POAK - 20. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Nenáviděla jsem domácí úkoly. Vždycky.

Než jsem začala chodit do školky, moje starší sestra Becca řekla o naší učitelce, že pokud mi dá domácí úkol, myslí si, že jsem pitomá. A na konci prvního dne školy paní Zeiglerová radostně tleskla rukama.

„Za domácí úkol chci, abyste šli domů a vypracovali písmeno A.“

Ihned jsem vsála spodní ret do pusy, začala brečet a myslela si, že jsem úplný blbec.

I za dlouhé roky jsem překonávala obavu z domácích úkolů a křičím kvůli dalšímu úkolu. Ačkoli nutkání brečet jako ve škole splasklo další úterý, když profesor Virologie škodolibě zadal osm stran výzkumných otázek a pak oznámil, že otázky musíme mít na příští hodinu.

Tak jsem měla 48 hodin, abych našla 50 odpovědí, které není snadné odhalit.

Ten večer jsem měla otevřené dvě knihy a tři podklady na stole před sebou. Knihovna byla tichá, kromě skřípání židlí a šustění papíru, které mě rušilo.

Kluk sedící vedle mě si klidně hladil špičku boty o mou holeň a to taky nepomáhalo. Chtěla jsem říct Bradleymu, aby vypadl, ale byl součástí úterní studijní skupiny, i když jsem si nebyla jistá, proč byl čelenem. Nezajímal se o dělání úkolů. Zjistila jsem, že se musel přidat v naději, že získá odpovědi.

Takto jsem skončila s celým plánem ho ignorovat. Ale naneštěstí to nepochopil.

Naproti nám Ethan Riker seděl nad knihou, když se na ni díval přes tlusté brýle a pracoval asi na těžkém problému. Zamračila jsem se, když jsem se rozhlédla a všimla si, že byl o tři otázky dál.

Sakra! To je nepřijatelné.

Zatnula jsem zuby, znova se zaměřila na pracovní list a najednou jsem si přála, aby měl Mason taky předmět Virologii. Nikdy se nesnažil se mnou koketovat, když jsme studovali – i když bych to uvítala – a s ním jsem pracovala rychleji.

Ale ne, Mason má jako hlavní předmět elektroinženýrství. To je škoda.

Mimochodem, vyhýbala jsem se mu. Tak trochu. Dobře, ne tak docela. Ale neviděla jsem ho od nedělního večera, kdy měla Sarah oslavu, protože si ode mě držel odstup.

Skoro jsem vyskočila ze židle, když jsem cítila, že se mého lýtka dotkla bosá noha. Fuj! Pokud si o mě Bradley otírá odpornou zaplísněnou nohu, bude mrtvý.

Když jsem vyletěla se židlí několik centimetrů od něj, nepochopil to.

„Ahoj, Reese?“ zašeptal.

Ani náhodou mu nedám důvod k harašení a ani nevzhlédnu, když zamumlám: „Hmm?“ tím nejunavenějším hlasem, jakým dokážu.

„Můžeš mi pomoci najít, jaké zvíře trpí nemocí šílených krav a klusavkou?“

Skoro zasténám. To byla první otázka na seznamu. Bože všemohoucí. Bradley si musí pohnout, pokud chce list dokončit ještě dnes. A opravdu potřebuje přestat s těma nohama, než ho nakopnu.

Vážně.

Ethan se nade mnou slituje a vzhlédne. „Je to ovce. Je to na straně 13.“

„Ach,“ zamumlá Bradley znuděně. „Díky,“ ne zrovna vděčně se podívá na Ethana. Když si píše odpověď, podívám se přes stůl. Chci Ethanovi tajně poděkovat úsměvem: „Díky, že jsi ho dostal z mé nohy“, ale vidím, že má nos znova zabořený v knize.

A zatraceně, už má o 4 otázky víc, než já. Bradley vzhlédne, otočí se ke mně a otevře pusu, jako kdyby mě chtěl požádat o pomoc s druhou otázkou. Skřípu zuby. Než ztratím sebekontrolu úplně, ďábelsky se na něj podívám.

Než Bradley může promluvit – nebo se o to pokusit – a já vybuchnu a řeknu mu, aby ze mě sundal nohu, přeruší nás hlas z rozhlasu. „Knihovna se bude za 20 minut zavírat.“

Ach…zachránilo mě zavírání knihovny.

