SD - 6. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 26 týdnů, 3 dny

East Summit High by mohla sejmout atomovka a nic by se nezměnilo. Až na hřiště pro hodiny těláku. A možná i trochu architektura. Ale to jídlo by výbuch přežilo, protože jsem si na 99 % jistá, že je to švábí maso, a paní Borschová by to přežila, protože, a teď vážně, všichni vědí, že je to agent Studené války v utajení geneticky upravený, aby přežil menší věci jako rychlou atomovou dekompresi.

Když zajedu na parkoviště, Kayla tam stojí na obrubníku a čeká na mě. Uhání ke mně, zatímco jí někdo málem přejede, a pak si vlítnem do vzájemného objetí.

„Jsi naživu!“

„Jen nepatrně,“ směju se. Voní jako kokos a slzy každého kluka, který u ní nikdy nedostane šanci. Je to jako návrat domů. Obejmout jí je ten nejlepší pocit hned vedle spánku ve vlastní posteli včera v noci. A pak zahlédnu Wrena, jak jde k nám. A Kayla ho vidí taky. Vyrazí k němu a přitáhne ho ke mně, brýle mu téměř spadnou, ale na tváři má malý polovičatý úsměv.

„Isis!“ zvolá.

„Jo, jsem to já. Z masa a kostí. Dočasně. Přibližně za 70 let ale zase umřu.“

Wren se zasměje a obejme mě jednou rukou tím nemotorným způsobem, jak to kluci občas dělají. „Je dobré, že jsi zpátky.“

„Bylo to tu totálně nudné,“ stěžuje si Kayla. „Avery byla tichá a divná a Jack byl tichý a divný, jako ještě víc tichý než ve svém ledovcovém období. Je to tak divný!“

„Globální oteplování,“ navrhuju.

„-a nikdo se nesnažil zdrhnout z laborky oknem-“

„Zbabělci!“

„-a ředitel Evans pořád mlel o Jackovi-“

„Zločin, co si zaslouží popravu!“

„-a někdo napsal `Isis Blaková je bláznivá tlustá děvka` na záchodovou kabinku v budově F-“

„Věnujme jim aplaus ve stoje za originalitu.“

Wren se směje a Kayla se mračí, ale netrvá jí to dlouho a taky se začne smát. A na rozdíl od chvíle před 5 měsíci, když jsem tu začala, procházím pod zděným obloukem a nápisem East Summit High. Ale tentokrát nejsem sama. Tentokrát pod ním procházím se dvěma lidmi, co jsou mí přátelé. Já mám přátele. Já mám přátele. Slyšíš to, mé minulé já? Máš přátele. Takové, kteří o tebe mají starost, kteří se s tebou smějí. Jednou je získáš.

Tak nebreč.

Máš přátele.

Kousnu se do rtu a zrychlím krok, aby nemohli vidět nehezkou vodu stékající z mých kanálků.

„Hej! Isis! Zpomal!“ zavolá Wren.

„Kam tak letíš? Je to jen Bensonova hodina a on bude mluvit o vagínách rostlin!“ křičí Kayla. Směju se a jdu rychleji. Známá vyholená hlava mě mine a já zacouvám a vyletím.

„Kluk s nožem! Jak se máš, starej brachu?“

Známe se 5 měsíců,“ opraví mě. Přehodím mu ruku přes rameno.

„5 měsíců v psím letopočtu je jako 10 let. Prakticky jsme rodina.“

„Ty brečíš?“

Popotáhnu. „Co, tohle? Ale, jen mi v oku uvízla trocha pubertální zlosti. Nirvana by byla hrdá.“

Kluk s nožem zavrčí. „Je to dobře. Že jsi zpátky.“

„Jo?“

„Jo. Jack byl bez tebe otravný, když jsi mu nesrážela hřebínek. Nebo spíš ho nekopala do zadku.“

Mrzutě kouká do blba. Počechrám jeho už téměř zformované číro.

„Přestaň se mě dotýkat. Lidi si ještě pomyslí, že jsem normální.“

„Bůh chraň,“ směju se.

„A Jack by mě zabil.“

„Jack?“ odfrknu si. „Jack se o mě ani za mák nezajímá. Ne, počkej, beru to zpět. Já se ani za mák nezajímám o Jacka.“

Kluk s nožem se vyprostí z mé ruky. Když mu věnuju udivený `proč odmítáš mou překrásnou přátelskou paži` pohled, kývne za mě.

„Jsem dost chytrý na to, abych se mezi vás nepletl.“

Otočím se a on tam je. Jack není dál něž 2 m, mračí se jako by vysál celou citronovou farmu. Jeho rozčepýřené žlutohnědé vlasy a ledově modré oči vypadají  na denním světle jinak než v bledém neduživém nemocničním světle.

„Ah! Jestli to není Jack. Jack Rozparovač ženské sebedůvěry. Jack Sparrow, který poletuje kolem a vydělává se na hlavy. Vyjackuje se všem do mísy s punčem a zkazí jim den.“

„To zranění hlavy ti rozhodně zvýšilo kreativitu. A naštěstí jsi méně srozumitelná,“ zavrčí a koukne na kluka s nožem. „A kdo je tenhle okouzlující mladý muž? Obdivovatel?“

Jack mu zamává rukou před obličejem.

