TLOM - 17. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

JELI JSME PO DÁLNICI kousek od Nephi a pak jsme sjeli na starou silnici, která spokojovala Nephi s Levan. Jmenovalo se to TheRidge. Prostě dva jízdní pruhy, kde nebylo nic, kromě polí, které se rozprostíraly po obou stranách silnice. Minuli jsme ZAKROUŽKOVANÉ A s velkým červeným nápisem, který byl dostatečně velký, aby šel vidět z podjezdu a další míli na dálnici, když nabízel unaveným řidičům, aby zastavil a přijel si pro úlevu.

„Jeď zpátky, Mosesi.“

Tázavě jsem se na něj podíval.

„Chci to vidět. Bylo to tam, ne?“

„Molly?“

„Jo. Molly. Chci vidět ten podjezd.“

Nehádal jsem se, i když jsem nevěděl, na co se chce dívat. Můj obraz byl už dávno pryč, přemalovaný a zapomenutý. Stejně jako Molly. Dávno pryč. Zakrytá a zapomenutá. Ale Tag nezapomněl.

Otočil jsem auto a jel po polní cestě, která vedla za podjezdem a pokračovala nahoru do kopců. Pořád tam byly rozbité lahve a obaly z fastfoodů. Rozbitý CD přehrávač, který tam už pravděpodobně nějakou dobu ležel, vzhledem ke značce a modelu, opuštěný na boku s dráty, které vyčuhovaly z reproduktoru. Nechtěl jsem sklo v pneumatice, takže jsem zastavil kousek dál, stejně jako tu noc, která byla už tak dávno. Byl to ve stejný čas v roce. Byl to podobný říjen – až moc teplo, ale předvídatelně krásné. Listy zaplňovaly kopce a obloha byla tak modrá, že jsem se chtěl natáhnout a zachytit tu barvu mým štětcem. Ale tu noc byla tma. Tu noc, když mě Georgia sledovala. Tu noc, když jsem ztratil svou hlavu a možná ještě něco jiného.

Tag se prodíral nepořádkem na zemi a pokračoval v chůzi až do pole, kde se procházeli i psi, nosy těsně u zemi. Potom se zastavil a podíval se kolem, pohled upřel na kopce a snažil se zjistit vzdálenost od podjezdu k zadní části podniků, které byly shromážděné o kousek dál, snažil se najít smysl v něčem, kde nebyl.

Odvrátil jsem pohled a šel k betonové zdi, která byla u ramene dálnice. Byly tam dvě strany, jedna mířila doprava, druhá doleva a já jsem se opřel tak, aby na mě svítilo slunce, zavřel jsem oči a cítil jsem, jak mi prosakuje teplo do kůže.

„Počkej! Prosím, prosím, prosím přestaň ode mě odcházet!“ vykřikla frustrovaně. Cítil jsem v jejím hlase slzy i strach. Bála se mě, ale stejně za mnou šla. I tak za mnou šla. Ta myšlenka mě donutila klopýtnout a zastavit se. Otočil jsem se a dovolil jí, aby mě chytla. A já jí taky chytil, obtočil jsem kolem ní paže a ten prostor mezi námi se stal prostor kolem nás, prostor nad námi, ale ne prostor v nás. Cítil jsem bubnování, bušení srdce pod jejími jemnými ňadry a moje srdce bušilo stejně rychle. Svými ústy jsem otevřel ty její, potřeboval jsem vidět barvy, cítit jak šplhají po mém hrdle za mé oči, jako plameny, které značí požár. Znovu a znovu jsem jí líbal, až dokud neexistovalo žádné tajemství. Její ani mé. Ani Mollyino. Bylo tam jen teplo a světlo a barvy. A nemohl jsem přestat. Nechtěl jsem přestat. Její kůže byla jako hedvábí a její vzdechy jako satén, a já nemohl odtrhnout oči od toho potěšení na její tváři, nebo té naléhavosti jejich doteků, které mě nutily pokračovat.

