TLOM - 28. kapitola

Překlad: Liv

GEORGIA

NECHALA JSEM PAŽE obmotané kolem Mosese, když jsme šli a on nenaléhal, abych se rozmluvila, místo toho držel ruku pevně kolem mých ramen a každých pár kroků mi dal polibek do vlasů. Něco se stalo. Ne jen mně, ale taky Mosesovi, a já jsem nemohla zabránit tomu, aby mi neběhal mráz po zádech. Došli jsme na terasu a najednou jsem nemohla čelit vnitřku domu. Vím, že Moses vymaloval; byla jsem si jistá, že opravil tu část, která se loupala. Pracoval v domě od chvíle, co před několika týdny přijel. Ale měla jsem strach čelit té zdi.

„Je zima, zlato,“ řekl Mosestiše, když jsem se držela dál, on se mě snažil dostat dovnitř a ta jeho jemnost si hrála s mou sebekontrolou.

„Budeme chvíli sedět venku, jo?“ zašeptala jsem a shrbila se na schodech u verandy. Vítr byl nárazový, na okamžik zasáhl a pak se zase uklidnil a rozhodl se odpočívat. Připomínalo mi to Eliho, když byl ještě batole a já se ho snažila uspat. Nikdy se nechtěl vzdát, zoufale se snažil být neustále v pohybu a vzhůru, až do poslední minuty, kdy si teda na chvíli zdřímnul a pak se zase probudil, snažil se sednout a hrát si. Zítra to budou dva roky ode dne, co jsem ho ztratila a mělo by to bolet, ale najednou jsem zjistila, že mi tohle náhodné připomenutí přináší pohodlí.

„Dneska jsem nebrečela,“ uvědomila jsem si náhle a Moses to vzdal, sedl si vedle mě a jeho velikost a teplo mě přilákalo a položila jsem si hlavu na jeho rameno. Přejel mi velkou rukou po vlasech a nechal jí přitisklou na mé tváři. Otočila jsem tváří, abych ho políbila do dlaně a ona se zatřásl. Potom kolem mě obalil obě paže, já jsem zavrtala tvář pevněji do jeho hrudi a on si položil hlavu na mé vlasy.

„Pokud budeš tak sladký, zlomím svůj nový rekord,“ zašeptala jsem. „A znovu se rozbrečím.“

„Takový pláč se nepočítá,“ zašeptal a já jsem cítila, jak se mi vkrádají slzy do očí. „Gi říkávala, že slzy štěstí zalévaly naši vděčnosti. Dokonce to měla vyšité. Připadalo mi to hloupé.“ Slyšela jsem v jeho hlase úsměv.

„Ah… takže Gi věřila v pět skvělých.“ Přitiskla jsem rty na jeho krk, chtěla jsem se k němu dostat nejblíž, co to šlo.

„Gi věřila ve všechny dobré věci,“ jemně se tváří otřel o mé vlasy a přitulil se ještě víc.

„Hlavně v tebe.“

„I ve mně,“ řekl Moses a zvedl ruku k mé bradě. „Co se stalo, Georgio? Proč ses bála?“

„Udělala jsem něco hloupého. Vyděsila jsem se. Běžela domů jako malá holka.“

„Řekni mi to.“

„Ne. O nic nešlo. Ale ty ses taky bál. Proč?“

Moses zavrtěl hlavou, jako by nevěděl, jak začít.

„Cítil jsem, že něco chybí. Jako bych něco ztrácel. Nebo to byl možná strach z toho, že jsem to nikdy neměl. Ztratil jsem Eliho dřív, než jsem věděl, že je můj. A část mě si je jistá tím, že se bude historie opakovat. Už to tady bylo, Georgie, a …“ odmlčel se, jako by to nemohl vysvětlit a v jeho hlase byla stopa zoufalství.

„Děje se to, Mosesi,“ zašeptala jsem a připomínala mu to, co řekl. „Ty a já? Děje se to.“

Usmál se a opřel si čelo o moje. „Je zima. Pojď dovnitř. Buď se mnou na chvíli,“ zašeptal a naléhavost v jeho hlase mě rozechvěla. A nebylo to tím, že byla zima.

Chtěla jsem. Potřebovala jsem. Ale nemohla jsem z hlavy dostat její obličej.

