TB - 16. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Tak konečně mají svůj domeček (nebo spíš hrad) a probíhá stěhování ve velkém stylu. A zase tu sehraje svou roli ta proklatá drahá taška. Vzpomínáte si na ni ještě?                           Sinnel

„Přála bych si, aby všechna moje stěhování probíhala tak jako tohle.“ Okouzleně jsem sledovala, jak muž s velice širokými rameny vložil poslední úhledně zabalené krabice do zadní části stěhovacího vozu.

Vedle mě stál Neil a procházel své zprávy. Byl konec dubna, slunce svítilo, ale bylo docela chladno. „Jsem rád, že jsme s tím počkali, až bude trochu tepleji,“ zabručel.

„Co se stalo s „Vyrostl jsem na Islandu, jsem Viking a můžu se bosý projít po sněhu?““ škádlila jsem ho.

„Jen to, že zimu snáším, neznamená, že si v ní libuji.“ Zamračil se na zadní část stěhovacího vozu. „Tohle skutečně nemůže být všechno.“

„Ověřila jsem si to a dvakrát to zkontrolovala. Všechno kromě nábytku.“ Srdce se mi trochu zachvělo. S prodejem bytu jsme aktuálně nespěchali, protože Neil usoudil, že by se mohl hodit, kdybychom někdy potřebovali zůstat přes noc v centru. Napadlo mě, zda jeho neochota se s ním rozloučit není zakořeněná se stejnou sentimentalitou, kterou jsem k tomuto místu cítila i já. Byl to náš domov, místo, kde jsme si poprvé navzájem řekli: Miluji tě, kde jsme udělali některá naše obtížná rozhodnutí, která předurčila náš další vztah a díky kterým jsme se stali silnějšími.

Ten odchod bolel mnohem víc, než bych čekala.

Jako by mi četl myšlenky, zahleděl se do jasného dubnového nebe a řekl: „Víš… i když jsem tohle místo miloval a vytvořili jsme si zde několik velice dobrých vzpomínek, nikdy to nebyl „náš“ skutečný domov, že? Pohneme se vpřed a usadíme do našeho nového domu. Uděláme ho naším.“

Vždycky jsem měla o vlastním domě trochu jinou představu. Něco, co bylo plně zařízeno nábytkem, poskytovalo méně příležitostí pro postupné zařizování. I když jsem věděla, že by Neil nemrkl ani okem, kdybych požadovala, abychom pořídili veškerý nábytek nový a to místo renovovali. Tohle nebyl můj styl. Přišlo mi to jako obrovské plýtvání, příliš benevolentní, příliš –

„Madam? Je to skoro za námi,“ řekl jeden ze stěhováků, který stál za mnou, a když jsem se otočila, k mému zděšení držel oranžový box Hermés.

„Co to je? Může to být ta kabelka za sto tisíc dolarů, kterou přede mnou moje snoubenka už pár měsíců skrývá?“ zeptal se Neil s náznakem humoru v hlase. Položil mi ruku na rameno a naklonil se mi k uchu. „Procházím výpisy z našich kreditních karet, Sophie.“

Obličej mi hořel studem, jak mě prokoukl a taky z těch otevřeně opovržlivých pohledů stěhováků, když Neil vyslovil její cenu v dolarech. Nechtěla jsem je z toho vinit, pravděpodobně to byla nevědomá reakce.

Vzala jsem krabici a otočila se k čekajícímu autu. Museli jsme se ještě nějak dostat do Sagaponacku Maybach, kam se Tony přestěhuje. Stěhovák zavřel dveře auta a pak zamířil na sedadlo spolujezdce.

Když si Neil sedl vedle mě, vyhýbala jsem se jeho pohledu. Na klíně jsem držela tu hloupou, usvědčující krabici.

„Mám to dát do kufru se zbytkem cenností?“ zeptal se a já propukla v pláč.

„Hrozně moc se omlouvám. Nevím, na co jsem myslela. Byla jsem v obchodě, takové divné místo v sousedství a ti prodavači byli tak arogantní prodavači a mně to najednou přišlo jako ta scéna v tom starém filmu -“

„Ach bože, řekni mi, že to není narážka na ten „starý film“ Pretty Woman,“ řekl, jako by ho na tom celém fiasku nejvíce místo mého prohřešku zaujal tenhle aspekt.

