SD - 8. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 26 týdnů, 6 dní

Ředitel Evans je dobrý chlap. Podle standardů padouchů od Disneyho. Podle každého dalšího vzoru je to více či méně příšernej kretén. A já to vím, ale strávila jsem s ním tolik času, že už to teď téměř nevidím. Prostě to tak je, jako ta stupidní vodová barva na stěně hlavní školní budovy, nebo to zářivé světlo nad jeho stolem, které občas poblikává, protože nazdárek, financování veřejných škol. Léto je žhavé a já jsem žhavá a nebe je modré a Evans je skutečný debil s probíhající krizí středního věku, kterou si rád vybíjí na mně.

Položím si nohy na jeho stůl.

„Jak to jde, chlape?“ zeptám se. Vím přesně, co se děje. Ale donutím ho žadonit. Evans si rukou přejede po své plešatějící hlavě.

„Měl jsem starost o svou oblíbenou studentku.“

„Oh, vy jste se tolik zlepšil ve lhaní!“ zatleskám mu. „Dalo by se říct, že chcete vědět, co bylo v té obálce ze Stanfordu. Víte, měl byste být víc upřímný o svých pocitech. Jsem si jistá, že by vás to uchránilo od nevyhnutelného nákupu toho červeného sporťáku nebo pár let terapie v dlouhodobém hledisku.“

Evans se zamračí. „Snažil jsem se napravit své chyby. Jak dlouho se mnou budeš jednat jako s padouchem?“

„Dokud budete naživu,“ řeknu radostně. „Vy jen chcete, abych vám řekla, že mě vzali dřív, abyste se mohl vychloubat před dalšími plešatými ředitelskými přáteli.“

„Dostala ses? Gratuluju.“

„Ah ah,“ zahrozím prstem. „Nepředpokládejte a nesnažte se mě dostat, abych to řekla. Vím, jak pracujete.“

„A jak pracuju, Isis? Prosím, řekni mi to.“

„Pokoutné taktiky a přihlouplé navádění. Vedl byste si dobře ve Francii kolem roku 1800. Až na to, že tam všechny za to popravili.“ Odmlčím se a zamyšleně se pohladím po bradě, pak se usměju. „No jo! Vedl byste si skvěle.“

Evans je potichu. Jeho oči jsou pro jednou pevné místo   aby byly něžné a vyhýbavé.

„Nechte mě hádat,“ nakloním se dopředu. „Chcete, abych řekla, že mě vzali, abyste se mohl cítit líp, cítit se vykoupený, že jste mě zatáhl do procesu přihlášek, jako by to, že mě dostanete na prestižní univerzitu, mohlo vynahradit ty obrázky a ten hnus.“

Ani se nepohne, ani nemrkne. Opřu se o záda.

„Novinka, Evansi – říká se tomu sračky, protože to je hnus. Už to jednou bylo vysraný a nic se na tom nedá změnit. Nedá se to vyčistit. Vždycky to bude něco, co jste udělal. Takže ne, neřeknu vám to.“

Evans se usměje. „Už jsi to udělala.“

Odfrknu si. „Fakt?“

„Nebyla bys ani zdaleka tak arogantní, kdybys neměla jistotu, že tě vzali. Kdyby ses nedostala, neměla by ses díky čemu takhle nade mě povyšovat. Takhle bys to nevytahovala.“

Ostře se nadechnu. Má pravdu. Má do hajzlu pravdu. Zjišťovala jsem jeho metody, ale on celou dobu zjišťoval ty moje. Vychytralá krysa.

„Pokud ti na tom záleží, jsem rád.“ Usměje se jemnějším úsměvem. „Jsem rád, že máš příležitost. Můžu odpočívat v pokoji s vědomím, že jedna z mých nejchytřejších studentek má příležitost stát se chytřejší.“

Jsem tiše. Vstane a stoupne si k oknu, pozoruje lidi při přestávce dole.

