TC - 26. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Sin City^[1]

Když přistaneme v Las Vegas, Charlie spí. Hlavu má opřenou o okno a vlasy okolo tváře. Odhrnu jí je. Nic necítila. Nic jsem nezpůsobil.

Pilot znova promluví z reproduktorů a to ji probudí.

„Sakra,“ řekne. „Usnula jsem. Už jsme tady?“

Kývnu, nakloní se a zamává Bluovi. Annabelle taky usnula, ale její spánek není tak…blažený. Chrápe, plácá se a Blue jí nastrkal kousky papíru do pusy.

Blue s ní třese, aby ji probudil.

Annabelle okamžitě polkne i papíry.

„To bylo tak hnusné,“ řekne Charlie ospale.

Annabelle začne kašlat a hnusně se dívá na Blua. „Co jsi provedl? Právě jsem něco spolkla?“

Blue ji obejme. „Jsi moje nejlepší kamarádka na celém světě.“

„Vypadni ze mě, ty pijavice,“ řekne a usměje se.

Vystoupíme a jdeme k taxi. V dálce vidím výraznou pyramidu a na jejím vrcholu zářící světla. Je to panorama, které jsem viděl už tolikrát. Vyrůstal jsem s otcem, který byl liberální a stále pryč, energickou matkou a tak jsem si často dělal, co jsem chtěl. A díky neustálému přísunu peněz, byly mé požadavky nekonečné. Když přemýšlím nad svým životem, je zajímavé, že jsem takto zemřel. Bylo to tak…běžné.

„Nevěřím, že jsme tady,“ řekne Charlie. Když vyrazíme, dívá se z okna na panorama. „Je to úžasné.“

„Zblízka je to ještě lepší,“ řeknu.

„Nevěřím, že jsme ve Vegas,“ vydechne Annabelle.

„Myslím to vážně.“

„Já vím,“ řekne Blue. Podívá se na Charlie, ale mluví na mě.

„Jsem rád, že jsme mohli jet.“

Usměju se. „Jen počkejte, než budeme v hotelu.“

O 20 minut později jsme u V hotelu, prakticky u nejnovějšího Vegaského drahokamu. Zaplatím řidiči, vezmeme si věci a jdeme dovnitř. Při vstupu do hotelu nás přivítá cinkání automatů a Charlie začne ukazovat okolo sebe.

Hledí na zdi, které mění každých pár sekund barvy a na lustr vyrobený z hodin. Přejede dlaněmi po malých strategicky umístěných postelích, které naznačují všechny hříšné věci. A nakonec se rozzáří na muže za pultem, který je od hlavy v patě oblečený v kůži a podává mi klíče od pokojů. Rád si představuju, že je tak oblečený kvůli Halloweenu, který je v neděli, ale tak trochu o tom pochybuju.

Všem podám klíče a Annabelle začne poskakovat.

„Máme vlastní pokoje?“ řekne. „Vypadni.“

„Ne.“

Jdeme chodbou k pokojům a Charlie pohupuje boky do rytmu hudby. Stěny jsou ozdobeny rudým sametem a podlaha je z černobílých kachliček. Nad hlavami máme různě propletené výjimečné nahrávky. Všechno je postaveno kvůli večírkům, což je důvod, proč jsem jej vybral.

S Bluem jdeme bok po boku. Pokaždé, když kolem nás projde holka, oči mu skoro vyskočí z hlavy.

Zašeptám mu: „Jsou tady dost jiné, co?“

Narovná se a zrudne, ale chová se, jako kdyby nevěděl, o čem mluvím.

Uvnitř proskleného výtahu zmáčknu tlačítko 30 podlaží a vyrazíme. Pokaždé, když projedeme novým podlažím, strop výtahu změní barvu. Annabelle a Charlie začnou říkat barvy, jako kdybychom je neviděli.

Když přijedeme na naše patro, holky vběhnou do svých pokojů. Ukážu Bluovi správný směr a zamračí se na mě, jako kdyby mu to vadilo. Nejsem si jistý, co bych musel udělat, abych nad ním vyhrál.

Je mi to jedno.

Annabelle a Charlie během šesti sekund zmizí ve svých pokojích a pak se vymění, jestli je druhý jiný. Každý pokoj je vyzdobený jinak a námět celého patra je marnivost.

Nejsem si jistý, jak jsem skončil v takovém patře.

Ach, počkat, jsem marnivý.

