BM - 20. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

20/ Yulia

„Je to tvoje vina, krávo. Všechno je to tvoje vina.“ Nejasně si uvědomuju, že ty slova jsou podivně vzdálená, ale pořád mě zaplavuje strach, tlačí na mě, že skoro nemůžu dýchat. Cítím ho na sobě a křičím, snažím se vyhnout násilí, bolesti. „Ne, prosím, ne!“

„Shh, zlato, je to v pořádku. Měla jsi jen zlý sen.“ Silné ruce mě obejmou, přitisknou mě k statnému, teplému tělu a strach trochu ustoupí, hlasy se vzdálí. Oddechnu si úlevou, snažím se otočit, abych se podívala na člověka, který mě drží, ale za levé zápěstí mě něco zatáhne.

Pouta.

„Lucasi?“

„Jo, to jsem já.“ Teplé rty se dotknou mého spánku, zatímco velká ruka mě pohladí po vlasech. „Držím tě. Jsi v pořádku. Už je dobře.“

Drží mě. Něco na té větě by mě mělo znepokojit, ale teď si uvědomuju jen příjemné pohodlí. Lucasovi silné ruce jsou kolem mě, drží mě, chrání mě ve tmě a strach z toho snu se vzdaluje, potápí se do minulosti. Není tu žádný Kirill. Je tu jen Lucas a nikdo mě od něj nemůže vzít.

„Zlato, musíš se přestat takhle kroutit.“ Hlas má ochraptělý a napjatý. Uvědomím si, že se mu snažím zabořit ještě víc do objetí. Během toho vrtím zadkem v blízkosti jeho klína – s jasným výsledkem.

V dálce se mihne strach, vrátí se na chvíli panika a já se snažím znovu otočit, schovat obličej v jeho široké hrudi, ale v tom mi brání pouta.

„Shh, to je v pořádku. Jsi v bezpečí.“ Ucítím škubnutí a tiché cvaknutí, když se otočí klíč v zámku a rozepne pouta. „Nemusíš se bát. Je to dobré.“

Je to dobré. Panika ustoupí, hlavně když už můžu obtočit ruce kolem Lucasova pasu a nadechnout se jeho známé vůně. Voní jako mýdlo a mužská kůže, jako bezpečí, síla a pohodlí. Zabořím mu hlavu do prsou, přehodím mu nohu přes boky. Chci se kolem něj obtočit jako rostlina. Zaslechnu jeho zasténání, když mi jeho ztvrdlý penis zatlačí do podbřišku. Něco na tom by mi mělo dělat starost, ale moje hlava, která stále zápasí s tím snem, neví proč. Chci ho blíž – tak blízko, jak jen dva lidé můžou být.

„Šukej mě,“ zašeptám a sjedu jednou rukou mezi naše těla a uchopím jeho koule. „Prosím, Lucasi, šukej mě.“

„Ty…“ Jeho hlas zní přidušeně. „Ty mě chceš?“

„Ano, prosím, Lucasi.“ Vím, že je ubohé žadonit, ale potřebuju ho. Potřebuju, aby zahnal ten strach. „Prosím“ – chytím ho za ptáka a snažím se ho přiblížit k mému přirození – „prosím, šukej mě. Prosím.“

„Jo. Sakra, jo.“ Zní nevěřícně, když se překulí na mě, a lehne si mi mezi nohy. „Cokoliv chceš, krásko. Cokoliv kurva jenom“ – jeho první příraz je hluboký – „chceš.“

Oba zasténáme, když do mě zajede, jeho velikost mě roztáhne. Nejsem vlhká jako obvykle, ale na tom nezáleží. Ta lehká bolest, ta síla náhlého vniknutí, je přesně to, co potřebuju. Tohle není o sexu nebo potěšení.

Je to o tom být jeho.

„Yulie…“ Mluvení přerušují steny, když se ve mně začne pohybovat. „Sakra, zlato, to je tak skvělé…“

„Ano.“ Obtočím mu nohy kolem svalnatých stehen, aby do mě mohl vstoupit ještě hlouběji. „Ano, takhle. Oh, Bože, ano, takhle.“

Vyhoví mi, jeho přírazy jsou silné a plynulé, až zapomenu na prvotní nepohodlí. Jak pokračuje v přirážení, vzplane ve mně divoký oheň, čistá živočišná potřeba. Chci, aby mě šukal tak silně, až to bolí, aby mě donutil zapomenout na vlastní jméno.

Chci, aby jeho surovost zničila mé démony.

„Silněji,“ zašeptám a zaryju mu nehty do zad. „Vezmi si mě silněji.“

Ztuhne, tělem mu projede zachvění a jeho penis ve mně ještě víc naroste. Z hrudi se mu vydere tlumené zasténání, zrychlí, svaly na jeho zadku pod mými lýtky se zatnou, když do mě buší. Každý příraz je tak silný, že mám pocit, že mě rozpůlí. Mělo by to být až moc, příliš tvrdé, ale mé tělo ho vítá, žár ve mně je čím dál silnější. Slyším svoje vlastní výkřiky, cítím v sobě rostoucí tlak a všechen můj strach se vypaří, zanechá za sebou jen spalující potěšení.

