D+C - 1. kapitola

Překlad: Simča

"Jejich oči se setkaly. Začalo to. Začali. "

-Alexander Potter

CORALINE

Někdy… no docela často, jsem cítila, jako by všichni ostatní dělali úžasné věci se svým životem, zatímco já jsem byla přilepená na vedlejší kolej. Když mi bylo dvanáct, říkala jsem si, ´Jen počkej, dokud ti nebudešestnáct, pak zábava začne.´ V šestnácti, jsem si řekla,že se nemůžu dočkat mých osmnáctých narozenin protože pak můj život určitě začne. Než jsem se nadála, byly moje dvacáté první narozeniny. A teď mi bylo dvacet tři a já to vzdala. Ano, byla jsem ještě mladá, ale byla jsem divná; Nenáviděla jsem alkohol - bez ohledu na to, kolik nápojů jsem zkusila, všechny chutnaly jako popel. Na vrch toho, velké davy mě dělaly nervózní, takže jsem oficiálně kazila zábavu všem svým přátelům, nebo jsem byla vždy označena za řidiče. Raději jsem dávala přednost zůstávání doma, pokud jsem nemusela jít do školy, kostela, banky, nebo nakoupit potraviny, oblečení nebo knihy. To bylmůj život. Chodila jsem jen na šest míst.

Oficiálně jsem absolvovala naStanfordu před třemi dny a vrátila jsem se domů, abych začala pracovat v bance svého otce. Teď, když jsem byla zpátky v Chicagu poprvé za čtyři roky, jsem sebrala odhodlání a rozhodla se jít znovu ven. Potřebovala jsem víc než jen šest míst.

Stojíc před mým zrcadlem, jsem si natáčela konce mých tmavých vlasů, než jsem opravila svou červenou rtěnku. Pak jsem udělal krok zpátky a uhladila své šaty.

"Můžu si půjčit tyhle?"

Otočila jsem se a uviděla sestřenici Imani, která stála u mých dveří do koupelny s mými zbrusu novými podpatky od Briana Atwooda v ruce.

"Imani-"

"Coro, jsi vysoká 175 cm. Proč vůbec potřebuješ tak vysoké podpatky? Prosím? Děkuji! "A s tím byla pryč.

"Imani!" Zařvala jsem za ní, i když jsem věděla, že to nemá smysl. Co Imani chtěla, to si vzala.

Byla jen o rok mladší než já, ale cítila jsem, jako kdyby žila celkem jiný život než já. Zatímco já žila na šesti místech, Imanin svět byl nekonečný. Ona a já jsme byly protiklady. I když jsem byla vysoká, tmavá a měla jsem velká prsa, ona byla malá, měla karamelovou kůži a zadek. Naposled, co jsme si vyšly, byla jsem doslova vytlačena k obrubníku, zatímco dva chlapi se jí snažili pozvat ven.

"Ach!" Zasyčela jsem, jak jsem zapomněla, že kulma byla ještě horká. Na okamžik jsem nechala prst pod studenou vodou, vypla vodu a zamířila do své šatny, abych si vybrala jiný pár bot.

Přejela jsem rukou přes všechno mé oblečení a kabelky, které byly od Prady až k Alexandrovi McQueenovi  - a já se posadila uprostřed toho všeho. Pokaždé, když jsem přišla do své šatny, věděla jsem, že jsem si nemohla na nic stěžovat. I přesto, že oba moji rodiče byli mrtví, nechali mi všechno a ujistili se, že do konce svého života mi nebude nic chybět.

Můj otec byl zakladatelem WilsonovyMezinárodní Banky, a bez ohledu na cokoli, budu vždycky vlastnit osmatřicet procent z ní. Byla jsem na tom lépe než devadesát procent země- měla jsem být šťastná, neměla bych nic brát za samozřejmost.

Přesto to pro mě nic neznamenalo.

"Co si o tom myslíš?" Imani přišla zpátky a natáhla nohy, takže jsem mohla vidět svoje boty. Měla na sobě modré šaty s výstřihem po stranácha vlasy měla v těsných prstýncích.

"Vypadáš dobře."