„Je slepý? Nebo jenom hloupý?“

Něco ve mně se napne a praskne ve zlomku vteřiny. Jacka si sice moc nevybavuju, ale dost jasně si vzpomínám na kluka s nožem a na to, jak byl ke mně milý. Jemné, znepokojivé způsoby, nicméně ale způsoby!

„Proč cítím náhlou potřebu spáchat násilí na tvém obličeji?“ Zvednu hlavu. Mohla bych si to jen představovat, ale jeho hrudník se lehce rozšiřuje. Vztek? Jistěže je to vztek.

„To si tvé tělo vzpomíná na dobu, když jsi mi jednu vpálila tak tvrdě, že jsem nepoznával místo ani čas,“ řekne.

„Líbilo se ti, cos viděl? Divní mimozemšťani? Supernovy? Mantorok, bůh mrtvol?“

„Viděl jsem alternativní vesmír bez tebe. Bylo to jako ráj.“

Kluk s nožem se najednou zahihňá. Jack se na něj ušklíbne.

„Něco k smíchu?“

„Celé dva týdny jsi ve škole s nikým nepromluvil a teď se vrátila a ty jsi-“ Kluk s nožem potřese hlavou. „To je fuk.“

Sleduju jak odchází. Jack je potichu, rty má stažené. Zhluboka se nadechnu a pohupuju se na nohou.

„Ty mě fakt nesnášíš, co?“ zeptám se. Jackovy ledově modré oči vyletí vzhůru a spojí se s mými.

„Cože?“

„Jak řekl kluk s nožem. Nemluvíš, když jsem pryč a jen se vrátím, vrháš všude urážky. Takže mě musíš fakt nesnášet, když se obtěžuješ přerušit své mlčení. Chápu to.“

Četla jsem dopis, cos poslal Sofii. Vím, jak moc mě nesnášíš.

***

Kluk s nožem nemá ani potuchy, jaký to má význam.

Isis se na něj věšela jako by nic. Zatím to udělala jen Wrenovi a to proto, že je děsivý asi jako štěně. Ale kluk s nožem je něco jiného. Je děsivý, vypadá naštvaně, je vysoký a pod těmi tričky s Black Sabbath má svaly. Není to Wren. Je to muž. Před měsícem jí můj dotek dohnal k panice a slzám. Byla to tak bolestná vzpomínka, že jí zablokovala, a teď je tady, dotýká se ho jako by to pro ní bylo snadné.

Mé srdce buší tak zběsile, že ho cítím až v konečcích prstů. Jsem nažhavený, horká vlna mnou projíždí jako divoký oheň. Měl bych to kontrolovat. Měl bych se otočit na patě a odejít. Svou naději jsem pohřbil. Myslel jsem, že je po ní. A ona ji pak vzkřísila tu noc v nemocnici, jako zkušený oživovač mrtvol. Jako bych jí vůbec nepohřbil. A teď se ani nemůžu kontrolovat. Ne, když je tu, ne, když se dotýká-

Jsem za ní. Kluk s nožem na mě varovně mrkne a ona se otočí. Její fialové prameny jsou trochu víc vyšisované. Není tak bledá jako byla v nemocnici – růžoví se jí obě tváře. Na rtech jí hraje jemný úsměv, a jako ten blbec nechám ten úsměv, aby tu vlnu ve mně ještě zesílil a zvýšil.

„Ah! Jestli to není Jack. Jack Rozparovač ženské sebedůvěry. Jack Sparrow, který poletuje kolem a vydělává se na hlavy. Vyjackuje se všem do mísy s punčem a zkazí jim den.“

Ta urážka mě vrací zpátky o pět měsíců. Tehdy poprvé začala válka. Jako by se vůbec nic nezměnilo. Pořád mě nemá ráda. Ale je to lepší. Spokojím se s nesnášenlivostí, dokud mě bude registrovat. Pamatuje si mě. Stojím jí za to, aby mě poznala. Asi jsem normální. Musím jí ukázat, kým jsem býval. Když budu mít štěstí, mohlo by to zažehnout jiskru v její paměti. Nemůžu být pomalý nebo jemný. Musím být ten starý Jack.

„To zranění hlavy ti rozhodně zvýšilo kreativitu. A naštěstí jsi méně srozumitelná,“ řeknu. Kouknu na kluka s nožem. „A kdo je tenhle okouzlující mladý muž? Obdivovatel?“ Zamávám mu rukou před obličejem. „Je slepý? Nebo jen hloupý?“

Úsměv Isis vyprchá. Na rtech se jí zformuje zkroucená malá grimasa.