„Protože ty jsi, víš. Chytrá. Když jsi poprvé přišla, prohlédl jsem si tvé záznamy a odsoudil tě jako potížistku. Ale tys mi ukázala opak. Naučilas mě, že studentův potenciál není pouze ve výsledcích jeho testů. Na to jsem zapomněl. Roky ředitelování místo výuky mě vzdálily od pravdy. Zahalil jsem se statistikami a udržoval jsem dojem.“

Otočí se ke mně s úsměvem.

„Děkuju, Isis. A omlouvám se za všechno. Můžeš jít, jestli si to přeješ.“

Vstanu a nandám si batoh. Ve dveřích se otočím.

„Vzali mě.“

Evans přikývne se zbytkem úsměvu. Jen přikývne, neřekne nic poučného nebo mravokárného a otočí se zpátky k oknu.

Odcházím a cítím se trochu zvláštně. Trochu smutněji.

Trochu lépe.

***

V mém těle je přibližně 9 trilionů buněk a každá jednotlivá z nich nenávidí turistiku. A chůzi. Prostě celkově jakýkoli pohyb po určitý časový úsek. Všech 9 trilionů z nás by radši bylo v posteli. S dezertem parfait.

„Nemůžu uvěřit, že jsem se proběhala k hubenosti,“ hekám a opřu se o strom. Kayla je desítky metrů přede mnou, přechází přes kopec turistickou stezkou k Averyně chatě.

„Všichni jsme udělali věci, kterých litujeme!“ volá Kayla zpět.

„Jako třeba život.“

„Nebo se třeba neudržovali ve zdravém cvičebním režimu!“ zacvrliká.

Zírám na dubový kmen a zdá se, že sdílí mou nevěřícnost. Režim? Nehlasně vyslovím. Strom se změní ve slunečním světle – rostlinné pokrčení rameny.

„Tys fakt... studovala?“ zavolám.

„Teď už jsme dospělí. Dospělí slova znají.“

„A vidíš, myslela jsem, že jediná slova, co znají jsou `chlast` a `nezávazný sex`.“

Kayla se směje a čeká na mě na vrcholu kopce.

„Nezapomeň na `účty`,“ dodá, když jí doženu.

„J-Jak bych mohla?“ vzdychám.

„Myslím, že toho se bojím asi nejvíc .“

„Účtů?“

Přikývne. „Účty jsou děsivé. Vysoká mě neděsí. Je to jako střední, nejspíš, až na to, že tam žiješ.“

„Lidi na vysoký dost pijou.“

„Už teď dost pijem.“

„Existuje spousta pohlavně přenosných chorob.“

„Kvůli čemu si myslíš, že si Marina škrábe v tělocvičně rozkrok?“

„A tvé sny stát se rockovou hvězdou právě splaskly.“

„Myslím spíš na raketovou hvězdu.“ Namíří do nebe.

Vyprsknu smíchy. „Fakt?“

„Jasně,“ popadne se za prsa. „Tihle kluci by ocenili nulovou gravitaci. A taky jde o parádné vesmírné kameny. A mimozemšťany.“

„Ve vesmíru není Cosmo,“ varuju jí.

„Jo, ale je tam kosmos!“

Ušklíbnu se. Otírám se o ní.

Ještě chvilku jdeme. Nebo spíš Kayla jde a já sípám. Ale i přes pálící plíce a nudli z nosu ty lesy jsou nádherné – skvrnité od světla a čerstvého vzduchu – a zvuk jezera šplouchajícího poblíž je ukolébavkou, kterou můžou slyšet každý večer pouze ptáci. Kayla zastaví na dalším kopci a ukáže na chatu. Je obrovská, s francouzskými okny a s mramorovou terasou, ale aspoň na příjezdovce nejsou auta. Můžeme tu volně čmuchat kolem a pokud se nedostaneme moc blízko samotnému domu, nespustíme žádné alarmy.

