TLOM - 6. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

GEORGIA SE NEDRŽELA DÁL. Dělal jsem, co jsem mohl. Nepotřeboval jsem, aby mě omezovala a pak mi zase dávala svobodu. Odejdu hned, jak budu moct, a ona není součástí mých plánů. Většinu jsem s ní jednal jako s hadrem. To jí vůbec nerozhodilo a rozhodně jí to nedonutilo odejít. Problém byl, že jsem jí rád líbal. Líbilo se mi, jak jsem v rukou cítil její vlasy a ten způsob, jakým jsem cítil její tělo, když se dostala do mého osobního prostoru a nárokovala si pozornost, kterou taky pokaždé dostala.

A rozesmávala mě. Nejsem ten typ, který se často směje. Víc nadávám, než abych se smál. Život prostě nebyl tak vtipný. Ale Georgia byla extrémně zábavná. A když se s někým smějete a pak ho líbáte, je potom dost těžké je odehnat. A ona prostě odmítala odejít.

Myslel jsem si, že po té noci na rodeu, kdy byla svázaná a vyděšená, ztratí trochu toho svého drzého chování. Terrence Anderson, který uměl Georgiu jen urážet, rozhodně přestal být tak drzý, když jsem ho odchytil pár nocí po karnevalu a vysvětlil mu, že pokud má chlapeček rád lano a někoho s ním sváže, podřeže mu krk muž, který má rád nože. Pravda byla, že jsem to s noži uměl – dokázal jsem je hodit a trefit se do terče ze vzdálenosti dvaceti kroků – a ujistil jsem se, že to Terrence bude mít na paměti. Ukázal jsem mu jeden pěkný velký nůž, který jsem vzal Gigi z kuchyně, a nechal jsem mu památku na tváři, přesně na tom místě, kde tekla krev Georgii.

Řekl, že to neudělal. Ale jeho oči projížděly okolí tak, že to možná udělal. I kdyby to neudělal, byl to debil a já se necítil špatně kvůli toho, že mu tekla krev. Jediná věc, kvůli které jsem se cítil špatně, bylo to, že jsem ho vůbec musel strašit. Problémy Georgie nebyly i moje problémy. Georgia byla můj problém. Jako třeba teď, když byla rozhodnutá pomoct mi s opravou plotu, mluvila, rozesmávala mě a potom mě hned zase štvala kvůli toho, že mě rozesmává.

„Neudělám žádnou práci, pokud se tady budeš motat. Potom začne pršet a já nebudu hotový. Tahle část plotu je na hovno a ty mi vůbec nepomáháš.“

„Pořád si stěžuješ,“ povzdechla si Georgia. „Oba víme, že při opravě plotu válím.“

Zasmál jsem se. Zase. „Vůbec ti to nejde! A nepřinesla sis rukavice, takže jsem ti musel půjčit svoje a teď moje ruce kvůli všech těch třísek vypadají jako dikobraz. Nepomáháš mi.“

„A to stačí, Mosesi. Dej mi pět skvělých věcí.“ Řekla Georgia, jako by po mně chtěla kliky, stála tady a vyštěkávala rozkazy.

„Pět skvělých?“

„Pět věcí, které jsou na dnešku skvělé. O životě. Začni.“

Mrzutě jsem na ní zíral.

„Dobře. Tak začnu já. Je to jednoduché. Bez velkého přemýšlení pět věcí, za které jsem vděčná. Slanina, vlhčené ubrousky, TimMcGraw, řasenka a rozmarýn,“ řekla.

„To je trochu divná kolekce,“ řekl jsem.

„Co jsi mi to říkal o kráse v malých věcech? Jak se jmenoval ten malíř? Vermeer?“

„Vermeer byl umělec, ne malíř,“ namítl jsem a dál se mračil.

„Umělec, který maloval nehty a skvrny a praskliny ve zdi, správně?“

Byl jsem ohromen tím, že si to pamatovala.