„Proč cítím náhlou potřebu spáchat násilí na tvém obličeji?“ zvedne hlavu ke straně jako malý rozzlobený pták. Ten jeden pohyb mi tolik připomíná tu noc u Avery. Prudce se nadechnu, když na povrch vyplouvají vzpomínky – její odhalená klíční kost, její úsměv, když řekla, že může cítit můj tep, její jemné vzdechy-

Kontrola, Jacku. Kontroluj se. Jsi ten starý Jack. Ten, který si o ní myslel, že je protivně otravná. Odkašlu si.

„To si tvé tělo vzpomíná na dobu, když jsi mi jednu vpálila tak tvrdě, že jsem nepoznával místo ani čas,“ řeknu.

„Líbilo se ti, cos viděl? Divní mimozemšťani? Supernovy? Mantorok, bůh mrtvol?“

„Viděl jsem alternativní vesmír bez tebe. Bylo to jako ráj.“

Kluk s nožem se najednou zahihňá. Ušklíbnu se na něj.

„Něco k smíchu?“

„Celé dva týdny jsi ve škole s nikým nepromluvil a teď se vrátila a ty jsi-„ Kluk s nožem potřese hlavou. „To je fuk.“

Otočí se a odchází, zrovna když uvažuju, že ho roztrhnu. Má pravdu, a to je ta část, kterou Isis nepotřebuje vědět. Nikdy.

„Cože?“

„Jak řekl kluk s nožem. Nemluvíš, když jsem pryč, a jen se vrátím, vrháš všude urážky. Takže mě musíš fakt nesnášet, když se obtěžuješ přerušit své mlčení. Chápu to.“

„Ne-,“ vyhrknu a zarazím se. Ne. Ježíši, tak to vůbec není. Ale jak jí tohle můžu říct? Jak jí můžu říct, jak jí-

„Koukni, to je v pohodě.“ Usmívá se. „Pořád jsem vděčná, že jsi zachránil mámu. To je ten jediný důvod, proč jsem tě teď nepraštila. A taky se ze mě stává překrásný dospělý motýl. Ale nejvíc kvůli mámě. Očividně jsme se dřív štvali. Ty se ode mě budeš držet dál a já se budu držet dál od tebe. Oba dva si půjdeme dál svými životy. Zní ti to dobře?“

Žaludek se mi stáhne. Ne. Ne, to nezní vůbec dobře. To je to poslední, co chci.

„Takže zdrháš? To je tvé řešení?“ vylítnu. „Jsem součást tvé minulosti, Isis. Utekla jsi od Willa Cavanaugha, ale nemůžeš utéct znovu. Nic se tím nevyřeší, žádný klid tím nezískáš.“

Při zmínce jeho jména sebou škubne, stáhne se než se opět napřímí a zamračí se na mě.

„Co si k čertu myslíš, že o mně víš?“

„Nemůžeš mě jen tak odepsat ze svého života, jako jsi to udělala tomu šmejdovi. Nejsem on. Tak se mnou tak nejednej.“

„Nenávidíš mě,“ řekne tlumeně. „On mě nenávidí. Zdá se mi lepší odstřihnout ze svého života lidi, kteří mě nenávidí.“

Všechno ve mně křičí, abych se pohnul a chytil jí. Objal jí. Ukázal jí, že není pravda, že jí nenávidím. Ale to není něco, co by udělal Jack, kterého si stěží vybavuje.

„Rozčiluješ mě,“ řeknu chladně. „To není nenávist a v tom je rozdíl.“

Zasměje se. „Ale ne moc velký.“

„Respektuju tě. Ve většině věcí s tebou nesouhlasím, ale respektuju tě.“

Posměšně se usměje.

„Věř tomu nebo ne, je mi to fuk. Je to pravda. Než tě Leo napadl, vzájemně jsme se respektovali. Doufám, že jednoho dne si aspoň na to vzpomeneš.“

„Vzpomínám si jen na hloupý polibek.“

„Který z nich?“ vyhrknu než se stihnu zarazit. Toužil jsem vědět na který od chvíle, co o tom mluvila v nemocnici. Oči se jí rozšíří, pomalu, dokud nemají velikost jantarových mincí.

„Který? O čem to mluvíš-“

Nad tím pronikavě zazvoní zvonek. Škubne sebou při tom zvuku a já využiju příležitosti a zmizím na schodech a nechám jí tam. Matika ani nenaruší závoj pochyb. Celou hodinu neustále nervózně škubu nohou, poklepávám tužkou o papír. Co jsem to k čertu právě provedl? V její blízkosti se nedokážu kontrolovat. Myslel jsem, že to zvládnu. Slíbil jsem, že to dokážu. Ale představa její přítomnosti a její skutečná přítomnost jsou dvě velmi, velmi odlišné věci. Věci ze mě vyhrknou. Nechtěně prozrazuju věci řečí těla.

Nekontroluju se, když je fyzicky v mé blízkosti.

A to mě děsí. Protože to, co ode mě nejvíc potřebuje – ne, od kteréhokoli muže – je, aby se kontrolovali.

