TLOM - 5. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

SPAL JSEM VE DRUHÉM PATŘE, přes chodbu od Gi. Ten starý dům neměl žádnou klimatizaci, takže se ke konci dne v horních místnostech nedalo dýchat. Gi si nikdy nestěžovala, byla jí vždycky zima, ale já jsem si každou noc otevřel okno a než jsem si oblékl triko, tak jsem ho namočil do vody a potom jsem v rohu místnosti zapnul malý větrák, který foukal přímo na mě, abych nemusela spát v kaluži vlastního potu.

Utah zažíval rekordní teploty celé léto, ale první týden srpna byl nesnesitelný. Už čtvrtou noc za sebou jsem ležel v posteli a cítil jsem se tak mizerně, že jsem uvažoval o další studené sprše, když někdo zavolal mé jméno.

Sedl jsem si na posteli a poslouchal.

„Mosesi!“

Vypnul jsem větrák a čekal.

„Mosesi!“

Šel jsem k oknu a podíval jsem se dolů na Georgiu v šortkách a tílku, ručník kolem krku a velkou pruhovanou taškou přes rameno, jak stojí pod mým oknem.

Vesele zamávala, jako by dávalo perfektní smysl, že tam stojí v plážovém oblečení.

„Chtěla jsem se vloupat do tvého domu a zajít za tebou nahoru do tvého pokoje, ale pak jsem si řekla, že možná spíš nahý a já bych tě mohla ztrapnit.“

Ohromeně jsem na ní zíral dolů. Nesnažila se šeptat nebo nějak ztišit svůj hlas. Podíval jsem se k pokoji Gi. Chodba mezi našimi pokoji byla tmavá a pod dveřmi jsem neviděl žádné světlo. I tak jsem si dal prst před rty a zavrtěl hlavou. Neměl jsem tušení, jak ví, který pokoj je můj.

„Jdu do vodní věže. Pojď taky. Je až moc zatracené horko na to, aby se dalo spát,“ řekla pořád stejně hlasitě.

„Ticho!“ zasyčel jsem na ní. Georgia se jen usmála a zavrtěla hlavou.

„Čím dřív si oblečeš nějaké kraťasy a dostaneš se tady dolů s klíčky k tvému džípu, tím dřív budeme moct jít a tím dřív sklapnu. Nemůžeme jet mým autem. Vzbudilo by sousedy.“

Přes nos mi unikl smích, který zněl jako odfrknutí a Georgia se zazubila, protože bylo jasné, že pokud někdo vzbudí sousedy, nebo alespoň mojí babičku, byla to ona.

„Proč sakra ne. Opravdu je na spánek moc horko,“ povzdychl jsem a její úsměv se značně rozšířil.

„Setkáme se před vchodem,“ zašeptala. Oh, takže najednou dokáže šeptat. Teď, když je po jejím.

Nikdy jsem nebyl ve vodárenské věži, ale Georgia mě navigovala jižně od města na dlážděnou cestu, která se vinula přes pole, a železniční trať, než jsme zastavili u velkého kovového sila, který měl na boku žebřík, který vedl po jeho straně nahoru. Na kraji cesty byla velká cedule. Varovala, že vetřelci budou stíháni a plot s řetězem a zámkem nás měl odradit od toho, co jsme se chystali udělat, ale Georgiu nic z toho nevyvedlo z míry.

„Je lehké přelézt ten plot. Už jsem to dělala několikrát. Vodárenská věž je lepší než rybník u kaňonu, kde plavu, když jsem zoufalá, ale tady nemůžu plavat ve dne, protože by mě chytili a byla bych stíhána v ‚plném rozsahu zákona‘,“ zasmála se Georgia té ceduli, „ale minulé léto jsem tady chodila jednou za týden – vždycky v tuhle dobu a nikdo to nezjistil. Je to jako můj soukromý bazén.“

Z představy, že Georgia v noci chodí sama k temné vodárenské věži, mi vyskočila husí kůže na rukou. Ale prostě jsem zavrtěl hlavou a vystoupl z džípu, vděčný, že jsem si vzal tenisky, když budu muset někam šplhat. Podala mi svou velkou tašku a vyšplhala na bránu, jako by to opravdu dělala už stokrát. Hodil jsem si tašku přes rameno a bez potíží se dostal přes bránu. Nezpomalila, ale na žebřík vyšplhala s jistotou a celou cestu blábolila, zaplnila tmu veselou konverzací.