„Vítej na zámku Avery.“

„Díky, prdel-naute.“ Plácnu ji po zadku. Vyjekne a mrskne mi borovou šiškou po hlavě. Přilepí se mi do vlasů a neobtěžuju se tím, že bych ji sundala, protože mi jí dala. Dala mi spoustu věcí – dortová lízátka a latté a úsměvy – ale bůh ví proč tahle šiška pro mě znamená víc než kterákoli z těchto věcí. Je to trochu škrábavé; občas trochu nepohodlné. Ale pořád je to u mě a vypadá to skvěle. Přesně jako Kayla.

„Tak kde začneme hledat?“ zeptá se.

„Wren řekl, že se to stalo v lesích,“ podívám se kolem zeširoka. „Avery je žádala, aby šli ven, tak to nemohlo být moc daleko od chalupy. Ale nemohlo to být ani příliš blízko cesty, jinak by riskovala, že je někdo uvidí. Měly bychom přemýšlet jako Avery.“

Kayla udělá znechucenou grimasu. Poplácám jí po zádech.

„Oběti musí být učiněny. Mozkové buňky se zregenerují za 10 hodin. Nikdo se to nikdy nemusí dozvědět.“ Otočím se dokola a ukážu na jih. „To uskupení lesíka vypadá skvěle. Daleko od cesty, ale ne moc daleko od chaty.“

„Fajn, vím, že jsi asi vážně chytrá nebo tak nějak, ale znala jsem Avery dlouho před tím, než jsi se sem vůbec dostala. Vím, jak přemýšlí a ona by tím směrem nešla.“

„Prosím tě pěkně pročpak ne?“

„Protože tam jsou tuny bláta. Fuuj.“

„Novinka – bahno vysychá! Před deseti lety tam bahno být nemuselo!“

„Novinka – tam je vždycky.“ Koukne se kolem. „Kdybych byla Avery a chtěla vylákat lidi, abych jim provedla něco špatného, udělala bych to támhle. Tam chodívali s bráchou pouštět petardy, když byli děti. Od chaty to není vidět, takže je rodiče nikdy nenachytali.“

„Právě teď bych tě políbila, ale momentálně je to o šest měsíců dřív na to, abych se stala lesbou.“

Kayla se uchechtne a zamíříme k lesíku. Stromy jsou silnější, když do něj vejdeme, kmeny mají tak velké, že blokují výhled na chatu a na jezero. Je to perfektní izolovaná hranice na půl míle od hanebné zlo-tu-bylo-vykonáno půdě.

„Takže co hledáme?“ zeptá se Kayla. „Pláště od kulek? Krev? Lidské kosti? Nebo-,“ zachvěje se a zeptá se, „-zničené oblečení?“

„Cokoli co nevypadá normálně. Cokoli co vypadá, že nepatří do lesa.“

Přikývne a rozdělíme se. Ruce se mi třesou. Mělce dýchám. To je ono. To je místo, kde se to stalo. Stojím tam, kde se to odehrálo. Jack se stal chladným, necitelným na povrchu. Sofie tu byla raněná. Zrodila se tu Wrenova vina a Avery tu začala spalovat ostatní.

Teď přichází moje šance.

Pokleknu na lesní zem, měkké vrstvy borového jehličí. Hrabu. Převracím kameny, hledám mezi kořeny a shluky hub a obrovskými trouchnivějícími pařezy. Kayla frkne a roztomile zkoumá kmeny stromů a převrací borové jehličí nohou, ale nemůžu jí vinit. Nejsme přesně kriminálka. Má pravdu. Co vlastně k čertu hledáme?

Po půl hodině tichého soustředění jsou mé ruce pokryté špínou a krví kolem mých nehtů, protože jsem kopala moc intenzivně. Uups. Nebolí to, ale bude později. A tehdy cítím něco studeného a vlhkého na mém kotníku a okamžitě vyletím. Hlasitě.

„Sundej to sundej to SUNDEJTO!KAYLO!KAYLO!KAYLOSUNDEJTO!“

„Cože to křičíš-“

„SUNDEJ TO!“

„Je to kus mechu, Isis!“

Přestanu kolem sebe mlátit a podívám se dolů. Slizký zelený pachatel vykukuje nevinně z mých džínů. Shodím ho dolů a Kayla protočí oči a vrátí se zpět k prohledávání.