Když skončí matika, vrhnu letmý pohled z okna. Prochází právě pode mnou s Kaylou. Je šťastnější – na tváři má úsměv namísto úšklebku, který jsem dříve zavinil. A tehdy to zahlédnu. Tam, na kůži na temeni, je to světlá bílá jizva. Není veliká, ale není ani malá. Je rozeklaná a růžová na okrajích. Právě se hojí. Právě se sotva hojí. Pohled na ní vysílá vlny zlosti do mého hrdla, mých plic.

Byla zraněna, protože jsem nebyl dost rychlý.

Je to Sofie zas a znovu.

Popadnu své učebnice a vyrazím ze dveří. Potřebuju vzduch. Nepotřebuju vzduch. Potřebuju ticho a ne – jí. Zeď za jídelnou je jediné místo, kde lidé mohou kouřit, aniž by byli viděni. Je tu i pár dalších lidí, smějí se. Opřu se o zeď a jednu si zapálím. Kouř stoupá spirálovitě nahoru a pálení v mém hrdle se konečně shoduje se spalující vinou v mé hrudi.

„Hej,“ ozve se vedle mě. Kluk s nožem.

„Co chceš?“ zavrčím. Pokrčí rameny.

„Nevypadáš moc dobře. Myslel jsem, že bych se tě zeptal, jestli nehodláš zvracet. Víš jak, jen abych věděl, že nemám stát příliš blízko.“

„Teď stojíš blízko.“

„Jestli můžeš mluvit, nechystáš se zvracet. Takže tu můžu stát.“

Je otravný, ale má pravdu.

„Kdys začal kouřit?“ ptá se. „Myslel jsem, že jsi tak nějak čistě střižený a jdeš na Harvard, nebo podobný hovadiny.“

„A kdy jsi začal ty?“ opáčím.

„Když mi fotr řekl, že jsem na to moc velká padavka. Asi jako naschvál, myslím.“

„Kde je teď?“ zeptám se.

„Ve vězení.“

Následuje dlouhé ticho. Kluk s nožem típne svou cigaretu.

„Viděls to, že jo?“ Podívá se na mě.

„Viděl co?“

„Tu věc, co má Isis na ruce.“

„Jakou věc?“

Uchichtne se. „Na někoho tak chytrého a všímavého, jsi strašně pomalý.“

Nemám energii, abych se vzmohl na víc než ohrnutý ret jeho směrem.

„Byla to legrace,“ konečně znovu promluví. „Vás dva pozorovat. Největší legrace jakou jsem měl za dlouhou dobu v téhle prdelní díře. Tak ti dám radu; nekuř v blízkosti Isis.“

„Proč si myslíš-“

„Nebude se jí to líbit. Věř mi.“

„Řekla ti, že to nesnáší?“

„Ani nemusela.“

Kluk s nožem přimhouří oči a dřív než ho můžu vyslýchat dál, zmizí za rohem. Celé minuty o tom přemítám, trápím svůj mozek tím, že se snažím ty kousky poskládat dohromady. A pak to zapadne. Přesně, když zazvoní zvonek na další hodinu, všechno zapadne do sebe.

Mé vnitřnosti začnou vřít.

Jestli se někdy setkám tváří v tvář s Willem Cavanaughem, bude to jeho rozsudek smrti.

***

Ředitel Evans je nadšený, že mě vidí. A tím myslím, že přechází po své kanceláři a polyká aspirin jako bonbóny.

„Evansi!“ rozhodím ruce a řvu. „Dlouho jsme se neviděli, kámo!“

„Isis, prosím, bolí mě hlava-“

„JAK SE MÁ ŽENA A DĚTI?“

Zasténá. „Ráda mě mučíš.“

„Mám ráda všechno, co není nudné.“ Žuchnu sebou do křesla naproti stolu. „Takže? Čemu vděčím za toto význačné předvolání?“

Opatrně sundá ruce ze svých uší a sáhne na stůl, vytáhne obálku s majestátním razítkem a logem nějaké budovy.

„Je to to, co si myslím?“ zeptám se.

„Stanford,“ řekne Evans klidně. „Přišlo ti to dneska.“

„A vy jste praktikoval sebeovládání dost na to, abyste to neotevřel! Jste úžasnej, Evansi. Vážně. Vyrostl jste z malého kluka, který všude vylepoval moje tlusté obrázky.“

Trhne sebou. „Co kdybys to otevřela?“

„Co kdybych vyměnila váš jablečný džus za chcanky?“

„Isis-“

„Podívejte Evansi,“ nadechnu se. „Moje máma se chystá na soud. Nevím, jestli jste to zaslechl. Bude mě potřebovat. Nejspíš na delší dobu. Chci říct, že zvládnu dělat vaše domácí úkoly navíc a maturitu a tak, ale pravda je, že nejsem nejlepší studentka. Očividně. Očividně to víte. Na papíře vypadám dobře, ale přitahuju potíže a jsem nedospělá a říkám hloupé věci. Takže si to vlastně nezasloužím. Teda, dokázala jsem to, ale nepatřím na vysokou. A hlavně ne na nějakou velkou prestižní nebo tak. Budou na tom líp, když to místo dají třeba někomu z Číny? Někomu se skutečným zájmem a někomu dospělému. Někomu ne jako jsem já.“

Postrčím dopis zpátky k němu.

