALŠÍ OBRAZ. Jednou na předním sedadle mého odemčeného auta. Pak opřený o jednu z polic ve stodole. A na všech byl Eli. Eli sedící na plotu, jeho obličej sladký a vážný, že jsem si na tu chvíli skoro vzpomněla, jako by Moses vzal fotku a proměnil jí v umění. Ale neměl žádné fotky. Vzala jsem si je zpátky. A ani jedna fotka se nemohla přiblížit k tomu, co Moses vytvořil – detail Eliho kudrnatých vlásků, když měl hlavu skloněnou a díval se do žluté knížky pohádek, nebo jeho hluboké hnědé oči, které upíral na svého koně, Eliho nožičky v hlíně a to, jak prstem píše svoje jméno do bláta. Vířící tahy štětcem a živé barvy, to byl podpis Mosese - dokonce i to bahno vypadalo, že je namalované v jeho stylu – a já se nemohla rozhodnout, jestli jsem ty obrazy milovala nebo nenáviděla.

Na jednom jsem byla i já. Usmívala jsem se na Eliho otočenou tvář a byla jsem krásná. K nepoznání. Byla to Pieta, ve které byla Georgia Shepherdová v roli milující matky, která zírala na svého syna. Našla to moje máma, když šla ven hrabat listí. Moses obraz nechal na naší verandě. Byla jsem dva kroky za ní, ale našla ho první. A pak ho před sebou držela pět minut, zírala na něj v agónii a údivu, slzy jí tekly po tváři. Když jsem se jí snažila uklidnit, jemně zavrtěla hlavou a beze slova se vrátila zpátky do domu.

Mosesův návrat byl pro mé rodiče neuvěřitelně obtížný a já jsem nevěděla, jak jim pomoct. Neměla jsem tušení jak. Nebo jestli bych měla. A nevěděla jsem, jestli ty obrazy pomáhají. Ale Mosesovo umění už bylo takové, úžasné a hrozné. Úžasné, protože sebou přinesly vzpomínky na život, a hrozné ze stejného důvodu. Čas zapříčiní, že už vzpomínky nebolí a obrousí ostré hrany smrti. Ale Mosesovy obrazy byly plné života a připomínaly nám naší ztrátu.

Pamatovala jsem si, jak Moses mluvil o umění, o mukou a já jsem pochopila, co tím myslel. Jeho obrazy mě naplnili stejným pocitem, muky, až jsem se bála, že se to zhorší, když odvrátím zrak. Tak jsem se na ty obrázky dívala pořád.

Kromě obrazů, která dal tam, kde jsem je nemohla přehlídnout, mě Moses pozoroval z dálky. Viděla jsem ho přes celou pastvinu, když stál u plotu, který oddělovat půdu Kathleen od té naší. Vždycky zvedl ruku, jako že mě vzal na vědomí. Já jsem mu nikdy nezamávala zpátky. Nebyli jsem staří sousedé. Ale stejně jsem to gesto ocenila. Přemýšlela jsem o tom polibku, jeho ruky v mého copu a škádlení ve stáji, a snažila se připravit na další kontakt, i když se ujistil, že ho uvidím každý den.

Většinou, když jsem vedla terapeutické sezení, se mnou byla máma a táta, jako další pár očí a pozorovali koně, zatímco já jsem pozorovala lidi, nebo naopak. Ale táta měl před sebou další kolo chemoterapie a máma jela s ním. Zůstanou na pár dní v Solt Lake City u mé starší sestry a jejích dětí. Máma nechtěla odejít, když je Moses zpátky. Musela jsem se kousnout do jazyka a připomenout si, že jsem si to zavinila sama. Opravdu. Žila jsem pod jejich střechou až moc dlouho. Spoléhala jsem na své rodiče během Eliho života a po Eliho smrti, a teď, ve čtyřiadvaceti letech je moje zatracená chyba, že se mnou zacházejí, jako by mi pořád bylo sedmnáct.

