POAK - 22. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Ach, bože. Ach, bože. Co bych mu měla říct?

V hlavě jsem měla vymeteno, tak jsem řekla pravdu. „Ehm…ano?“ řekla jsem to jako otázku a chtěla si vlepit. Proč jsem byla tak mírná?

Asi protože Mason zůstal tak ztuhlý. Ne, že by byl obvykle neklidný, ale ani sebou necukl, i když mě jeho šedé oči provrtávaly, jako bych ho zklamala.

Měla jsem pocit, jako bych ho zklamala.

Zatnul čelist, když se podíval dolů a hleděl do otevřené knížky matematiky. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Já…“ zadrhnu se. „No, za prvé, neviděla jsem tě od neděle. A pak…pak jsem na to zapomněla, než se ukázal a…“ pokrčím rameny. „A teď jsi to zjistil.“

„Kdy?“ dožadoval se Mason.

Zamračím se. „Kdy co?“

„Kdy se tě zeptal?“

„Ach. Ehm…v úterý večer. Proč?“

Mason na mě zúžil oči. „Myslel jsem si, že v úterý máš studijní skupinu.“

Byla jsem vyděšená, že si pamatoval můj rozvrh. „To mám. Měla jsem. Je v mé studijní skupině.“ Když sebou Mason trhl, jako kdybych mu fyzicky ublížila, protože zjistil, že máme s Ethanem něco společného, co nemám s ním a hned jsem hledala vysvětlení, abych ho uklidnila. „Když se zavřela knihovna, nedokončili jsme ještě náš úkol, tak přijel ke mně domů a pracovali jsme na něm – „

„Co udělal?“ vybuchl Mason a vypadal, jako by chtěl vyskočit z lavičky a hnát se za Ethanem, aby mu vymlátil pár zubů.

„Hej, co je s tebou?“ dožaduju se.

„Ach, já nevím,“ odsekne. „Možná je to neodolatelné nutkání rozmlátit Ethanovi Rykerovi obličej.“

Otevřu pusu. „Cože?“

„Slyšela jsi mě,“ znova vrčí.

„Masone,“ zasyčím a rozhlížím se okolo, jestli se na nás někdo dívá. „Co je? Ten večer jsem nehlídala Sarah.“

„To není o Sarah. A ty to víš.“

Samozřejmě, že jsem to věděla. Ale myslela jsem si, že stále popíráme, jen flirtujeme a pořád jsme jen kamarádi. Neměla jsem ponětí, že chce najednou něco víc.

Polkla jsem a snažila se uklidnit pocuchané nervy a špatný pocit z celého rozhovoru, který mě rozerval na kusy.

„Řekl jsi, že jsme jen kamarádi.“ Řekla jsem chraplavě, když jsem se mu dívala do tváře. „Myslela jsem si – „

„To jsme.“ Podíval se pryč a zavřel oči. „Zatraceně. Jsme, ale jediný důvod, proč jsme kamarádi, je to, že nikdy nebudeme moct být víc.“

„Chceš…“ plíce se mi stáhnou. Vyděsilo mě to a chápala jsem, jak se musí cítit Sarah, když celou dobu nemůže pohybovat svaly podle sebe a to samé platí i pro dýchání. Nemohla jsem popadnout dech a děsilo mě to.

„Opravdu…chceš víc?“ zašeptala jsem třesoucím se hlasem.

V jeho tváři jsem spatřila všechny pocity, které skrýval i lítost, kterou jsem spatřila první noc, kdy jsem ho viděla v koupelně. „Ty ne?“ zašeptal. Pak se chraplavě zasmál a podíval pryč. „Nebo je to pro tebe jen sexuální přitažlivostí?“

Hrudník mě bolel. Pořád jsem se nemohla pořádně nadechnout. „Víš, že ne.“

„Tak proč jsi zmatená tím, proč to nezvládám?“

„Nevím.“ Zašklebím se. „Protože je snadnější hrát hloupou?“ A protože to tak vyjasnil on, když si vybral práci místo mě. Mám právo chodit s kýmkoli chci…ať jsem to tak cítila, nebo ne.

„No, nejsi hloupá. Nehraj hloupou.“ Když schoval knížku do tašky a začal si brát věci, začala jsem panikařit.