„Takže, však víte. Můžete to otevřít. Nebo vyhodit. Je mi to fuk. Ale já tam nejdu.“

Evans je ticho. Když se na mě konečně podívá, vypadá tak nějak mnohem víc starší. Vrásky pod jeho očima jsou hlubší a jeho čelo je svraštělé tucty let únavy.

„Děláš stejnou věc jako Jack.“

„Cože?“

„Odmítáš jít kvůli lidem, které máš ráda. Odmítáš se – se stát úžasnou. Máš takový potenciál, Isis. A ty ho zahazuješ.“

„Co tím chcete říct, odmítl? On taky?“

„Nevzpomínáš si? Chtěl zůstat tady, v Ohiu, aby se staral o tu dívku Sofii. Měl nabídku od všech prestižních univerzit ve státech, v podstatě.“

„Ale teď jde na Harvard. Lidi o tom pořád žvaní.“

„Ano. Ale změnil svůj názor po – vlastně nevím, co změnilo jeho názor. Ale nemůžu tě nechat udělat stejnou věc. Prosím. Vím, že jsem řekl, že to bude tvé rozhodnutí, ale prosím. Otevři ten dopis, přečti si ho a promysli si to. A když ani pak nebudeš chtít jít, budu respektovat tvé rozhodnutí.“

Odfrknu si. Zírám na obálku ještě chvíli než po ní zpátky chňapnu.

„Dobře. Dobře. Ale nečekejte šťastný konec.“

Evans se mdle usměje. „Nikdy ho nečekám.“

„Oh , a Isis? Hodně štěstí u soudu. Doufám, že dostane trest, jaký si zaslouží.“

Zatnu pěsti a praštím za sebou dveřmi. Co Evans ví o spravedlnosti? On byl ten šmejd, který všude nalepil moje obrázky, a pak se mi to snažil vynahradit, když zjistil, že mám slušné známky, tím, že mě strkal doširoka rozevřeným chamtivým chřtánům každé naduté univerzity na světě.

Vyjdu ze dveří ven na nádvoří. Chladný únorový vzduch se mi zakousne do kotníků, ale slunce svítí a hřeje mě na tváři. Je to uklidňující kontrast. Vidím Kaylu, jak sedí na nízké kamenné zídce a prázdně zírá do dálky.

„Vypadáš, jako bys přemýšlela,“ řeknu. „Neměla bych udělat fotku, abychom si ten moment mohly připomenout?“

Protočí oči. „Moc legrační. Dokonce k popukání.“

„Snažím se.“ Sednu si vedle ní. Svraští obočí a vrátí se k zírání do blba. Než stihnu vymyslet vtipnou poznámku, abych jí vytrhla z její skleslé nálady, otočí se na mě a najednou vyhrkne.

„Proč se Wren chová divně, když vidí Jacka?“

„Dobrá otázka. Nemůžu si být jistá, když půlka mého mozku mi vytekla na podlahu před nějakou dobou, ale jsem si dost jistá, že je to proto, že udělal něco špatnýho. Aspoň to říká Wren a mé zamlžené vzpomínky.“

„Jack udělal něco špatnýho? Jako... jako co?“

„Nevím.“ Zírám na trávu. „Vážně nevím a to mě denně zabíjí, ale nějak jsem se naučila s tím přežívat a potloukat se kolem ve směšnosti života.“

„Pamatuju si, že byli kamarádi,“ řekne Kayla. „Přestoupila jsem sem asi ve čtvrtém ročníku. Byli přátelé. Wren a Jack a Avery a ta holka Sofie byli všichni kamarádi. Fakt blízcí. Jako kruh, do kterého se nikdo nemohl dostat. Žárlila jsem na ně. Neměla jsem dobré kamarády – jen lidi, kteří rádi svačili u nás doma a líbil se jim můj kufřík s makeupem.“

Zní to osaměle. Ale to vůbec neřeknu.

„Proč jsi špatná kvůli Wrenovi? Říkalas mi, že je to šprt.“

Kayla zčervená. „N-No jo. Je to král šprtů. Ale – já nevím. On je jen tak... tak vyděšený, když vidí Jacka. Je to divný.“

„Já jen vím, že se něco stalo na nižší střední. Avery něčím chtěla ublížit Sofii a Jack to zastavil. A Wren byl u toho s kamerou, protože Avery ho šikanovala, aby to natočil.“

Kayle se rozšíří oči. „Myslíš, že z toho existuje záznam? Jestli to Wren natočil-“

„Pochybuju, že by si to nechal. Cítí takovou nvinu, že to nejspíš zničil. Zeptej se ho na to. Ale fakt ho to stresuje. A už teď je tak nějak na hraně. Nikdy se neuvolní. Asi to nebude nejlepší nápad o tom mluvit.“

„Jasně,“ řekne jemně.

„A co že ten náhlý zájem? Tobě se... tobě se snad líbí?“

Kaylina tvář se zaplaví červenou horkostí a ona okamžitě vstane.