„Ta hra s pěti skvělými věcmi je podobná. Najít krásu v obyčejných věcech. A jediné pravidlo je vděčnost. Máma a táta to dělají pořád. Reptání u mě doma není dovoleno. Pěstounské děti to dokážou pochopit dost rychle. Pokaždé, když se začneš litovat nebo si stěžovat jak je život na hovno, okamžitě musíš říct pět skvělých.“

„Můžu ti říct pět skvělých. Pět věcí, které mi skvěle lezou na nervy.“ Sarkasticky jsem se usmál, potěšen tím jaká jsem zvolil slova. „Na vrcholku je to, že máš moje rukavice. Hned potom tvůj otravný seznam a to, že jsi právě nazvala Vermeera malířem.“

„Ty rukavice jsi mi sám dal! A jo, je to otravné, ale něco na tom je. Rozptýlíš se tím, i když jen na chvíli. Přestaneš kvůli toho fňukat. Měla jsem malou pěstounskou sestru, která pokaždé řekla pět stejných věcí. Toaletní papír, špagety, tkaničky, žárovky a chrápání její matky. Když jsme jí poprvé koupili boty, sehnali jsme zářivé zelené tkaničky, na kterých byly růžové srdíčka. Chodila a koukala se dolů na ty tkaničky.“

„Chrápání její matky?“

„Znamenalo to, že pořád žije.“

Začalo mi být trochu špatně. Děti na celém světě toho musí snášet až moc od lidí, kteří by měli vědět líp. Potom se tyhle děti změní v dospělé, kteří opakují stejný cyklus. Já bych pravděpodobně dělal to stejné, kdybych měl děti. Což je další důvod, proč je nemít. Georgia pokračovala, zatímco já jsem uvažoval nad tím, jak na hovno lidi jsou.

„Moje máma po těch dětech chtěla, aby jí řekly pět věcí, které je trápí, věcí které potřebovaly dostat ze sebe. Počítaly je na prstech.“ Georgia popadla mou ruku a začala počítat věci na mých prstech, aby mi to ukázala. „Jako třeba, jsem unavený. Chybí mi máma. Nechci tady být. Nechci do školy. Mám strach. Cokoliv. Potom z těch prstů, na kterých právě vyjádřily problémy, udělaly pěst. A potom tou rukou máchly a svoje problémy zahodily.“ Georgia to udělala s mou rukou, obalila mé prsty kolem dlaně a udělala pěst, abych mohl zahodit pomyslnou kouli stížností. „Potom po nich chtěla pět skvělých. Pomohlo jim to myslet na něco jiného a připomnělo jim to, že i když je život dost špatný, nikdy není úplně nejhorší.“ Podívala se na mě, pořád držela mou ruku a čekala. Já jsem jí pohled opětoval.

„Tak mi to dej, Mosesi. Pět skvělých. Začni.“

„Nemůžu,“ řekl jsem okamžitě.

„To teda zatraceně můžeš. Můžu vyjmenovat pět věcí za tebe, ale to nefunguje tak dobře. Vděčnost funguje nejlíp, když jí sám cítíš.“

„Fajn. Udělej to – vyjmenuj pro mě pět skvělých,“ vypálil jsem a vytáhl ruku z jejího sevření. „Myslíš si, že mě znáš?“ řekl jsem mírně, ale cítil jsem, jak mi pod kůží narůstá podráždění, které jsem nemohl zastavit. Georgia si myslel, že ví všechno, ale Georgia Sheperdová netrpěla dost na to, aby o životě věděla hovno.

Georgia mě znovu tvrdohlavě chytila za ruku, zvedla jí a něžně políbila každý prst, aby počítala položky na seznamu. „Georgiiny oči. Georgiiny vlasy. Georgiin úsměv. Georgiina osobnost. Georgiiny polibky.“ Ani nemrkla. „Vidíš? Tohle je rozhodně pět skvělých pro Mosese.“

To jsem opravdu nemohl popřít. Všechny ty věci byly dost dobré.

„Máš o sobě dost vysoké mínění, co?“ řekl jsem, zavrtěl hlavou, a i když jsem nechtěl, zazubil jsem se. Moje prsty brněly tam, kde se jich dotkly její ústa. Chtěl jsem, aby to udělala znovu. A ona to nějak věděla. Znovu přiblížila mou ruku k jejím ústům. „A tady jsou moje.“ Políbila můj malíček. „Mosesovi oči.“ Přesunula se na prsteníček. „Mosesův úsměv.“ Další polibek na nejdelší prst. „Mosesův smích.“ Její rty byly tak jemné. „Mosesovo umění.“ Otočila můj palec a jemně položila ústa na pokožku. „Mosesovi polibky.“ Potom se její rty přesunuly ze špiček prstů do středu mé dlaně.