Georgiiny vlasy, Georgiiny ústa, Georgiina pokožka, Georgiiny oči, Georgiiny dlouhé, dlouhé nohy.

Georgiina láska, Georgiina důvěra, Georgiina víra, Georgiiny výkřiky, Georgiino dlouhé, dlouhé čekání.

A pak se ten křik vášně změnil v něco jiného. V tom zvuku byl smutek. Byly tam slzy. Georgia se svíjela. A její vlasy kolem ní proudily jako voda, která padala z jejích očí a z úst se jí dostavilo zakvílení a její dlouhé, dlouhé nohy už nebyly obmotané kolem mě, ale pod ní, byla na kolenou, žadonila a plakala, plakala, plakala…

Otevřel jsem oči a nebyl jsem si jistý, jestli to byly moje vzpomínky, nebo něco úplně jiného. Bylo mi zle a byl jsem dezorientovaný, jako bych tady dřímal tak dlouho, že jsem dostal úpal. Promnul jsem si krk lepkavýma rukama. Ale nemohl jsem tady být tak dlouho. Tag se pořád toulal po poli a hledal znamení, rozhřešení nebo důvod. Zašklebil jsem se na zapadající slunce a obrátil jsem se zpátky k betonové zdi, abych dal Tagovi ještě víc času, než zjistí, že v poli nenajde ani jednu z těch věcí.

Eli seděl na protější betonové zdi, jeho nohy v pyžamu Batmana měl vytažené nahoru k hrudi, jako by se tam usadil na dlouhé, dlouhé čekání. Jeho kapuce zakrývala tmavé kadeře a ta látka byla vytvořená tak, aby se podobala netopýřím uším, což mu dávalo ďábelský nádech, který kontrastoval s jeho andělskou tváří.

Hlasitě jsem zaklel, hlasitěji, než jsem zamýšlel a můj hlas se odrazil od betonových zdí a donutil Taga, aby se otočil. Zmateně rozhodil ruce.

„Je čas jít, Tagu. Už to tady nevydržím,“ zavolal jsem a odcházel od chlapce, který pilně sdílel obrázky na cválajícího koně, který měl barvu na zádech. Pak se ukázalo velké lano, které mělo perfektní smyčku a usadilo se kolem krku koně, který byl tažen pryč neznámou rukou. Kůň pohodil svou světlou hřívou, smutně zařehtal a běžel s nešťastně skloněnou hlavou. Nevěděl jsem, jak ho osvobodit.

„Pořád mi ukazuje toho bílého koně,“ zamumlal jsem, když Tag nasedl do auta a já jsem sjel na silnici, která nás vedla od jedné bolesti srdce k druhé. Nechtěl jsem tady být. Nedovedl jsem si představit, že by to chtěl Tag. „Pořád mi ukazuje bílého koně, který má skvrny po celých zádech. Stejný kůň, zas a znovu. Ten z malby, kterou jsem namaloval.“

„Paint[1].“

„Cože?“

„Říká se mu Paint. Je to druh koně. To zbarvení. Říká se tomu Paint.“

„Paint.“ Napadlo mě, jestli ten kůň nebyl jen symbolický. Možná to dítě jen chtělo, abych maloval. Možná jsem to předtím neudělal správně.

**

MOSES

TAG ŠEL ZA MNOU, následoval mě předními dveřmi do domu, který byl prázdný. Nebyl tam žádný nábytek, žádné nádobí, žádný koberec. Nic z mojí babičky v domě nezůstalo. Necítil jsem, že by tady bydlela. Rozhodně to nevonělo jako ona. Musel jsem tady vyvětrat, šel cítit jen prach a vlhkost. Byl to jenom prázdný dům. Zaváhal jsem v předsíni, podíval se na schody, které vedly nahoru, potom jsem nahlédl doleva a doprava, zkusil jsem, jestli teče voda a pak jsem se konečně pohnul směrem k jídelně a do kuchyně, kde nezůstalo nic, kromě červených pruhovaných závěsů, kolem malého okna nad dřezem. Záclony v rodinném pokoji taky zůstaly. Ty taky nikdo nechtěl. Ale hádal jsem, že to bylo kvůli toho, že na nich byla barva, než kvůli jejich zastaralého vzoru.