„Lucasi!“ Nevím, proč křičím jeho jméno nebo jestli je to pouze v mé hlavě, ale v ten moment sám zakřičí a já mám pocit, že mě ten žár pohltí. Orgasmus je tak silný, že se celé mé tělo prohne, a před očima se mi objeví bílé tečky. Zdá se, že je nekonečný, jeden záchvat za druhým, ale nakonec vlna rozkoše ustoupí, a vrátí se mi vědomí.

Lucas leží na mě, jeho velké tělo je pokryté potem, ale hned, jak si uvědomí svoji váhu na mně, odkutálí se, přitáhne si mě k sobě a já mu položím hlavu na rameno. Ležíme tak, oba těžce oddechujeme a nemůžeme se ani hnout. Když se mi začne srdce zklidňovat, dosedne na mě těžká otupělost a uspokojení.

„Spi, zlato,“ slyším, jak mi šeptá do ucha. Zavřu oči s vědomím, že jsem v bezpečí.

Patřím Lucasovi a on mě před zlými sny ochrání.

„Dobré ráno, krásko.“ Probudí mě něžný polibek na rameno. „Co tak čaj?“

„Cože?“ Donutím se rozevřít víčka a několikrát zamrkám, abych se zbavila ospalých očí. Ležím na boku, tak se přetočím na záda a zamžourám nahoru na Lucase – který stojí už oblečený vedle postele a v rukách drží hrnek.

„Čaj,“ řekne. Jeho drsné rty se usmějí. „Udělal jsem ho pro tebe. Doufám, že jsem to nezkazil.“

„Um…“ Mozek mi stále pořádně nefunguje, tak se posadím a snažím se najít smysl v tom, co se právě děje. „Ty jsi mi uvařil čaj?“

„Hmmm.“ Lucas se posadí na kraj postele a opatrně mi podá hrnek. „Tady máš. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho ho nechat louhovat, ale postupoval jsem podle návodu na krabičce, tak doufám, že správně.“

„Uh-huh.“ Vezmu si ho od něj a usrknu. Čaj mi spálí jazyk, ale známá chuť Earl Gray mě probudí. Pomalu, kousek po kousku, si začnu vzpomínat.

Lucas jako Kirill. Prozrazení UUR.

Hrnek v rukou se nakloní a horká voda se mi vylije na nahá prsa. Překvapená náhlou bolestí se podívám dolů a slyším Lucase, jak nadává, zatímco si ode mě vezme hrnek. Položí ho na noční stolek předtím, než mi začne otírat prsa přikrývkou. „Kurva, Yulie, jsi v pořádku?“

Zírám na něj, projede mnou zima, i přes horkost čaje. „Ty chceš vědět, jestli jsem v pořádku?“ Teď už si na všechno vzpomínám. Na způsob, jakým mě zlomil. Způsobem, jakým mě držel. Tu noční můru. Natahování se k němu ve tmě. Žádání – ne, žebrání, aby mě šukal.

Lucasův obličej ztuhne. „Spálila ses moc?“

„Ne.“ Chlad ve mně se prohloubí, žilami mi proudí znechucení. „Nespálila jsem se.“ Alespoň ne čajem.

Odvrátím se od něj, nadzvednu přikrývku a hledám šortky, které odkopl, když jsme šli spát. Je to něco, na co se můžu soustředit, co můžu dělat. Navíc to oblečení potřebuju.Zakryje můj stud a to právě teď potřebuju. Potřebuju se upřít na něco, abych se nezbláznila. Jak jsem mohla Lucase tak chtít, po tom hrozném snu, který byl jen několik hodin předtím realitou? Jak jsem mohla chtít muže, který mě takovým způsobem zlomil? Jako bych zapomněla na to, co udělal, a toužila po jeho utěšení. Má slabá, sobecká potřeba, kvůli které jsem toužila po muži, který zničí mého bratra.

„Yulie.“ Lucas se ke mně natáhne, ale já se odtáhnu. Prsty konečně nahmatám šortky, popadnu je a vyskočím z postele na druhé straně. Vím, že nemám kam jít, ale nemůžu ho nechat, aby se mě dotýkal. Znovu jsem to všechno prožila.

„Co děláš?“ zeptá se, když se cpu do šortek, a pak si stoupnu na všechny čtyři, abych našla tílko, které jsem včera odhodila. „Yulie, co to kurva děláš?“

Ah-hah, tady. Ignoruju jeho otázku, popadnu tílko – pokud tak můžu sportovní podprsenku nazývat. Všechno oblečení, které mi Lucas pořídil, je takové: sportovní, ale přesto sexy. Ale je to lepší než nic, takže si ho obléknu, postavím se na nohy a snažím se na něj nepodívat. To se zdá, že ho naštve. Během vteřiny přejde místnost a postaví se přede mě, prsty mi sevře kolem ruky.