"Já vím, že jo? Vyfoť mě, ať jsem na fotce celá,"řekla a podala mi její telefon a pózovala u dveří.

Vyfotila jsem jí a ona se otočila a opřela si ruce kolem boků, když našpulila rty.

"Imani, musíme jít." Zasmála jsem se. Znovu jsem ji vyfotila, než jsemsi konečně vzala jednoduché černé lodičky.

"Pár přátel nás vyzvedne," řekla, když kontrolovalafotku na jejím telefonu.

"Co? Myslela jsem, že jdeme jen my, pamatuješ? "

"Já vím, ale…" Snažila se to neříct.

"Ale jsem nudná," dokončila jsem za ni.

"Ach, jsou tady. Pojďme."

"To není odpověď, Imani." Popadla jsem kabelku a následovala ji ven a dolů po schodech. Naše podpatky klepaly proti mramoru, jak jsme šly ke dveřím. Zastavila jsem se a posunula řeckou vázu, která patřila mým rodičům, když jsmeprocházely kolem skříně u dveří. Moje matka ji sehnala v době, kdy byli na druhých líbánkách. Byla to první věc, kterou koupila, když začali vydělávat peníze. Říkávala, že Řecko bylo plné magie, a že bych měla tuto vázu hladit pro štěstí. Bylo mi devět, takže jsem jí věřila.

Než otevřela dveře, podívala se na mě s vážným výrazem. "Jen nebuď nudná dnes večer, jo? Vážně, Coro, stačí se uvolnit. Pro jednou ve svém životě trochu žij."

"Okay-" Utichla jsem, když otevřela dveře a uviděla jsem dva chlápky, které jsem neznala stát před černýmEscaladem. "Imani…" začala jsem

Věnovala mi pohled, než šla ke svým přátelům a dala jim pusu.

"Dereku, Otisi, tohle je moje sestřenice, Cora. Coro, Derek a Otismi vyprávěli o klubu,TheRam. Snažila jsem se tam dostat celé týdny, ale je tam vždy narváno."

"Neboj se, zlato, dostaneme vás," muž po její levici řekl, když si ji přitáhl na svou stranu. Byl alespoň o hlavu a půl vyšší, než ona.

"Jste připraveny?" Derek zatleskal, když se podíval mezi nás.

"Nevypadáme připraveně?" Trucovala Imani, tahajíc za jednu ze svých kadeří. Jak mohla být tak v pohodě bylo mimo mě.

"Obě vypadáte pěkněěě," řekl Otis, jehož hlas byl jen o něco hlubší, když to slovo protáhl. "Vyrazíme."

Derek mi podržel dveře a s nuceným úsměvem, jsem nastoupila, příliš dobře si vědoma, že si prohlížel můj neexistující zadek, jak jsem se dostala dovnitř.

"Proč si mi neřekla, že tvůj dům je tak pěkný, zlato?" Řekl OtisImani, jak jsme vyjeli z příjezdové cesty.

"Já vím, že jo? Žijí v chráněné oblasti s bránami a jinýma sračkama. Sekuriťák vepředu byl naštvaný, když nás viděl."zasmál se Derek.

"Znáte, WMB, WilsonovuMezinárodní Banku?" Zeptala se Imani.

"Jasně."

"Cořin otec ji založil."

"A takhle si všichni žijete?" Derek se na mě podíval.

Zvedla palec. "Jo, kdyby nebylo starého dobrého strýčka Adama, byli bychom zaseklí někde v ghettu s vámadvěma."

"No, omluvte mě, zatímco změním banku," žertoval Derek, když vytáhl telefon.

"Pozor. Pozor Znovu přichází."Otis se uchechtl a zpomalil, jak jsme se dostali k přední bráně.

Stahujíc okýnko, jsem se usmála na starého pana Pierreho. Byl v jeho raných padesátých letech, ale měl silný černý knír nad rty. Byla jsem si jistá, že si ho barvil, ale vypadal na něm dobře. Vždycky vyšel ze své budky, abyzkontroloval každé auto.

"Slečno Wilsonová."Pokynul mi, když se podíval do vozu.