Nikdo nepřemaloval zdi.

Náhle jsem zastavil a cítil Taga, jak do mě narazil. Slyšel jsem, jak se mu zasekl dech v krku a pak pomalu vydechl proud slov, které bych neřekl ani já.

Našel jsem babičku kolem 6:45. Pamatuju si to jen proto, že měla v předsíni hodiny, ze kterých vykoukl pták a každou hodinu zakukal a každou půl hodinu zazpíval. Ale každou čtvrt hodinu pták vystrčil hlavu a hlasitě zapípal, aby vám připomněl, že čas utíká. Varoval vás, že se blíží hodina. To ráno jsem prošel předními dveřmi, napůl ve snách a nemohl jsem se dočkat vlastní postele, kde bych se vyspal z té touhy a lásky, která se mi začala dostávat pod kůži, když na mě vyjekl pták, jako by se chtěl zeptat „Kde jsi byl?“

Lekl jsem se a pak jsem se sám sobě zasmál, vstoupil jsem do jídelny a zavolal její jméno.

„Gi!“

„Gi!“ řekl jsem znovu a slyšel jsem ozvěnu svého hlasu v prázdném domě.

Nechtěl jsem to říct nahlas, ale Tag mě obešel a šel ke stěnám, které byly zaplněné barvami a vzpomínkami. Bylo to jako představení v cirkusovém stanu a všichni byli klauni. Barva byla křiklavá a grandiózní, jedna se slívala do druhé, jedna tvář se stávala druhou, jako fotografie jedoucího auta, kde není zachyceno nic a všechno je zkroucené úhlem pohledu. Našel jsem Gigi v 6:45 ráno. Georgia mě našla v 11:30. Maloval jsem skoro pět hodin a zaplnil jsem zdi ničím a vším.

Pták v hodinách sladce zazpíval, když jsem své bolavé ruce dával nahoru a dolů, zatímco jsem dokončoval tvář, která neměla nic společného s tváří, kterou jsem chtěl vidět. A potom Georgia vstoupila do domu. Chudák Georgia.

„To je Molly,“ řekl Tag přidušeně, jeho ruka spočívala na malbě jeho sestry, která se ohlížela přes rameno a ukazovala, abychom jí následovali. Zlatá barva jejich vlasů se rozprostírala kolem jako řeka a míchala se s vlasy dalších dívek, které byly kolem ní.

Jenom jsem přikývl. Všechno to bylo rozmazané. Většinu jsem si nepamatoval. Nepamatoval jsem si žádný detail. Bylo to jako sen a já jsem měl střípky.

„Kdo jsou ti další lidé?“ zašeptal Tag, jeho oči se pohybovaly z jedné malby na druhou.

Pokrčil jsem rameny. „Některé z nich znám. Některé si pamatuju. Ale většinu neznám.“

„Máš rád blondýny.“

„Ne – nemám.“ Pomalu jsem zavrtěl hlavou a protestoval.

Tag zvedl obočí a významně se podíval na dívky, které obklopovaly Molly a na malbu mé matky, která měla v náručí košík plný nemluvňat.

Jen jsem zavrtěl hlavou. Nemohl jsem mu vysvětlit druhou stranu. Prostě jsem namaloval to, co jsem viděl.

„Mo?“

„Jo?“

„Tohle je zasraně divné. Víš to, že?“

Přikývl jsem. „Nevěděl jsem to. Ne doopravdy. Předtím. Neviděl jsem to. Prostě jsem to žil. Ale jo.“

Oba jsme ještě chvilku zírali, ale pak už jsem to nemohl snést.