„J-Jo?“ urovnávám si džíny, když si stoupám. „Dobrá, až příště maso požírající zombie vyleze, aby tě sežrala, jen se posadím a budu to pozorovat. Z bezpečné vzdálenosti. Což lehce oslabuje mou schopnost slyšet tě křičet o milost.“

„Byl to mech.“

„No přišlo mi to jako zombie a koho z toho můžeme vinit, hm? Matku přírodu?“ vzhlédnu a zakřičím na stromy „Dík, M-parťáku! Mohla bys v příštím kole, prosím, ztlumit tu mech-co-budí-pocit-jako-ruka-zombie věc? Díky, žeru tě, jinak tvůj velký fanoušek!“

„Neměly bychom být záludné?“ povzdechne si.

„Jo, ale na tom nezáleží! Tady nic není. Posrala jsem to, jasný? Můj veliký plán, co měl odpovědět na všechny otázky, se obrátil proti nám a tady jsme, hledáme okolo ve špíně jako kromaňonci, kteří se nedozvěděli o ohni! Nebo rukavicích!“

Kayliny oči jsou nepřítomné, a ona bezduše zírá do dálky. Zběsile zamávám rukou před jejím obličejem.

„Haló? Ještě do vesmíru neodcházej, Dumbo, máš tu něco na práci a tituly, co musíš získat, a kluky, kterým musíš zlomit srdce.“

Popadne mě za zápěstí a pomalu na mě pohlédne.

„Vzpomínám si.“

„Vzpomínáš na co?“

Kayla mi kouká přes rameno. „Jedno léto, v desítce to určitě bylo, protože jsem měla své oranžové tankiny a to bylo TAK roztomilé a stylové-“

„Kaylo!“

„Dobře, um. Takže to léto jsme šli dost dolů podél jezera, jako že jsme si udělali procházku tímhle směrem, což bylo divný, protože tahle cesta je fakt plná šutrů a obvykle jsme chodívali jinou cestou, ale ten den jsme se rozhodli jít tudy, dostali jsme se asi takhle daleko možná trochu dál a Avery nám řekla-“

Kayla se nadechne.

„Avery nám řekla, ať zastavíme. Vážně vypadala vyděšeně. Divně vyděšeně. Skoro panikařila a řekla nám, že musíme jít zpátky, a my všichni jsme se jí ptali proč, ale ona jen pořád říkala `protože jsem to řekla` a `je to moje chata, vy tupci, takže se vrátíme, když řeknu`.“

Mé srdce vyletí nahoru. Možná to nakonec nebylo zbytečné.

„A to byla tahle cesta?“ zeptám se. Kayla přikývne a ukáže přes mé rameno.

„Když budeme pokračovat v chůzi, můžu se podívat z útesu dolů k jezeru a říct ti, kde nám řekla, abychom se vrátili.“

Následuju jí. Je rychlejší než kdy dřív, ale adrenalin pohání mé nohy stejně rychle, abych se jí mohla snadno držet. Slunce je stále vysoko a obrovské jezero Galonagah se díky němu třpytí. Kayla civí z okraje lesa, kde stromy a špína přecházejí do kamení a břehu. Pokaždé zatřese hlavou a pokračuje, dokud konečně, konečně nezastaví.

„Právě tady. Tady vyšilovala.“

Rozhlédnu se kolem. Není tu nic, co by vynikalo – jen více stromů. Ale jestli se Avery vyděsila, když šli tudy, to znamená, že se bála, že by viděli něco, co by neměli. Něco, co tu schovala. Něco, co by bylo možné zahlídnout ze břehu jezera.

„Tak pokračujeme. Udržuj svá kukadla otevřená kvůli čemukoli divnému.“

Kayla přikývne a následuje mě. Kráčíme pomalu, všechno vnímáme. Kayla to zahlédne první a popadne mě za loket.