"Dobrý večer, pane Pierre. Jsou to naši přátelé,"řekla jsem mu.

Tázavě se na mě podíval. "Samozřejmě. Užijte si večer, slečno Wilsonová."

"Vy taky. Dávejte se na sebe pozor." Zamávala jsem rukou, jak jsme vyjeli. Teprve když jsme byli dostatečně daleko, všichni vybuchli smíchy… Imanitaky.

"Co?"

"Dobrý večer, pane Pierre." Všichni se mi posmívali.

"Máš nejsilnější hlas bílý holky, jaký jsem kdy slyšel," smála se Imani.

"Zněla jsi, jako by ses chystala muservírovat čaj nebo nějaký sračky," Derek zavrtěl na mě hlavou.

"Jak bych měla znít?" Zeptala jsem se jich všech přímo a nikdo neměl odpověď. Oni jen pokrčili rameny, jako by to nebylo nic a já si náhle vzpomněla, proč jsem nenáviděla chodit ven s Imani a jejími přáteli. Vždy jsem měla pocit, že jsem se nechovala tak jak chtěli nebo jak si mysleli, že bych měla.

V době, kdy jsme se dostali ke klubu, jsem byla víc než připravena jít domů. Jak jsme se přiblížili ke klubu, všimla jsem sifrontyk Ram, která se táhla po celé ulici. Otis a Derek nás rovnou vedli kupředu.

"Šéfe," řekl jeden z vyhazovačů Otisovi, jak ustoupil stranou a nechat ho projít.

"Šéfe?" Zastavila seImani a obrátila se k němu.

Otis pokrčil rameny. "Když jsem řekl, že se o to postarám, tak co sis myslela, že to znamenalo?"

"Lžeš. VlastníšRam?"Imani zalapala po dechu, když si položila ruce na ústa.

"Kluci z ghettavypadají dost dobře, co?" Derek se otočil dokola a zasmál se, jak jsme vešli dovnitř.

Celé místo bylo v černočerné tmě s výjimkou červených a modrých zábleskových světel. DJ stál v přední části tanečního parketu s trojitým X za ním, když změnil svou hudbu.

"Jak jste mi to mohli tajit, chlapi?!" Imanije praštila doramenou a oni se ušklíbli.

"Nebuď blázen. No tak, pojďme tančit! "Otisji táhl pryč.

"Počkej, musím jít za pár lidmi," vykřikl Derek přes hudbu do mého ucha.

"Samozřejmě, jen jdi."

Nečekal, už dávno se prodíral davem.

Coraline, mužský repelent.

"Co se to se mnou děje?" Zamumlala jsem si pro sebe, jak jsem znovu uvažovala o odchodu.

Protože jsem si už prošla problémy s oblékáním, rozhodla jsem se zdržet kolem aspoň hodinu, po které bych odešla.

Tlačíc se davem, jsem se dostala k baru, i když jsem neměla tušení, co jsem chtěla k pití.

"Mohu dostat Bloody Mary?"Zařvala jsem barmance. Byla to jediná věc, kterou jsem mohlaaspoň popíjet.

Přikývla a poskakovala hlavou do rytmu hudby, když míchala nápoj. Dělala to se stylem. Míchala láhev přes rameno a ještě se s ní otočila, než ho vylila do mé sklenice.

"Děkuji!" Vykřikla jsem, když jsem se pro něj natáhla. Jeden doušek a já se přikrčila alkoholu.

Jsem beznadějná.

Snažila jsem se přinutit to pít, ale prostě jsem to nemohla udělat. Barmanka si musela všimnout, protože přišla, vzala ode mne nápoj a vyměnila ho za jiný.

"Co je to?"

"Je to v pořádku. Jen to zkus,"odpověděla.

Vzala jsem si malý doušek a usmála se na ni. Byl to brusinkový džus… a chutnal mi. S úsměvem jsem ho zvedla a připila k ní.

Rozhlížejíc se kolem klubu, jsem byla schopna rozeznat Dereka, jak stál na opačné straně klubu s dívkou v náruči.