„Masone? Co to děláš? Kam jdeš?“

„Odcházím. Jak to vypadá?“

Jak rychle panika přišla, tak odešla a nahradilo ji naštvání. Práskla jsem dlaní do jeho zpola dokončených úkolů, rozhodila je po stole a vytrhla mu je z ruky, když se po nich pak začal natahovat. Když se na mě ošklivě díval, zamračila jsem se. „Takže když mě nemůžeš mít, pak nemůžu chodit s nikým jiným? To říkáš? Můj bože, Masone. Uvědomuješ si, jaký blbec jsi?“

„Ano, vím to!“

Řekl to tak otevřeně, že jsem mrkla a uvědomila si, že to opravdu řekl.

Ztěžkl mi hrudník a znova se na mě ztrhaně podíval. „Uvědomuju si, jak to zní. Snažím se s tím přestat, Reese.“ Hlas se mu zlomí. „Snažím se. Ježíši, proč si myslíš, že si držím odstup? Kdybych zůstal, řekl bych ještě něco horšího.“

Myslím, že jeho muka jsou horší, než moje. Do očí se mi nahrnou slzy. Když je zamrkávám, jeho hlas zní utrápeně.

„Kriste, nebreč.“

Asi jsem ho měla varovat, že když jednou začnu, nepřestanu na rozkaz.

„Co chceš, abych udělala?“ vzlykám. „Chceš, abych to zrušila? Abych mu řekla ne?“

Nemám ponětí, co se stane se vší mou dívčí sílou. Kluk, kterého nemůžu mít, se chová jako blbec, protože strávím trochu času s jiným mužem. Měla bych mu nadávat a poslat někam za jeho debilní chování. Ale místo toho tady sedím, brečím a chci vědět, co mám udělat, aby byl šťastný.

Sakra, byla jsem úplně mimo.

Zašklebil se a zrudl, jako kdyby měl právo nadávat, jako já. Ale pak se přestal šklebit a zavrtěl hlavou. „Ne. Neodvolávej to. Chci, abys byla šťastná. Omlouvám se, že jsem byl tak melodramatický. Dobře? Chci, aby ses bavila…s kýmkoli. Jen se bav a buď šťastná. Buď sama sebou.“

Do očí se mi nahrnulo ještě víc slz. Zaklel a skoro přeskočil stůl, aby mi vytrhl úkol z rukou. Pak papír strčil do tašky.

„Musím jít,“ zamumlal a utřel si oči, než vyběhl, jako kdyby ho honili pekelní psi.

Když jsem ho sledovala mizet, zdrtilo mě, jak moc jsem mu ublížila, když jsem souhlasila s tím, že půjdu na rande s Ethanem. To nebyl můj úmysl. Jen jsem se chtěla zachránit před tím, abych byla zraněná. Chtěla jsem, aby se Reese Randallová posunula s životem dál. Ale když ho vidím tak zraněného, rve mě to na kusy.

Milovala jsem ho.

Drahý bože.

Milovala jsem gigola.

Bylo to šílené; byla jsem si toho plně vědoma. Ale byl to Mason. Vrah pavouků. Moje zbytky jídla ve vakuu. Fanoušek Harryho Pottera. Byl mou spřízněnou duší. Bylo snadnější přehlížet detail, že je gigolo, když jsem byla s ním.

A bylo snadné slézt z lavičky a bojovat za něj.

I když vlastně neutíkal, šla jsem rychle. Hnala jsem se za ním do hlavní budovy, abych ho pak nikde nespatřila. Podívala jsem se nalevo, ale neměla jsem štěstí. Když jsem se podívala jinam, viděla jsem jeho vzdalující se záda a hnala se za ním.

„Masone!“

Slyšel mě a zpomalil, ale neotočil se.

„Nemůžu uvěřit, že jsi jen tak odešel,“ ohradím se, když jsem od něj deset kroků. „Nepřestali jsme o tom mluvit.“

Otočil se a překvapil mě tím. Zalapala jsem po dechu, když mě chytil za ruku, ale nebolelo mě to. Otočil mě k otevřeným dveřím a zatáhl do prázdné učebny, když zavřel dveře a přitiskl mě k nim.

Rychle jsem dýchala, když se na mě přitiskl. Bylo to…ach, můj bože…opravdu skvělé. Vroucí, ochranitelský a svalnatý muž. Mé vnitřnosti plakaly z krásy toho všeho.

Se zmučeným zasténáním opřel čelo o dveře a naše tváře se dotkly. Pak posunul tvář a položil mi bradu na rameno.

