Elite - 20. kapitola

Překlad: Mili

Vím, že jsem určitě byla celá zarudlá, aby ne! Právě jsem seděla obkročmo na tom nejvíc sexy chlapovi, kterého jsem vůbec měla potěšení za celý svůj život vidět. Kdo by se nestyděl?

V momentě, kdy jsem si upravila šaty na vhodnou délku a všechno vypadalo normálně, přišel zpoza rohu policista s baterkou. Wow, myslela jsem, že takhle to dělají jen ve filmech.

"Toto je soukromý pozemek." Policista vypadal naštvaný. Budu zatčená na svém první rande. Doufám, že se Nixon necítí ohrožený a nevytáhne zbraň. Jen klid, chlapče.

"Já vím," odpověděl Nixon chladně.

Ach sakra. Zajímalo by mě, jestli za mě děda zaplatí kauci?

"Tak co to ksakru tady, děcka, děláte?"

Nixon zaklonil hlavu a zasmál se.

Nad jeho reakcí jsem vykulila oči, chtěl, aby nás zatkl nebo co?

"Znám majitele," řekl Nixon, když se dosmál. "Jsem si jistý, že by mu to nevadilo."

"Nevadilo?" Zopakoval policista. "Synu, máš vůbec ponětí, čí pozemek to sakra je? Garantuju ti, že by mu to vadilo! Ve skutečnosti, jestli zjistí, že vy dva jste se tady takhle pozdě večer potulovali, tak ani já vás nebudu moct zachránit od toho zatracenýho - "

Světlo padlo na Nixonův obličej. Zašvidral a dal si ruku před tvář. Policista polkl a ani nedokončil větu. Nixon se zasmál. "Pokračuj, od toho zatracenýho... co?"

"Eh... zatraceně dobrého střelce. Promiňte, pane Abandonato, neuvědomil jsem si..."

"To je dobrý." Nixon si strčil ruce do kapes. "Neuvědomil sis. Správně?"

"Číslo mého průkazu je - "

Nixon ho odmávl rukou. "To nebude nutné. Nechystám se tě nahlásit. Jen jsi dělal svou práci. I když je zatraceně škoda, že zrovna v této chvíli."

Důstojníkovy oči blikly směrem ke mně a posvítil mi baterkou do tváře. "Zatraceně škoda, pane."

Zakoulela jsem očima a dala si ruce v bok. Kompletně ztrapněná, jedinou možnost jsem viděla v tom, že budu předstírat, že jsem naštvaná, i když jediná věc, kterou jsem chtěla udělat, bylo zahrabat se úzké dlouhé díry. Preferovala bych i s Nixonem, ale na tom nesejde.  Vím, že nemůžu mít všechno, co bych chtěla.

"Tak..." Policista nepříjemně zakýval hlavou. "Pojedu zase dál. Pozdravujte od mě starého pána, ano? Má pořád potíže s - "

"- Díky." Nixon si potřásl s policistovou rukou a odprovodil ho zpět k autu. "Dobrou noc."

Policajt svraštil obočí, ale udělal to, co řekl Nixon a odjel pryč. Tentokrát už nebyly slyšet žádné sirény. Jen cvrčci a bučení.

Nixon se otočil a zakřenil. "No, to nešlo zrovna podle plánu."

"Ach, opravdu?" Překřížila jsem si paže, náhle na mě padl chlad, protože jsem na sobě neměla bundu. "A jak to jinak mělo jít?"

Jako opilý láskou na mě zakýval prstem. Klopýtla jsem do jeho náruče a něžně mě políbil na rty. "Hmm." Zapletl si ruce do mých vlasů. "Takhle." Zasmál se, když jsem slabě zasténala. "A taky trochu takhle." Rukama sklouzl po mém zadku a přistrčil si mě na sebe. "A o něco víc takhle." Jazykem se ponořil do mých úst.

Cítila jsem, jak mi něco zavibrovalo na stehně. Co to hergot? Nixon zamrzl a odtáhl se. Přísahám, že se moje pusa cítila najednou jako nahá nebo tak. Postrádala jsem teplo jeho rtů a přistihla jsem své tělo, jak má výčitky z toho, že na sobě už nemá nikoho nalepeného.

"Do háje, já, ehm..." Nixon se podíval na mobil. "Musím to vzít, vydrž."

Jeho oči šílely, jako by nemohl věřit tomu, že mu zvoní mobil, ale co čekal? Přece si ho s sebou vzal.

Odešel pár kroků ode mě a opřel se o plot. "Ne. To není možné. Až zítra." Pohlédl na mě.

Věnovala jsem mu slabý úsměv. Na oplátku mi poslal svůj pevný a pak zanadával do telefonu. Snažila jsem se něco odposlechnout, ale všechno, co jsem slyšela, byl cizí jazyk. Dělal to proto, abych mu  nerozuměla? Po pár sekundách, co jsem si byla jistá, že se snad chystá dát ránu jedné z krav, zavěsil a zamířil ke mně.

"Musíme jít."

Takže tak. Žádná pusa, žádné objetí. Nic.