Myslím, že našel své lidi. Pila jsem pomalu.

"Dámy a pánové, Callahani jsou v klubu!" DJ zařval, jak ho dav hlasitě povzbuzoval.

Stála jsem na špičkách, snažíc se zjistit, kdo byli, ale tma a hustota těl v davu, to znemožnila. Pamatovala jsem si na jméno Callahan, ale nebyla jsem si jistá, kdo byli, nebo co dělali.

Muži kolem nich oddělovali dav, jak šli k VIP sekci klubu.

"Bavíš se?" Přišla ke mně Imani, přerušujíc mou pozornost od Callahanů. Popadla můj drink, napila se a zamračila. "Vážně, Coro?"

"Neboj se o mě, Imani, prostě jdi! Tohle místo je úžasné!"Vykřikla jsem přes hudbu.

"No nekecej!" Zamířila zpátky do jámy těl.

Alespoň někdo z nás se bavil.

DECLAN

"Vypadáš osaměle, miláčku." Blondýnka v těsných modrých šatech, které byly v polovině stehen, k nám přišlav okamžiku, kdy jsme vstoupili do klubu.

Pohlédl jsem naLiama, dvě zrzky k němu přistoupily a položily ruce kolem jeho ramen, jak mu líbaly tváře. Zakoulel jsem na něj očima a on se usmál.

Naši muži nás vedli davem, jak tanečníci skákali a smáli se.

Světla svítila na taneční parket, jak jsme šli a více, než několik lidí se zastavilo,aby nás buď vyfotili, nebo se snažili získat naši pozornost, když jsme šli směrem k VIP boxu. Ta dívka kolem mé paže pózovala, hodila si vlasy přes rameno a usmívala se, zatímco ostatní přihlíželi v závisti. Zvedajíc na ni obočí, jsem ji pustil.

"Ženy jako ty mě znechucují," řekl jsem jí, a její ústa se v šoku otevřela, když jsem ji nechal stát v uprostředparketu, aby si pózovala, pro koho jen chtěla.

"Osle!" Křičela na mě, a já jsem jí odmávnul, vůbec se nestarajíc.

Naši muži zastavilikohokoliv, kdo šel za námi nahoru.

Liamsi již objednával rundu, jak ho dívky kolem něj chytaly za košili a líbaly na krk. Popadajíc láhev Cristalu, jsem si nalil skleničku.

"Jsi opravdu sexy." Žena v Liamově klíně se chichotala. Přikývl, zjevně si to užívajíc. Ale on věděl… oba jsme věděli, že ženy kolem nás, všechny ženy, něco chtěly. Byl to způsob, jakým svět funguje. Byly ochotny udělat vše pro slávu nebo peníze. Zpočátku to bylo zábavné. Zpočátku jsem byl stejný jako Liam, muchlujíc se nebo šukajíc každou ženu, která se na mě vrhla, ale upřímně jsem byl z toho unavený… z nich. Způsobem, jakým nám nalévaly nápoje, jen aby mohly získat naši pozornost, nebo předstírat, že padají, abychom je mohli chytit. Bylo to všechno falešné. Chtěl jsem něco jiného, ​​ale opravdu existují jiné?

Nechci o tom přemýšlet.

"Liame," zavolal jsem na něj, abych získal jeho pozornost od ženy v jeho klíně.

Zamračil se na mě a povzdechl si. "To mi nedopřeješ ani pět minut?"

"Nevěděl jsem, že jsi pěti minutovýmuž." Zazubil jsem se.

"Jdi do prdele," odsekl.

"Váš otec chtěl, abyste vyřešili tento problém co nejdříve." Eric odpověděl, podal Liamovi lístek. Rychle si ho prohlédl, než se jeho oči setkaly s mými.

"Je mi líto, dámy," řekl Liam. "Máme práci. Jděte dolů a tančete. Brzy se k vám připojíme, slibuju."

Liamovy zelené oči se zaměřily na mě a dopil svou sklenici. "Víš, že by ses mohl pokusit bavit, když jste tady. Místo toho jsi jen napjatý v rohu. "

"Nemám zájem."