„Ta dívka… ta dívka, kterou jsi namaloval na zeď?“ řekla jsem a můj hlas byl tlumený. Otočila jsem hlavu, abych se podívala na přední dveře a přemýšlela o zdech za nimi. „Poznala jsem jí.“

„Molly?“ zeptal se. Poznala jsem, že je překvapený, bezradný.

„Ne. Ne Molly. Tu dívku za Molly.“

Moses byl na chvíli ticho, vstal a mě vytáhl na nohy sebou. Držel pevně mou ruku a táhl mě sebou do domu. Nechala jsem ho, moje nohy se třepaly a srdce se mi chvělo. Vedl mě domem, až jsme stáli uprostřed pokoje, kde byly zdi v různých fázích oškrábání a přetírání. Její obličej byl pořád trochu vidět. Moses se nejdřív podíval na ní a potom naklonil hlavu, aby se díval na mě. Jeho zelené oči byly přivřené. Ustarané. A já jsem se jimi nechala pohltit, abych moc dlouho nezírala na tvář na zdi.

„Lisa Kendricková, ta dívka, která tady uklízela, říkala, že se jmenuje Sylvie. Její sestřenice,“ řekl Moses. „Zřejmě zmizela to léto předtím, než jsem se tady přestěhoval k Gigi. Ale nebyla odtud. Myslím, že Lisa říkala, že bydlela v Gunnison.“

Přikývla jsem a srdce mi kleslo. „Neznala jsem její jméno, ale… pamatuju si jí. Byla na terapii u mých rodičů a pak přestala chodit. Slyšela jsem, jak o tom mluví mí rodiče, ale neuvědomila jsem si, že to bylo kvůli toho, že se jí něco stalo. V Richfieldu je 90 denní program pro lidi, kteří mají problém se zneužíváním návykových látek. Patřila tam. Myslela jsem, že vypadá povědomě, když jsem si přišla pro fotoalbum. A znepokojilo mě to.“

Moses ztuhl, když poznal, že se připravuju na něco jiného.

„Vzpomněla jsem si na tvou malbu ve starém mlýně. Běhám kolem. Namaloval jsi jí i tam, Mosesi. Ta malba tam pořád je,“ řekla jsem ve spěchu a sledovala, jak se jeho oči rozšířily. Podíval se za mě, jako by se snažil vzpomenout na staré detaily.

„Ani nevím, kdo ten mlýn vlastnil. Všechno to zařídila Gi. A já jsem se prostě ukázal a dostal zaplaceno, ale když o tom přemýšlím, tak jsem vlastně zaplaceno nedostal.“ Pokrčil rameny. „Měl jsem v plánu to přemalovat. Říkal jsem sám sobě, že to udělám. Ale… nakonec jsem na to asi neměl čas.“ Ta myšlenka mu přivolala úzkost a zamračil se na mě. „Nemůžu uvěřit, že to tam pořád je. A nemůžu uvěřit, že jsi šla dovnitř, sama a ve tmě.“

„Nepromyslela jsem to. Prostě mi to vrtalo hlavou, víš? Říkala jsem si, že je ta holka povědomá. Ale nevěděla jsem, jestli je to kvůli toho, že byla roztomilá blondýna jako všechny ostatní.“

„Všechno to byly blondýny?“ Moses se zeptal a znělo to, že hledá víc potvrzení než informaci.

„Pokud vím, tak ano.“

„Kolik jich bylo?“ Vydechl Moses omráčeně. „Namaloval jsem tři.“

Nakreslil jich víc… ale ostatní dívky neměly tváře.

„Máma a táta mluvili se šerifem Dawsonem loni v červenci, když se ztratila ta dívka z Payson. Už jich pár bylo. Osm nebo devět. Za posledních deset nebo dvanáct let. Předtím jsem to nevěděla, ale šerif Dawson si myslel, že by jich mohlo být několik i mimo Utah.“

„A myslí si, že to spolu souvisí?“ Moses zněl smířeně, jako by věděl, co řeknu.

„Samé blondýny. Všechny ve stejném věku. Všechny z malých měst v Utahu. Všechny zmizely během dvou týdnů v červenci.“

„Ty jsi blondýna,“ řekl Moses ponuře. Tiše.

Čekala jsem, až bude pokračovat. Jeho rty byly v tvrdé lince a oči měl přilepené na mně.