"Co to sakra? A tentokrát žádné prosím?" Vzala jsem bundu ze země a oprášila ji předtím, než jsem si ji oblékla, zatímco on rychle sklízel náš malý piknik.

"Tentokrát ne," zamumlal. "Je to spíš nařízení. Podobně jako dostaň svůj zadek do toho auta nebo to udělám za tebe."

Vyděšená jsem zůstala zmrazená na místě. "C-cože?"

"Jdi. Do. Toho. Zatracenýho. Auta. Hned." Každé slovo, které řekl, bylo plné podráždění a hněvu, že se mi oči naplnily slzami. Kousla jsem se do rtu, jednou zakývala a skočila do auta.

Zavřel kufr, za chvíli seděl na místě řidiče a něco si pro sebe huhlal. Posunula jsem se od něho, co nejdál jsem mohla. Co je se mnou špatně? Před pár minutami jsme měli rande a byli jsme na nejlepší cestě udělat něco víc a teď už byl zase znovu naštvaný. Bylo to, jako by se naplnily moje nejhorší obavy. Skončí moje pohádka tak, že se Nixon bude smát naposledy? Zavřela jsem oči a prosila slzy, aby zůstaly uvnitř. Bylo to celé narafičené? A já jako idiot jsem na to skočila, nalítla jsem jeho šarmu jako všichni ostatní.

"Hej." Nixon se natáhl a vzal mě za ruku. "Omlouvám se za..." Bouchl do volantu. "Sakra. Je mi líto, že jsem tě vystrašil. Ale potřebovali jsme odtamtud vypadnout."

"Ale je to tvůj pozemek," zdůraznila jsem chvějícím se hlasem.

"Což ten polda neměl problém vysvětlovat svým dalším malým kamarádíčkům, co dneska večer hlídkují."

"No a co." Potřásla jsem hlavou. "Ani nevím, proč na tom záleží? Proč by ses o to staral? Určitě by se na nás nejeli podívat, jak randíme!"

Tomu se Nixon zasmál. "Neměl jsem strach z nich, Trace."

"Nerozumím tomu."

"Ochrana. Slíbil jsem tě ochraňovat, že?"

Zakývala jsem.

"Tak mi věř. To, co právě teď dělám? To se snažím ze všech svých sil, abych tě ochránil. Dobře?"

"Křičet na mě a rozkazovat mi je podle tebe ochraňování?"

"Řekl jsem..." Nixon si zmáčkl kořen nosu. "Řekl jsem, že se omlouvám. Máš pravdu. Neměl jsem být tak hrubý, ale opravdu jsme odtamtud potřebovali rychle vypadnout."

Kousla jsem se do rtu, abych na to nemohla nic říct a jednoduše jsem nechala náš rozhovor odeznít do ticha. Jakmile jsme se dostávali blíž škole, všimla jsem si, že na silnici se otočila dvě velká auta a dostala se před nás.

Nixonovy ruce sevřely volant tak silně, až mu zbělaly prsty. Oči mu těkaly do zpětného zrcátka.

Otočila jsem se na sedadle.

Paží mě chytl přes hrudník a pevně mě držel. "Nedívej se."

Okej, tak teď jsem byla strachy celá bez sebe. "Nixone, co mi neříkáš?"

Ucuknul paží, popadl volant a prudce odbočil doprava. "Nic, co bys měla vědět...zatím."

Podívala jsem se do zpětného zrcátka a zaznamenala, že další stejné auto se k nám dostává až moc blízko. Okna mělo tónované, takže nebylo možné vidět dovnitř. Dech se mi zrychlil v okamžiku, kdy jsem viděla, jak se otvírá okýnko, ze kterého vykoukla zbraň.

"Ehm, Nixone. Nixone... To auto za námi, oni mají zbraň. Nixone, mají zbraň!"

"Do prdele!" Nixon sáhl do palubní přihrádky a vytáhl černou pistoli. Do háje, oficiálně jsem byla ve vlastním televizním dramatu. "Trace, potřebuju, aby ses sesunula dolů. Můžeš to udělat? Jenom se prostě sesuň na sedadle dolů, dobře, zlato?

Snažíc se nezačít brečet nebo omdlít, jsem se sesunula stále zapásaná na sedadle, co nejvíc dolů jsem mohla. Nixon prudce odbočil doleva a pak ještě jednou doleva. Auto za námi zrychlilo. Z okýnka vykoukla hlava nějakého chlapa a připadlo mi na něm něco zvláštně povědomého. Ale nebyli jsme dost blízko na to, abych si ho pořádně prohlídla. Nixon řídil jak ďábel. Za normálních okolností by mě to rozesmálo, kdybych se zrovna nebála o naše životy.

"Trace, jak se držíš? Mluv ke mně, Trace." V Nixonově hlasu nebyl strach. Zněl chlácholivě, což mě uklidňovalo, ale jen trochu.

"Mám se... fantasticky." Sepnula jsem ruce dohromady a povzdechla si.

Na něco jsme najeli. Nebo aspoň jsem si myslela, že jsme na něco najeli, ale když jsem se podívala do bočního zrcátka, viděla jsem, že se do nás to auto snaží narazit.

"Chtějí nás zabít?"