„Tak co říkáš na červenou pohovku sem?“ řekl jsem. „Protože si myslím-“

Tag se začal smát, hlasité veselí, které odstranilo pavučiny a přetrvávající hrůzu z místnosti. Zavrtěl hlavou, jako by už mi nebylo pomoci. „Seš blázen, chlape. Opravdu.“

Taky jsem se zasmál a strčil jsem do něj, protože jsem potřeboval ten kontakt. Taky do mě strčil a já jsem klopýtl dozadu, natáhl se po něm a oba jsme se snažili získat lepší pozici, abychom toho druhého dostali na zem. Narazili jsme do zdi a sundali jsme ty pomalované závěsy, až slábnoucí světlo zalilo pokoj. Ale byly to zdi, které se musely sundat. Ne jen záclony. Nebudu v tomhle domě spát, dokud ty zdi nebudou zase bílé.

**

GEORGIA

U KATHLEEN WRIGHTOVÉ BYLO ZAPARKOVANÉ auto. Už dva dny. Přední dveře byly otevřené dokořán, na korbě auta bylo několik plechovek s barvou, žebříkem, rouškou a dalšími věcmi. To auto bylo černé, lesklé a nové. Když jsem nahlédla oknem jako zvědavá maloměšťačka, kterou jsem byla, viděla jsem krémovou kůži sedadel a kovbojský klobouk na palubní desce. To auto nevypadalo jako něco, co by řídil Moses. A taky vím, že by si na sebe nikdy nedal ten klobouk.

Ale pokud jsem věděla, dům pořád patřil Mosesovi. Můj žaludek se nervózně stáhl, ale odmítala jsem si to přiznat. Pravděpodobně to tady přijel vyčistit a pak zase odjede. Asi to chtěl prodat. To bylo celé. Brzy bude zase pryč a já si budu moct dělat svoje. Ale můj žaludek mi nevěřil a celé dny jsem trávila s nervovým šílenstvím, kdy jsem plnila vše na mém seznamu úkolů, ale neměla jsem z toho žádné potěšení. Táta byl zpátky z nemocnice a kromě slabosti byl v pohodě. Máma si dělala starosti a on z toho byl podrážděný, takže jsem se snažila trávit doma co nejmíň času.

Ale být venku znamenalo, že jsem se každých deset minut dívala k zadním dveřím Kathleenina domu. Když jsem ráno vzala Luckyho na západní pastvinu, která vedla až k zadnímu dvorku Kathleen Wrightové, všimla jsem si, že jsou okna holá. Po celá léta byly závěsy zatažené. Teď byly pryč a okna byly otevřené, jako by někdo větral. Slyšela jsem muziku, a jak den plynul, zachytila jsem záblesky Mosese, který vevnitř ještě s někým pracoval. Byla jsem rozrušená a nepozorná, a koně toho využili, což bylo zlé, zejména při práci s koněm jménem Cuss[2].

Ochočovala jsem toho koně pro DalaGaretta, a Cuss byl velký kůň s hrozným přístupem. Jeho jméno shrnulo názor, jaký na něj měl jeho majitel. Dean zavolal mému tátovi a táta se okamžitě obrátil na mě. Je to legrační. Chlapi ve městě nechtějí volat holce, aby naučila jejich koně chování – protože měli strach, že tím přijdou o své mužství – způsobem, který se jim nelíbil. Každý věděl, že když zavolá doktoru Shepherdovi – mému tátovi – aby vychoval jejich koně, ve skutečnosti dostanete GeorgiuShepherdovou, ale tak se ta hořká pilulka polykala snáz. Nezajímalo mě to. Nakonec se s tím smíří. Nakonec si je získám. Stejně jako Cusse. A budu z toho mít nadměrné potěšení.