„Někdo se tě pokusil unést, Georgie. To léto. V červenci. Někdo se tě snažil vzít. Myslím, že ten člověk narazil přímo do mě. Vrazil do mě, Georgio. To kvůli tvého dědečka jsem se vrátil, abych tě našel. Viděl jsem ho stát na kraji silnice. A ukázal mi, jak padáš. Tak jsem se vrátil. A viděl jsem ho na výstavišti, stejně jako ve stodole a v rohu tvého pokoje, když jsem maloval.“

„Byl v rohu mého pokoje?“ vyjekla jsem na poplach.

„Ukázal mi, co malovat. Ten obraz na tvých stěnách je to, jak viděl ten příběh. Nevšimla sis, že je ten muž, který se stává koněm, podobný tvému dědovi? Viděl se v tom příběhu, stejně jako se my všichni vidíme v charakterech, které milujeme. To byl jeho způsob, jak na tebe dohlížet. A mně se to líbilo. Dohlížel na tebe.“

Zírala jsem na něj, zvláštně dojatá a víc než trochu vyděšená.  Nemohla jsem se rozhodnout, jakou emoci si vybrat, když jsem si najednou vzpomněla na to, jak mi Moses řekl, že je Molly Taggertová sestra Taga. Bylo to tak bizarní, tak spojené, že jsem nemohla uvěřit, že jsem na to zapomněla.

„Molly Taggertová?“ pobídla jsem ho.

„Molly, ta dívka jménem Sylvie, a ty! Zapadáš to toho popisu, Georgie,“ Moses náhle vstal a začal procházet po pokoji. „Dostal jsem dneska strach. Všechno to začalo dávat smysl! Vidím jí – Sylvii – už jsem jí viděl dvakrát. Nenechá mě zakrýt její zatracený obličej! Už jsem tu zeď oškrábal třikrát, na dva tři dny je do dobré a pak se začne ta barva znovu odlupovat tam, kde je její obličej! A myslím, že je to kvůli Lisy. Jde o to… Lisa tady nebydlela, když jsem tady bydlel já. Neznal jsem Lisu. Takže jsem neměl žádný důvod malovat Sylvii. Když na to přijde, tak jsem neměl důvod malovat ani Molly. Než jsem odešel z Levan, Taga jsem neznal. A nemám páru, kdo je ta další dívka. Nebo kdo byla!“ Moses křičel, pochodoval a mě se začala točit hlava.

„Co si myslíš, že to znamená?“ zeptala jsem se. Přestal se procházet a přejel si rukama po hlavě. Představovala jsem si, že je to uklidňující a přála si udělat to stejné, ale nemohl vydržet na místě.

„To jediné, co mě napadá, je to, že jsem přišel do kontaktu s osobou, která je zabila. Spojení je ten vrah. Ne rodinní příslušníci. Jejich rodina je jen přivede zpátky… tak říkajíc,“ Moses uvažoval a pak se na mě zoufale podíval. „A ten člověk chtěl tebe.“

„Možná…“

Moses neústupně zavrtěl hlavou. „Ne. Je to jediná věc, která dává smysl.“

„Možná to byl prostě Terrence Anderson,“ dokončila jsem nekompromisně. Je čas na zbytek příběhu.

Moses přestal pochodovat a ostražitě se na mě podíval.

„Byla jsem dneska večer v mlýně, vzadu, dívala jsem se na tvou malbu, cítila jsem se víc než jen trochu vyděšeně, když jsem si uvědomila, že tu holku znám a slyšela jsem, jak se otevírají dveře. Ty dveře, kterými jsem prošla. Dřepla jsem si, vypnula baterky a lezla podél stěny směrem ke vchodu.“ Podívala jsem se na své ruce a uvědomila si, jak jsou špinavé. I kolena. V jemném světle lampy moje nohy vypadaly jako Eliho, když jsem ho každý večer postavila do vany.

„Kdo to byl?“ Moses už nepřecházel.