Kupodivu to byl táta, kdo mámu přesvědčil, že když jsem Mosese přežila jednou, přežiju ho i podruhé. Moc se mi nelíbila jeho volba slov, ale držela jsem jazyk za zuby. Táta byl od našeho ranního rozhovoru den poté, co jsem Mosesovi řekla o Elim, strašně tichý. Eliho smrt byla znovu ve vzduchu, blížilo se výročí smrti a všichni jsme se krčili a modlili, aby už to bylo za námi. Že se Moses vrátil do města zrovna tenhle měsíc, bylo jako znamení. Nijak zvlášť dobré znamení. Máma byla nervózní, táta zamyšlený, a pokud jsem k sobě měla být upřímná, tak já jsem byla troska.

Asi bylo jedině dobře, že jsem měla pár dní jen pro sebe. Koně na mě byli naladěni a vůbec se jim nelíbila moje nálada. Trvalo mi dobrou hodinu, než jsem je okartáčovala, očistila jejich kopyta a začala jsem pracovat na svém vlastním stresu, než jsem měla mít sezení s malou skupinou, která sem jezdí každý týden.

Ale můj pocit úzkosti se vrátil v plné síle, když přišel Moses na konci mé hodiny. Nechtěla jsem upozorňovat na sebe ani na něj, a když jsem si uvědomila, že nemá v plánu vyrušovat ani mluvit, dokončila jsem sezení, rozloučila se se skupinou a sledovala, jak nasedají do dodávky, která je odveze zpátky do léčebného centra. Vrátila jsem se do ohrady a doufala, že už bude Moses pryč, ale zůstal a čekal na mě. Když mě viděl přicházet, seskočil z ohrady a šel ke mně. Jeho čelo bylo zvrásněné a já se snažila ignorovat, jak se mi zasekl dech, a ruce se roztřásly, když jsem sledovala, jak se přibližuje. Pořád mě přitahoval. A to jsem nechtěla. Měla jsem z toho strach. Pohrdala jsem sebou kvůli toho.

„Pořád mi ukazuje náhodné věci,“ řekl, zavrtěl hlavou a ani nepozdravil. To bylo jako starý Moses a já jsem se ho nechtěla vyptávat. Nechtěla jsem vědět, o čem to mluví.

„Eli mi ukazuje náhodné věci,“ zopakoval a já jsem cítila, že se mé srdce s divokým zakymácením obměkčilo. Nemohla jsem odolat vábení Eliho, když jsem o něm mohla slyšet, i kdyby to měla být jen pohádka, kterou mi říká muž, kterého bych opravdu chtěla nenávidět.

„Jako co třeba?“ zašeptala jsem, protože jsem si nemohla pomoct.

„Jeho nohy v hlíně, kuřecí nudlovou polívku, Lego, šišky a Calico. Vždycky Calico.“ Pokrčil rameny a strčil si ruce do kapes. „Co myslíš, že se mi snaží říct?“

Najednou jsem se usmívala. Byla to ta nezvláštnější věc. Bylo to ta nejzvláštnější, nejlepší a strašná věc. Usmívala jsem se a oči se mi zalily slzami. Odvrátila jsem se, potřebovala jsem čas, abych se rozhodla, jestli přijmout novou pravdu.

„Georgie?“

Moses čekal, několikrát se dlouze nadechl, aby se uklidnil, a já jsem našla svůj hlas.

„To jsou jeho oblíbené věci. Říká ti svých pět skvělých.“ Můj hlas se změnil a moje oči se podívaly do jeho.

Jeho tvář na vteřinu potemněla a pak mu čelist mírně poklesla, jako by se mu v hlavě rozezněl gong. Vypadal ohromeně. Bez dechu.

„Jeho oblíbené věci. Říká mi svých pět skvělých,“ zopakoval pro sebe. „Myslel jsem, že se mi tím snaží něco říct. Možná mě něco naučit.“ A potom se Moses rozesmál.

„Co? Co je na tom k smíchu?“ Bylo těžké odolat jeho bezradnému pobavení a nakonec jsem se začala usmívat taky, zatímco jsem si utírala oči.