Nedokázala jsem se přestat propadat hanbou. „Skutečně jsem tu tašku nechtěla, ale vzala jsem si ji. Je tak pěkná a moje máma pořád žije v přívěsu a já se stěhuju do toho obrovského domu a koupila jsem si tašku za sto tisíc dolarů, Neile! Zasranou tašku! Vůbec se mi nelíbí, kým se stávám!“

„Sophie, o tu kabelku se nestarám.“ Natáhl se po mé ruce. „Skutečně, je mi to úplně jedno.“

Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem svými vodnatými očima. „Ale ty jsi byl v poslední tobě tak vystresovaný kvůli penězům -“

„Byl jsem ve stresu, protože moje jediná dcera se vdává,“ trpělivě přiznal. „A ano, stojí mě to malé jmění. Ale v žádném případě nehrozí, že z nás budou chudáci. Pokud se nestane něco skutečně katastrofálního se světovou ekonomikou, vždycky budeme mít víc peněz, než kdy můžeme utratit. A tvoje kniha se prodává dost dobře, takže to není ani o tom, že by sis ty sama tu tašku nemohla dovolit pořídit i na vlastní náklady.“

V tom měl pravdu. I’m Just The Girlfriend vydělala za měsíc víc, než kolik jsem dostala zálohu, a když mě India informovala o výši zisku z prodeje, skoro jsem omdlela.

I tak mi to, ale přišlo jako plýtvání, zvlášť když jsem vzala v úvahu, jak moc moje máma musela pracovat, jen aby udržela hlavu nad vodou. Celé moje dětství nás od katastrofy dělila jen jedna výplatní páska.

„Prostě… skutečně jsem tím zahanbena.“ Pokrčila jsem rameny. „Nemůžu si na to všechno zvyknout. Tím, jak jsem žila, jak stále ještě žije moje rodina… cítím se špatně.“

Neil mlčky seděl, což značilo, že je se mnou nutné zacházet se vší jemností jako s odjištěným granátem. „Myslíš, že to je jen jednoduše reakce na stres z toho stěhování? Nikdy dřív jsi nevlastnila žádnou nemovitost a tohle není zrovna startovací bydlení. Je naprosto přirozené, že jsi nervózní.“

„Není to tak, že…“ mávla jsem rukou. „Možná máš pravdu. Možná jsem ve stresu. Ani nezvládnu dokončit větu.“

„Můžu se na tu kabelku aspoň podívat?“ zeptal se Neil se svým pokřiveným úsměvem. „Musí být velice zvláštní.“

Zvedla jsem víko. Uvnitř, zasazená do pečlivě složeného hedvábného papíru s logem Hermes byla uložena samotná kabelka. Skoro jsem se tam bála podívat: nedívala jsem se tam od okamžiku, kdy jsem tu krabici uložila.

Neil při pohledu na světlou kůži z aligátora slyšitelně vydechl. „Ach, to je… Dobře, už můžu pochopit, proč to tolik stálo.“

Samozřejmě, že ano. Ten člověk poznal kůži, vzhledem k jeho fetiši na boty. Natáhl dva prsty – přísahám, že se mu při tom třásla ruka – a pohladil lesklou aligátoří kůži, jako by se dítě mazlilo s kachničkou.

„Ach, Sophie. Skutečně je vynikající.“ Potřásl hlavou. „Jestli ji nechceš, budu ji nosit. Dal bych za to každý zkurvený dolar, abych použil jednu z tvých frází.“

Jak to, že vždycky dokázal říct tu správnou věc, aby mi zvedl náladu? „Skutečně kvůli tomu nešílíš?“

„Musím přiznat, že jsem byl trochu naštvaný, když jsem dostal ten příkaz a zjistil, kolik jsi utratila, aniž by ses o tom zmínila. Ale tys nikdy nebyla v pohodě ani s tím, abych ti koupil zatracený balíček žvýkaček, aniž bys to potom nezpracovávala skoro k slzám. Myslel jsem si, že to možná nějaká mimořádně nákladná forma terapie osobního růstu.“

Nemohla jsem se ubránit smíchu smíchaným se slzami. „Skutečně se omlouvám.“

„Nevadí mi to, když utratíš naše peníze, jen mi prostě řekni o velkých nákupech. Můžu mít víc peněz než sám Bůh, ale potřebuji udržovat svoje účty vyvážené.“

Jízda do nového domu byla dlouhá a poskytla mi dobrou představu o tom, jak pekelné dojíždění autem by to bylo. Nedokázala jsem si představit, že bych každý den dojížděla dvě hodiny do města, ale vypadalo to, že Neil se k tomu staví pozitivně.

„Víš, musím si z garáží vyzvednout Ferrari,“ řekl a já skoro nadskočila na sedadle. „Tenhle motor je oproti Ferrari jako nic.“

„Ne!“ Věděla jsem, co to „jako nic“ znamená. Měl představu, že se bude řítit po dálnici šílenou rychlostí.