Byli jsme v kruhové ohradě a já jsem nutila Cusse běhat a skákat, bez ohlávky, prostě jen my dva, abychom si na sebe zvykli. Stála jsem uprostřed ohrady s lanem v ruce a používala ho jako bič, kterým jsem se ho nedotýkala, jen jsem měnila směr a nutila ho respektovat můj prostor. Každou chvilku jsem si stoupla před něj a donutila ho otočit se a běhat, pokud se chtěl dostat pryč ode mě. Aplikovala jsem tlak. Nebylo to nic nového. Nutila jsem ho takhle běhat i minulý týden a teď jsem byla schopná jít na druhou metu. Cuss mi dovolil se k němu přiblížit a já jsem lanem líně točila, mluvila jsem na něj a šla k němu. Zatím to šlo dobře.

Cuss ztěžka dýchal, jeho oči byly přilepené na mně, ale nepohnul se. Konec lana jsem mu jemně položila ke krku a potom ho zase sundala. Udělala jsem to znovu, trochu víc a tentokrát se trochu otřásl. Posunula jsem lano na druhou stranu, hladila ho s ním po krku, aby si zvykl na ten dotek i na lano kolem krku, aby to přestal vnímat. Potom jsem opatrně a pomalu uvolnila smyčku a přetáhla mu jí přes hlavu, kde jsem jí nechala volně viset. Držela jsem v dlaních lano a čekala, až mi řekne ne.

„Zanedlouho bude prosit, aby ho Georgia svázala,“ řekl hlas za mnou. Cuss zařehtal, ostře potáhl hlavou, a přitáhl si i mně, než jsem pustila lano, které mě popálilo na dlaních a nechala ho jít.

„Vidím, že se některé věci nezměnily.“ Oprášila jsem si pálící ruce a otočila se k němu. Nemusela jsem ho vidět, abych ho poznala. Bylo to skoro úleva, že to budeme mít konečně za sebou.

Moses stál za ohradou, ruce měl položené na horní desce a noha mu spočívala na dolní. Po jeho boku stál muž, párátko v puse a jeho postoj byl stejný jako Mosesův. Ale tady podobnost končila.

„Zvířata tě pořád moc nemusí, co?“ řekla jsem. Potěšil mě můj klid.

„Nejsou to jen zvířata. Moses má stejný vliv i na většinu lidí.“ Ten cizinec se usmál a natáhl ruku přes plot. „Ve skutečnosti si myslím, že jsem jeho jediný přítel.“ Šla jsem k němu, k Mosesovi, a potřásla si nabízenou rukou.

„Ahoj, Georgio. Já jsem Tag.“ V jeho hlase byl slyšet Texas a vypadalo to, že kdyby chtěl, dokázal by Cusse zvládnout. Při pohledu na něj se vám vybavil dobrý vesnický chlapec s trochou bývalého trestance. Vypadal dobře takovým drsným způsobem, i s nosem, který potřeboval narovnat a vlasy, které potřebovaly stříhání, ale jeho úsměv byl oslepující a stisk ruky pevný. Uvažovala jsem, jak skončil s Mosesem.

Potom jsem potkala Mosesův pohled, jeho zlato-zelené oči byly zvláštní, ale pořád tak nádherné, v jeho tmavém obličeji. A stejně jako před týdnem v přeplněném výtahu se posunula země pod mýma nohama, jen trochu, ale dost na to, abych uvažovala, jestli se změnila půda pod mýma nohama nebo jsem měla zkreslený pohled. Pravděpodobně jsem na něj zírala až moc dlouho, ale on taky zíral, a naklonil hlavu na stranu, jako by taky potřeboval narovnat pohled na mě.

Muž vedle Mosese si nepohodlně odkašlal, potom se trochu usmál a pod vousy zamumlal něco, co jsem přeslechla.

„Co se děje u Kathleen? Budeš ten dům prodávat?“ zeptala jsem se, ukončila to oboustranné vyčkávání s Mosesem a otočila se pryč. Cuss měl pořád ovinuté lano kolem krku, tak jsem sebrala ještě jedno z plotu vedle Taga. Cuss se loudal na opačné straně ohrady, jako by měl přestávku.