„To je to, co se mi snaží říct všichni. Nikdy předtím jsem tomu nerozuměl. Ty náhodné věci. Každodenní věci. Vždycky mě to přivádělo k šílenství.“ Dusil se těmi slovy, když se je snažil vyslovit přes smích. Ve skutečnosti to nebylo tak zábavné. Ve skutečnosti to možná vůbec nebylo k smíchu.

Zavrtěla jsem hlavou, pořád s úsměvem. „Tomu nerozumím.“

„Víš, kolikrát jsem maloval zátiší těch nejběžnějších věcí? Nejběžnějších věcí, které nikdy nedávaly smysl, ale vypadalo to, že na tom těm mrtvým tak záleží. Knoflíky a třesně, červené růže, bavlněné povlečení a oblečení v komínku. Jednou jsem namaloval obraz s opotřebovanými tretrami.“ Dal ruce na hlavu a smích polevil, když nad tím přemýšlel. „Vždycky jsem předpokládat, že to má velký význam, na který prostě nemůžu přijít. Rodiny ty věci milovali. Přišli, a já jsem namaloval to, co mi jejich blízcí ukázali. Odešli šťastní a já jsem vydělal peníze. Ale nikdy jsem to nechápal. Vždycky jsem si myslel, že mi něco uniká.“

Už jsem se nesmála. Hruď mě bolela a já jsem se nemohla rozhodnout, jestli je to z radosti nebo bolesti.

„A mně opravdu něco unikalo, že?“ Moses zavrtěl hlavou. Otočil se kolem dokola, jako by nemohl uvěřit, že konečně vyřešil hádanku, která nakonec vůbec nebyla těžká.

„Ukazují mi věci, které jim chybí. Ukazují mi své oblíbené věci. Stejně jako Eli… nebo ne, Georgio?“

**

MOSES

BOLEST UVNITŘ MĚ byla nárazová vlna. Ze začátku jen malá. Jenom bolest v zádech a slabost v nohách. Ignorovala jsem to a předstírala, že mám ještě čas. Pořád je brzy. Ale hodiny odbíjely a začalo se stmívat, teplo z ulice si našlo cestu do mého břicha a já jsem ze sebe rvala oblečení, když jsem se snažila uniknout té spalující bolesti. Byla jsem upalována zaživa. Snažila jsem se tomu uniknout, když jsem se nadechla a na minutu se to ztratilo. Ale ta bolest se vždycky vrátila.

Ale horší než bolest byl ten malicherný strach v zadní části mého neuspořádaného mozku. Modlila jsem se tak urputně, jak mě to učili. Prosila jsem za odpuštění a vykoupení, za sílu a šanci začít znovu. A hlavně jsem se modlila za krytí. Ale měla jsem pocit, že moje modlitby nedoputovaly dál, než do vzduchu nad mou hlavou.

Bolelo to. Tak strašně to bolelo. Potřebovala jsem, aby ta bolest zmizela.

Tak jsem prosila o milost. Z něco, co by mě na minutu vzalo pryč, něco co by mě na chvíli skrylo. Jen na minutku. Něco, co by mi dalo poslední chvilku klidu, něco co by mi pomohlo čelit tomu, co bude následovat.

Ale nic takového jsem nedostala, a když se mlha zvedla a horečka zlomila, podívala jsem se dolů do jeho tváře a věděla jsem, že mé rudé hříchy nikdy nebudou bílé jako sníh.

Vzbudil jsem se s trhnutím, ztěžka jsem dýchal a bolest ze snu pořád svírala můj žaludek, tak že jsem si musel nohy a ruce přitáhnout k hrudi.

„Co to sakra bylo?“ zasténal jsem, posadil se a otřel pot z čela. Bylo to jako sen, který jsem měl o Elim a Stewy Stinkerovy, sen, který nebyl sen. A potom jsem se probudil a viděl tu dívku, která byla sestřenice Lisy Kendrickové. Prošla se po mém domě a dotkla se zdi. Měl jsem spojení.

