Elite - 21. kapitola

Překlad: Mili

Děda nevypadal moc potěšeně. Ve skutečnosti, pokud by pohled mohl zapálit oblečení na lidech... Nixon by se zrovna musel hasit válením na zemi.

Oba jsme mu čelili jako teenageři, kteří byli přistihnutí venku. Což, férově řečeno, byla vlastně pravda, když uvážíme, že mi je jenom osmnáct. Ale na Nixona jsem nepomýšlela jako na vysokoškoláka. Možná to mělo něco společného s tím, jak byl ochranitelský? Nebo tím, že se ho dospělí báli? Nebo jeho zbraněmi? Jo, těmi zbraněmi to taky mohlo být. Dědu by ranila mrtvice, kdyby věděl pravdu.

Ne že já bych pravdu znala.

Ale jsem si celkem jistá, že nebyla zvlášť pěkná. Proč by jinak lidé naháněli Nixona se zbraní vykukující z auta? Byla jsem překvapená, jak dobře to všechno zvládám, ale v téhle chvíli můj pocit ztrapnění přebíjel strach... což bylo asi dobře.

"Ahoj dědo, jdeš brzo." Věnovala jsem mu nešikovně objetí a čekala, až začne křičet.

Objal mě taky a pak ukázal na Nixona. "Ty."

Ups ou. Děda nevěděl, kdo byl Nixon. Neměl ani ponětí, že mu policie říká pane Abandonato a ženské skoro omdlívají v jeho přítomnosti. Neznal tento svět a nevěděl, že přivírat oči na Nixona rovná se přát si umřít.

"Já," zopakoval Nixon. "Skvělé, že vás konečně zase vidím, pane Rooks."

"Nezachytil jsem tvoje jméno." Děda si překřížil paže a odmítl si s Nixonem potřást rukou.

"Opravdu? Přísahal bych, že ho znáte." Nixon už byl dědovi skoro hruď na hruď. Sakra. Zabijí se navzájem. Zkusila jsem vstoupit mezi ně, ale ve vteřině, kdy jsem se pohnula, oba vystřelili paži a jemně mě odstrčili z cesty.

Divné.

"Jsem starý." Z dědy vyšel prázdný smích. "Řekni mi ještě jednou, jak se jmenuješ... synu?"

Ninoxova čest se zatnula. "Nixon Abandonato. Ale většina lidí tady mi říká prostě pane."

"Jsi moc mladý na to, abys byl pán."

"A vy jste moc starý na to, abyste chránil svoji vnučku."

"Chráním ji celý svůj život." Děda bouchl Nixona do hrudi, ale ten se ani nepohnul. "A nevzpomínám si, že bych pobíral rozkazy od pouhého dítěte."

"Možná je na čase, aby ji chránil někdo jiný."

Zvedla jsem ruce a odkašlala si. "Ehm, jen pro vaši informaci, stojím právě tady a nemám ani páru o tom, proč se teď chováte jak pitomci, a opravdu chci jít dovnitř. Zrovna jsem tam venku málem umřela."

Dědovy nosní dírky se rozšířily. Bez varování se natáhl a udeřil Nixona přímo do obličeje.

Zasténala jsem do dlaní. "Dědo, on mě zachránil. On - "

"On..." Děda ukázal na Nixona. Tomu tryskala krev z nosu. "Je špatná zpráva, Tracey! Nechci tě poblíž toho kluka už vidět!"

"Ne!" Zakřičela jsem. "Proč se tak chováš? Dědo, stýskalo se mi. Neviděla jsem tě týdny, ale právě jsi udeřil do obličeje mého přítele! Zbláznil ses?" Uuuups. Možná jsem se nechala slovem přítel příliš unést. Nixon si musel myslet, že jsem úplně blbá. Jedno rande ještě neznamenalo, že jsme přítel a přítelkyně.

"Přítel!" Děda si chystal ruku k tomu, že dá Ninoxovi další ránu, ale tentokrát jsem si stoupla před své krvácející rande a děda složil ruku dolů. "Trace?"

"Mám ho ráda." Opřela jsem se o Nixonovo tělo a povzdechla si, když mě svou paží objal a držel mě u sebe. "Dokonce zmlátil chlapa, který mě šikanoval. Je dobrý. A chystala jsem se ti o něm říct zítra u večeře. Vlastně jsem ho chtěla taky pozvat, ale poté, cos mu teď jednu vrazil - "

"Trace." Řekl Nixon chraplavým hlasem. "To je dobrý. Měla bys strávit s dědou zítra nějaký čas o samotě. Nechoď do školy. Vezmi si den volna. Opravdu, to bude pravděpodobně to nejlepší, co můžeš udělal, když zvážíme všechny ty věci. Měla jsi hroznou noc."