Zamračil se na mě. „Sophie, jsem na odchodu do důchodu. Musím si užít svou vlastní zábavu.“

„Tvoje představa zábavy by nikdy neměla zahrnovat super drahá auta a plnou peněženku pokutových lístků za překročenou rychlost.“

„Potom máme naprosto rozdílné představy o tom, co znamená „zábava“,“ zabručel.

Protože jsme si nemovitost letěli prohlédnout, neměla jsem možnost podívat se na příjezdovou cestu a hlavní bránu. A skutečně tam byla brána. Tyčící se černá kovaná železná brána zasazená do zastrašující, nepřátelské dvanáct stop vysoké původní kamenné zdi. Zastavili jsme u bezpečnostního zařízení, kam Tony zadal kód a brána se otevřela. Po projetí se za námi zavřela. Na druhé straně zdi byla strážná budka a uvnitř seděl uniformovaný strážný.

„Skutečně je tohle nutné?“ zeptala jsem se a otočila se do zadního okénka.

„U pozemku této velikosti a s tak izolovaným domem jako je tenhle, se skutečně budu cítit mnohem příjemněji s nějakou ochrankou.“ Neil stáhl okénko. „Vůně oceánu. Nemůžu uvěřit, že jsem chtěl strávit důchod v Somersetu a tohle si nechat ujít.“

 „Nemůžu uvěřit, že máme bezpečnostní ochranku.“ Stále jsem byla ještě trochu nesvá a nenechala jsem to být. „Chci tím říct, musím udělat něco zvláštního, když budu chtít odejít? Co když budu chtít spontánní?“

„To je bezpečnostní služba, ne věznitelé,“ trpělivě mi řekl. „Můžeš přicházet a odcházet, jak se ti zlíbí. Já vím, že na to nejsi zvyklá, ale musíš si uvědomit, že tvůj život je teď diametrálně odlišný. Jednou z věcí, se kterými je nutné se vyrovnat, bez ohledu na to, jak nepříjemné to může být, je nutné mít na paměti, že díky penězům je nutné zachovávat i určitou míru opatrnosti.“

„Tuším, že vím, co tím myslíš. Koupil jsi dům za sedmdesát osm milionů dolarů a nechceš, aby s tebou někdo kvůli tomu vyjebal.“

„To je ono, ale co je mnohem důležitější, nechci, aby někdo vyjebal s námi. Až veřejně oznámíme naše zasnoubení a poté se staneme manželi, tvoje jméno se objeví ve společenských rubrikách. A jsou lidé, kterým se to nemusí líbit.“ Znovu se podíval na mě. Musela jsem vypadat naprosto vyděšeně, protože jeho výraz změkl. „Drahá, nechtěl jsem tě vystrašit. Nikdy se nic nestalo mě ani Emmě. Elizabeth neměla žádné problémy. Ale když byla Emma mladší, byly tu určité dopisy, nějaké… No, byly tu výhrůžky.“

„Směřované na Emmu?“ Nedovedla jsem si představit, jak se musel cítit. Miloval Emmu víc než jakoukoli lidskou bytost na téhle planetě.

Přikývl. „Teď jsem trochu opatrnější. Ale ne přehnaně, nemysli si.“

„No, asi ne.“ Zatím jsem moc nepřemýšlela o tom, že můj nový život bude zahrnovat i další skutečnosti než jen se vypořádat s utrácením peněz.

„Mimo to, pokud to nebude naléhavé, nikdy je nebudeme vidět v blízkosti domu. Na každou směnu připadají pouze čtyři,“ ujistil mě.

Příjezdovou cestu lemovaly vysoké červené borovice, pod nimi byla rozjetá půda.

Klesla mi čelist. „To ne!“

Samolibě se podívala ušklíbl se nad svým překvapením. „Říkal jsem ti, že uděláme nějaké renovace. Myslel jsem, že by ti něco možná mohlo připomínat tvůj domov.“

Stejné stromy, které stály kolem přívěsu, ve kterém jsem vyrůstala. To, že si toho všiml, že si vzpomněl a na náš pozemek pořídil vzrostlé stromy, mě úplně ohromil.

„Víš, tohle je něco opravdu jiného.“ Usmála jsem se na něj a on mě popadl za ruku a políbil mě na klouby.

Moje nohy už byly vděčné za protažení, když jsme zastavili před předními dveřmi a vystoupili z auta.