Otevřela malé dveře, a ty vedly na úzkou římsu, která obíhala kolem vnitřku vodárenské věže. Georgia vklouzla dovnitř a já jsem byl hned za ní, za sebou jsem nechal dokořán otevřené dveře. Myšlenka, že budu několik dní zamčený s ní v téhle vodárenské věži, mě nutila dveře zajistit botou a opakovaně testoval kliku.

„Zamyká se to zvenčí, hlupáku. A zámek je rozbitý, proto to tady máme jen pro sebe,“ Georgia vytáhla velkou LED svítilnu z pruhované plážové tašky, kterou jsem měl pořád přes rameno, zapnula jí, osvětlila interiér vodojemu a já jsem dostal pocit, jako bychom byli v jeskyni s tajnými bazény.

„Teď zavři dveře, aby nikdo neviděl to světlo.“

Okamžitě jsem poslechl.

„Bezva, co?“

Musel jsem přiznat, že to bylo docela bezva. Světlo hodilo naše stíny na protější stěnu a Georgia před světlem chvíli tancovala, a oba nás rozesmála.

„Spadneš,“ varoval jsem jí, když začala tancovat choreografii Michaela Jacksona na písničku „Thriller“, tu část, kterou všichni znají, zombie ruce a chození do boku po špičkách. Římsa nebyla dost široká na tanec, ale Georgia s tím zjevně nesouhlasila. Přetáhl jsem si tričko přes hlavu, dal ho na naše ručníky, zíral jsem dolů na černý, jako sklo hladký povrch a čekal na další instrukce. Neskočím tam první.

Georgia si sundala tričko, šortky hodila na stranu a odhalila všechno, co nezakrývaly její modré plavky a já jsem zapomněl na vodu nebo na to, že pod povrchem pravděpodobně žije tvor, který rád tmavé maso. Georgia by mě mohla zachránit. S radostí bych se nechal zachránit od Georgie, pokud na sobě bude mít tenhle úbor. Její tělo bylo dlouhé a hubené, s překvapivými křivkami na místech, kde by dívka křivky měla mít. Ale nejlepší bylo, že se zdála úplně bezstarostná a nevzrušená, jakoby byla úplně spokojená s tím, jak její tělo vypadalo a ona se nepotřebovala napařovat, předvádět ani získat něčí pochvalu.

Natáhla se pro mojí ruku a já jsem ucukl, protože jsem nechtěl, aby mě vtáhla do vody dřív, než budu připravený.

„Vlezeme tam spolu. První skok je nejlepší. Voda je parádní, uvidíš.“ Neustoupila, pořád držela ruku nataženou a čekala.

„No tak, Mosesi. Nechám tě vést,“ řekla, její hlas se jemně odrážel od kovových stěn a zněl přitažlivěji než hlas jakékoliv zpěvačky v nočním klubu po celé zemi. Najednou jsem potřebovala rychle do vody, nebo bych se ve svých tenkých kraťasech ztrapnil. Popadl jsem jí za ruku a bez varování jsem nás ponořil do inkoustově zbarvených hlubin. Georgia vypískla, ale její hlas ztlumila voda, když jsem se pod ní dostal a pustil jsem její ruku, abych si mohl probojovat cestu nahoru.

Oba jsme se zajíkli, já ze strachu a Georgia ze smíchu, a mně netrvalo dlouho, než jsem opustil strach a začal se smát s ní. Pobízela mě, stříkala na mě, mluvila a hrála si se stíny, které tančily na stěnách. Plavali jsme dlouhou dobu, nezajímalo nás, kolik je hodin, nebáli jsme se, že někdo přijde a kupodivu jsme byli v klidu s tím, že jsme tady spolu.

Položil jsem ruce na římsu, nohy kopaly ve vodě pode mnou a na chvíli jsem odpočíval, než jsem si všiml, že světlo, které se odráží od vody, dělá na stěně duhový lesk. Natáhl jsem ruku, abych se toho dotkl, prstem jsem sledoval odraz vody a přemýšlel jsem, jak bych to mohl namalovat. Georgia se zastavila po mém boku, držela se římsy a sledovala moje prsty, které kreslily neviditelné čáry.