"Co se to s tebou v poslední době děje?"

Pokrčil jsem rameny. Ani já si nebyl jistý. "Liame, nejsi znuděný?"

"Z Chicaga? Kam chceš jít? Do New Yorku?"

"Ne, tohohle všeho?" Ukázal jsem všude kolem nás.

"Zbláznil ses? V pětadvaceti? To je nejlepší období mého života! Bůh ví, jak život bude vypadat za…"

"Za dva roky poté, co se oženíš? Jo, jsem zvědav, jak bude život vypadat s italskou ženou,"dokončil jsem za něj.

"Jen proto, že máš zasraně špatnou náladu, neznamená, že zkazíš moji noc, osle. Kromě toho, znáš pravidla, stále si musíš najít ženu před svými třicátýminarozeninami- "

"Mám ještě tři roky čas, a ona nemusí být Italka."

"Víš co? Postarám se o to sám. Než skončíš jako oběť," vyštěkl, jak vstal.

Bojoval jsem s nutkáním se nerozesmát. "Dobře, nevolejmi, abych ti pak zachránil prdel!" Uvolnil jsem se do sedadla a popadl láhev.

Ignoroval mě, on a několik našich mužů šli dolů po schodech směrem k zadní části klubu. Měli jsme tam být dnes večer ze dvou důvodů. Za prvé, protože Liamse chtěl bavit, a za druhé, protože vlastník toho klubu, OtisEmerson, nesplácel dluhy mé rodině. Vlastnili jsme toto město. Bylo nepsaným zákonem, že darování potřebovalo být podáno v dobré víře před tím, než mohli otevřít jakýkoliv

byznys.

Nejen, žetak ten blázen neučinil, ale říkalo se, že pomlouval naše rodinné jméno na veřejnosti. Byl buď idiot, nebo měl přání smrti. Ať tak či onak, Liamse o to postará. Měl jsem v plánu mu dát pár

minut předtím, než bych za ním šel a pomohl mu.

"Ericu, co lidé říkají o tomto místě?" Zeptal jsem se, když jsem se podíval kolem klubu. To místo bylo

narvané, az pohledu fronty venku, party teprve začínala.

"Zatím jsou recenze dobré, ale víte, jak každý je nadšen z nových míst. Dejte jim měsíc nebo dva. "

Přikývl jsem. Čekal jsem dobrých deset minut, než jsem vstal a šel dolů po schodech za Liamem. Byl jsem zaměřen na to, abych se dostal přes klub, aniž by se mě někdo dotkl, ale udělal jsem jen pár kroků davem, než se na mou košili vylil nápoj.

"Ó můj bože! Je mi to tak líto!" Řekla žena, již utírajíc přední část košile s jejím ubrouskem.

Vážně! Znovu?

Zhluboka jsem se nadechl, můj nos vzplanul, když jsem jí plácl přes ruku.

"Nedotýkej se mě!" Vyštěkl jsem a podíval se na ni. Nicméně když jsem se na ní dobře podíval, ztuhl jsem. Její dlouhé, tmavé vlasy byly zvlněné a spadaly přímo na její hladká, tmavá ramena. Červené šaty, které měla na sobě,obepínalyperfektně její křivky a spadaly do půli stehen, ukazujíc její dlouhé, hladké nohy.

Holka z bistra! Do prdele. Chtěl jsem se na ni usmát. Ale byla opravdu stejná jako zbytek z nich?

Eric ji šel chytit, ale zvedl jsem ruku, abych ho zastavil.

"Je mi to tak líto!" Zopakovala, když se na mě podívala, její hnědé oči byly dokořán. Neměla strach, byla jen nervózní a v rozpacích. "Zaplatím čistírnu. Ne, koupím vám novou. Je mi to tak líto…"

"Brusinkový džus?" Olízl jsem zbytek šťávy z mé ruky.

Zamračila se, když klesla hlavou a odhrnula si vlasy za uši. "Já nepiju. Znovu se omlouvám, pane…?"

"Vy nevíte, kdo jsem?" Musela lhát. "Je to součást vaší hry?"

"Mé hry?"

