Elite - 26. kapitola

Překlad: Mili

Nebylo to ani deset minut, když mi děda vtrhnul do pokoje. "Řekni mi, že to není pravda. Řekni mi, že jsi nepozvala toho kluka na - "

Zvedla jsem ruku. Děda překvapivě přestal prskat a červená barva na jeho tváři se postupně změnila na růžovou.

"Bude s námi jíst. Budeš se chovat civilizovaně. Nebudou tam žádné zbraně."

"Proč?"

"Protože." Polkla jsem. "Si zasloužím odpovědi taky od něho. Nemyslíš?"

Věděla jsem, že se kvůli tomu děda hádat nebude. Stroze přikývnul a pak se otočil ke dveřím, ještě předtím si však stihl pro sebe zamumlat, "Slibuju, že ho nezastřelím."

"Dobře."

"Pro dnešek," zakončil a zavřel za sebou dveře.

No, to byl pokrok. Jednoho dne nebude Nixonův život v sázce. Dobré věci přijdou, jsem si tím jistá.

Přešla jsem k posteli a sedla si na ni. Nepamatuju si tento dům. Připadal mi až moc velký, příliš královský na to, aby mohl být můj. Pokoj, do kterého mě strčili, vypadal, že je holčičí. Všechno bylo růžové a bílé.

Se zvědavostí jsem přešla ke stolu a otevřela šuplík. Nahoře na několika zmačkaných papírech ležel malý deníček. Prohrábla jsem se v tom, vytáhla několik růžových papírů a zasmála se. Zírala jsem na obrázky strašně blbě namalovaných jednorožců a koček.

Uklidila jsem to po sobě a měla nanejvýš už jen pár zbylých minut. Vzala jsem deníček, přešla k posteli a sedla si.

Na titulní straně bylo napsáno 'Mé malé holčičce Tracey, s láskou tatínek'.

Bylo divné, že si nepamatuju, že bych takový deníček dostala? Ani si nepamatuju, že bych si do nějakého psávala.

Otočila jsem stránku a málem jsem upadla.

Paní Abandonato. Tracy+Nixon=Láska.

A chtěla jsem ten deník spálit. Jakože hned.

Zbytek byl na všech stranách prakticky stejný. Hrozné kresby něčeho, co měla asi být kočka a pak kráva bez vemene. Očividně být výtvarnicí v mém osudu napsané nebylo. Jak jsem tak otáčela stránky, jediná věc zůstávala pořád stejná, neustále jsem špatně psala jméno své i Nixonovo, jak jsem se snažila obě jména psát dohromady. Umím si představit, že mi musela pomáhat maminka. Nebylo možné, že bych uměla takové věci v necelých šesti letech.

Nebo že mi pomáhal Nixon.

Zachvěla jsem se.

Zapomeňte na spálení toho deníku. Musím ho zničit a pak vypálit všechny důkazy.

Otočila jsem na poslední stránku a vypadla fotka.

Byla jsem to já a Nixon. Drželi jsme se za ruce. Díval se do foťáku, pusu od ucha k uchu a já měla hlavu strčenou pod jeho paží, zatímco jsem ho křečovitě držela za ruku, jako by na tom měl záležet život. Ten malý chlapec, který na mě zíral z fotky, bylo ten samý, kterého jsem si pamatovala. Když jsem spadla a odřela si koleno, dal mi na něho pusu a bylo to lepší. Když jsem brečela, protože mi moje máma nechtěla dovolit mít poníka, zasmál se a řekl, že poníci jsou hloupí a že bych měla dělat něco cool jako například se učit, jak se stát špionem. Když u nás přespala jeho máma. Já -

Do háje. Já si vzpomínám.

Bylo to před mými šestými narozeninami, bylo to naposledy, co jsem viděla Nixona. Přišel k nám domů s taškou. Jeho máma šla s námi dovnitř a vzlykala u kuchyňského stolu s mojí mámou, zatímco jsem vzala Nixona do zadní místnosti.