„Pro dnešek už je to všechno, Tony. Děkuji Vám,“ řekl Neil řidiči. „Vezměte si volno, abyste se mohl zabydlet.“

Tonny bude žít v bytě nad garážemi, ale tyhle místnosti nebyly zařízené. Tonyho auto s nábytkem parkovalo poblíž služebního vchodu. Doufala jsem, že mu někdo pomůže s nastěhováním.

„Počkej,“ zastavil mě Neil u dveří. „Předpokládám, že bych tě měl přenést přes práh.“

„Myslím, že tohle se dělá, pokud je někdo čerstvě ženatý,“ připomněla jsem mu, ale zůstala jsem stát a počkala, až mě zvedne.

Místo toho se sklonil a přehodil si mě přes rameno jako pytel cibule.

„Hele!“ Smála jsem se a všechna krev se mi řítila do hlavy. „Poprvé vstupuji do našeho nového domova vzhůru nohama.“

„Přenáším tě přes práh.“ To bylo to jediné, co řekl na svou obranu. Když jsme vstoupili do haly, postavil mě zpátky na nohy a políbil mě. „Vítej doma.“

Když jsme byli v domě poprvé, než jsme ho koupili, byl to dům někoho jiného. Teď byl náš, ale já jsem měla stále ještě pocit, jako byl někoho jiného, všechen nábytek i obrazy na stěnách byly někoho jiného. Cítila jsem to, jako bych se neměla ničeho dotýkat.

Neil stál za mnou a rukou mě přejel po paži, přes rukáv kabátu. „Co myslíš, že bychom teď měli dělat?“

Věděla jsem, jakou odpověď chce a co asi čeká, že řeknu.“ Udělejme to v každém pokoji tohohle obrovského zámku,“ ale já měla jiné plány.

„Chci si to tady všechno projít a všeho se dotknout.“

Zvedl obočí. „No, tuhle odpověď jsem nečekal, ale jsme tady.“

Vyskočila jsem a pak jsem zatleskala rukama jako by mě bylo pět let. Doběhla jsem do hlavní ložnice a rozvalila se na nové matraci v obrovské posteli s nebesy. Pak jsem pokračovala po schodech nahoru do pokoje ve věži, vyběhla jsem na kruhovou terasu, která vedla kolem dokola a nestarala se o studený vítr od moře. V jídelně jsem si z ramen shodila kabát, proběhla jsem kolem stolu, prsty jsem polaskala každou ze čtrnácti židlí, kterou jsem míjela, než jsem pokračovala dál k jednotlivým pokojům pro hosty s koupelnami.

Nahoře jsem přešla přes most z tvrdého dřeva, který vedl k horní odpočinkové oblasti v loftu nad kamrlíkem, tady jsem se zastavila a z dvoupatrových oken jsem obdivovala výhled na moře, než jsem si uvědomila, že netuším, jak se dostat zpátky do haly. Nebo do ložnice či koupelny a právě z toho by se mohl brzy stát problém.

„Haló!“ zařvala jsem a můj řev se odrážel od skla. „Haló, Neile?“

Žádná odpověď. Jak jsem si mohla myslet, že jen tak překřičím prostor větší než třicet pět tisíc čtverečních stop?

Naštěstí byl ve zdi zabudovaný intercom. Ze všech složitě označených tlačítek jsem si vybrala jedno, které neslo označení „DŮM“ a váhavě řekla: „Haló?“

Chvíli to trvalo, ale pak se ozval Neil se svým vlastním nejistým „Haló?“

„Ehm, naprosto jsem se ztratila.“ Chichotala jsem se do reproduktoru.

„Kriste, já taky. Kde jsi?“

„V podkrovní místnosti, kterou se chystáš používat jako svoji kancelář.“ Rozhlédla jsem se kolem. Vlastně tady byly dva stoly. Napadlo mě, zda bychom mohli ten prostor sdílet společně, aniž bychom se navzájem nepřivedli k šílenství a nezničili náš vztah. „I když by bylo dost nepohodlné mít svou kancelář v místnosti, kterou znovu už nedokážu najít.“

„Jsem v suterénu v kině. Ale jsem si jistý, že se mi odtud podaří dostat, na základě pár pokusů a omylů.“

„Já taky.“

„Sejdeme se v ložnici. Je tu něco, co bych ti rád ukázal.“

Odfrkla jsem si. „Už jsem ji viděla, je velice působivá.“

„Jsi drzá. Dole dostaneš na ten svůj roztomilý zadek.“

Pustila jsem tlačítko a pak vyjekla jako malá holka, když jsem z jiné části domu zaslechla smích. Do prdele. Náš rozhovor jsme vysílali do všech místností.