Přikývl jsem. "Vylijete na mě drink, abystezískala mou pozornost?"

Zhluboka se nadechla a sevřela kabelku, jako by se držela, aby mě s ní nepraštila. Bylo to zábavné.

"Je mi líto vaší košile. Prosím, nahradím vám ji." Podepsala prázdný šek a podala mi jej.

To nemohla myslet vážně.

Nicméně, prošla kolem mě a zmizela v davu.

Co se to kurva právě stalo?

"Co se ti stalo?" Přišel Liam a já jsem si všiml, že měl na sobě jinou košili. Prohlédl si mě seshora dolů.

Podíval jsem se na šek.

Slečna Coraline Elizabeth Wilsonová.

WilsonovaMezinárodní Banka.

317 RavenHillHeights.

Utíkej,Declane, zase mizí… zase!!!

"Declane!" Zařval, když jsem běžel za ní.

To byla ona. Byla to, co jsem hledal. Nemohl jsem ji nechat utéct.

CORALINE

Otřásla jsem se při pocitu nočního vzduchu na mé kůži. Nenáviděla jsem opouštějíc Imani, ale řekla, že stejně zůstane u Otise, díky čemu mě zajímalo, co přesně čekala, že budu dělat.

"Hej! Počkejte!"

Otáčejíc se, jsem přišla tváří v tvář se stejným zelenookým, hnědovlasým mužemz dřívějška. Skvrna na jeho černé košili byla stále mírně znatelná. Dokonce i v podpatcíchbyl ještě aspoň dobrý dva nebo tři palce vyšší. Koutky jeho růžových rtů sezkroutily do malého úšklebku, když si mě prohlédl stejně, jako to udělal v klubu.

"Jste naivní nebo hloupá, slečno Wilsonová?"

"Co máš za problém?" Otočila jsem se k němu. "Řekla jsem, že mě mrzí tvá zatracená košile a slíbila jsem, že zaplatím za jinou. Co víc chceš? "

Zvedl šek, který jsem mu dala.

"Právě teď, znám celé tvé jméno, číslo účtu a adresu. Jen abys věděla, mohlasis právě sama sehnat novéhostalkerera, Coraline."

Ani mě to nenapadlo, dokud to neřekl.

"Tak dobře, jsem v nevýhodě, vzhledem k tomu, že jsi mi stále ještě neřekl své jméno." Snažila jsem se stát zpříma.

"Je to Declan," usmál se, když udělal krok vpřed. "DeclanCallahan. Jak můžeš žít v tomto městě a nevědět to? "

"Existují více než dva miliony lidí, kteří žijí v Chicagu, Declane. Musíme všichni vědět, kdo jsi? Jsi domýšlivý, nebo jen narcistický?"

Uchechtl se, jak pozvedl obočí. "Je opravdu rozdíl mezi tím být domýšlivý nebo narcistický?"

"Je opravdu rozdíl mezi tím být naivní nebo hloupý?" Opáčila jsem.

"Zásah," řekl. "Myslím, že ti pak dlužím omluvu."

"Dát ti ten šek byl hloupý nápad," zamumlala jsem, když jsem se od něj odvrátila. "Tak proč prostě nezapomene, že se to stalo. "

"Dobře. Ale jen v případě, že semnou půjdeš na kafe."

"Teď?"

Přikývl. "Dokonce to vezmu jako omluvu za košili."

Podal mi zpátky prázdný šek, a když jsem se pro něj natáhla, přitáhl jej zpátky. "Přijímáš moji nabídku?"

"Dobře. Jeden šálek kávy."

"Dobře. O kousek dál je bistro,"odpověděl a vzal mě za ruku a vedl mě od klubu.

Čím dál jsme se dostávali od každého, tím víc nervózní jsem byla. Sevřela jsem svoukabelku pevněji.

"Bojíš se?" Zeptal se, když jsme se zastavili na světlech.

"Ani trochu," lhala jsem. Trochu riskovat bylo součástí života, že jo?

"Jsi roztomilá, když se pokoušíš lhát."

"Skvělý. Roztomilost byl výraz, na který jsem sázela,"zamumlala jsem.