„Isis.“

Kouknu se, kam ukazuje a srdce mi poklesne. Ne, poklesne není to správné slovo. Propadne mi ven zadnicí. Je pryč a místo něj je těžká olověně šedá věc.

Tam u stromu a zasazený do země je dřevěný kříž a u paty kříže je malá hromádka kamení.

„Je to-,“ Kayla ztěžka polkne. „Je to-“

„Hrob,“ dokončím to. „Jo.“

Ona zůstane přimrazená na místě, ale já se přibližuju opatrnými kroky. Pokleknu u hrobu. Dřevěný kříž je odfláknutý – někdo dal prostě k sobě dvě slabé větve provázkem – ale odolalo to zkoušce času. Kůra odpadla; a vše co zbylo je pouze bílé odbarvené dřevo. Skrz stromy a od pobřeží jezera je ta bílá barva snadno vidět, pokud se postavíte ve správném úhlu. Kdokoli postavil ten hrob, věděl, co dělá. Kameny pravděpodobně ochránily tělo, aby ho mrchožrouti nevyhrabali a nesežrali ho.

Ten hrob je malý.

Už vím, co je uvnitř. Ale to mi nestačí. Musím se přesvědčit na vlastní oči. Začnu odstraňovat kameny.

„Isis! Co to děláš? Nech toho!“

„Běž zpátky do auta a počkej na mě.“

„Nemůžeš – nemůžeš to prostě jen tak vykopat-“

Podívám se na ní přes rameno. „Pravda je tu uvnitř, Kaylo. A já to musím vědět. Tak běž do auta a počkej na mě. Předstírej, že to nedělám.“

Kayla pevně semkne oční víčka, ale nepohne se. Odklízím kameny, jeden za druhým a použiju jeden placatý, abych začala kopat do čtverce hebké země. Jak se dostávám hlouběji, slyším, jak Kayla začne vzlykat. Její pláč se ozývá lesem a nějak tuším, že to nejsou první lidské slzy, které ty stromy viděly. Bolí mě paže, prsty mě pálí a krev z mých zničených nehtových kůžiček stéká dolů a mísí se se špínou, ale já nemůžu přestat. Nemohla bych přestat, i kdybych chtěla. Už jsem stopu hluboko. Dvě stopy, tři stopy a pak-

A pak se špína rozestoupí a ze země trčí malinkatý kousek růžové deky. Krvácím na ni. Kopu rychleji, ale jemněji přesně kolem balíku, který se začíná formovat. Kopu dokud se to neuvolní a pomalu to vytáhnu ven. Odstraním špínu. Položím to na borové jehličí a otevřu to. Je to zašpendlíkované, ale zavírací špendlík je hodně zrezivělý a snadno praskne a rohy deky se rozpadnou a odhalí svůj střed.

Cítím Kaylino teplo po mé levici, její zvědavost očividně přemohla její nechuť. Ale v okamžiku, kdy se deka rozpadne, začne brečet víc než dřív a odvrátí se jako by byla popálená.

„Ne. Ne ne ne,“ pláče. „Ne. Ne ne!“

Vykoukne na mě malá kostra, s očními jamkami příliš malými a příliš temnými, aby mohly něco vidět. Nikdy nemělo šanci něco vidět. Tím jsem si fakt jistá. Pět měsíců? Možná šest, ale to už přeháním. A vedle kostry je miniaturní náramek s písmenkovými korálky. Mé chvějící prsty ho zvednou.

Tallulah.

Zírám na to jméno a připadá mi to jako hodiny. Dny. Tallulah.

Tallie, zkráceně.

***

Zvuky ve sklepě mě ohluší v momentě, kdy vejdu. Býčí ohon není pěkný bar, nebo aspoň ten snesitelný – piliny a chcanky a zvratky zatvrdávají v rozích – ale to je přesně to, co hledám.

Je to přesně to místo, kde umírají lidské naděje.