Debby vedle Ethna zavře knihu. „Díky bohu. Už chci jít. Nemůžu odpovědět na další otázku v tom debilním testu.“

Chase, který sedí mezi Debby a Bradley, ji následuje. „Kdo se, sakra, zajímá o klasifikaci virů?“

Bradley se s vytřeštěnýma očima dívá na Debby a Chase, jak si balí věci. Je jasné, že tady dalších dvacet minut nezůstane. A protože nesnáším jeho námahu s masáží nohou, kterou mi chtěl prokázat, určitě bude chtít odejít s ostatními.

„No, měl bych se připravit do práce,“ řekl.

Když tři dezertéři společně vstali, podívala jsem se na Ethana, který se s očekáváním díval na mě.

„Taky jdeš?“ zeptám se.

Zavrtí hlavou. „Ne. Nemůžu. Toto je jediná noc, kdy můžu studovat. A musím to dokončit.“

S úlevou vydechnu. „Dobře.“ Vlastně skvěle. Ethan je jediný člen skupiny, se kterým ráda studuju…i když je rychlejší, než já. „U mě je to stejně, taky můžu studovat jen dnes.“

Usměje se na mě, než zavrtí hlavou a dívá se do úkolu. „Ach…našla jsi odpověď na číslo 8? Musel jsem to přeskočit, protože jsem nic nenašel.“

Jsem ráda, že potřebuje mou pomoc a kontroluju úkol. „Ach, tu profesor Chin probíral ve čtvrtek.“

Ethan si něco pro sebe zamumlá. Protáhne si ruce, položí si hlavu na loket a zasténá. „Věděl jsem, že jsem měl ráno jít na hodinu, ale byl jsem po práci tak unavený, že jsem ani neměl energii vypnout budík.“

Vezmu svou kopii zápisků a pošlu mu ji přes stůl. „Můžeš použít mou.“

Nastane chvíle, než vzhlédne, zmateně se na mě podívá a pak si pomalu vezme papír z ruky. „Díky.“ O chvíli později se zeptá: „Vadilo by ti, kdybych si to okopíroval?“

„Hmm?“ podívám se a páni, vypadá tak pilně a…dobře, když tam sedí a dívá se na mě.

Ethan má pískově blond vlasy s přírodním melírem. Asi moc nechodí k holiči, protože má vždycky vlasy dost střapaté. A v brýlích vypadá tak sexy a mladě, jako nějaký profesor.

Mrknu a odtáhnu se. Páni. Ethan nevypadá tak špatně. Jak divné. Musela jsem to vědět ve chvíli, kdy jsem ho poznala. Ale protože se soustředím hlavně na Masona Lowa, můj metr na sexy kluky se vypnul. Jako kdyby neexistovali další muži.

„Ehm…“ Mozek, Reese. Použij ho. „Ehm…jo,“ zamumlám a svraštím obočí, jako kdyby mě rušil při úkolu. Skloním hlavu a předstírám, že si čtu úryvek z jednoho velkého svazku přede mnou.

„Jo, nevadí ti to?“ zeptá se. „Nebo jo, můžeš si udělat kopii?“

„Co?“ vzhlédnu a trochu zavrtím hlavou. „Proč by mi mělo vadit, že si uděláš kopii?“

Opožděně si všimnu, že mu oči pobaveně září, než se zakření. Přitažlivost jeho úsměvu není jako Masonova, ale je dost roztomilý.

„Máš tam osobní poznámky,“ řekl. „Někomu by to mohlo vadit.“

Dívám se na něj, než řeknu: „Nevadí mi to.“

Jeho úsměv je hřejivý a pomalu stoupá po Richterově stupnici. „No…děkuju.“

Vidím, jak odchází, zvažuju možnosti a překvapivě jsou na prd.

„Hmm.“ To je hezké vědět. Možná můžu žít i poté, co mi život zničil totální psychicky narušený expřítel a stalker a já se pověsím na nevysloužilého gigola.

Pak mi Ethan položí papír na knížku. „Tady máš originál.“

„Díky. Díval ses na číslo 19?“

„Jen chvilku.“  Ethan se posadí na židli a dívá se na papír. „Jo, pamatuju si, že jsem to četl.“ Změní se ze sexy kluka na studijního partnera a prochází stránky. „Tady.“ Řekne nahlas a čte: „Lidské choroby jsou způsobené priony…“

Když mluví, přisunu si k němu židli. Přestává číst a dívá se na mě. Pak se zakření, zrudnou mu tváře a pokračuje, než skončí odstavec.