„Možná. Právě teď tam jen uklízíme,“ odpověděl Moses tiše.

„Proč?“ vyzvala jsem ho. „Proč teď?“ Znovu jsem si ho prohlížela, bez úsměvu a ochoty vést řeči o ničem s velkou chybou. A přesně to byl. Velká chyba. Chtěla jsem vědět, co tady dělá. A chtěla jsem vědět, kdy odejde. Kroužila jsem směrem ke Cussovi, řehtal a třásl se, chtěl utíkat, ale zjevně ne k cizincům u plotu.

„Byl čas,“ řekl Moses jednoduše, jako by čas byl víc neúprosný než já.

„Měla bych zájem to koupit, kdyby ses to rozhodl prodat.“ Dávalo to smysl. Uvažovala jsem o tom už dlouho, ale nechtělo se mi nahánět Mosese a dávat mu nabídku. Ale teď byl zpátky. A pokud bude prodávat, ten dům mi dával smysl, vzhledem k tomu, že hraničil s pozemkem mých rodičů.

Neodpověděl a já jsem pokrčila rameny, jako by mi ani nezáleželo na tom, co s tím domem udělá. Udělala jsem několik kroků ke Cussovi a nechala ty dva nevítané návštěvníky, ať si jdou po svých.

„Georgio? Patří ti ten kůň?“ zeptal se Moses ostře.

„Kdo, Cuss? Ne. Jen ho učím se chovat.“ Nevzhlédla jsem, prostě jsem pokračovala směrem ke koni.

„Ne. Ne tenhle kůň.“ Mosesův hlas zněl divně a já jsem vzhlédla, abych se podíval na pastvinu v dálce, kde se pásli další naše koně.

Bylo to o kus dál, páslo se tam půl tuctu koní, včetně Sacketta a Luckyho, které jsme používali výhradně na koňskou terapii a nic jiného. Lucky se ukázal jako nejsladší a nejmírnější chlapák na světě. Stal se z něj úplný beránek.

„Ten Paint. Je ten Paint tvůj?“ zeptal se Tag a jeho hlas byl stejně napjatý.

„Calico? Jo. Je naše.“ Přikývla jsem, a našla očima hezkou klisnu s bílou hřívou, jasnými barvami a cítila jsem známou bolest v srdci, kterou jsem cítila vždy, když jsem se na ní podívala.

A Moses najednou kráčel od ohrady, přecházel půdu zadní části jeho domu a vzdaloval se bez ohlédnutí nebo „uvidíme se později.“

Tag a já jsme sledovali, jak odchází, a já obrátila bezradné oči na Mosesova přítele.

„Zeptala bych se, co to má kruci za problém, ale přestalo mě to zajímat už dávno.“ Natáhla jsem se ke Cussovi a chytla lano kolem jeho krku pevněji, než bych to udělala za jiných okolností. Vzepjal se na zadních a pohodil hlavou, takže jsem začala litovat své uspěchané reakce. Podařilo se mi z jeho krku sundat lano a snažila jsem se zabránit, aby se mě dotkly jeho zuby nebo kopyta.

„Kvůli němu doufám, že to není pravda,“ odpověděl Tag upřímně, což mě zmátlo ještě víc. Ale odrazil se od plotu, aby následoval Mosese. „Rád jsem tě poznal, Georgio. Nejsi vůbec taková, jak jsem čekal. A jsem za to rád.“

Neměla jsem žádnou odpověď, tak jsem sledovala, jak odchází. Po dvaceti krocích se otočil a zavolal přes rameno, „Bude těžké ho zlomit. Nejsem si jistý, jestli Cuss chce, aby na něm někdo jel.“

„Jo, jo, jo. To říkají všichni, než si je osedlám,“ odpověděla jsem.

Slyšela jsem jeho smích, když jsem se otočila zpátky na Cusse.

---

[1]Paint – česky malovat

[2]Cuss – česky kletba, nadávka