Nakouknu do Charliina pokoje a samozřejmě skáče na posteli. Stěna za postelí je celá ze skla a za ní je úžasný výhled na město. Pokaždé, když vyskočí, vypadá to, jako kdyby ji drželo město. Jako by byla jednou z těch budov. Jako by byla novou zářivou atrakcí.

Annabelle vběhne dovnitř, ale zastaví se ve dveřích.

„Čau,“ řeknu. „Vadilo by ti, kdybych si na chvilku promluvil s Charlie?“

Přestane se usmívat, ale kývne. „Čau, Charlie,“ zavolá přes mé rameno. „Zaklepej na mě, až domluvíš s Dantem.“

„Anno, ujistíš se, že za dvě hodiny budete všichni v mém pokoji?“ zeptám se jí.

„Za dvě hodiny? Teď je 9. Co budeme dělat do 11?“

„Oprava. Super lidi se objevují pozdě. Tak to funguje.“ Mrknu a zavřu dveře.

Charlie se posadí na postel. Je zmatená, než zavřu dveře a posadím se na nebesky modré dvojkřeslo. Obrovský a nóbl pokoj je ozdobený zrcadly. Na nástěnných zrcadlech jsou fotografie známých lidí. Na černých kachličkách na podlaze je velký bílý koberec a za prosklenými dveřmi je balkon.

Pokud tady nebude chtít být krásná, tak nevím.

Charlie si dá nohy na jednu stranu a s očekáváním se na mě dívá. Jako kdyby věděla, co se bude dít.

„Líbí se ti tady?“ zeptám se. Vezmu si z křesla malou dýni, která patří určitě k Halloweenské výzdobě.

Prohlíží si pokoj. „Je tak úžasný.“

„Je, že?“

Nastane ticho. Chci, aby žádala o víc krásy. Pokud tomu můžu nějak pomoct, raději bych netlačil. Abych dokončil úkol s čistým svědomím.

Počkat.

Zadívám se jí do modrých očí. „Dante,“ řekne váhavě: „proč bys nás tady vozil?“

Zatlačím si jazykem na zuby, když přemýšlím, jak odpovědět. Rozhodnu se pro pravdu.

„V Peachvillu se tak dusím. Potřeboval jsem se na chvíli dostat pryč. A proč to neudělat s kamarády, co?“

Dobře, to je částečná pravda.

Upravuje si viditelně pomačkané tričko. „Nebylo to protože…sis myslel, že bych žádala víc, kdybys mě tady přivezl?“

Předstírám, že to nevím. „Víc čeho?“

Zúží na mě oči. Nežere to.

„Ach, víc ohledně té smlouvy,“ řeknu. „Ne, to ne. Prostě jsem se chtěl dobře bavit.“

Nic víc. Nic dalšího neříkej.

Charlie si kouše ret, usměje se a kývne. „Dobře.“

A jen tak mi věří. Nechápu, jak mi najednou tak věří. Rozhodnu se chytit se šance. „Proč? Myslela sis, že budu chtít, aby sis přála víc?“

Přejde pokoj a otevře dveře na balkon. Najednou k nám dolehnou zvuky ulice: troubení aut, křik lidí, dunící hudba. Je ke mně zády, když se zeptá: „Já nevím. Co si myslíš?“

Opřu se lokty o kolena a snažím se chovat nenuceně. „Asi když budeš žádat víc, tak proč ne tady?“

Zdá se, že jí ztuhla ramena. Ale rozhodnu se, že jsem si to představil.

Otočí se a usmívá se. „Možná ano. Proč ne?“

„Skvělé! Dobře.“ Postavím se a jdu k ní. Položím jí ruce na ramena. „Žiješ jen jednou, Charlie. Ty a já to víme lépe, než ostatní.“

Zatváří se zraněně a hrudník se mi stáhne. Trochu jí zatřesu rameny. „Hej, víš, že jsem to tak nemyslel.“

„Jo, já vím.“ Kývne, i když klesne pohledem k podlaze.

„Žiješ jen jednou.“

„Přesně tak. A co tohle? Oblékneš se a vezmu tě i s kamarády na cestu po městě. Ukážu ti, co znamená být na párty.“

„Nemám co na sebe.“

Podívá se na pomačkané tričko, džíny a ošoupané tenisky. Má pravdu.

Zvednu jí bradu, než se mi podívá do očí. „Nedělej si s tím starosti,“ řeknu jí. „Vyřeším to.“

---

[1]Sin City – město hříchu