„Byl s tebou v bytě celou noc? Spal ti na gauči? Dotkl se tě? Políbil tě?“ Znova zasténal. Hladil mě na krku a lehce mi přejel prsty po jizvě. „Řekla jsi mu o tajemství, které  se za tou jizvou skrývá?“

„Ne. Masone, přestaň.“ Zabíjelo mě, když jsem slyšela jeho utrpení. Když jsem mu vzala tvář do dlaně, zvedl hlavu a podíval se na mě.

Chvěl se a věděla jsem, že to bylo lítostí. „Bože. Reese, snažím se to kontrolovat. Snažím se. Vím, že selhávám. Ale zatraceně…“

Hladil mě po tváři a utíral zbylé slzy.

Zatvářil se tak strašně smutně.

Pak zavrtěl hlavou a zaťal zuby. „Je to na prd. Může tě požádat, abys šla na večeři a pokusit se o skvělý polibek. Může zajít tak daleko, jak mu dovolíš. S tím se nemůžu přít.“ Zakření se, ale jeho oči jsou pořád plné agonie. „Myslím, že jsem se do tebe zamiloval, když jsem na školním dvoře slyšel tvůj smích. Když jsem se ohlédl a spatřil tě, věděl jsem to. Byla jsi jiná. Úžasná. Věděl jsem to od prvního pohledu, že nic nebude stejné. Byla jsi…úplně jsi změnila hru. I když jsem si pak všiml, že sedíš s Evou a můžeš být jako ona, nestaral jsem se o to. Chtěl jsem o tobě vědět všechno.“

Zavrtím hlavou, protože chci přemýšlet jasně. „A to jsem si myslela, že mě od prvního pohledu nenávidíš.“

Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem tě nemohl nenávidět. Strašně jsi mě vyděsila, tak jsem se snažil držet dál. Bál jsem se tě poznat, protože jsem tě tak moc chtěl. Myslel jsem si, že nemůžeš být tak dobrá, jak jsem si tě vysnil. Pokaždé, když jsem se otočil, byla jsi tam a byla jsi lepší, než jsem si představoval.“ Jeho úsměv opadl. „Čím víc jsem tě poznal, tím víc jsem věděl, že bych se měl držet dál. Můžu ti jen ublížit. Ale nikdy jsem se nedokázal držet dost daleko.“

Jako kdyby se ani teď nedokázal držet dál, přiblížil se ke mně, až jsem cítila na rtech jeho teplý dech. Když zavřel oči, věděla jsem, že se mě chystá políbit. Chtěla jsem to tak moc, ale musela jsem se o jedné věci ujistit.

„Jsi pořád gigolo?“

Ztuhl, nadechl se, odtáhl ode mě a ztrhaně podíval: „Vždycky budu gigolo, Reese.“

Hrudník se mi stáhl. „Ne.“ Zavrtím hlavou. „Ne, nevěřím tomu. Můžeš přestat. Můžeš – „

„Nechápeš to?“ ustoupil, až jsme se už nedotýkali. „Nezáleží na tom, jestli přestanu. Je to kletba, která nikdy nepomine. Za osm let budou lidé říkat: ´Mason Lowe? Nebyl gigolo?´ Bože!“ pevně zavřel oči, projel si prsty vlasy a pevně se za ně chytil. „To se dokonce rýmuje. Budou si to říkat, jako rýmovačku a stanu se navždy prostitutem.“

Začal se otáčet, ale chytila jsem ho za ruku. „Masone, nestarám se o tvou reputaci. Nelíbí se mi tvá minulost, ale nestarám se o to. Jen chci vědět, jaká je teď. Takže…pořád máš sex s jinými ženami?“

Sklonil hlavu a díval se na mě. Měla jsem podivný dojem, že přemýšlí, jestli má lhát, nebo ne. Pak se zašklebil a podíval pryč. „No, myslím, že se staráš o mou reputaci. Ethan Riker je bez poskvrny a souhlasila jsi, že s ním půjdeš na rande, ne?“

To nebylo spravedlivé. Zaťala jsem zuby. „Masone.“

Když jsem se natáhla po jeho ruce, zvedl ji. „Nedělej to. Je to v pořádku. Nejsem typ kluka, kterého bys představila rodičům. Chápu to.“

„Ne, nechápeš to!“ frustrovaně zavrčím a vycením zuby. „Jen na chvíli sklapni.“

Vyčerpaně vydechnu a masíruju si bolavé spánky. Mluvíme každý o něčem jiném a jsem z toho zmatená. Chci mu říct, že bych byla pyšná, kdybych ho představila mámě a tátovi, ale musím vědět, jestli nechal svůj dřívější životní styl za sebou.