Doufala jsem, že se stěhováci pobavili.

Neil na mě čekal v ložnici, stál s rukama v bok a díval se na oceán. Dvacet minut, a už jsme tohle místo zbožňovali.

„Dobře, takže co mi chceš ukázat?“ Opřela jsem se o dveře a měla připravený úšklebek.

Políbil mě na temeno a pak do mě šťouchl ramenem, aby mě přiměl k chůzi. „Ještě jsi neviděla tu nejlepší část domu, Sophie.“

Vedl mě ke dveřím hlavní koupelny.

Zrychleně jsem začala dýchat. Zrychlil se mi tep.

Zapomněla jsem na všechno, co mi Neil sliboval. Jednou rukou mi otevřel dveře a naznačil, abych vstoupila jako první.

Koupelna byla víc než úžasná. Byla v ní elektrická sauna, která skutečně udělala dojem na Vikinga Neila, za zalomenou stěnou z kachliček v barvě pískovce byl sprchový kout, který uzavíral vzdušně neutrální design místnosti. Strop byl do tvaru písmena A v jednom bodě ho ukončovalo to největší střešní okno, které jsem kdy viděla. Na místě, kde předtím bylo cosi jako Jacuzzi vana pro dvě osoby, byla moje perfektní, jednoduchá, elegantní vana. Jako punk z páry v tom všem skle, tu stál ten nádherný kousek z porcelánu a mědi. Jeho vrchol se mírně zakřiveně svažoval do stran až dolů, k jeho nožičkám ve stylu hrbolatých drápů. Neil dokonce nechal nainstalovat nové rozvody, které se daly přizpůsobit této starožitnosti a zároveň přidali i dlouhou sprchovou hadici v evropském stylu.

Toho muže, který chápal ženskou potřebu snadno dostupného tlaku vody, nešlo nemilovat.

Vydechla jsem drobné „Ach“ rozkoše a už jsem si přetáhla tričko přes hlavu.

Neil vyštěkl překvapeným smíchem. „Co to děláš?“

„Chystám se do té vany.“ Skopla jsem svoje boty a už jsem stahovala džíny dolů ze stehen. „Nechceš počkat a pomoc s vybalováním -“

„Ne!“ přerušila jsem ho a už si z kotníků stahovala kalhotky.

„Aspoň bys chtěla pustit vodu?“ Přistoupil k vaně a otočil kohoutky.

„A bublinky,“ toužebně jsem řekla. „Příště.“

Neil přešel ke kóji vzadu u jedné stěny sprchy. Už tam byla štíhlá láhev. Zvedl ji a otočil v ruce, jako by četl štítek. „Měl jsem pocit, že by bylo zapotřebí bublinek.“

„Awwww!“ Rozepnula jsem si podprsenku a odhodila ji.

„Stromy nebyly tou jedinou věcí, kterou jsem zasadil.“ Zatímco jsem si brala láhev z jeho rukou, políbil mě na temeno. „Půjdu a dohlédnu na stěhováky.“

„Dobře. Nedělej všechno. Slibuji, že za hodinu, hodinu a půl ti pomůžu.“ Znovu jsem naklonila tvář pro správný polibek.

Věnoval mi ho a zamířil ke dveřím.

„Zamkni, ať sem nějakou nešťastnou náhodou nezabloudí nějaký stěhovák a nebude mě svádět!“ zavolala jsem za ním.

Sama se svou vanou jsem klesla na kolena a přejela rukou po vodě. „Ach zlato. Tak hrozně moc jsi mi chyběla.“

Když mě obklopila horká voda s bublinkami, přísahám, že jsem byla tak blízko tomu nejvíc božskému požitku, co jsem kdy měla. Opřela jsem si hlavu o čelo a spokojeně si povzdechla. I když mi to stále přišlo divné, že se chystám bydlet v přímořském paláci. Teď najednou, když jsem tu měla svou vanu, rázem to byl můj domov.

******

V době, kdy už jsme měli většinu věcí vybalenou, a stěhováci odešli, byli jsme s Neilem naprosto vyčerpaní. Z bytu jsme si také vzali naši novou postel s peřinami, kterou jsem tam odmítla nechat. Doufala jsem, že mi ta známá vůně pomůže, stejně tak jako psům,snáze se adaptovat. Zapálili jsme oheň v původním kamenném krbu v pracovně a zhroutili se na pohovku, která byla nově naše.

„Připadá mi to naprosto bizarní, že tohle je nábytek někoho jiného.“ Přejela jsem prsty přes Neilovi nahé nohy a vychutnávala si ten pocit, když mě rukou objímal kolem zad a pod tváří jsem cítila jeho hruď. Přesto, že mě jeho svetr svým způsobem škrábal, nechtěla bych teď být nikde jinde.

