BM - 18. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Tak v téhle kapitole je konečně nějaká akce, na kterou jste se těšily. Autorka nás pěkně dlouho napínala, tak doufám, že čtenářky, které to s touhle knihou (a námi) chtěly pomalu vzdát, tak neudělají. J Jsme za půlkou!

-Arey

18/ Yulia

Srdce mi buší strachy, když jdeme potichu do koupelny. Cítím Lucasův vztek. Je jiný než ten, který jsem u něj viděla – chladnější a víc kontrolovaný. Je naštvaný i odhodlaný, a to mě děsí víc, než kdyby jen vybuchl.

Jako vždy mě nechá jít na záchod samotnou, zavřu za sebou dveře, opřu se o ně zády a zklidním splašený dech. Jídlo, které jsme měli k večeři, mě teď v žaludku tíží jako kamení. Necítila jsem strach už víc než týden a zapomněla jsem, jak mocný je.

Lhal. Lhal, když mi sliboval, že mi neublíží. Viděla jsem jeho odhodlání v obličeji, jeho dotyk jako by mě svazoval. Dnes večer mi něco udělá – něco hrozného.

Je mi špatně, použiju záchod a umyju si ruce, všechny pohyby dělám automaticky. Cítím Lucasovu zradu, jako by mi někdo zapíchl nůž do prsou. Nejdřív jsem si myslela, že si se mnou jen hraje, ale jak dny ubíhaly, začala se nedůvěra vytrácet a začínala jsem věřit, že by ta dohoda mezi námi mohla ještě nějaký čas fungovat.

Věřit, že mi opravdu neublíží.

Dura. Dura. Dura, dura. Ruské slovo pro hlupáka, mi víří v celé hlavě. Jak jsem mohla být tak blbá? Vím, co je Lucas zač. Vidím démony, kteří ho pohánějí. Můj věznitel je muž, který odešel z bezpečí domova, a pustil se do života plného nebezpečí a násilí, a neudělal to z lásky ke své zemi. Udělal to, protože je to pro něj přirozené – protože potřeboval najít způsob, jak ze sebe tu temnotu dostat.

Znala jsem muže jako je on. Mé instruktory. Samotného Obenka. Všichni měli tenhle stejný znak, tuhle neschopnost být součástí mírumilovné společnosti a řídit se zákony. To je dělá ve své práci dobrými – a také nebezpečnými. Když neexistuje svědomí, je jednoduché udělat, co je potřeba.

„Yulie.“ Zaklepání na dveře mě vyděsí. Uvědomím si, že jsem tu jen stála, pohlcená myšlenkami. „Jsi hotová?“ Lucasův hluboký hlas přeruší mé zamyšlení a já se připravím na akci. Můj strach pohltila vlna adrenalinu.

„Skoro,“ zakřičím, abych přerušila tekoucí vodu. „Jen si musím omýt obličej.“

Nechám téct vodu, abych zakryla zvuk mých pohybů, kleknu si a otevřu skříňku pod umyvadlem. Je tam kromě toaletního papíru a zubních past, předmět, který jsem tam ukryla. Je to malá kovová vidlička, kterou jsem před dvěma dny štípla v kuchyni, schovala ji do šortek, zatímco Lucas umýval nádobí. Nechal ji v zásuvce, kde jsou ubrousky a další malé věci, aniž by si uvědomil, že ji tam dal. Vzala jsem ji, když jsem šla pro ubrousky, abych prostřela stůl. Ale doufala jsem, že ji nebudu muset použít.

No, teď ji potřebuju. Ta malá vidlička není žádná velká zbraň, ale je pevnější než kartáček na zuby. Ignoruju část sebe, které se nelíbí Lucasovi ublížit, vezmu vidličku, schovám ji do zadní kapsy šortek a zavřu skříňku.

Nemůžu mu dovolit, aby mě zlomil.

Závisí na tom život mého bratra.

Lucas mě odvede do ložnice, zase mě tam vede, aniž by řekl jediné slovo. Neudělám chybu, že na něj skočím hned, jak vyjdu ze záchodu – nechci ho překvapit i napodruhé. Místo toho jdu tak klidně, jak jen to jde, snažím se nemyslet na tu vidličku, která mě pálí v kapse. Vím, že se mi Lucas pořád dívá na ruce, tak je nechám volně se houpat po stranách, bojuju s instinktem zakřičet a zaútočit hned teď.

„Vysvleč se,“ řekne Lucas, když se zastavíme před postelí. Má přivřené oči, když mě pustí a o krok ustoupí. Cítím, že je plný hladu. Mocného a temného hladu, i přes jeho ledový vztek, který se jasně značí v jeho obličeji.

Tohle nebude milování. Něco mi udělá.

Zabere to všechnu sílu, kterou mám, abych se natáhla po lemu tílka a přetáhla ho přes hlavu, odhalila před ním nahá ňadra. Krk mám tak sevřený, že můžu stěží dýchat, ale odhodím tílko a dívám se na něj, ani sebou necuknu. Nejhorší věc, kterou můžu udělat, je ukázat mu, jak se bojím – a jak jsem zoufalá.