Vždycky byl tak odolný, tak silný, takže mě šíleně vyděsilo, že pláče. A pak jsem si všimla, že krvácí.

"Nixone, co se stalo?" Natáhla jsem se, abych se dotkla řezné rány nad okem.

Trhl sebou. Ramena mu klesla, když si sedl uprostřed podlahy. Jeho slzy kapaly na koberec a on si hrál s jedním z jeho autíček, které si s sebou přinesl.

"Proč jsi smutný?" Zeptala jsem se a sedla si naproti němu.

"Nenávidím ho."

"Koho, Nixone? Koho nenávidíš? Není špatné nenávidět?"

Potřásl hlavou. "Jsi moc malá. Nerozumíš tomu." Bouchl autíčkem o podlahu, znovu a znovu, až dokud se nerozbilo.

Měla jsem strach, ne protože jsem se bála, že mi ublíží, ale protože jsem věděla, že bylo ublíženo jemu. Tak jsem udělala jedinou věc, kterou jsem uměla udělat.

Objala jsem ho.

Položila jsem mu své hubené paže kolem krku a držela ho a on pořád plakal.

"Neboj se, já tě zachráním, Nixone. Zachráním tě."

"Holky nemůžou zachraňovat kluky."

"Ale můžou!" Stiskla jsem ho pevněji. "Slibuju. Vezmu tě pryč od všeho, kvůli čemu jsi smutný."

"Tracey..." Jeho vzlyky zesilovaly. "Já se tak bojím."

"Když se bojíš, tak se budu taky bát, Nixone. Budu se bát s tebou. Až dokud se nebudeš cítit v bezpečí."

"Slibuješ?" Odtáhl se ode mě.

"Slibuju. Protože jsi můj nejlepší kamarád na světě, Nixone. Chci, abys byl šťastný."

Zakýval hlavou a pak jsme si hráli, dokud jsme neusnuli na podlaze.

"Tracey?" Uslyšela jsem dědův hlas. "Jsi hotová?"

"Jo!" Hodila jsem deníček zpátky do stolu a otevřela dveře. "Promiň, jenom jsem přemýšlela."

"To nikdy nevěstí nic dobrého," zamumlal děda.

Zahákla jsem svou paži za jeho a šli jsme po schodech dolů směrem ke mramorem vyzdobenému vchodu.

"Je tady." Nějaký muž přistoupil k dědovi a přikývl.

Děda zvedl oči k nebi, udělal si kříž před hrudníkem a pak řekl, "Pusť ho dovnitř."

Dveře se otevřely a ukázal se Nixon. Připadal mi pořád jako můj normální Nixon. Měl na sobě těsné džíny a přiléhavé tričko, ze kterého trochu koukalo tetování na jeho hrudníku a levý rukáv měl vyhrnutý.

Očima zabloudil ke mně a usmál se. Skoro jsem se na něho vrhla, ale děda mě pevně držel, takže jsem se nemohla ani pohnout.

Děda pokýval dvěma mužům vedle nás. Přišli k Nixonovi. Ten zvedl ruce do vzduchu a otočil se, když ho začali prohledávat. Bylo to opravdu nutné? Vytáhli pistoli ze zadní části jeho kalhot, nůž z boty a pár ocelových boxerů na prsty. Vyvalila jsem oči. On jenom pokrčil rameny, jako by to bylo úplně a dočista normální.

Jakmile byl odzbrojený, ruce mu klesly zpátky podél boků. Podívala jsem se na dědu. S nadávkou mě pustil a já jsem vběhla Nixonovi do náruče.

Napětí bylo tak husté, že by se dalo krájet nožem. Nixon zdvořile přijal mé objetí, ale v momentě, kdy se naše hrudníky dotkly, se zasyčením vydechl a jemně mě odstrčil, aby mezi námi vytvořil prostor.