Poté, co na něj zvednu obočí, abych jej varovala, že to téma nemá načínat znova, nadechnu se a začnu znova.

„V ten den v knihovně,“ řeknu a snažím se chovat taktně: „jsi řekl doktorce Janisonové, že už nebudeš brát klientky.“

Zbledne a oči mu září, jako dokonalé stříbro. „Ježíši, máš sloní uši? Neměla jsi to slyšet.“

„No, slyšela jsem to. A přimělo mě to přemýšlet…jestli odstupuješ. Ale pak…jsi přišel ke mně domů a začal o tom, že tě málem přistihl manžel a už jsem si nebyla jistá.“

Mason zavřel oči a svěsil hlavu. „O tom manželovi jsem lhal. Nevzal…nevzal jsem si klientku od…“

„Od kdy?“

Zavrtěl hlavou. „To je jedno.“

„Ano! Záleží na tom.“ Když se na mě ostře podíval, zavrčela jsem. „Tak proč jsi lhal o tom manželovi? Co se opravdu stalo?“

Zašklebil se. „Nic. Odmítl jsem neodbytnou ženu, která chtěla služby a byla hrozná, to je vše. Zavolala mi…“ Ušklíbl se. „Nazvala mě několika jmény. Nic, co bych neslyšel dřív, ale cítil jsem se pak hrozně a chtěl jsem…musel jsem…jen jsem tě potřeboval vidět. Musel jsem být s někým, kdo si to o mně nemyslí.“

Když se na mě podíval, v očích jsem měla slzy. „Ach, Masone,“ zašeptala jsem. „Proč jsi mi prostě neřekl pravdu?“

Udělá další krok dozadu, aby mezi námi byl větší prostor. „Protože kdybych ti řekl pravdu a věděla jsi, že jsem se přestal prodávat za peníze, bál jsem se, že mi dovolíš dělat věci, které tak moc chci udělat.“

Přitisknu si ruku na bolavé spánky. „Dobře, vyjasněme si to. Přestal jsi se svou…činností, protože jsi mě chtěl a pak jsi otočil, lhal a přiměl mě myslet si, že to pořád děláš, abych se držela dál.“

Polkl. „Možná.“

Zatraceně! Nemůže jasně odpovědět?

Naštvaně se na něj podívám. „To nedává smysl. Jestli jsi přestal, abys mě mohl mít, tak proč ses ode mě držel dál?“

„Nepřestal jsem, abych tě mohl mít. Vím, že tě nikdy nemůžu mít.“

Zamračím se. „Co? Proč mě nikdy nemůžeš mít?“

„Protože,“ zadrhne se a nevěřícně se na mě podívá, jako kdyby si myslel, že se nemůžu ptát na tak hloupou otázku. „Už jsme se přes to dostali. Nikdy si tě nezasloužím. Jsi pro mě příliš dobrá. Jsi mimo můj dosah. Jsi…jsi Reese Randallová.“

„Mýlíš se. Nejsem.“ Nebyla jsem Reese Randallová a určitě jsem nebyla mimo jeho dosah. „Musíš jen natáhnout ruku, Masone.“ Přitisknu si ruku na hrudník a zašeptám: „Jsem tady.“

Zavrtí hlavou. „Nemůžu. Nejsem dobrý.“

„Ne.“ Ustoupila jsem od dveří, šla za ním a rozevřela ruce, abych mohla utišit jeho zmučenou duši.

Ale obešel mě a šel ke dveřím. Otevřel dveře, zastavil se a otočil se, aby mě oslovil, ale nepodíval se na mě. „Myslel jsem si, že můžeme být kamarádi. Ale nemůžeme. Už s tebou nikdy nebudu sedět na obědě. Už s tebou nikdy nebudu nic dělat. Doufám, že si užiješ rande.“

Když vyšel z prázdné třídy, nechal otevřené dveře.

Jeho odchod mě zdrtil. A řekněme, že ponurý, zmučený a úzkostný vzhled mi nesluší.