"Zase ty," řekla starší žena, když se na mě podívala zpoza pultu, když jsme vstoupili do bistra.

"Cože?"

"Vypadá to, že štěstí je na mé straně dnes večer, Beatrice." Mrkl na ni, jak mě vedl do boxu. "Dvě kávy, a prosím, ať jsou co největší."

"Co tím myslela´zase ty´?"

"Ty si nepamatuješ?" Opřel se. "Nepřipadá ti toto místo povědomé?"

Podívala jsem se po bistru, ale nic mi nepřišlo na mysl.

"Dnes ráno jsi sem přišla celá promočená a bojovala s deštníkem, zatímco ses pro sebe smála."

Ztuhla jsem, když jsem se podívala ven na tmavou ulici, a pak zpátky ke vchodu.

"Taky jsi ranila mou hrdost, když jsem šel k tobě, a tys utekla, aniž by ses ohlédla."

"V žádném případě. Pamatovala bych si tě."

"Zřejmě jste zanechala mnohem větší dojem než já. Tentokrát doufám, že napravím minulou chybu, slečno Wilsonová,"zašeptal a já se zavrtěla pod jeho pohledem. Moje kůže byla najednou horká a nedostávalo se mi slov.

"Dvě velké kávy," Beatrice nás přerušila.

"Proč velké?" Snažila jsem se změnit konverzaci.

"Říkala jsi, že jen jednu kávu. Musím se ujistit, že to potrvá dlouhou."

"Proč?"

"Proč co?

"Proč jsi šel za mnou ven? Proč si mě pozval na kávu?"Proč jsem zanechala dojem? Ale nezeptala jsem sena to poslední.

"Protože jsem si myslel, že jsi krásná od chvíle, kdy na tobě přistály mé oči, a věděl jsem, že tě musím poznat."

Whoa. "Jsi vždycky tak přímý?" Zašeptala jsem.

"Ano." Napil se kávy, a zelené oči mě nikdy neopustily. "Zejména pokud jde o to, co chci. "

"A ty vypadáš jako člověk, který vždy dostane to, co chce." Zamračila jsem se.

"Nezdáš se tím být potěšená."

Pokrčila jsem rameny, když jsem taky popadla svou kávu. "Nevím nic o tvé rodině, ale pamatuji si, že chlapci Callahanovi jsou známými velkými hráči."

"A nelíbí se ti hraní?"

"Komu se to líbí?"

"Těm,kteří hrají zpátky," opáčil, když se narovnal. "Ano. Bratři a já si užíváme žen. Ale kdybych chtěl s vámi jen spát, byli bychom právě teď v hotelu, slečno Wilsonová."

"Mluvíte opravdu přesvědčeně. Potkala jsem muže, jako jste vy už předtím, pane Callahane."

"Lidé by si měli být jisti o skutečnostech, a nevěřím, že jsi někdy potkalamuže, jako jsem já. Nicméně, jak jsem řekl, přivedl jsem tě sem, protože jsem chtěl skutečně poznat ženu, která ode mne utekla, ne jednou, ale dvakrát… ale pokud dáváš přednost hotelu - "

"Není nic, co bys měl vědět," přerušila jsem ho. "Jsem docela nudná."

"Nevěřím ti ani na vteřinu."

"Čtu, nakupuju, pracuju a sleduju filmy…" Zasmála jsem se, jak jsem zavrtěla hlavou. "Je to vlastně docela smutný. Moje sestřenice byla jediný důvod, proč jsem dnes večer šla ven."

"Jsem rád, že jsi tak udělala."

Moje noha se otřela o jeho a oba jsme ztuhli. Můj tep se zrychlil.

"To bylo omylem!" Vyhrkla jsem.

Ušklíbl se. "Budu předstírat, že jsi to udělala schválně. Nejsem zvyklý být džentlmen. Dotkni se mě znovu, pokud chceš."

Proč se ho chci dotknout? Dokonce i něco tak zdánlivě bezvýznamného jako lehkéotření proti noze, je cítit tak dobře.

"Budu držet ruce, kde jsou." Než mě dostanou do potíží.