Zmatená jsem ho chtěla vzít za ruku, ale on ji odtáhl a zakroutil hlavou.

To bolelo. Podívala jsem se z něho na dědu. Nixon vypadal, jako by chtěl dědu zastřelit a na dědovi bylo vidět, že je tři sekundy od toho, aby Nixona vykastroval. Skvělé. Oběd bude hvězdný.

Vypjatou atmosféru přerušil zvuk jehlových podpatků klapajících do mramorové podlahy. Nějaká dáma si odkašlala. Podívala jsem se směrem, odkud to přicházelo a bylo jsem překvapená, když jsem viděla velmi pěknou ženu s rovnými černými vlasy, která se na mě smála a oznamovala. "Oběd je připraven."

Děda se otočil a následoval ji z místnosti. Hádám, že jsem měla jít za nimi, protože Nixon už vykročil přede mě.

Co se právě stalo? Proč se choval tak divně? Muselo to být dědou. Správně? Nemělo to nic společného se mnou. Hrůzou se mi stáhl žaludek. Co když to všechno předstíral? Co když... co když to opravdu bylo jen o mé ochraně a o slibech, které jsme si dali, když jsme byli malí? Srdce se mi sevřelo, protože týden po těchto dětských příslibech jsem ten svůj porušila a zanechala ho s maminkou samotné s monstrem, které si říkalo otec.

V duchu jsem přemýšlela nad tím, kolik bití musel vytrpět, a to rukou člověka, který ho měl ochraňovat místo toho, aby ho napadal.

Najednou jsem přestala mít hlad.

Vešli jsme do velké jídelny, zařízené ve středověkém stylu, kde stál velký dřevěný stůl. Uprostřed stolu byly světlé květiny, které dodávaly pokoji veselý vzhled, což bylo pěkné vzhledem k tomu, že stěny byly dekorovány obrázky chrličů. Všechno tu bylo obloženo dřevem a tmavými tapetami, takže jsem měla pocit, že jídelna byla zároveň místem, kam se brali lidi na smrt.

Na obou stranách stolu byly naservírované studené těstoviny spolu s kousky lososa a brusketou.

Ta samá žena, kterou jsem viděla předtím, každému z nás nalila sklenici vody, a do dalších sklenic nalila červené víno.

Takže to, že jsem se najednou ocitla v mafiánském prostředí, znamenalo, že můžu začít pít? Bylo to tak? To už bylo podruhé v jeden den, kdy mi bylo nabídnuto víno. Vtipné, jak se za daných okolností zdálo přirozené, že potřebuju alkohol, abych se zvládla dostat přes všechen ten stres.

A to ticho mě zabije.

Dotkla jsem se Nixonovy nohy a očima jsem ho prosila. Potřebovala jsem vědět, že si promluvíme o tom, že je všechno v pořádku. Nebyla jsem to náhodou já, kdo byl obelháván? Neměla jsem to být já, kdo by si mohl záměrně nevšímat?

Nosní dírky se mu rozšířily ve chvíli, kdy jsem se rukou dotkla jeho stehna. Odkašlal si, ale neodstrčil mi ruku pryč.

Oběd jsme jedli v tichosti. No, pokud by se počítalo dědovo nadávání v sicilštině, když jinak potichu popíjel víno. Přísahám, že jsem do teď neměla ani ponětí, jak nahlas žvýkám.

Konečně jsme všichni dojedli.

"Dědo, omluvil bys mě?" Zeptala jsem se zdvořile.

Zakýval hlavou. Sáhla jsem na Nixona. "Potřebuju s tebou mluvit."

Nixon se ze mě podíval na dědu.

Děda si odkašlal. "Pamatuj si podmínky, Nixone."

"Jak bych mohl zapomenout?" Ušklíbl se a vzal mě za ruku. Bez přemýšlení jsem ho dovedla až do mé ložnice a rychle za námi zavřela dveře.