„To je dnešních pět Georgii. Bylo to mých pět skvělých i včera a bude to mých pět skvělých i zítra, a ten další den, dokud se tvých polibků nenabažím. Potom si budu muset najít něco dalšího.“

**

GEORGIA

VŠICHNI JSME ZÍRALI. I když byl teprve druhý týden školy a on byl nový student, každý znal Mosese. Nebo o něm slyšel. Zaprvé nebyl bílý a v malé škole, kam chodily převážně bílé děti, dost vynikal. A ještě k tomu byl nádherný. Ale kvůli toho jsme nezírali. Moses se mnou byl ve třídě Anglické literatury, kreslil na lavici a nepsal si zápisky. Vrátili jsme se z oběda a on už pokreslil dvě velké tabule kresbou, která byla lepší než to, co ostatní studenti kdy viděli. Až na mě. Já jsem věděla, co dokáže.

Moses se náhle zastavil, jako by na jednu stranu chtěl dokončit své dílo a na druhou utéct z místnosti. A potom se vrátila paní Murrayová a utéct už nebyla jedna z možností. Na jeho hnědé tváři byla černá šmouha, které byly i po stranách jeho dlaní, jakoby je používal na stínování erotického snímku za ním. Nepohodlně přenesl váhu z jedné nohy na druhou a jeho oči byly neklidné a divoké, jejich zlatá barva z něj dělala zvíře zahnané do kouta. A on byl rozhodně zahnán do kouta. Paní Murrayová stála ve dveřích a její oči byly přilepené na tabuli. Když jsem se na ní podívala, abych zjistila, jestli na Mosese bude řvát, nebo ho dokonce vyhodí ze školy, všimla jsem si, že jí po obličeji stékají slzy a ruce má přitisknuté k ústům. Byla to divná reakce.

Paní Murrayová nebyla moc plačící člověk. Obvykle byla dost vážná a ztuhlá. Byla dobrá učitelka, nekřičela a nebyla emocionální, když se žákům něco nepovedlo nebo byli neuctiví, a toho jsem si upřímně vážila. Střední škola byla šílená i bez dramatických učitelů. Když paní Murrayová nebyla šťastná, prostě na studenta zírala a zadala mu domácí úkoly. Ale neplakala.

Tohle nebylo dobré znamení. Moses si toho zjevně všiml, protože upustil fixu, kterou držel v ruce a ustoupil, díval se ze strany na stanu, jakoby plánoval útěk.

„Co to vůbec je?“ Charlie Morgan promluvil, nic ho nepřimělo, aby držel jazyk za zuby. Většinou jsem ho nesnášela za to, že nemůže držet hubu. Ale teď ne. Teď jsem byla vděčná. Byla jsem vděčná, protože jsem to chtěla vědět. Charlie ukázal na tabuli. „Je to vodopád?“

Když Moses neodpověděl, Charlie pokračoval. „Za tím vodopádem – to jsou lidi, ne?“ Charlie se zasmál. „Muchlujou se! A vypadá to, že na sobě nemají žádné oblečení.“

Pár mých spolužáků se zasmálo, ale pořád jsme všichni zírali a tentokrát se naše oči zaměřily na vodu, která se rozlévala dolů z útesu kolem dvou lidí, kteří byli téměř úplně skrytí tím stříbrným vodopádem. Kdybych přimhouřila oči a rozmazala ty černé čáry na neromantické tabuli, dokázala bych si představit, že je to realita, že ti lidi za vodou opravdu žijí a dýchají, že se opravdu líbají a my se z dáli díváme, jak se rozvíjí jejich intimní setkání. A rozhodně byli nazí. Cítila jsem, jak se mi rozhořely tváře, a odvrátila jsem zrak. Při pohledu na to, co Moses namaloval, mi byla pokožka příliš těsná, a moje tělo pocítilo bolestnou touhu, kterou jsem cítila vždycky, když šlo o Mosese. Nutilo mě to přemýšlet nad tou nocí ve vodárenské věži, na ten polibek, který jsme sdíleli a horko, které jsem cítila v břiše i potom, co se naše cesty rozdělily.