„Co se kurva děje, Yulie?“ Lucas mi zvedne bradu volnou rukou a přinutí mě se na něj podívat. „Co za hru to hraješ?“

„Já?“ Když se na něj podívám, zažehne se malý uhlík vzteku. „Ty jsi mistrovský hráč, Kente. Já se jen vezu.“

Jeho obočí se spojí. „Takže ta včerejší noc byla co? To ses taky jen vezla?“

„Včerejší noc byla chvílí nepříčetnosti.“ Tak si to alespoň vysvětluju sama sobě. Hlas mám tvrdý a hořký, když dodám, „Navíc, co se staráš? Máš, co jsi chtěl.“

„Ano, to mám.“ Jeho výraz je nečitelný. „Mám dost na to, abych poslal UUR ke dnu.“ Z náhlé nevolnosti se mi chce zvracet. Nevím, jestli to Lucas vycítí, ale pustí mou bradu a ustoupí.

„Budeš v pořádku,“ řekne, hlas má podivně napjatý. „Řekl jsem ti, že tě nezabiju, ani nic podobného, až tu informaci dostanu, a mám v plánu to dodržet. Není důvod být ve stresu. Je hotovo.“

Zírám na něj, překvapená faktem, že pomyšlení na to, že mě Lucas zabije, mě ani včera večer ani dnes ráno nenapadlo. Nepřemýšlela jsem nad tím, co se mi stane. Nějak jsem během svého věznění začala věřit tomu, že mě můj věznitel mrtvou nechce. Začala jsem věřit, že ta jeho sexuální posedlost mnou je skutečná.

„Podívej,“ řekne Lucas, když zůstávám i nadále ticho, „věci se zlepší. Až bude po UUR, dám ti víc svobody. Budeš moct chodit po pozemku, jak se ti zlíbí, jít kamkoliv budeš chtít.“

„Vážně?“ I přes mou beznaděj se málem rozesměju nahlas. „A proč si myslíš, že neuteču?“

Koutky jeho úst se stočí nahoru v ďábelském úsměvu. „Protože by ses nedostala daleko, kdybys to zkusila. Vložím do tebe sledovací zařízení.“

Mé srdce se skoro zastaví. „Sledovací zařízení?“

Lucas přikývne a pustí mou ruku. „Esguerrovi muži pracují na prototypu. Co kdybych ti dal trochu ochutnat toho, jaká tvá budoucnost bude, a nezajdeme si po snídani ven? Na procházku.“

Procházka venku. Kdykoliv jindy bych byla nadšená, ale teď tak reagovat nemůžu. Chovat se, jako by se celý můj svět právě nehroutil.

„Nejdřív ale snídaně,“ řekne Lucas, když zůstávám na místě. „Jdeme. Vezmu tě do koupelny na ranní hygienu.“

Koupelna. Snídaně. Chci křičet, že je to šílené, že nemůžu jíst, ale držím pusu zavřenou a udělám, co říká. Musím přijít na to, co udělat, jak tenhle nepořádek napravit.

„O jakém sledovacím zařízení mluvíš?“ Donutím se zeptat, když jdeme do koupelny. „Implantát nebo venkovní zařízení?“

„Implantát.“ Lucas se zastaví před dveřmi koupelny a podívá se na mě. „Jen několik, abych tě udržel v bezpečí.“

A ujistil se, že ví, kde jsem.

„Kdy mi je dáš?“ zeptám se a snažím se udržet hlas klidný. Pokud bude těžké implantát odstranit, což předpokládám, že bude, útěk bude naprosto nemožný.

„Až se vrátím z Chicaga,“ odpoví. „Za pět dní odjíždím na dvou týdenní výlet. Bohužel zde to zařízení do té doby nebude, takže během té doby budeš muset být kontrolovaná.“

„Ty odjíždíš?“ Srdce mi poskočí náhlou nadějí. Pokud bude pryč…

„Ano, ale neboj se. Mám pár strážných, kteří na tebe budou dohlížet.“ Usměje se, jako by mi četl myšlenky. „ujistí se, že jsi v bezpečí a pohodlí.“

A pořád tady, než se vrátím.

Ty nevyřčená slova visí ve vzduchu. Vejdu do koupelny a potichu za sebou zavřu dveře. Lucasův plán připoutat mě k sobě, by mě měl děsit, ale ten strach, který mě pohlcuje, nemá co dělat s mým osudem.

Pokud půjdou Esguerrovi muži po UUR stejně, jako šli po jiných nepřátelích, nikdo spojený s agenturou jim neunikne. Celá Obenkova rodina bude vyvražděna – a s nimi i můj bratr.