V sobotu večer je to nacpané až k prasknutí. Chlapi se chvástají a řehtají do svých piv a whisky, zápach potu a zatuchlých buráků je pronikavý. Rocková hudba řve z rozvrzaného jukeboxu v rohu a blikající LED televize nad barem vysílá zápas a jen zlomek štamgastů vypadá, že je to zajímá. Barmanka je starší žena s kdysi blond vlasy a krásou na rozdávání, ale roky vlčího vytí a plácání po zadku jí vyčerpaly do jejího pouhého výsměchu.

„Co si dáte?“ hodí na zlomek sekundy napjatým úsměvem mým směrem.

„Dva panáky vašeho nejsilnějšího. A gin s tonikem. Na ledu.“

„Občanka?“ zeptá se. Vytáhnu jí a ona přikývne. „Fajn, momentík.“

Čekám. Jsem tu jediný bez panděra a ženy si toho začínají všímat! Dobře. To mi to velmi usnadní.

Barmanka se vrátí s mým pitím a já je vytáhnu tak rychle, jak to jde.

„Hele bacha,“ řekne muž nalevo. „Jsi ještě příšerně mladý, abys pil tak moc.“

„Vy jste strašně vlezlej na někoho tak starého.“

Zasměje se, ale není to uražený smích. Je pobavený. Prohlédnu si ho. Tvídové sako zakrývá značně robustní kostru. Vzpomínám si, že šel za mnou na chodníku. Není tlustý – popravdě úplně naopak. Má široká ramena a svaly lehce vyrýsované. Sedí perfektně rovně. Jeho pravý ukazováček a šlacha s ním spojená v jeho paži jsou velmi dobře stavěné. Klasické znamení prstu mačkajícího spoušť. Armáda, bez pochyby. Jeho vlasy jsou bílé a prořídlé a jeho knír nepatrný. Tmavé oči se třpytí.

„Lidé takhle pijou jen ze dvou důvodů – aby si na něco vzpomněli nebo na něco zapomněli,“ řekne.

„Vy jste prostě plný pravdivých výroků,“ ušklíbnu se. Gin s vodkou mě pálí na jazyku. Ženy se začínají pohybovat a já si svůj cíl vybírám pečlivě. Musí to být někdo natolik hloupý, aby ve mně předpokládal to nejhorší. A to znamená, že to udělá kterýkoli opilý muž.

„Je v tom holka, že jo?“ zeptá se ten armádní chlápek. Nepoctím ho odpovědí. „Je hezká?“

Točím zbylým ledem ve sklenici a zůstávám potichu.

„Takže je ošklivá. Musí být vážně šeredná.“

„Ne,“ vyletím. „Ne že by na tom záleželo, ale není.“

„Nezáleží na tom?“ tlačí dál. Odmlčím se. Provokuje mě ke konverzaci, ale alkohol na mě působí rychle a já nemám co ztratit.

„Je hezká. Připouštím,“ svraštím obličej. „Není to tím, že je hezká. Je hezká, ale to není všechno, co je.“

„Jistě, že ne. Jinak bys nebyl tady s pitím a neschopný slova.“

Posunu sklenici zpátky k barmance a otočím se na toho chlápka. Slabě se usmívá, ruce má na sklenici bourbonu s ledem. Jeho mlčení je nějak víc rozčilující než jeho slova, tak ho poruším.

„Muži rádi ženy kategorizují.“ Ohrnu ret. „Do pohodlných malých kolonek, jako `sexy` nebo `milá` nebo `nádherná`. Je to pro ně jednodušší. Pro mě to nikdy jednoduché nebylo.“

„Takže tahle konkrétní dívka,“ vede si svou ten muž. „Není nic z toho?“

„Je všechno z toho,“ řeknu, až příliš rychle na můj vkus. „A víc než to a zároveň není nic z toho. Je přesně svá, nic víc nic míň. Ale říkat to teď je bezpředmětné.“

„Odkopla tě?“

„Řekla mi, abych se držel dál od jejího života.“

„A tak jsi tady, klopýtáš po odlehlém baru a začínáš rvačku, jen abys to ze sebe dostal.“

Přimhouřím na něj oči. Pořád se směje.