"Škoda." Zamračil se. "Opravdu jsem se chtěl dostat ven z této košile."

Mé oči se na ni přilepily a já si vzpomněla, jak jsem se vůbec dostala do této situace.

"Říkal jsi tam, že jsem vylila svůj drink na tebe, abych získalatvou pozornost. Přesně kolikrát se ti tohle už stalo?"

"Mluvíme o celém mém životě, nebo jen o tomto měsíci?"

"Opravdu?"

Přikývl. "Mám hromadu zničených košil, které se staly obětí ženiny skleničky… a několika mužů taky. "

"Kolik z nich jsi sledoval ven?"

"Z mužů… nikoho a žen, také nikdo. Museli by odejít, abych tak udělal. A i pak senenabídlis čistírnou nebo prázdným šekem."

"Všechno bylo součástí mého územního plánu, paneCallahane," řekla jsem hrdě, než jsem si upila kávy.

"Vysíláte mi smíšené signály, slečno Wilsonová. Máte v plánu získat mé telefonní číslo nebo necháte své diskrétně na stole? "

"Zavolal bys vůbec?"

Odmlčel se a díval se na mě intenzivně. "Věř mi, že ano. Ale co ty? "

Pokrčila jsem rameny. "Přemýšlela bych o tom."

"Snaž se víc, než jen přemýšlet. Nejsem znám pro svou trpělivost. "

"To zní jako osobní problém." Nebyla jsem si jistá, odkudse tahle odvážná Coraline vzala. Vycházelo to ze mě jako živá energie. Poprvé v mém životě, jsem se cítila sexy… žádoucí.

Jeho oči cestovaly po celé délce mého krku, zastavil se na křivce mých prsou předtím, než pokračoval zpět k mým rtům.

"Vábíš mě," uvedl.

"Jsem si jistá, že je to jen proto, že nedostaneš to, co chceš." Usmála jsem se, když jsem vyklouzla z boxu. Než se mohl postavit, naklonila jsem se k němu a položila ruku na jeho široké rameno. "Chcete mě ošukat, ale já si nehodlám dovolit být jen další žena, se kterou si pohrajeteazahodíte stranou. Dobrou noc, pane Callahane."

Spěchala jsem od něj, co nejrychleji to šlo, a vyšlajsem z bistrado noci. Vítr udeřil tvrdě proti mé kůži, a jen se mi podařilo udělat několik kroků,předtím než byla jeho ruka kolem mého pasu. Otočil mě zpátky k němu, a bez plýtvání chvíle, mě tvrdě políbil, zatímco jeho druhá ruka popadla můj obličej.Byla jsem políbena jen několikrát ve svém životě, ale nikdy ne takhle.

Tála jsem do něj a zasténala, jak se mé rty rozdělily a otevřela jsem pro něj ústa. Lačně přijal mé pozvání a jeho jazyk prozkoumával a ochutnával každýkousek mých úst.

"Páni," zašeptala jsem, když přerušil polibek a naše rty se oddělily.

"Tvůj telefon, kde je?" Otázal se, když jeho palec se přitiskl k mým rtům.

Sáhla jsem do kabelky, aniž bych od něj odvrátila zrak. Jak jsem mu ho podala, vzal si jej a ustoupil, aniž by sundal ruku z mého pasu. Pak jednou rukou vytočil jeho číslo, zavolal mi před tím, než zavěsil a dal mi ho zpátky.

"Teď můžeš jít." Řekl mi a pustil mě a já jsem zjistila, že mi už chyběl jeho dotek.

Zamával na taxi, a když mi otevřel dveře, řekl: "Budu čekat na vašezavolání. Dobrou noc, slečno Wilsonová."

Přikývla jsem, byla jsem v šoku a již jsem nebyla schopna myslet.

"Kam?"

"C…co?"

"Kam, slečno?"

"RavenHill," zašeptala jsem, když jsem se otočila a podívala na Declana, který stále stál na rohu a pozoroval mě, když jsem pozoroval jeho. Mé ruce přešly k mým rtům.

"Páni."

Co se právě stalo?