"Možná. Hádám, že jenom chtějí vědět, kdo tady se mnou je a proč zacházím tak daleko, že tě schovávám."

Co to sakra? "Proč se směješ?" Zakřičela jsem.

"Protože jsme skoro ve škole. Ví, že jsme na cestě tam a že nemají šanci se sakra dostat ani na padesát metrů od toho místa. Jsme skoro tam, zlato."

Vůz sebou znovu trhl. Zařvala jsem.

Nixon ztěžka otočil volantem, což způsobilo, že pneumatiky začaly pod tlakem a rychlostí pískat.

"Ach můj bože, ach můj bože!" Zavřela jsem oči. Toto musí být jenom sen. Nemůže to být doopravdy! "Umřu jako panna!" Vyhrkla jsem a pak jsem začala rychle a zhluboka dýchat.

"Cože?" Zavolal Nixon.

"Panna," zopakovala jsem a dychtivě jsem se snažila nasát do plic trochu vzduchu. "Umřu jako panna! Umřu s tím, že jsem nikdy neměla orgasmus! Nikdy jsem nebyla nahá před žádným chlapem! Ach můj bože! Nikdy nebudu mít děti! Co když chci mít děti? Co když - "

"Trace..." Nixon se mě snažil přerušit, ale bylo to, jako bych sledovala své vyšilující tělo a nemohla přestat mluvit.

"Nixone, musíš mi slíbit, že jestli se z tohoto dostaneme - a to je velké jestli, vzhledem k tomu, že jsme uvězněni mezi dvěma stroji smrti - tak si vezmeš moje panenství. Vezmeš si ho!"

"Trace, nemyslím si, že je vhodná doba na - "

"Slib mi to!"

"Trace - "

"Slib mi to, sakra!" No, bylo to oficiální. Ztratila jsem rozum. Zatnula jsem oči pevněji, když si naše auto prorazilo něčím cestu a pak najelo na bouli, dost velkou na to, že by to mohl být člověk.

"Sakra-sakra-sakra!" Zakryla jsem si tvář rukama a najednou se auto se smykem zastavilo.

Koukla jsem skrz prsty.

Nixon s ledovým klidem zastrčil zbraň do palubovky a otevřel okno, aby pokynul ochrance, co se právě stalo.

Třásla jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli se můžu hýbat, natož promluvit. Řekla jsem právě Nixonovi, aby si vzal moje panenství?

Zděšená jsem si rukama znovu zakryla tvář.

Auto se zase rozjelo a jeli jsme v tichosti.

Konečně jsme zastavili podruhé a Nixon vypnul motor.

Pořád jsem odmítala se na něho podívat nebo si sundat ruce z tváře. Bude muset použít hydraulické kleště, aby mi ty ruce dal dolů. Ani náhodou se sakra nestane, že bych si -

"Hej!" Zakřičela jsem, když mi stáhl ruce ze sevření.

Zavřela jsem znovu oči. Možná, že když ho neuvidím, tak on mě taky ne? Jako když si hrají na schovávanou malé děti?

"Trace." Nixonův hlas zaváněl humorem, tak jsem otevřela nejdřív jedno oko, potom druhé. "Jsi v pořádku?"

"Ne." Zachvěla jsem se. "Nejsem v pořádku! Mohla jsem umřít! Kdo byli ti lidé? Proč měli zbraně? Je to takhle pokaždé, když jsi venku na veřejnosti! Co to do háje, Nixone! Potřebuju znát odpovědi!"

"Hlásím se jako dobrovolník..." Zasmál se Nixon.

"Co to?"

Vyprskl smíchy. "Ano."

"Ano, co?"

"Moje odpověď." Zamrkal. "Jenom si řekni místo a čas, budu tam."

Ach můj bože. Nemyslí tím snad...

"Byla by to pocta." Kousl se do rtu a šťastně praštil do volantu. "Budu štěstím bez sebe, když budu první chlap, který vejde do neprobádaného území a..."

"Drž hubu! Jen drž prostě hubu!" Připlácla jsem si ruce na oči, přesvědčená o tom, že jsou tak rudé, jako by rostly rovnou z mé hlavy. "Ach do pekla. Já se cítím tak trapně."

"Hej, tam to byla stmelovací zkušenost," zašeptal, jak se přiblížil k mé tváři a pak strašně něžně oddělal každou z mých rukou z hlavy a políbil vnitřní stranu zápěstí. "A neboj se... počkáme, až dokud nebudeš připravená."

"To budeš čekat hodně dlouho..."

"Ne, že bys ty nečekala," odsekl a než jsem mohla přijít s nějakou sprostou odpovědí, pohltil mě svými rty - spíše mě pojídal. Instinktivně jsem mu kolem krku ovinula paže.

"Teď je to taky dobrý." Zasténal, když jsem mu otevřela pusu.

Odtrhlo nás od sebe zaklepání.

Otočila jsem se a v tu ránu jsem se ocitla tváří v tvář dědovi.

O celý den dřív.

Se zamračením na mě ukázal.

A tak se stalo, že jsem v jeden večer zažila dva nejvíc nejtrapnější momenty svého života.