„Věř mi, že je to naše. Zaplatili jsme za to víc než dost.“

To bylo divné. Jindy by možná Neil řekl: „Zaplatil jsem za to dost,“ a ta změna mě donutila si to uvědomit. Jedním z důvodů, proč jsem měla problémy s „našimi penězi“ bylo to, že i když zas a znovu trval na tom, že to jsou skutečně „naše“ peníze vždycky, když mluvil o placení, mluvil jen o sobě.

Trochu jsem se narovnala. „Víš, myslím, že je to poprvé, co jsi kdy řekl „my“ jsme něco zaplatili?“

Povzdechl si. „Já vím. Omlouvám se. Snažím se toho zvyku zbavit.“

Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář. „Jde ti to dobře. Nepomáhám tomu, když stále říkám „Neříkej tomu naše peníze.“ A skutečně jsi za to zaplatil ty. A já to zbožňuji.“

„Ano, jako teriér, který snadno zaměňuje protichůdné příkazy. Ale jsem velice šťastný, že se ti ten dům líbí.“

Sedla jsem si, protože jsem si na něco vzpomněla. „Hele! Víš, co jsem si dneska ráno přečetla na Fetline?“

„Ach, jsem šťastný, že místo toho, abys mi raději pomáhala se stěhováním, jsi byla na Fetline,“ zabručel.

„Pomoc s čím?“ Obrátila jsem oči v sloup. „To jediné, co jsi udělal, bylo, že jsi stál a na všechny se mračil.“

„Co jsi četla na Fetlife, že tě to tak fascinovalo?“

„Ty věci ohledně erotických pomůcek ze želé. Jsou zřejmě hrubé a nebezpečné.“ Nakrčila jsem nos. „Skutečně mi bude chybět ta velká fialová.“

„No, jsem si jistý, že určitě dokážeme najít bezpečnější hračky.“ Políbil mě na hlavu a odfrkl si. „Tady v Hamptons určitě najdeme nepřeberné množství sexshopů.“

Zahihňala jsem se. „Život tady bude naprosto odlišný, co?“

„Rozhodně bude pomalejší.“ Přitáhl si mě blíž.

Tohle mi vůbec nebylo proti mysli. „Po roce, který jsme prožili, byla jsem všema deseti pro zpomalení. Jako nehybný. Vůbec se neměnící.“

Mlčky jsme spolu seděli, já přitulená k jeho boku, zatímco mě hladil na zádech po vlasech. Pak řekl: „Ještě mi to nepřipadá reálné. Pořád myslím na to, že pojedeme domů. Ale my už doma jsme.“

Žaludek se mi hlasitě ozval.

Neil zasténal. „Jsme doma, v domě, ve kterém není žádné jídlo. Potraviny budou dodány zítra, ale já vůbec nepomyslel na dnešní večer.“

„Fuj. Skutečně dneska nechci jít do restaurace,“ zasténala jsem. „Už teď se mi stýská po New Yorku. Je tam spousta jídla.“

„Jsem si jistý, že tady mají taky spoustu jídla. Jen jsem zapomněl nějaké koupit.“ Pustil mě a sedl si na kraj gauče, lokty si opřel o kolena a ruce mu visely ochable dolů. „Tvůj jeskynní muž na lovu selhal.“

„Můj jeskynní muž?“ Stoupla jsem si a čelila mu s rukama v bok. „Nechci vyhladovět k smrti. Pojeďme do obchodu s potravinami.“

„Víš, kde tu je nějaký obchod s potravinami?“ zeptal se, jako by se mě zeptal, zda vím, kde nalézt zlaté rouno.

„Od toho jsou přeci mobilní telefony a mapy na Google.“ Vytáhla jsem si telefon z kapsy. „Nemusí tu být sexshop na každém rohu, ale jsem si jistá, že tu existuje minimálně jeden obchod s potravinami. Jen se cítím špatně kvůli tomu, abychom požádali Tonyho, aby nás tam odvezl.“

„Pak nemusíme.“ Neila začala myšlenka jet na nákup rozpalovat a zabralo mi to jen pár vteřin, abych přišla na to, proč.

„Ach ne. Ne, ne. Nepojedeme na nákup potravin ve Ferrari.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Proč ne?“ Znělo to pobaveně. „Máš v plánu jít pěšky?“

Dostal mě.

Ruku v ruce jsme vyrazili k obrovské garáži, která byla v areálu. Spíš než garáž to připomínalo uvnitř letecký hangár, kde byly na podlaze namalovány desítky čar.