„Když maluješ… víš, co to bude, než začneš… nebo to přenecháš svému srdci?“ zeptala se jemně. Byla to dobrá otázka – příjemná otázka – a její příjemnost ve mně odemkla něco, co jsem pečlivě střežil většinu času. I tak jsem slova volil opatrně, protože jsem nechtěl, aby o mně věděla všechno, nechtěl jsem zničit tuhle chvíli ošklivou pravdou, ale na druhou stranu jsem nechtěl ani lhát a zničit si vzpomínku na tuhle noc, až bude po všem.

„Vidím tolik věcí… které vidět nechci. V hlavě se mi ukazují obrazy, na které bych radši nemyslel. Halucinace, vize, nebo možná jen bujná fantazie. Můj mozek je možná popraskaný, ale není to jen můj mozek. Nebe je prasklé taky a někdy vidím, co je na druhé straně.“

Koutkem oka jsem se podíval na Georgii a přemýšlel, jestli jsem jí svou zpovědí nevyděsil. Ale ona nevypadala vyděšeně. Vypadala zaujatě, fascinovaně. Krásně. Takže jsem mluvil dál, povzbuzený.

„Když jsem byl mladší, hodně jsem se bál. Když jsem jezdil za Gi, vyprávěla mi příběhy, aby mě uklidnila. Příběhy z Bible. Dokonce mi řekla o dítěti, které se jmenovalo Mojžíš. Dítě, které našli v košíku, stejně jako mě. Proto jsem dostal to jméno, víš.“

Georgia přikývla. Věděla to. Každý to věděl.

„Gigi mi vyprávěla ty příběhy, abych myslel na lepší věci. Ale začalo se to zlepšovat, až když mi ukázala umělecká díla. Měla knihu, kde bylo náboženské umění. Někdo to daroval kostelu a Gi ji vzala domů, aby v kostele nikdo neviděl ty kresby nahých býlích lidí a neurazil se. Všechny nahé části zamalovala černou fixou.“

Georgia se zasmála a já jsem cítil, jak se mi dech zasekl v krku. Její smích byl hrdelní a jemný, srdce se mi se mi z toho v hrudi nafouklo jako balón, bylo větší a větší, až jsem se musel nadechovat kolem jeho větších rozměrů.

„Takže se ti ty malby líbily?“ pobídla mě Georgie, když jsem zůstal zmrazený a tichý až moc dlouho.

„Ano.“

Georgia se znovu zasmála.

„Ne ti nazí lidé.“ Cítil jsem se absurdně a dokonce jsem cítil horko v obličeji. „Líbila se mi ta krása. Ta barva. Ta muka.“

„Muka?“ Georgii hlas se zvýšil v otázce.

„Byla to muka, která se mnou neměla nic společného. Viděli to všichni. Ne jen já. A já jsem nečekal, že s tím budu moct něco udělat.“

Georgiin pohled se na moment dotkl mé tváře, ale téměř okamžitě se zaměřila na mé neklidné prsty.

„Viděla jsi někdy tvář Pieta?“ Chtěl jsem na sobě znovu cítit její oči a taky jsem to dostal.

„Co je Pieta?“ zeptala se.

„Je to socha od Michelangela. Socha Marie, která drží Ježíše. Jejího syna. Potom, co umře,“ zarazil jsem se a přemýšlel, proč jí to vykládám. Opravdu jsem pochyboval, že jí to zajímá. Ale nakonec jsem pokračoval i tak.

„Její obličej, Mariin obličej… je tak krásný. Tak klidný. Ten zbytek sochy se mi moc nelíbí. Ale Mariin obličej je vynikající. Když nemůžu snést ty věci v mé hlavě, myslím na její obličej. A zaplním si mysl i jinými věcmi. Myslím na barvu a světla Maneta, detailyVarmeera – Varmeer do svých děl zahrnuje nejmenší věci, jako třeba praskliny ve zdech, skvrny na límci, hřebík a v těch malých věcech a jejich perfektní všednost je taková krása. Myslím na tyhle věci a vytlačím obrazy, které nemůžu kontrolovat, obrazy, které nechci vidět, ale jsem nucen je vidět.“ Přestal jsem mluvit. Skoro jsem lapal po dechu. Měl jsem divný pocit v ústech, otupělost, jako bych překonal svůj denní limit slov a mé rty a jazyk jsou slabé z vyčerpání. Nepamatoval jsem si, kdy naposledy jsem toho tolik řekl.