„To je ono,“ zamumlám. „Díky.“

„To není problém.“ Odkašle si a zaměří se na úkol.

„A jo. A jak jsi do Baltimorovy klasifikace zařadil parvoviry?“

„Do skupiny dvě.“

Nasávám jeho odpovědi a dál se dívám na otázky, než nakrčím nos. „Ale nejsou parvoviry dvouvláknové?“

Ethan se znova podívá na otázku. „Ach, sakra,“ zamumlá. Začíná to mazat. „Dobrý postřeh.“

Zakřením se a jsem spokojená s tím, že jsem opravila skvělého Ethana Rikera.

„To je v pohodě.“ Hodím si vlasy přes rameno, jako bych naznačila: jsem úžasná. „Takže bys je dal do skupiny jedna?“

„Jo,“ zamumlá. „Dal bych je tam, co myslíš ty? Je to virus DNA, je neměnný, takže…“

„Tak je to skupina jedna,“ řeknu.

„Můžete mi věnovat pozornost?“ řekne hlas z reproduktoru. „Knihovna se bude zavírat za pět minut.“

Zasténám a Ethan se podívá na úkol. „Nedokončím to, než zavřou.“

„To já taky ne.“ Ach, sakra.

Musím to dokončit dnes, jinak – „Kdy se zavírá studentské centrum?“

Ethan se podívá na hodinky. „Zavřelo se před hodinou.“

Převrátím oči. „Úžasné.“

Ethanovi zakručí v žaludku, jako kdyby souhlasil, což mi připomíná, že jsem taky nejedla.

Nemyslela jsem na jídlo, protože je moje kuchyňské umění dost špatné, tak zívnu, protáhnu se a doufám, že neucítím náhlou bodavou bolest z hladu.

„Jedla jsi?“ zeptá se Ethan.

Uškrtila bych ho. Díky, kámo běž a připomeň mi, že mám poslední krabici hnědé rýže a sýr. Budu muset vydržet, než mi pošlou rodiče další peníze, nebo je dostanu za práci.

Zavrtím hlavou.

„No, hladovím.“ Zavře knížku. „Pokud ti nevadí dva spolubydlící, kteří budou hrát Invazi zombie tak nahlas, jak jim to repráky dovolí, řekl bych, že můžeme jít ke mně, kde se budeme moct víc roztahovat, a nevykopnou nás při zavíračce. Můžeme si objednat pizzu, nebo něco takového. Zvu tě. Musím se najíst, než odpadnu.“

Opatrně se na něj dívám a zajímá mě, jestli má nějaký skrytý motiv. Ale když se na mě dívá, nevidím žádného sexuálního maniaka, který chce vylákat první netušící holku do svého brlohu. Vypadá jako unavené a hladové dítě, které chce jen dokončit úkol a jít spát.

Uvědomím si, že je to Ethan – ne Jeremy – se kterým mluvím, tak zavrtím hlavou. „Mohla bych se najíst. Ale pojďme raději ke mně. Nemám žádné spolubydlící, kteří jsou závislí na zombie, aby nás tím obtěžovali.“

Ethan je ohromený mým pozváním, ale rychle přijme. Když zrudne, dojde mi to a páni, asi se do mě trochu zamiloval.

Najednou říká. „Chceš, ehm, chceš, abych za tebou jel domů?“

„To by bylo skvělé.“

Musím přiznat, že jsem měla skrytý motiv. Nechci jít k Ethanovi, když je ještě denní světlo a odejít od něj později, až bude děsivá tma. A libí se mi, že bude někdo doma, až přijdu. Eva u mě teď často bývá a cítím se trochu rozmazleně. Vypořádává se s vlastními problémy – pořád neřekla rodičům o dítěti, protože Alec totálně otočil, když mu to řekla – ale jen její přítomnost mi pomáhá, abych nemyslela na Jeremyho a strach.

Když mě Ethan následuje do mého bytu, je neobvykle tiše. „To je hezké místo,“ řekl poté, co vstoupil dovnitř.

„Je jen moje.“ Hodím tašku na stolek a vytáhnu telefon. „Chceš objednat nějakou speciální pizzu?“

Zavrtí hlavou, když se zvědavě prochází po pokoji. „Jakákoli bude fajn. Chci s feferonkami.“

Vytočím číslo a objednám si. Když zavěsím, Ethan přijde k lednici a dívá se na jediný obrázek, který je tam připnutý magnetem.