Ale to spojení jsem ještě neviděl. Ne tentokrát. Vstal jsem z postele a mířil do koupelny, kde jsem si umyl obličej a krk studenou vodou, abych zmírnil teplo na kůži, které se dostavilo spolu s těmi epizodami.

Nebyla to moje bolest – v tom snu – nebyla moje. Byla to bolest ženy. Dívky… a rodila dítě. Její myšlenky, její muka a pak dítě v náručí, když se dívala do jeho vřískavého obličeje, to všechno naznačovalo narození dítěte. Jeho vřískavý obličej? Domnívám se, že mám pravdu. Přemýšlela o tom dítěti jako o chlapci.

Možná to byl Eli, ukazoval mi své narození, stejně jako rituál před spaním. Ale nedíval jsem se přes Eliho oči. V mé hlavě nebyly Eliho myšlenky. Ale nic, co se týkalo Eliho, nebylo jako zážitek, který už bych zažil. To spojení bylo jiné. Víc intenzivní, víc podrobnější. Víc všechno. Takže to možná bylo možné.

Ale nezdálo se mi to správně. Eli mi ukazoval obrázky a perspektivu, kterou dokázal pochopit. Jako dítě, které se zrovna narodilo, by neměl takovou perspektivu. Byla to Georgiina perspektiva. Bylo to, jako bych se díval přes její oči, cítil její emoce, její bolest. Její zoufalství. Byla plná strachu a zoufalství. Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem, že se cítila tak sama. Eli měl být oslavován. Ale v tom snu nebyla žádná radost ani oslava. Jen strach. Jen bolest.

A možná to byl jen sen.

To by bylo taky možné. Možná jsem chtěl přepsat historii tak moc, že moje podvědomí vytvořilo moment, který by mě mohl zbavit mé viny a lítosti, takže jsem byl s Georgii v pokoji, když na svět přišel Eli. Usušil jsem vodu na svém krku a sešel schody, aniž bych zapnul nějaké světla, potřeboval jsem sklenici vody nebo možná něco ostřejšího.

Zapnul jsem lampičku v rodinném pokoji. Obrousil jsem celou stěnu, kde se objevila tvář té dívky. Včera večer jsem tu stěnu znovu natřel, překryl jsem Molly a Sylvii a ostatní, bezejmenné a anonymní dívky, žlutou barvou. Už žádná bílá. Bílá mě otrávila. Vytáhl jsem z ledničky pivo a držel plechovku přitisknutou na mé tváři, zatímco jsem měl pohled upřený na veselou stěnu máslové barvy, na které naštěstí nebyla žádná mrtvá tvář. Pro teď. Ráno přemaluju i ostatní zdi.

Mé oči přeskočily na druhou stranu, když se mé myšlenky přesunuli na další část pokoje, kterou budu muset nabarvit. Na protější stěně začala bublat barva.

„Do prdele.“ Toho jsem se bál. Že budu muset obrousit i tyhle zdi. Ale už to bylo víc než týden, co se začala loupat barva na zadní stěně. Ostatní stěny nevykazovaly žádné známky odlupování. Šel jsem k přilehlé stěně a přejel rukou přes popraskané vlnky. A v té chvíli se barva odloupla, jako by tam byl přichycený papírový kapesník.

Matčin obličej na mě zíral smutnýma očima a lehce nostalgickým úsměvem. Už vím, kdo mi poslal ten sen. V tom snu to nebyla perspektiva Georgii, nebyla to vzpomínka Georgii. Patřilo to mé matce.

**

MOSES

BYLO TO ZVLÁŠTNÍ. Od té doby, co jsem se vrátil od Levan jsem zběsile malovat, i když jsem se kontroloval a odolával upuštěným budovám, stájím a stěnám, až jsem se omezil jen na plátno. Každý den další obraz Eliho. Nemohl jsem přestat. Některé jsem nechal Georgii, protože jsem se s ní chtěl podělit tak, jak se ona podělila se mnou o fotky. Měl jsem skoro strach, že se přiřítí a hodí na mě ty obrazy, zatímco mě obviní, že se vysmívám její bolesti. Ale to neudělala. Skoro jsem si přál, aby to udělala, jen abych měl záminku se s ní hádat. Jen abych měl záminku jí vidět.