„Skutečně budeš potřebovat celý tenhle prostor pro auta?“ zeptala jsem se se smíchem a Neil vypadal, že mu to bylo nepříjemné. Spadla mi čelist. „Vím, že jich máš hodně, ale skutečně jich nemáš tak hodně.“

„Řekněme, že to necháme na potom, co?“

Auto zářilo jak jablko z cukru pod osvětlením zářivek a já si nemohla pomoc, musela jsem přejet konečky prstů láskyplně po kapotě. Bylo tak sexy, že jsem prostě musela. „Takže, to je Ferrari. Jaké Ferrari?“

„Dva tisíce deset, čtyři sta padesát osm Italia,“ řekl, když jsme se usazovali do světlehnědých kožených sedadel. „Pět set šedesát dva koňských sil, devět tisíc RPM -“

Žaludek se mi kroutil hlady a on chtěl mluvit o koňských silách.

„Zapomeň, že jsem se zeptala. Jediné co mě zajímá je, zda to má dostatek prostoru pro jídlo. Kolik se do toho vejde?“

„Dost. Vejde se ti na klín a na podlahu mezi tvýma nohama?“ Mrkl na mě. „No tak, Sophie. Chci tě vzít na projížďku ve velice rychlém, velice cool autě. Budu se cítit mladý.“

„Nejdřív mě nakrm a pak se budu starat o to, aby ses cítil mladý.“ Zapnula jsem si bezpečnostní pás, kdy jsem přemýšlela, zda bychom nebyli ve větším bezpečí v popruzích padáku nebo postroji Hannibala Lectera. Pak jsem si znovu pomyslela, že i když jsem hladová, kanibalismus není pravděpodobně ten nejlepší nápad. „Nemůžu uvěřit, že tohle dělám.“

Většinu času Neil řídil zodpovědně a musela jsem si přiznat, že na tom bylo něco sexy, když muž vytáčel ty otáčky. Naříkal nad tím, že to není ono, když to nemůže „rozjet na plný plyn“, ale poté, co vystřelil a demonstroval mi zrychlení z nuly na sto osmdesát, byla jsem ráda, že neměl možnost jet rychleji.

Třicet minut jízdy od domu jsme našli supermarket, který by moje máma označila jako „nóbl“. Vzhledem k tomu, že Neil naléhal na to, abychom jeli tím směšným sportovním autem, skutečně jsme mohli vzít jen to, co se mi vešlo do klína.

Když jsme vcházeli do dveří, trochu rozpačitě se rozhlédl. „Poslouchej… V tomhle jsi mnohem lepší než já…“

Nikdy mě to nenapadlo, ale Neil měl pravděpodobně celý život někoho, kdo pro něj nákupy zařizoval. „Byl jsi už někdy v obchodě s potravinami, že jo?“

„Ano, kdysi,“ řekl, trochu nesvůj. „Vlastně ne za posledních dvacet pět let.“

„Od doby, co se Emma narodila, jsi nebyl v supermarketu?“ To znělo vážně. „Jak jsi získával potraviny?“

„Dodávková služba,“ řekl. V mých uších to znělo naprosto nereálně. „Vyplníš seznam. Nebo to udělala moje hospodyně. Myslím, že protože už nemáme hospodyni, budeme ho muset sepisovat sami.“

Vypadal, že i ta nejzákladnější věc ho uchvacuje.

„Dobře, jak… ty vybereš víno,“ navrhla jsem. „Prostě sleduj směrovky.“

Podrážděně se na mě podíval a zamumlal: „Já vím, jak to v obchodech funguje, Sophie. Jen prostě sám nenakupuji.“

Zamířili jsme domů s nejnutnějšími surovinami – láhev červeného vína, hlavička brokolice, sklenička omáčky na těstoviny, nějaké špagety, velký bochník křupavého chleba, kávu a krabici sójového mléka na ráno.

„Nemůžu uvěřit, že sis vzpomněl, abys pro mě pořídil bublinkovou lázeň, ale na jídlo jsi nemyslel.“ Když jsme zastavili u dveří, zasmála jsem se.

„Vzpomněl jsem si na to, co je důležité. Omlouvám se, ale na mém seznamu priorit je mnohem výš Sophie, která je nahá, mokrá a namydlená v bublinkách, než Sophie, která je dobře nakrmena.“

„Blázne.“ Podala jsem mu tašku z podlahy, zatímco jsem popadla tu, co jsem držela na klíně. „Budeme si muset pořídit rozumné rodinné auto, víš? Protože budeme potřebovat věci, jako jsou potraviny nebo toaletní papír -“

„Ach ne.“ Oči se mu rozšířily a já na okamžik zpanikařila, než jsem si vzpomněla, že už jsem dvakrát koupelnu použila a papíru tam bylo víc než dost. Zakřenil se na mě, a zatímco vyťukával bezpečnostní kód pro otevření dveří, naznačila jsem, že ho chci nakopnout.