„Kdo je to?“

Křením se na momentku Sarah sedící na křesle se zvednutými palci.

„To je malá holka, kterou hlídám. Jmenuje se Sarah a je tak úžasná.“

Ethan přikývne. „Co je s ní?“

Zamračím se a chci odseknout „Nic s ní není. Je perfektní“, ale věděla jsem, co tím myslel.

„Má dětskou mozkovou obrnu. Trochu jsem vyšilovala, když jsem ji prvně potkala,“ přiznám. „Ale když s ní strávíš pět minut, vůbec nevnímáš kolečkové křeslo. Je jen…je to sluníčko.“

„To zní výjimečně.“

„A taková je. Ach! Asi znáš jejího bratra. Taky chodí na Waterford. Masona Lowa?“ nevím, proč jsem řekla jeho jméno nahlas. Prostě mi to vyletělo.

Ethan vyhrkne. „Mason Lowe? Jo, vím, kdo to je. On je její bratr?“

Kývnu. „Jo. Taky by ti řekl, jak je Sarah úžasná.“

„Já…viděl jsem tebe a Masona párkrát spolu v kampusu.“

Pokrčím rameny a snažím se nereagovat na jeho zvědavý pohled. „Jistě. Díky ní jsme se stali kamarády.“

„Kamarádi,“ zopakuje. Zrudne a podívá se pryč. „Myslel jsem…promiň. Jen jsem předpokládal, že vy dva spolu…chodíte.“

Zavrtím hlavou a zrudnu. „Ne. Ne, jsme jen…kamarádi.“

Smutné.

„No, to je trochu úleva. Slyšel jsem…“ kouše se do spodního rtu. „Slyšel jsem o něm nějaké šílené pomluvy.“

A kdo ne? Chtěla jsem křičet a házet věcmi kvůli Masonovu chování. A taky kvůli svému.

Ale přinutila jsem se chovat klidně. Zakřenila jsem se a převrátila oči: „Nech mě hádat. Slyšel jsi, že je gigolo, který pracuje v Country Klubu, kde se nechává najímat bohatými a staršími ženami, které jsou jeho klientky.“

Ethan zrudne. „Ach, jo. Něco takového. Takže…“ zvedne obočí až nad brýle. „Takže to není pravda?“

„Ehm…“ udělám obličej. „Nebyl by ve vězení, kdyby byl prostitut?“

Ethan pokrčí rameny a řekne: „Asi ano. Ale to je jedno. Ulevilo se mi, že spolu nechodíte.“

„Proč?“ zeptala jsem se okamžitě a vyděšeně. „Co dalšího jsi o něm slyšel?“

„Nic. Já jen…“ dlouze se nadechne. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat, jestli nepůjdeš na rande.“

Otevřu pusu. „Opravdu?“ Páni, stydlivý Ethan Riker možná není tak stydlivý.

Ostýchavě přikývne a podívá se pryč. „Takže, co řekneš?“ tlačí na mě. „Tento pátek? Chceš, já nevím, někam jít?“

Začínám vrtět hlavou, že ho odmítnu. Ale pak se zastavím a vzpomenu si, jak zničená jsem byla v neděli, když Mason zvedl telefon a schoval se kvůli soukromí do koupelny, aby mluvil s klientkou. Pamatuju si, jak bolestivé bylo slyšet ho mluvit o tom, jak byl skoro přistižen manželem. Pamatuju si na všechny důvody, proč nikdy nemůžeme být spolu.

Mason by se určitě nechoval jako mnich, jen aby byl se mnou. Proč bych se měla chovat jako jeptiška jen protože je jediný člověk, se kterým jsem chtěla být?

Nemám důvod být věrná. Nechodíme spolu. Nikdy spolu nebudeme chodit.

Byli jsme jen kamarádi.

A musím se se životem posunout dál. Dokážu se dostat přes to, co se stalo s Jeremym, pak uvíznu u Masona a skončím znova na křižovatce.

Ani náhodou.

Ale pořád si nejsem jistá. „Každý pátek hlídám Sarah,“ řeknu a zašklebím se.

Když Ethanovi poklesnou ramena a vypadá zraněně, cítím se hrozně. Nemyslela jsem to tak a rychle dodám: „Co sobota?“

Okamžitě se rozzáří. „Sobota by byla super. Mám tě vyzvednout v sedm?“