BM - 23. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

23/ Lucas

Yuliiny oči jsou obrovské, když se na mě dívá a já ji držím za zápěstí. Vypadá, jako bych jí vytrhl srdce z těla, a něco podobného lítosti ochladí ten hořící vztek ve mně. Pustím ji a klidnějším tónem řeknu, „Yulie, není to tak-“

„Proč to neuděláš prostě teď?“ přeruší mě, neuhne pohledem, když o krok ustoupí. „Do toho, zabij mě. Stejně to chceš udělat. Až se ti omrzím, ne?“

„Ne, samozřejmě, že ne.“ Vztek se vrátí, ale tentokrát je mířený na mě. „Řekl jsem ti – se mnou jsi v bezpečí.“

„Ne, když mě tvůj šéf chce mrtvou.“ Její horní ret se zkřiví. „Není to přesně to, co jsi mi teď řekl?“

„Tak jsem to nemyslel.“ V mysli si nadávám. Esguerra se zdál jako dobrý nápad, jak ji zastavit před prosením o život jejího milence, ale měl jsem si uvědomit, jak si moje slova Yulia vyloží. „Slíbil jsem ti, že tě ochráním, a ten slib mám v úmyslu dodržet.“

„Tak proč nemůžeš ochránit jeho?“ V jejím pohledu se objeví zoufalá naděje, když ke mně znovu přejde. „Prosím, Lucasi, je nevinný-“

„Přestaň.“ Odmítám poslouchat, jak pro něj prosí. „Je mi ukradené, jestli je vinný nebo ne. Řekl jsem ti – jen jedna osoba. Taková je dohoda.“

Čekám, že se Yulia složí, aby se srovnala se svou ztrátou, ale ona zvedne místo toho bradu, její modré oči jí září. „Pak ušetři ho. Chci, aby ten člověk byl Misha, ne já.“

Misha. Zapamatuju si to jméno, i když se mi přitom sevře hruď vzteky. Zemřela by pro něj – pro toho slabocha.

„Co chceš, na tom nezáleží.“ Moje slova jsou spalující stejně jako žárlivost, která mě pálí na prsou. „Já rozhoduju, kdo žije, ne ty.“ Zareaguje přesně tak, jak jsem čekal. Sevře rty a odstoupí ode mě, rukama se obejme. „Yulie.“ Přejdu k ní, její bolest mě probodává jako nůž, ale otočí se obličejem k oknu, když se k ní přiblížím. Sehnu se, abych jí položil hlavu na rameno, ale v poslední chvíli změním názor. Není nic, co můžu udělat, aby se cítila lépe, až na věc, kterou jí nechci slíbit. Chci, aby Misha umřel, a nenechám ji mnou manipulovat, abych ušetřil jeho život. Odtáhnu se od ní a prohlédnu si Yuliinu postavu. Moje zajatkyně je dnes ještě krásnější, než kdykoliv předtím, v krátkých bílých šatech vypadá nevinně a sexy. S vlasy padajícími na její ramena jako vodopád je zosobněné pokušení – a já vím, že je to účel. Jako všechno, co Yulia posledních pár dní dělala, bylo jen proto, abych ušetřil její lásku.

S tou myšlenkou mě zaplaví zlost. Otočím se, sbalím zbytky jídla a umyju nádobí, abych se uklidnil. Yulia se od místa u okna nepohne, a když se k ní přiblížím, všimnu si, že její pohled je vzdálený a nepřítomný. Potlačím nepochopitelnou touhu ji utěšit, natáhnu se pro ni a vezmu ji za ruku. „Jdeme.“ Hlas mám tichý. „Musím tě svázat.“

A celou cestu ke knihovně ji pevně držím.

Neřekne ani slovo, když ji přivážu k židli, ujistím se, že se jí provazy nezařezávají do kůže. Když skončím, ustoupím o krok a podívám se na ni. „Kterou knihu chceš?“ Neodpoví a dál se dívá do klína. „Yulie. Na něco jsem se kurva ptal.“ Vzhlédne a oči má plné bolesti. „Co chceš číst?“ zopakuju a snažím se, aby mě její snažení nedostalo. „Kterou knihu?“ Odvrátí oči, ale neunikne mi vlhkost v nich.

Kurva.

„Dobře, jak chceš.“ Popadnu náhodnou knížku v polici a položím ji jí do klína. „Před večeří budu zpátky.“

Yulia nijak nezareaguje a než mě vztek pohltí, vyjdu ven.