„Jsem naživu dost dlouho na to, abych poznal tvář někoho, kdo hledá rvačku. A znám tvář někoho, kdo ví, jaké to je, se prát.“

Mužovy tmavé oči se náhle stanou nečitelnými.

„A co je nejhlavnější, znám tvář někoho, kdo si někde hluboko uvnitř rvačku užívá.“

Zírám na barový pult, leštěné dřevo odráží mou tvář. Ten muž se na mě přestane usmívat a usrkne si svého pití než znovu promluví.

„Někdy je to na chlapech vidět. Většina nás z armády nemá ráda, co děláme, věř tomu nebo ne. Narukujeme kvůli kamarádství, smyslu pro sounáležitost, smyslu pro řád. Ne kvůli krvi. Ale čas od času potkáš fakt kousek. A ti mají rádi krev. Někteří z nich to skrývají lépe než jiní, ale vždycky to vyjde na povrch.“

„Co tím chcete říct?“ zavrčím.

„Říkám, synu, že jsi zrůda,“ řekne klidně. „A ty nenávidíš to, co jsi.“

Má pěst přistane na jeho čelisti dřív než jí můžu zastavit. Led je pryč. Vyrovnanost a klid, racionální chování, kterým jsem sám sebe spoutával, se v mžiku vypaří a on mi to vrací a vráží do mě ramenem a barmanka něco křičí a ti opilí idioti bučí a řvou, sází se a následují nás, když vyklopýtáme ven do nočního vzduchu. Šlápnu do kaluže, když se vyhnu jeho pravému háku. Je tak silný, že vzduch, který za ním následuje, vydá slyšitelný zvuk. Je obrovský. Je vyšší a širší než Leo a já nemám pálku. Skočí po mně a já mezi nás hodím popelnici. Odkopne jí stranou a ona se o zeď zmačká jako plechovka.

A já poprvé od chvíle, co jsem zahlédl Isis na podlaze s krví kolem její hlavy, cítím strach. Skutečný, opravdový, chladný strach, který mi zasahuje do plic a vytahuje je ven mým hrdlem.

Zvednu pěst nahoru a ustoupím dalšímu háku, ale on mě praští kolenem do hrudi a já nemůžu dýchat, svět se scvrkne na záblesky bílé a červené bolesti. Sotva slyším křičící dav přes zvuk mého vlastního zvýšeného srdečního tepu. Někdo se nás snaží roztrhnout, ale ten muž je odhodí a skočí po mně a náhle se mé nohy nedotýkají země, jeho pěst mi svírá límec, když mě zvedá nad beton. Naše oči se na zlomek vteřiny střetnou, jeho jsou zvláštně prázdné a bez emocí, a on mě odhodí stranou. Před očima vidím hvězdičky a má záda narazí do zdi s odporným žuchnutím. Snažím se vyhrabat na nohy, ale mé nohy jsou bolestivé želé.

„Nikdo nemůže zkrotit to zvíře v tobě za tebe, synu. Ani tví rodiče, ani holka. Ne univerzita nebo jiná instituce. To můžeš udělat jen ty.“

Vyplivnu mu na nohy dávku krve.

„Co o mně můžete vědět?“

„Blanche mi toho o tobě řekla dost.“

„Mělo mi dojít, že jste jedna z jejích goril.“

„Nepleť si to. Nejsem jeden z jejích, věřím ji tak moc, jak daleko bych jí zvládl odhodit. Což není daleko vzhledem k tomu, jak rychle poslední dobou přibírá.“

Odfrknu si. Ten muž se nakloní dozadu a nabídne mi ruku, aby mě zvedl. Barový dav je dávno pryč, jejich zábava pro ně skončila. Zírám na jeho dlaň a na nohy se zvednu sám. Každá kost v mém těle na mě řve, ať se přestanu hýbat, ať si píchnu morfium, nasadím obvazy, cokoliv, aby bolest přestala.