„Perfektní všednost…“ Georgia vydechla a zvedla dvou dlaň a sledovala mokrou stopu, kterou vyrobil můj prst, jakoby taky uměla malovat. Potom se na mě vážně podívala.

„Já jsem velmi obyčejná holka, Mosesi. Vím to o sobě. A vždycky taková budu. Neumím malovat. Nevím, kdo je Vermeer ani Manet. Ale pokud si myslíš, že je obyčejnost krásná, tak mám naději. A možná někdy budeš myslet na mě, když budeš potřebovat uniknout bolesti v tvé hlavě.“

Její hnědé oči ve stínu světla vypadaly černé, stejná barva jako voda, ve které jsme ponořeni, a já jsem slepě po něčem sáhl, abych se toho mohl držet, něco co by mi zabránilo do nich spadnout. Georgiina pravá dlaň byla pořád na zdi vedle mojí a já jsem zjistil, že obkresluju její prsty, jako dítě, které má v ruce pastelku, nahoru a dolů, kolem každého prstu, až jsem se zastavil u palce. A potom jsem pokračoval dál, nechal jsem prsty jezdit po její ruce, dokud jsem nedošel k ramenu. Přejel jsem prsty přes její klíční kost a potom moje prsty klouzaly na opačnou stanu a zpět dolů po druhé ruce. Když jsem našel její prsty, vklouzl jsem do nich těmi svými a držel je. Čekal jsem, až se nakloní a přitiskne ústa na ty mé, aby vedla, jak k tomu byla náchylná. Ale zůstala na místě, držela mou ruku pod hladinou vody a pozorovala mě. A já jsem se tomu poddal. Mučivě.

Její rty byly studené a mokré, stejně jako jsem to měl pravděpodobně já. Ale to teplo uvnitř jejích úst mě přivítalo jako teplé objetí a já jsem se do té jemnosti ponořil s povzdechem, kvůli kterého bych se cítil trapně, kdyby mi na něj neodpověděla stejným zvukem.

**

GEORGIA

MOSES A JÁ JSME SLEDOVALI, jak mojí rodiče zahajují terapii s malou skupinkou závislých z Richfieldu, což je hodinu na jih od Levan. Každý druhý týden tady zastavila dodávka, ze které vylezli mladí lidé – děti mého věku až do pětadvaceti – a na dvě hodiny je rodiče vedli po farmě a umožňovali jim komunikovat s koňmi a další řadu aktivit, jejíchž cílem bylo, aby ti lidi opět našli spojení s vlastním životem.

Já jsem pomáhala při setkání s autistickými dětmi nebo dětmi, které jezdily na koních kvůli rehabilitaci, ale pokud byli klienti v mém věku nebo starší, rodiče nechtěli, abych se účastnila sezení, i když to bylo jen při práci s koni. Tak jsem šla ke Kathleen s vědomím, že by Moses měl být z práce doma a přemluvila jsem ho, aby se mnou šel na dvůr s plechovkami Coly a dvěma kusy citronového koláče, která nám Kathleen ochotně dala. Měla mě ráda, to jsem věděla a byla nesmírně užitečná, když Moses předstíral, že nechce mou společnost nebo citronový koláč, i když jsme obě věděly, že chce obojí.

Moses a já jsme z našeho místa, natažení na zadním trávníku u Kathleen, neslyšeli, o čem se mluví, ale měli jsme slušný výhled, nebyli jsme dost blízko, abychom upoutali pozornost mých rodičů, ale pořád jsme viděli, jak to probíhá. Jako obvykle jsem byla zvědavá, takže jsem hádala kdo je pořád ztracený a kdo dokončil devadesáti denní program a byl propuštěn. V duchu jsem si udělala katalog těch, kteří vypadali mizerně a těch, kteří dělali pokrok.