„C-Cože? Ne! Nebuď hloupá! Není to můj typ!“

Směju se a nasleduju jí, když dlouhými kroky kráčí skrz křupavou trávu.

„Jsi špatná lhářka,“ řeknu.

„A ty si špatně... špatně maluješ oční linky!“ vylítne. Zadusím svůj smích a mírně neuspěju.

„Koukni, taky jsme zvědavá. Vlastně mě to zajímá už chvíli. Wren mi v nemocnici říkal něco o jezeru Galonagah. Avery tam má-“

„rodinnou chatu,“ dokončí Kayla. „Jasně. Byla jsem tam každé léto poslední čtyři roky. Je nádherná a veliká a jezero je tak 1,5 m ode dveří a houpací síť je hedvábná a lustr patříval, myslím, Michaelovi Jacksonovi-“

„Když pominu stolní lampu Michaela J., měly bychom ji navštívit. Asi ne skutečně v jejím domě. Protože to by bylo neoprávněné vniknutí. Takže místo toho bychom mohly zlehka neoprávněně vniknout do okolí jejího domu. Myslíš, že by sis vzpomněla na cestu k její chatě?“

„Předefinovala kolekce jaro/léto 1991 postmoderní feminismus v módním světě?“

Následuje pauza.

„Překlad?“ zkusím.

Kayla rozhodí rukama. „Znamená to ano!“

„Skvělý. Sobota, v 10 hod, u mě. Budu řídit. Ty obstaráš atmosféru. A ionťák.“

„Sobota? Jedu s mámou ke kadeřnici. Proč ne v pátek?“

„Soud,“ zavrčím. Kayle se rozšíří oči.

„Oh. Jasně. Na to jsem zapomněla.“

„Já ne,“ monotónně přednesu.

„Chceš... chceš, abych přišla? Mohla bych – já nevím. Poskytnout morální podporu? A ionťák?“

Zachichotám se. „Jasně. To by se mi líbilo. A hodně.“

Kayla si se mnou proplete ruce a usměje se. Je pěkné ticho, jak jdeme, to ticho, které se rozprostře mezi dvěma lidmi, co si řekli vše, co je pálilo a k zemi se snáší jen chladný popel. Je to mírumilovné a uklidňující a pomáhá to utišit mé nervy z prvního dne zpátky jako uklidňující balzám.

A pak mě Kayla ihned začne poučovat o vybraných charakteristikách kolekce jaro/léto 1991 od Chanela, a proč bych se měla zajímat o rozšířené ramenní vycpávky a průmyslově barvené kratší vlněné kabáty.

A nějakým způsobem je to ještě víc uklidňující.

Svět se mění a já se měním.

Ale některé věci vždycky zůstávají stejné.

***

Máma není po škole doma, takže si sundám kalhoty v okamžiku, kdy projdu dveřmi a vydechnu úlevou. Ďáblův zplozenec na mě zlostně hledí svýma velkýma žlutýma očima.

„Nedívej se na mě tak. Vím, kde kadíš. A spíš. Někdy oboje dohromady.“

Odplíží se nahoru, aby se mi vyblil do koše se špinavým prádlem nebo něco stejně elegantního. Mrštím po něm své džíny a ty přistanou na zábradlí se smutným plesknutím, a pak sebou plácnu na gauč a zírám na obálku, co mi dal Evans. Logo Stanfordu na mě zírá v červené a bílé. Čpí z ní nabubřelost a já jí ještě neotevřela. Cítím ten pach nabubřelého sajrajtu, který vychází ze škvíry v obálce.

Vysmívá se mi. Tak vstanu a hodím jí do krbu.

Studeného krbu. Bez skutečně zapáleného ohně. Ale abych pravdu řekla, kdybych byla z papíru, tak by mě jen pouhá přítomnost starého uhelného popela, otírajícího se mi o můj bílý zadek, donutila vylučovat inkoust celé dny.

„Už jsi vyděšená?“ zeptám se. Obálka zůstává přidrzlá. Ve chvíli, kdy se vzchopím, abych jí otevřela, uplyne už půl hodina, kdy na ní jen zírám. Jen zírám a sleduju pár děsivých záblesků důležitých životních voleb. Máma mě potřebuje víc než Stanford. Ale je to Stanford. Stan-kruci-ford. Stan-tak-nafoukanej-že-jeho-příjmení-může-být-Ford-jako-ten-chlápek-co-vynalezl-to-první-auto-Ford. Mají spoustu prachů a kontaktovali mě brzo. Je to odmítnutí, Musí být. Místo jako Stanford by nikdy nechtělo obyčejnou, nudnou holku ze středozápadu, jako jsem já. Mám dobrý známky – a co jako? Nedělám milion charitativních věcí po škole jako Wren, nemám status génia z Menzy jako Jack a nejsem bohatá jako Avery. V podstatě není nic, co by mě odlišovalo od všech ostatních.