Kuchyň byla nádherná a prostorná s krásnými renovovanými podlahami z tvrdého dřeva, které byly vybroušené a nalakované do sklovitého lesku. V šestiúhelníkovém snídaňovém koutě byl krásný kulatý stůl pro šest osob a poblíž byla vysoká, symetrická klenutá panoramatická okna, ze kterých byl výhled na nádherný šlechtěný trávník na východě. Teplé béžové zdi byly během dne optimisticky prozářeny slunečním světlem a přes noc ji osvětlovalo vestavěné světlo v nábytku. Nad hlavou byly mezi tmavými dřevěnými čtverci zasazeny velké čtvercové měděné stropnice. Centrum kuchyňského ostrůvku tvořila jedna obří oválná deska z černého, hnědého a bílého mramoru s dlouhým obdélníkovým výřezem pro barovou ledničku pod dřezem, která byla vhodná pro led a skladování lahví od piva.

Můžeš vzít dívku z venkova do vyšší společnosti, ale neuděláš jí dívkou z vyšší společnosti.

Položila jsem papírovou tašku na ostrůvek a šílenou rychlostí jsem vybalovala. Byla jsem v pokušení zakousnout se do bagety ještě cestou v autě. Udělala jsem to tedy teď, přičemž jsem u toho zasténala s úžasnou úlevou.

„Hele!“ zasmál se Neil a plácnul mě přes ruku.

Zachichotala jsem se s plnou pusou chleba a hodila zbytek bochníku na pult. Jednou rukou jsem si zakrývala svá plná ústa, zatímco jsem blekotala.

„Za okamžik budeš mít žízeň a já ještě neotevřel víno.“

Sakra. Když jsem spolkla velice suché soustu křupavého chleba, musela jsem uznat, že v tomhle měl pravdu.

Protože v kuchyni předchozí majitelé nenechali žádné židle ani stoličky, skončili jsme se zkříženýma nohama na podlaze, celí vyčerpaní. Dle všeho se jednalo o jedno z mála kusů nábytku, které si předchozí majitelé rozhodli zachovat. Vzhledem k obrovské sbírce věcí, kterou tu po sobě zanechali, mi to přišlo jako podivný detail.

„Možná, že to pro ně mělo nějaký rodinný význam,“ navrhl Neil, vzal si ode mě prázdný talíř a položil ho na svůj, který ležel na podlaze vedle něj. „Měl jsem tu nejhorší pohovku, pravděpodobně ten nejošklivější kus nábytku, který jsem kdy vlastnil nebo viděl, když se to tak vezme, ale měl jsem ji celé roky, protože Emma na ní seděla, když přišla o svůj první zub.“ Odmlčel se a v očích měl ten sentimentální pohled, který měl vždycky, když mluvil o Emmině dětství. „Žvýkala konec tužky a pak se na jejím vrcholu objevil jeden z jejích horních předních zubů.“

Sáhla jsem po láhvi vína a napila se. Ani jsme se neobtěžovali se sklenicemi. „Co se s ním pak stalo?“

„Se zubem?“

„Ne, s pohovkou,“ zasmála jsem se. „Samozřejmě, nemyslím si, že bys…“

Odvrátil se a já se podívala jinam.

Některé věci je lepší nechat nevyřčené.

Mlčky jsme seděli, zatímco jsem si představovala, jak jednoho dne otevřu nějakou zásuvku a v ní najdu obálku plnou lidských zubů. „Hele, Neile?“

„Hmm?“

Natáhla jsem se po její ruce a stiskla ji. „Právě teď si vytváříme vzpomínky.“

Naklonil hlavu, jeho nádherné zelené oči jako by propalovaly každou moji křivku.

Při takové intenzitě pohledu jsem se vždycky otřásla. „Na co se díváš?“

„Snažím se fyzicky do sebe vštípit každý detail, co je jen v mých silách. Jestli si děláme vzpomínky, nechci zapomenout na žádný drobný detail.“

Žaludek se mi zachvěl. „První noc v mém prvním domě s mým snoubencem.“ Opřela jsem se hlavou o jeho rameno a on mě objal rukou. „I když si myslím, že na tohle nikdy nezapomenu.“