Políbil jsem jí a celé dny jsem pochyboval o tom, jestli to bylo moudré. Ten polibek byl, jako by mi v hlavě vyrostla fuchsie. Možná proto jsem cítil nutkání malovat. Eli přicházel a zase odcházel, ukazoval mi stejné obrázky a střípky z jeho života s Georgií. Ale poprvé moje obrazy nebyly pro mrtvé. Ty obrazy ani nebyly pro Eliho. Bylo to pro mě. Chtěl jsem, aby byl trvalý. Chtěl jsem dát tu trvalost Georgii.

Ale sen mé matky se mnou otřásl, stejně jako zdi, které se odlupovaly. Několik dní jsem pracoval na domě a dal svoje umění na vedlejší kolej. Nechtěl jsem do obrazů míchat mou matku. Tak jsem místo toho znovu oškrábal všechny zdi v rodinném pokoji a ošetřil zdi tím, co jsem koupil v Nephi na zpracování starých zdí. Nová vrstva žluté, zdá se, držela, jak měla, a já jsem se přesunul na další projekt, zaneprázdnil jsem se fyzickou prací u toho, co jsem dokázal na vlastní pěst, na zbytek jsem si někoho najal a zdálky jsem pozoroval Georgii a přemýšlel, jak překonat propast mezi námi.

Dočasně jsem přestal malovat, i když se mnou Eli nepřestal sdílet obrázky. Ale začal mi ukazovat nové věci. Květiny. Mraky. Cupcaky. Srdíčka. Výkresy připnuté na lednici velkými magnety. Mohl jsem říct, že to pořád byly věci, které miloval. Obrázky byly prchavé a soustředěné. Tlusté červené srdce, cupcaky s nadýchanou polevou a květy u kterých jsem si nebyl jistý, jestli existují někde jinde, kromě fantazie malého chlapce. Byly pestré, multibarevné, kvetoucí zahrada doktora Seusse. Neměl jsem pocit, že to patřilo do jeho skvělých. Tentokrát jsem si byl dost jistý, že se mi snaží něco říct. Zjistil jsem, že s ním mluvím, s tím chlapcem, který mě navštěvoval a zase odcházel, který nikdy nezůstal dost dlouho na to, aby dával perfektní smysl, ale stejně jsem s ním mluvil a doufal, že moje omezení není i jeho.

Sobotu jsem strávil tím, že jsem odstraňoval vanu, záchod a umyvadlo v koupelně Gigi a vyprávěl jsem Elimu o tom, jak jsem poprvé viděl Georgiu. Byl jsem malý. Ne tak malý jako Eli. Ale mladý. Bylo mi devět nebo deset, když jsem jí viděl a zapamatoval si jí. Zírala na mě, stejně jako ostatní děti v kostele. Ale její pohled byl jiný. Sledovala mě, jako by se mnou hrozně chtěla mluvit. Jako by si přála, abych s ní mluvil. A usmála se. Já jí úsměv neopětoval. Ale ten úsměv si pamatuju.

Eli reagoval obrazem Georgie, která se usmívala, držela ho v náručích, točila se s ním na strany, až dokud se oba nezhroutili na trávník a nechali, aby se jim svět točil nad hlavami. Ukázal mi, že na její úsměv taky nezapomněl.

Potom jsem Elimu řekl o tom, jak se mnou Georgia poprvé doopravdy mluvila. Jak se Sackett ve stáji zvedl na zadní a srazil jí k zemi. Jak to bylo všechno moje chyba. Řekl jsem Elimu, že jsem už tehdy věděl, že se mnou Georgia není v bezpečí.