Ale jestli mě přijali – jenom jestli – potom má Evans pravdu. Nemám ráda pocit těch slov na jazyku, ale má pravdu. Stanford by mě změnil. Šla bych tam a spoustu se toho naučila a stala se někým lepším. Nebo horším. Nebo by mě možná vyhodili. Neobstála bych, nejspíš. Ale kdyby ne, místa jako Evropa a věci, které jsem vždycky chtěla dělat, jako naučit se plynně španělsky nebo se ponořit do genderových studií nebo prostudovat záhady mikroorganizmů – všechno by to bylo v mých ušmudlaných malých rukou.

Pohled na účty naštosovaných na stole, mě zasáhne jako tuna olověných cihel. Z koho si tu chci dělat srandu? I kdyby to byl dopis o přijetí, není možný, aby si to máma mohla dovolit. Pracovala bych 24 hodin denně 7 dní v týdnu, abych si vydělala na vyučování. Nejspíš bych byla ubohá. Bylo by chytřejší zůstat doma tady s mámou a najít si práci a chodit na místní obecní školu. Oběma bych nám ušetřila peníze.

Popadnu obálku a bláznivě uháním do svého pokoje. Po břiše padnu na postel a k boku si přitáhnu Paní Muffin.

„Okay, otevři jí ty.“

Ovládám její malé packy, ruce se mi třesou a ona tu obálku otevře a vytáhne dopis. Otevřený vypadne na přehoz. Dusím se vlastními slinami.

Je to víc než jen dopis. Je tam i nějaký formulář.

`Nebuď taková padavka!` Paní Muffin vypadá, že souhlasí. `Ale nebuď uspěchaná! Nejdřív si přečti dopis!`

„Vážená slečno Blaková. Gratulujeme! S potěšením si vás dovolujeme informovat, že jste byla přijata na Univerzitu Stanford od semestru podzim 2012 OHMŮJBOŽEOHMŮJBOŽEOHMŮJBOŽE.“

`Dýchej!` Paní Muffin omdlívá. `Nezapomínej dýchat! Je to tak nějak nezbytné!`

Moje mysl je prázdná – všechny myšlenky na Jacka a co řekl o `který polibek` vyletí oknem. Dočasně zapomenu na jezero Galonagah a na Sofiinu zlost. Mám malou srdeční příhodu a zhroutím se uvnitř jako umírající hvězda. Broskvoň za mým oknem je v podstatě ohromená.

„Vzali mě! Vzali mě na Stanford!“ zakřičím do stropu. Dopis se mi třese v rukou, když rozčileně hltám jeho zbytek. Stojí tam něco o ubytovacím formuláři, formuláři o finanční pomoci, a na úplném konci je zmínka o grantu. Grant? Nikdy jsem nežádala o grant. Že by Evans...?

A pak se mi oči rozšíří nad částkou na přiloženém papíře. Třicet tisíc dolarů, na čtyři roky a nebo dokud nezískám bakalářský titul za podmínky, že si udržím průměr 4.0. Není to moc na Stanford, ale přidám si obrovské snížení k poplatkům za studium. Mohlo by mě to udržet nad vodou, když bych získala další stipendium a pracovala bych. Je to uskutečnitelné. Srdce se mi rychle sevře a roztáhne. Můžu to udělat. Můžu udělat něco jinak, něco divokého a velkolepého a neuvěřitelného-

„Isis?“ mámin hlas ke mně proniká zespoda. „Isis, jsi doma?“

Vyskočím a spěchám dolů po schodech, na spodním uklouznu, ale ladně to vyrovnám a přistanu jí na hrudi.

„Vzali mě!“ křičím. „Vzali mě na Stanford!“

Mámě se rozšíří oči. „Co-Cože?“ Stanford? Jak-“

Strčím jí dopis do rukou a klepu se celých 10 vteřin, co ho čte. Její obličej se rozzáří zevnitř, jako svíčka skrz zamrzlé sklo, září najednou do všech směrů. Obejme mě, silněji než když jsem se probrala v nemocnici, silněji než když jsem se vrátila z nemocnice, silněji než když jsem přistála na letišti v Ohiu.

„Oh drahoušku. Jsem – jsem tak pyšná. To je úžasný! Kdy ses hlásila na Stanford? A ani jsi mi o tom neřekla?“

„Já jen... jen jsem to tak zkusila. Nečekala jsem, že by to vlastně mohlo vyjít,“ lžu. Mámina radost je zastíněná obavami, ale kvůli mně se je snaží skrývat. A tehdy zaregistruju její kabát a nové léky na předpis, co jí vyčuhuje z kabelky.

„Promluvíme si o tom po večeři, dobře? Zavolej svému otci a řekni mi to!“ trvá na svém máma.

Táta je stejně tak nadšený. Nabízí mi pomoc s některými poplatky, pýcha v jeho hlase je nezpochybnitelná.

„Kelly! Kelly!“ slyším ho, jak volá na mou nevlastní matku. „Isis se dostala na Stanford!“

„Stanford!“ Kellyin přeslazený hlásek proniká do telefonu. „Rychle, dej mi ten telefon!“

Nadechnu se a obrním se před nevyhnutelným představením.