„Slyšel jsem, cos udělal pro Blakovic rodinu. Drby se v kriminálních kruzích šíří rychle.“

„Takže co?“

Muž sáhne do saka a podá mi vizitku. „Až budeš připraven použít tu zrůdu konstruktivně místo destruktivně, přijď za mnou.“

Je pryč dřív, než ho můžu začít kritizovat, a já jsem sám v uličce jen se svým bolavým tělem a zmatenou hlavou. Ta vizitka je jednodušší než jsem kdy viděl – jednodušší než vizitky Rose Clubu. A díky tomu poznám, že jde o špinavý nezákonný obchod.

Gregory Callan

VORTEX Enterprises

Ošetřím si zranění tak, abych získal dostatek energie, abych to zvládl ke svému autu a tam se zhroutím. Alkohol se mi vlije do krve a já uvítám teplou úlevu, co tlumí bolest. Ale s otupělostí přichází poznání, že jsem šel vyhledat rvačku. Já, Jack Hunter, aktivně jsem šel hledat, abych někoho vtáhl do rvačky. A teď jsem zraněný a vzrušený a v puse mám chuť krve a všechno, co chci dělat je vrátit se zpátky do té noci u Avery, do toho absurdně mořsky laděného pokoje, do té postele s Batgirl, k Isis, k té Isis, která mi drobnými koktavými nesmělými slůvky přiznala, že mě má ráda, do chvíle, kdy všechno bylo jednoduché. Ona a já. Ona a já v pokoji, sami.

Můj telefon zvoní. Škubnu sebou, když přijímám hovor.

„Haló?“

„Jacku!“ řekne Sofiin srdečný hlas. „Dr. Fenwall říká, že přišla poslední splátka za operaci! Děkuju. Moc ti děkuju.“

Vytlačím pozůstatky vzpomínek na tu noc a usměju se.

„Neděkuj mi. To je to nejmenší, co jsem mohl udělat.“

„Těžce jsi pracoval. Jsem velice vděčná. Pamatuješ, že jsem řekla, že až si příště vyrazíme, můžeš si vybrat místo?“

„Ano.“

„No, Dr. Fenwall řekl, že by mi dovolil pár dní volna příští týden. Takže.“

„Zamyslím se, jestli pro nás nenajdu něco zábavného, co bychom podnikli.“

„Jasně! Ale Avery mi chce přichystat narozeninovou oslavu jako překvapení.“

„To je v březnu.“

„Já vím! Ale když budu mít jen pár dní, může to naplánovat jen tehdy.“

„Myslel jsem, že nesnášíme Avery?“

„To ano! Chci říct, nemáme ji rádi, ale  vážně se moc snaží. A přijde mi to nefér. A navíc, jestli to nezvládnu-“

„Takhle nemluv,“ vyhrknu.

„-jestli to nezvládnu,“ řekne příkře, „nechci, aby věci mezi námi byly špatné, když... však víš.“

„To se nestane.“

„Jen, prosím tě. Vážně chci jít.“

Povzdychnu si. „Dobře. Zeptám se jí na to.“

„Fajn. Děkuju. Vím, že je to pro tebe těžké, ale děkuju ti.“

„To je v pohodě.“

„Pozdravuj ode mě mámu. Nebo předpokládám, že jí to řeknu. Pořád je to divné, jen se objevit na facebooku a prohodit `Hej, Dahlio! To jsem já!`“

„Netrap se,“ ujišťuju jí. „Má tě ráda. Můžeš jí pozdravit kdykoli.“

„Dobrá! Půjdu se zkusit trochu vyspat.“

„Fajn. Dobrou noc.“

„Dobrou, Jacku.“

Když zavěsíme, slova Isis mi zní v hlavě.

`Ona umírá, Jacku.`

Položím si hlavu na volant a předstírám, že jsem někde jinde. Někde, kde mám vřelý pocit. Třeba v tom směšném mořsky stylizovaném malém pokoji.