Eliho reakce mě zmátla. Ukázal mi Georgiu, která křičela jeho jméno, tvář měla zbrázděnou hrůzou, když se podívala pod auto ten den, kdy umřel. Byla to Eliho poslední vzpomínka na matčinu tvář, než opustil svět.

„Eli? To nedělej!“ Přitiskl jsem pěsti na oči a vykřikl, bouchal jsem hlavou o nově nainstalované umyvadlo. Fyzicky a psychicky jsem se té myšlence bránil a nechápal, proč mi to Eli znovu ukazuje.

Okamžitě přestal, ale otřáslo to se mnou. Zanadával jsem a chvíli jsem si třel hlavu, abych zmírnil pulsování a smazal ten hrozný obraz. A potom se mi vrátila má vlastní slova.

Řekl jsem mu, že se mnou Georgia nebyla v bezpečí.

A Eli nebyl v bezpečí. I s osobou, která by ochotně umřela místo něj. Udělala by to. Ochotně. Věděl jsem to. A Eli to taky věděl. Třel jsem si temeno hlavy a sledoval chlapečka v černo-modrém pyžamu, který stál tak blízko, že bych se ho mohl dotknout, kdyby to šlo. A on mi pohled opětoval a nechal si svoje obrázky pro sebe, když jsem uvažoval, že nikdo z nás není v bezpečí. Ne doopravdy. Ani před lidmi, které milujeme. Ani před lidmi, kteří milují nás.

„Takže cupcaky… srdíčka… květiny. O co jde, Eli?“

Viděl jsem Eliho, jeho špinavé ruce svíraly nějakou ošklivou, napůl holou pampelišku, kterou podal své matce a Georgia se nad ní rozplývala, jako by měl náruč plnou růží. Potom jsem viděl, jak jí se šťastným smíchem podal formičku plnou bláta. A opět, Geogia dělala oooh a aaah nad tou nabídkou a dokonce předstírala, že si z toho bláta ukousla sousto.

Formička se změnila a Eli kreslil srdíčka. Znetvořené křivé srdíčka, které vypadaly jako trojúhelníky vzhůru nohama s prsy, než opravdové srdíčka. Vybarvil je na bílém papíru každou barvou, doplnil to křivými písmenky, kterými napsal své jméno a podal to Geogii jako prohlášení o své oddanosti.

Obraz náhle zmizel a já jsem zíral na Eliho, držel v ruce hasák a pořád si třel temeno.

„Oh, už rozumím.“ Ušklíbl jsem se se smíchem. „Květiny, dorty, srdíčka. Dáváš mi radu. Velmi pěkné.“ Znovu jsem se zasmál. „Dal jsem jí pár obrazů, ale ty si asi myslíš, že bych měl udělat víc.“

Viděl jsem sám sebe, paže kolem Georgie, a líbal jsem jí. Můj dech se zasekl, když jsem to sledoval, jako by nás někdo natočil. Když jsem si bral její ústa, její ruce svíraly mé. Sledoval jsem, jak moje ruce cestovaly po jejích zádech, až jsem do dlaní vzal její obličej. Neodtáhla se, několik dlouhých vteřin mě nepustila. Ve skutečnosti mi polibek opětovala, její oči zavřené, hlava nakloněná ke mně.

„Eli…“ vydechl jsem a přemýšlel, jak ještě někdy budu moct Georgiu políbit, pokud nás bude sledovat Eli a pamatovat si každý detail, aniž bych věděl, že tam je. Když jsem políbil Georgii, měl jsem strach, že už se Eli nikdy nevrátí. Ale rozhodně mě viděl, jak Georgiu líbám.

A potom viděl, jak ode mě Georgia utekla a já jsem na ní omámeně zíral.

„Tak jo, kámo. To stačí.“

Na Eliho malou demonstraci jsem spustil vodu, protože jsem nijak zvlášť nestál o tu romantickou připomínku. A když moje mentální zdi vzrostly, ztratil jsem Eliho a našel jsem sám sebe ve starém domě, jak si sám pro sebe mumlám, jestli mám zrealizovat Eliho nápady… bez toho, aby se na to díval.