„Terrence.“ Otřásla jsem se. A děsilo mě to až do doby, než jsem měla čas to promyslet. „Jeho rodina vlastní ten mlýn. Vlastně už asi 100 let. Terrencův táta to zdědil po svém tátovi, když pan Anderson starší umřel přes několika lety. Myslím, že to mají jako sklad. Mají tam generátor, a když Terrence rozsvítil světlo, takové to volně stojící, jako na stavbách, byla jsem úplně jako pěst na oko. Ale díval se na druhou stranu a cpal věci do protějšího rohu, takže jsme měla šanci vylézt, když byl pořád zády. Nechal dveře otevřené a jeho pick-up byl nastartovaný. Má jeden z těch dieselových hlasitých aut. To auto a otevřené dveře mi dali šanci odejít, aniž by něco slyšel. Jinak by mě ty dveře prozradily. Jsou hlasité jako brána do pekla.“

Moses vydechl nadávku a já jsem se předklonila, abych se podívala na své špinavé kolena a zkontrolovala případná zranění. Pravděpodobně to vypadalo dost strašidelně, když jsme byli uvnitř a měsíční světlo už nezmírňovalo ten pohled.

„Myslíš, že by ti Terrence ublížil, kdyby tě viděl?“

„Ne. Nemyslím. Jen jsem nechtěla, aby mě chytil. Pořád mi z něj běhá mráz po zádech. Vždycky to tak bylo.“

Najednou Moses vstal a vzal mě do náručí, z čehož jsem vypískla a zabalila paže kolem jeho krku, když šel přes kuchyň a vyšel po schodech nahoru jako John Wayne, který takhle nesl MaureeneO’Harovou v Tichém muži, v mém nejoblíbenější filmu všech dob a protestovala jsem stejně jako ona.

„Mosesi!“ Zakřičela jsem. „Co to děláš?“

„Napustím ti vanu.“ Řekl to jednoduše a položil mě na záchodové sedátko, jako bych nebyla sto sedmdesáti centimetrová a šedesáti čtyř kilová žena, která je naprosto schopná si napustit vanu sama. Ve vlastní domě. Naklonil se a pustil vodu do zbrusu nové vany. Byla hluboká se zakřivenými stranami a velkými mosaznými nohami. Celá koupelna byla nová a ženská. Nevypadalo to jako něco, co by si pro sebe vybral Moses.

„Tohle je skvělá vana,“ vyhrkla jsem, když jsem sledovala, jak se dělají pod silným proudem bublinky, a Moses něco lil do vody.

„Myslel jsem si, že se ti bude líbit,“ odpověděl jednoduše. „Je to tvoje, víš.“

„Co?“

„Celý dům. Je tvůj. Pokud ho chceš. Pokud ho nechceš, prodám ho a ty si za ty peníze můžeš postavit něco, co se ti bude víc líbit.“

Tupě jsem na něj zírala. Pohled mi oplácel, pak se narovnal a otřel si vodu z rukou do džín. Jemně mi začal sundávat gumičku z vlasů. Moje vlasy byly těžké a gumička těsná, takže když jí uvolnil a prohrábl mi prameny, aby uvolnil ty zamotané, vděčně jsem si povzdechla a zavřela oči.

„Chci se o tebe postarat, Georgio. Nemůžu se postarat o Eliho. Ale můžu se postarat o tebe.“

„Já to nepotřebuju, Mosesi. Nepotřebuju, abys mi napouštěl vanu nebo mě nosil po schodech, i když si nestěžuju.“ Ani trochu jsem si nestěžovala. Díky jeho prstům v mých vlasech a páry, který se vnášela kolem nás, jsem měla chuť ho sebou vtáhnout do nové vany, úplně oblečeného – nebo ne – a usnout, v teple, bezpečí a spokojenější, než jsem kdy byla.

„Nechci tvůj dům, Mosesi,“ řekla jsem tiše.

Jeho ruce se v mých vlasech zastavily.

„Myslel jsem, že bys chtěla.“

Zavrtěla jsem hlavou a jeho ruce se v mých vlasech napjaly. Na pár vteřin byl ticho, ale nevzdálil se, jeho prsty znovu začaly hladit mé vlasy.

„S tím domem není nic špatně, Georgio,“ řekl nakonec. „To je ono? Nestraší tady. V domech nestraší. To lidé jsou pronásledování. Já jsem.“ Jeho tón byl smířený a já jsem se na něj podívala se stejným smířením.

„Ne. O to nejde, Mosesi. Nechci tvůj dům. Chci prostě tebe.“