„To jsi nakreslil ty?“ Ozval se za mnou někdo další. Znělo to jako Kirsten, ale neotočila jsem hlavu, abych se o tom ujistila. „To je strašně dobré. Jsi úžasný umělec.“

„Studenti!“ Paní Murrayová našla svůj hlas, i když se chvěl, jakoby pořád plakala. „Potřebuji, abyste opustili místnost. Vezměte si věci. Volný čas využijte k práci na úkolu, který máte do pátku. Mosesi, ty prosím zůstaň.“

Dělat domácí úkol neznělo ani z poloviny tak zajímavě, jako sledovat paní Murrayovou plakat nad kresbou nahých lidí na tabuli, kterou nenakreslil nikdo jiný, než MosesWright – můj Moses – který je shodou okolností i nejdivnější člověk, kterého jsem znala. Ale volný čas byl lepší než výuka a stejně jsem neměla na vybranou, takže jsme se všichni neochotně loudali ven ze dveří. Byla jsem poslední, kdo odcházel a zachytila jsem Mosesův pohled předtím, než jsem zavřela dveře. Vypadal, jakoby mě chtěl zavolat zpátky a vysvětlit mi to. Ale potom se dveře zavřeli a já jsem stála na jejich druhé straně. Stejně jsem slyšela paní Murrayovou, jak se ptá na tu nejdivnější otázku.

„Jak jsi to věděl?“ zeptala se. „Jak víš o Rayovi?“

**

GEORGIA

MOSES BYL SUSPENDOVANÝ. Paní Murrayové se zřejmě nelíbilo, že na tabuli nakreslil dva nahé lidi pod vodopádem, kteří se líbali. Ve skutečnosti mě to trochu překvapilo. Nevypadalo to zákeřně. Ale do školy to bylo asi moc erotické. Bylo mi horko a přemýšlela jsem, na co Moses myslel. Co ho přimělo udělat takovou hloupost? Bylo to ta pozornost? Byl teprve začátek školního roku, květen v nedohledu a z toho co jsem dokázala vymámit z neochotného Mosese, jsem zjistila, že si nemůže dovolit něco zmeškat. Je ve čtvrťáku, ale pokud si nesedře prdel, nedostane dost kreditů na to, aby odmaturoval. A suspendování bylo docela kontraproduktivní.

Byla jsem si jistá, že jeho babička bude moct zatahat za pár nitek a urovnat to tak, aby ho vzali zpátky, ale v průběhu dalších dvou měsíců se Moses nedokázal vyhnout problémům. Pomaloval další stodolu ve městě černou, stříbrnou a zlatou tak živě, že to vypadalo jako by celou severní stranu pohltila černá díra, která za sebou nechala prudkou bouři. Až potom jsem zjistila, že do té stodoly před třiceti lety udeřil blesk a spálil jí na popel, i s jedním mužem. Ten muž se snažit vyvést svoje koně, ale uhořel v plamenech. Když jsem znala ten příběh, byla ta malba ještě krásnější.

Ta stodola byla nakonec přestavěná, manželka toho muže se znovu vdala, ale Charlotte Buttersová, tedy vdova, nebyla nijak zvlášť nadšená Mosesovými uměleckými schopnosti a každému v městě řekla, že to byl krutý vtip, i když já jsem si myslela, že šlo jen o náhodu. Byla škoda přemalovat něco tak ohromujícího, ale Charlotte Buttersová se vztekala tak dlouho, až jí Mosesova babička uklidnila slibem, že to Moses opraví a navíc natře i zbytek stodoly. Tentokrát žádné barvy ani Sixtinská kaple. Prostě jen červená stodola a hodiny na žebříku. Já jsem mu, samozřejmě, dělala společnost, a on se mě snažil přesvědčit, abych odešla. Jako obvykle.

Byl říjen, a i když se ochladilo a slunce zahřívalo zemi v jiném úhlu, pořád jsme měli pár nečekaně teplých dní, kdy malování stodoly po škole vůbec nebylo na obtíž, hlavně když jsem při tom mohla vidět Mosese… ať už mě chtěl nebo nechtěl vidět on. Měli jsme ten nejdivnější vztah. V jednu vteřinu mě odstrkoval a tu další mě líbal tak, jako by mě nikdy nechtěl pustit.