„Ještě zbytek,“ pobídne mě Lucas, když přestanu. Výraz má pořád stejný, ale vidím, jak se mu napínají kalhoty. „Svleč všechno – nebo to udělám já.“ Svaly na rukou se mu napnou, zradí jeho trpělivost.

Donutím se usmát. „Oh, vážně?“ Pomalu, velmi pomalu, se natáhnu po zipu šortek, modlím se, aby se mi ruce nezačaly třást. „A jak přesně to uděláš?“

Lucasovi nosní dírky se rozšíří a udělá přesně to, s čím jsem počítala. Natáhne se po mně a zatáhne prsty za lem šortek, přitáhne si mě k svému pevnému tělu. Hravě zalapám po dechu, jako by mě jeho brutálnost vzrušila, a zatímco je rozptýlený, vložím pravou ruku do zadní kapsy, popadnu vidličku a zaútočím. Jako v mlze vystřelím rukou proti jeho obličeji a vidlička zasáhne jeho oko ve stejný moment, kdy moje koleno zasáhne jeho rozkrok. Každé z těchto malých zranění by ho na pár rozhodujících vteřin rozptýlilo, obě dohromady mi dají dostatek času utéct.

Mělo by to fungovat – s jakýmkoliv jiným mužem by to fungovalo – ale Lucas není jako jakýkoliv muž. I když jsem rychlá, pořád je rychlejší. Ve zlomku vteřiny ucukne dozadu. Vidlička ho škrábne o tvář a koleno narazí do stehna, v dalším okamžiku je u mě, stočí mi ruku dozadu tak, že se nemůžu pohnout. Stiskne mi zápěstí a vidlička mi vypadne z ruky. Hned na to ležím na břichu na posteli a jeho silné tělo mě tlačí do matrace. Cítím jeho vzrušení, které mě tlačí do zadku, cítím, jak mu vzrušení a vztek proudí tělem, a mě zaplaví starý známý strach, vrátí se mi vzpomínky.

Ne. Prosím, ne. Nemůžu se hýbat, nemůžu dýchat. Jsem přišpendlená k posteli, bezmocná, drsné mužské ruce ze mě strhávají oblečení. Muž nade mnou mě chce potrestat, ublížit mi. Snažím se bojovat, ale nemůžu nic udělat. Zaplaví mě panika.

„Ne. Prosím, ne!“ Sotva vím o tom, že křičím a brečím, když se mi slova derou z úst. Jediné, co cítím, jsou jeho ruce, které mi stahují šortky dolů, jeho kolena se mi zarývají do stehen, abych se nemohla pohnout. V těch dotecích není něha, jen surová, pomstychtivá touha. Zaplaví mě strach, když do mě proniknou jeho prsty, drsně se ve mně pohybují, když křičím bolestí. „Přestaň, prosím, nech toho!“ Nade mnou už není Lucas, muž, který mi dopřával rozkoš. Je to hnusné monstrum z nočních můr, ten, který rozcupoval mé tělo i duši. Upadám do bezvědomí, vracím se do minulosti. „Ne! Prosím, přestaň!“

Monstrum nepřestane, neposlouchá mě. „Kdo jsem?“ zavrčí, dál ve mně hýbe prsty. „Jak se jmenuju?“

„Ne, přestaň!“ Zmítám se pod ním plná strachu. Nerozumím tomu, co říká, co ode mě chce. Musím pryč. Potřebuju, aby mě pustil. „Nech mě jít!“

„Řekni moje jméno a přestanu.“ Na té větě je něco špatně, něco, co mě přinutí na chvíli přestat, ale nemůžu myslet, nemůžu se soustředit na nic jiného, než na strach, který mě pohlcuje.

„Nech mě jít!“

Zajede do mě prsty hlouběji, hlas má tvrdý a krutý. „Řekni moje jméno.“

„Kirill!“ Zakřičím, za jakoukoliv naději, ať už by byla jakkoliv malá, udělám cokoliv, řeknu cokoliv, jen aby přestal.

Nepřestane. „Celé jméno.“

„Kirill Ivanovich Luchenko!“

„Kdo jsem?“

„Můj učitel!“ Temno mě pohlcuje, ničí mě. „Prosím, přestaň!“

„Tvůj učitel kde?“

„V UUR.“

„Co je UUR?“ Jeho tělo mě tlačí dolů, dusí mě pod svou vahou. „Co je to za zkratku, Yulie?“

„Ukrajinská-“ Ta podivnost konečně pronikne mým strachem a já ztuhnu, hlava se mi svíjí bolestí mezi minulostí a současností. Nedává to smysl. Všechno je jiné, všechno je špatně. Prsty ve mně jsou hrubé, ale ne tak hrubé, jak si pamatuju, a také necítím kolínskou.

Necítím kolínskou.

„Co je to za zkratku?“ zopakuje ten muž a poprvé v něm zaslechnu známý hluboký hlas. Hlas, který mluví anglicky.

Ne. Bože, ne. To uvědomění je jako by mi plícemi projel šíp.

Na mě to není Kirill.

Je to Lucas.

Celou dobu to byl Lucas.

Vždycky to byl Lucas.

Vyplnil mou noční můru a já podlehla.

Řekla jsem mu všechno.