„Jak jim říkáte… těm různým barvám. Nemá to i různá jména?“ zeptal se najednou Moses, jeho oči soustředěné na koně, které se pásly v ohradě. Držel štětec na malování, jako by ho popadl jen tak ze zvyku a držel ho mezi prsty jako bubeník rockové kapely, který drží svoje paličky.

„Existuje tolik barev a druhů. Jasně, jsou to všechno koně, pochopitelně, ale každá barevná kombinace má jiné jméno.“ Ukázala jsem na načervenalého koně v rohu. „Ten červený támhle? Marle? Je to Sorrel a Sackett je Polomilo. Dolly je Bay a Lucky je Černý.“

„Černý?“

„Ano. Je solidní černý,“ odpověděla jsem jednoduše.

„No, tak jeho název je dost snadný.“ Moses se trochu zasmál.

„Jop. Jsou taky šedí, hnědí, bílí. Reba je Appaloosa, ten šedý kůň se skvrnou na zadku. Ale na terapiích je neradi označujeme podle barvy. A nevoláme na ně jménem. Ani klientům neříkáme, jestli je to hřebec nebo klisna.“

„Proč? Je to politicky nekorektní?“ prohodil Moses ironicky. Zase se zasmál a já do něj šťouchla, protože se mi líbil jeho zájem i to, jak je uvolněný. Teď by mi stačilo, abych se dostala do jeho ohrady.

„Protože chceš, abych se klient ztotožnil s koněm. Chceš, aby si sám klient toho koně označil. Pokud kůň vykazuje určité chování, chceš, aby to poznal klient, bez toho aniž by o koni měl nějaké předsudky. Ten kůň potřebuje být přesně tím, čím klient potřebuje, aby byl.“ Zněla jsem přesně jako moje matka a v duchu jsem se poplácala po zádech za to, že jsem dokázala vysvětlit něco, co jsem slyšela už od mala, ale nikdy jsem to předtím nemusela říkat.

„To opravdu nedává žádný smysl.“

„Dobře. Tak například, řekněme, že máš problémy s matkou.“

Moses po mě střelil pohledem, který říkal, „Ani se neopovažuj!“ Takže jsem se samozřejmě odvážila.

„Řekneme, že jsi na terapii, kde diskutujeme o tvých pocitech k matce. A kůň začne vykazovat nějaké chování, které najednou vysvětluje tvoje chování… chování tvé matky. Pokud bychom koně označili jako Gordieho, který je kluk, možná bys nebyl schopen vidět v tom koni svou matku. V terapii koně dostanou to označení, které jim dá klient.“

„Takže bys nechtěla, abych si všiml, že ten Palamino kůň, ten s bílou hřívou a opáleným tělem vypadá jako ty a že se sebe vždycky dělá nepříjemnou?“

„Sackett?“ Byla jsem víc pobouřená za Sacketta než za sebe. „Sackett není nepříjemný! A je to on, což jen dokazuje mé tvrzení o předsudcích. Kdybys věděl, že je to on a ne ona, nedokázal bys ho označit za Georgiu a říkat o něm hnusné věci. Sackett je moudrý! Vždycky když jde do tuhého, můžeš se spolehnout na Sacketta, který ti pomůže.“ Slyšela jsem ve svém hlase urážku a zamračila jsem se na Mosese předtím, než jsem sama zaútočila. „A Lucky vypadá přesně jako ty!“ řekla jsem

Moses na mě nevzrušeně zíral, ale šlo poznat, že se baví. „Protože je černý?“

„Ne, blbečku. Protože je to mě zamilovaný a každý den se snaží předstírat, že se mnou nechce mít nic společného,“ vypálila jsem zpátky.

Moses se zadusil smíchy a já jsem ho tvrdě praštila do žaludku, z čehož zalapal po dechu a chytil moje ruce.

„Takže chcete, aby klienti nevěnovali žádnou pozornost barvě toho koně. To není přirozené, víš.“ Moses přišpendlil mé ruce nad mou hlavou a zíral do mého zarudlého obličeje. Když viděl, že nemám v úmyslu ho znovu praštit, pustil moje ruce, podíval se zpátky ke koním a pokračoval.