Zmatečně jsem se otočila v jeho náručí a zírala na něho. Jeho oči byly chladné jak led. Nebyly v nich žádné emoce. Bylo to, jako bych zírala na sochu. "Proč to děláš? Pojď zítra s námi, bude to - "

"Bude nejlepší, když uděláš to, co říká tvůj děda," dokončil Nixon a olízl si rty. Ještě pořád po nich pomalu stékala krev. "Bylo... zajímavé vás zase vidět, pane Rooks. A ujistěte se o tom, že zítra večer budete pozorovat stíny kolem sebe. Číhají na vás."

Neotočila jsem se včas, abych zachytila výraz dědovy tváře, ale náhle mi připadal strašně starý, jako by jeho vrásky zažily několik životů. Podíval se pryč. A leskly se mu oči. "A dnes večer?"

Nixon mě pustil. Předtím, než odešel, řekl. "Existence holoubka pořád ještě není známá."

"Cože?" Zakřičela jsem. Ale Nixon už sedl do auta a odjel. Děda mě objal.

"Jsi si jistá, že jsi v pořádku, Trace?" Zašeptal a jeho paže se kolem mě sevřely pevněji.

"Ano, ale..." Ohlédla jsem se za Nixonem. "Nerozumím ničemu."

Děda se zasmál. "Je to zajímavý chlapec, ten Nixon. Ale už se s ním nemůžeš vídat. Není to... chytré. Jsi tak mladá a - "

"Dědo." Odtáhla jsem se z jeho sevření. "Opravdu jsi sem přijel, abys zařídil věci ohledně pojistky a pak mi rozmlouval chození s mým klukem? Nebo jsi jen chtěl se mnou strávit trochu času?"

Jeho tvář plná obav se najednou roztáhla do úsměvu. "Chtěl jsem strávit trochu času s tebou samozřejmě." Odprovodil mě ke dveřím kolejí. "Proč se zítra nevykašleš na školu? Vyzvedl bych tě v osm na snídani?"

Zakývala jsem. "Dědo." Olízla jsem si rty. "Je to tady divné. Oni... nevím, někdy se cítím, jako by mě každý  znal líp, než znám já sama sebe. Dává to vůbec smysl?"

"Ano. A slibuji, že udělám, co budu moct, abych dal věci do pořádku. Ale ne dnes večer. Teď už jdi. Je pozdě." Strčil mě dovnitř. Sledovala jsem, jak odchází do tmy a sedne do čekajícího černého mercedesu. Divné. Zřejmě se rozhodl si povýšil nebo co.

***

Ani o dvě hodiny později mi Nixon neodepsal. Monroe šla ven s Texem a rozhodli se zůstat na noc u něho, ať už to znamenalo cokoliv. Takže jsem byla sama a pořád trochu vynervovaná. Nepomáhalo ani to, že už bylo kolem jedenácté a nemohla jsem usnout.

Zkusila jsem Nixona ještě jednou.

ŘEKNEŠ MI, CO SE DNESKA VEČER STALO?

Hodila jsem mobil na postel. Za dvě minuty jsem konečně dostala odpověď.

JASNĚ! NABÍDLA JSI MI SVÉ TĚLO - MÁM ČAS, JESTLI I TY?

Zasmála jsem se.

JSI BLBEC A O TOM JSEM NEMLUVILA!

Pokud by vyhýbavost byla sport, Nixon by vyhrál olympiádu, vážně. Teď, když o tom přemýšlím, tak i v autě změnil téma, abych se cítila trapně a pak mě políbil.

No, buď jsem byla snadno dostupná, což mohla být pravda, když zvážíme, jaké úžasné věci se mnou Nixon prováděl, nebo nechtěl, abych mu kladla otázky.

Telefon mi zazvonil.

JÁ JSEM BLBEC? TO JSI NEŘÍKALA, KDYŽ JSME SE LÍBALI. CHCEŠ, ABYCH SE STAVIL?

Zírala jsem na zprávu. Chtěla jsem? Děda by vyšiloval, ale nemusel to vědět. A já byla opuštěná.

ODPOVÍŠ MI NA OTÁZKY?

Neodepsal hned.

MOŽNÁ.

Zasmála jsem se a napsala.

PŘINES POPCORN.