„Isis!“ prohlásí Kelly.

„Kelly!“ napodobím ji. „Ráda tě zas slyším. Jednou za každé dva roky není dostačující.“

„Souhlasím! Stanford... páni. To je neuvěřitelné. Doufám, že Charlotte a Marissa budou stejně chytré jako ty, až budou starší.“

„Můžou to zkusit,“ řeknu sladce. Zasměje se, ale pod tím smíchem je to zjevné – navzájem se nesnášíme. Jen jsme to nikdy neřekly nahlas.

„Vážně bys měla přijet tohle léto na návštěvu,“ tlačí Kelly. „S tvým tátou bereme děti-“ zdůrazní slovo děti a tím mi vmete do tváře, že mě do té kategorie nezahrnuje, „-na Havaj. Měli bychom všichni jet společně než zamíříš pryč.“

„Aw, ale mám tě mnohem raději, když jsi obvykle ode mě ohromně daleko.“

Zasměje se krátce a kousavě. „Dobrá, dám telefon zpátky tvému otci. Ještě jednou gratuluju!“

Zase se vrátí táta. „Tak jaký je plán? Vyplníme žádost o studentskou půjčku. Přijedu na tvou maturitu – mohl bych tě tam odvézt. Výlet autem, jen ty a já! Líbilo by se ti to?“

Usměju se do země. Jasně. To by bylo skvělý. Kdyby mi bylo 5 let. Snaží se mi vynahradit ztracený čas. Je to tak očividné a tak směšné. Už dávno nejsem dítě. Přišel o svou šanci mě vychovávat. Aspoň máma se snažila, i když to bylo až ke konci mého dětství.

„Nevím, tati. Promyslím to.“

„Dobře! Udržuj si dobré známky a víc si o tom promluvíme později. Mám tě rád!“

„Já tebe taky.“

Ta slova jsou prázdná. Ale to je v pohodě. To je v těchhle dnech většina věcí.

Máma kmitá po kuchyni a vaří večeři na oslavu. Nutí se, aby byla kvůli mně šťastná, ale já vím, že je něco špatně, a tentokrát nejde jen o ten soud na obzoru. Je tak zabraná do výroby sendvičů, že z ní vážnou odpověď nedostanu, tak jdu nahoru, zapnu notebook a zírám na obrázek Stanfordu. Dělám další průzkum, existují úžasný programy v zámoří. Anglie, Francie, Itálie, Belgie. Kampus vypadá jako fotka z časopisu – perfektní zelený trávníky a bílé budovy a kalifornský západ slunce všechno pozlatí. Jejich program matematiky je neuvěřitelný, s opravdu slavnými profesory, o kterých jsem četla v odborných časopisech. Ne že bych ty šprťounský hovadiny četla. Já jen, uh, prohlížím si je, když sedím na WC.

Ale i tak.

Je to všechno, co jsem vždycky věděla, že chci.

Hrabu se v mailu, abych jim poděkovala za grant, a řekla to Evansovi, a zastavím se na jedné konkrétní zprávě. Je nová – odeslaná jen před 4 hodinama z divný adresy. Nejdřív mě napadne, že jde o spam, ale pak si přečtu předmět zprávy.

Isis, vím, že tam jsi.

Pominu děsivý titulek a kliknu na zprávu. Co horšího by se mohlo stát? Můj firewall je přísný a jestli je to podvodný email, nebudu klikat na nic uvnitř. V textu je jediný řádek;

Jack Hunter je zlý.

Je to vtip. Musí to být mizerný vtip od někoho ze školy. Přesně stejná slova jsem slyšela od lidí ze školy – ale v emailu jako tenhle, je to děsivý. Nějak je to víc hrozivý a skutečný. Snažím se vystopovat ten email přes Google, ale nic z toho není. Je to změť písmen a čísel, což by mohl být spamový robot, ale není. Je to někdo, kdo známé jméno a někdo, kdo si myslí, že Jack Hunter je zlý. Mám na něj rozporuplný názor jistě, ale nemyslím si, že je zlý. Je krutý a bezcitný. Ale zlý? Vážně skutečně zlý? To už je trochu moc.

A pak to zahlédnu.

K emailu je připojený obrázek.

Otevřu ho. Je to rozmazané, ale vidím stromy a borovicové jehličí pokrývající zemi. Vidím tmavou hroudu, co vypadá jako osoba ležící na zemi, a v rohu vidím ruku držící basebalku. Pálku s tmavou skvrnou na konci.

Vyschne mi v puse. Tu ruku znám. Vzpomínky se hrnou jako rychlý příboj. Popadla jsem tu ruku, s jejími drobnými žílami a dlouhými prsty. Držela jsem ji, oba jsme seděli na posteli, a já něco přiznala. Něco, co pro mě hodně znamenalo. Dunící muzika. Chuť alkoholu. Tanec. Postel.

Vím, čí ruka drží tu poskvrněnou basebalovou pálku.

Je Jackova.

Jack se tyčí nad něčím, co vypadá jako mrtvé tělo.