„Každý mluví o tom, že je barvoslepý. A já to chápu. Chápu. Ale místo toho, abychom byli barvoslepí, si myslím, že bychom měli oslavovat barvu v každém odstínu. Trochu mě štve, jak se očekává, že budeme ignorovat naše rozdíly, jako bychom je neviděli, když to, co vidíme, vůbec nemusí být negativní.“

Mohla jsem na něj jen zírat. Nechtěla jsem se dívat jinam, než na něj. Byl tak nádherný a já milovala, když se mnou mluvil takhle, když najednou začal být tak filozofický. Milovala jsem to tak, že jsem nechtěla nic říkat. Chtěla jsem prostě čekat, jestli k tomu neřekne víc. Po několika dlouhých minutách ticha se na mě podíval dolů a všiml si, že na něj zírám.

„Líbí se mi tvoje pokožka. Miluju barvu tvých očích. To se očekává, že budu ignorovat něco takového?“ zašeptal a moje srdce cválalo po poli, přeskočilo ohradu a rozběhlo se v závratné radosti.

„Líbí se ti moje pokožka?“ vydechla jsem omámeně.

„Ano. Líbí,“ přiznal a podíval se zpátky na koně. Bylo to ta nejhezčí věc, kterou mi do teď řekl. A já jsem ležela ve šťastném tichu.

„Kdybys mě maloval, jaké barvy bys použil?“ Musela jsem to vědět.

„Hnědou, bílou, zlatou, růžovou, broskvovou,“ povzdechl si. „Musel bych experimentovat.“

„Namaluješ mě?“ Zoufale jsem po tom toužila.

„Ne.“ Znovu si povzdechl.

„Proč?“ snažila jsem se neznít ublíženě.

„Je jednoduší malovat věci z hlavy než malovat věci, které vidím očima.“

„Tak… mě namaluj z paměti.“ Sedla jsem si a dala ruce přes jeho oči. „Tady. Zavři oči. Představ si mě. Tak. Vidíš mě? Jsem ta Palamilo klisnička, která ti celou dobu leze na nervy.“

Jeho rty se pohnuly a já jsem poznala, že se chceš smát, ale pořád jsem držela ruce přes jeho oči. „Nech je zavřené. Štětec už v ruce máš. A tady je plátno.“ K mému obličeji jsem přiložila jeho ruku, která držela štětec. „Teď maluj.“

Spustil ruku zpátky do klína, držel štětec a promýšlel to. Sundala jsem mu ruku z očí, ale nechal je zavřené. Potom zvedl dlaň ještě jednou a posunul suchý štětec po mém obličeji.

„Co to bylo?“

„Moje čelo.“

„Která část?“

„Levá strana.“

„A tady?“

„Moje líčko.“

„Tady?“

„Moje brada.“ Lechtalo to, ale nedovolila jsem si pohnout. Moses obkreslil špičku mé brady, potom sjel dolů po straně rovnou přímkou na mém krku. Polkla jsem, když se štětec posunul z mého krku na hruď k výstřihu mého trička. Mělo výstřih do V nad prsy a Moses se zastavil, držel štětec na kůži přímo nad srdcem. Ale oči nechal zavřené.

„Kdybych tě maloval, použil bych každou barvu,“ řekla najednou, téměř zasněně, jako by si nebyl jistý, jestli by mě mohl namalovat…ale chtěl. „Měla bys rudé rty, broskvovou pleť a ebenové oči s fialovými stíny. Měla bys vlasy se stopou zlaté a bílé, pokožku tónovanou karamelovou a smetanovou, trochu růžové a stíněná skořicovou.“

Když mluvil, pohyboval štětcem sem a tam, jakoby ve své hlavě opravdu maloval barvami. Potom přestal a otevřel oči. Můj dech se zasekl někde mezi srdcem a hlavou a já se soustředila na to, abych na sobě nic neprozradila. Ale on věděl. Poznal, jaký efekt na mě má. Zahodil štětec a vstal, prolomil to kouzlo, které utkal něžnými tahy a jemnými slovy. Zamířil zpátky do domu a já bych mohla předstírat, že když mě tady nechal ležet na trávě, mumlal si pro sebe, „Nemůžu tě namalovat, Georgio… jsi živá.“