Říct, že jsem z toho byla vynervovaná a zmatená by bylo slabé. Když jsem se objevila v opotřebovaných Wranglers džínech a tílku, které bylo vyprané už tisíckrát, abych mu nabídla pomoc, jednou se na mě podíval a začal vyjmenovávat seznam příkazů a zákazů, které byly trochu extrémní, vzhledem k tomu, že jsme jenom malovali stodolu. Po vyčerpávajícím seznamu instrukcí jsem si hlasitě povzdechla, zvedla svůj štětec jen proto, aby se na mě mohl několik minut kriticky dívat, potom mi vzít štětec z ruky a opravit to, co jsem zrovna udělala.

Když jsem protestovala, tak mě přerušil.

„Je to moje práce, takže moje pravidla.“

„Takže to jsou tvoje pravidla. Tvůj zákon?“

„Jo. Mojžíšův zákon[1].“ Ušklíbl se.

„Myslela jsem, že je Mojžíšův zákon Desatero.“

„Nemyslím si, že jich mám tolik.“

„No, tohle je stát Georgia a v Georgii máme zase jiné zákony. Takže když jsi ve státě Georgia-“

„Když jsem ve státě Georgia?“ zeptal se tak tiše, že jsem ho málem přeslechla.

Zčervenala jsem a uvědomila si ten sexuální podtext toho, co jsem právě řekla. Ale už jsem nemohla ustoupit, takže jsem zařvala. „Ha. To si nech zdát.“ Snažila jsem se dál malovat, ale on mě odstrčil od plechovky s barvou.

„Točíš se kolem mě jen proto, že tak ráda poručuješ pravidla – a nesmysli si, že nevím o pravidlech, které mají tví rodiče, když přijde na nás dva. Šílí z toho, že jsi se mnou. Hlavně tvoje máma. Má ze mě strach.“

No, tak to byla pravda. A on nebyl hloupý. Byla to rozhodně část té přitažlivosti. Ale když ztratil sám sebe, maloval jako ďábel naprosto neuvěřitelné věci, které přicházely odněkud zpoza jeho jantarových očí, nemohla jsem k němu být dost blízko. A chtěla jsem, aby mě nakreslil. Chtěla jsem před ním stát a nechat ho, aby mě přikryl barvou a být jedním z jeho výtvorů. Chtěla jsem být součástí jeho světa. Chtěla jsem tam pasovat. Bylo to ironické, poprvé v životě jsem chtěla někam zapadnout, pokud to znamenalo, že mě zahrne do svých myšlenek a vtáhne do své hlavy. Možná to bylo tím, že mi bylo sedmnáct, možná to byla první láska nebo první chtíč. Možná to bylo prostě svůdné. Ale chtěla jsem ho se zoufalostí, která mě pohltila. Nikdy v životě jsem něco nechtěla tak moc. A nemohla jsem si představit, že bych ještě někdy mohla něco tak chtít.

„Proč mě máš rád, Mosesi?“ vyštěkla jsem, ruce v bok. Byla jsem unavená z toho, jak mě od sebe odstrkoval a pak si mě zase přitahoval, protože jsem nevěděla, co chce.

„Kdo říká, že mám?“ odpověděl tiše. Ale obrátil ke mně své oči. A jeho oči mi dávaly naději, i když mě jeho slova ranily. Jeho oči říkaly, že má.

„Je to jedno z tvých zákonů? Nenajdeš zalíbení v Georgii?“

„Ne. Je to Nenecháš se pověsit.“

Z jeho slov se mi udělalo špatně. „Pověsit? Jako lynčování? To je prostě zvrácené, Mosesi. Možná zníme jako křupani. Možná říkám viďim místo vidím. Možná říkám du místo jdu. Možná je to malé město a jednodušší lidé. Ale to, že jsi černý, nebo jakékoliv jiné barvy, tady je všem jedno. Nejsou šedesátá léto a rozhodně nejsme v pekle Hlubokého Západu.“

„Ale je to Georgia,“ odpověděl tiše a hrál si s mým jménem tak, jak jsem to udělala já. „A ty jsi sladká Georgie s růžovou pokožkou a já nakoušu.“

Pokrčila jsem rameny. Ale on ve skutečnosti kousal… to byl ten problém. Z jeho slov se mi chtělo naklonit blíž k němu, zanořit zuby do jeho svalnatého levého ramene a taky kousat. Chtěla jsem ho kousnout dost na to, abych vyjádřila svou frustraci, ale dost sladce na to, aby mě to nechal zopakovat.

„Tak co dál? Jaké máš další zákony?“

„Malovat.“

„Tak jo. Vypadá to, že to už splňuješ. Dál?“

„Držet se dál od blondýn.“

Pořád se mě snažil naštvat. A dostat se mi pod kůži. „Ne jen dál od Georgie, ale všech blondýn? Proč?“

„Nemám rád blondýny. Moje matka byla blond.“

„A tvůj táta byl černý?“

„To je předpoklad. Většina blondýn jen tak sama o sobě nemá černé dítě.“

Protočila jsem oči. „A ty si myslíš, že my jsme zaujatí.“

„Oh, já jsem rozhodně zaujatý. Ale mám důvod. Nikdy jsem se nesetkal s blondýnou, kterou bych měl rád.“

„No tak v tom případě se přebarvím na červenou.“

Moses se zazubil tak, až jsem se bála, že si roztrhne obličej. Překvapilo mě to stejně jako jeho, naklonil se dopředu, opřel ruce o kolena a smál se, jakoby se nikdy předtím nezasmál. Vzala jsem si štětec, který mi sebral a udělal jsem jim dlouhý červený pruh na mých vlasech v copu. Rozkašlal se a začal se smát ještě hlasitěji, když vrtěl hlavou. Natáhl ruku a chtěl zpátky štětec.

„Nedělej to, Georgie,“ vyprskl a smál se tak, až mu začaly téct slzy z očí.

Ale já jsem malovala dál, až se na mě vrhl, snažil se vzít mi z ruky štětec, ale já se otočila tak, aby byly mé záda natlačená na jeho hruď a vytvořila jsem bariéru mezi ním a štětcem v mé ruce. Držela jsem ten štětec tak daleko, jak jsem mohla, ale Moses je vyšší a delší, takže kolem mě obtočil paže a štětec mi vytáhl z prstů. Teď jsem měla barvu na dlaních, takže jsem se obrátila a otřela ruce o jeho tváře, takže vypadal jako bojovník Apačů. Vyjekl a okamžitě použil štětec, aby mohl to samé udělat na mé tváři. Naklonila jsem se a namočila prsty do červené tekutiny, která byla v kbelíku barvy. S úsměvem jsem se na něj otočila.

„Jen se snažím dodržovat zákon, Mosesi. Jak to bylo? Malovat?“ Zlověstně jsem se usmála, když mě Moses chytil za zápěstí. Mávla jsem prsty jeho směrem a malé kapičky barvy z mých prstů dopadly na jeho tričko v malých červených tečkách.

„Georgie, teď bys měla radši utéct.“ Moses se pořád usmíval, ale záblesk v jeho očích mi podlomil kolena. Sladce jsem se usmála do jeho tváře.

„Proč bych to dělala, Mosesi? Když chci, abych mě chytil?“ Jeho úsměv vychladl, ale výraz v jeho očích zjihl. A potom, když měl pořád moje zápěstí v jedné ruce, tou druhou popadl můj cop, který byl kluzký kvůli barvy, a přitáhl si mě blíž k sobě.

A tentokrát mě nechal vést.

Jeho rty byly něžné a čekal, až mu udám tempo. Nasála jsem jeho ret a přitáhla si ho za tričko, zatímco jsem si obecně přála, aby neexistovaly žádné zákony. Žádná pravidla. Abych si mohla dělat, co jsem chtěla. Abych si mohla lehnout do zastíněného vnitřku stodoly a vzít ho sebou. Abych mohla dělat věci, po kterých toužilo mé tělo. Abych mohla jeho tělo namalovat červenou barvu a aby on mohl nabarvit mé tělo tím svým, až by mezi námi nebyl žádný rozdíl, žádná bílá a černá, žádné teď a potom, žádný zločin, žádný trest. Jenom jasná rudá, stejně jako je jasně rudá moje touha.

Ale zákony tady jsou. Jsou pravidla. Zákony přírody a zákony života. Zákony lásky a zákony smrti. A když je porušíte, musíte nést následky. A na Mosese a mě, jako na osudové milence, kteří tady byli před námi a budou i po nás, se ty zákony uplatňovaly, ať už jsme je dodržovali, nebo ne.

---

[1]TheLawofMoses = Mojžíšův zákon