TLOM - 23. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

GEORGIA SE TU NOC VRÁTILA, zaklepala na dveře a nesla další nabídku, i když to tentokrát nebylo fotoalbum. Snažil jsem se nebýt zklamaný. Chtěl jsem víc, ale když jsem se to odpoledne vrátil, kniha s fotkami už na kuchyňské lince neležela a já jsem neměl pochyb, že ji odnesla Georgia.

Strčila pekáč brownies k mé hrudi a ve spěchu řekla, „Vzala jsem to fotoalbum.“

Přikývl jsem, brownies v ruce. „Viděl jsem.“

„Jen jsem chtěla, abys to věděl. Udělám ti vlastní. Mám spoustu fotek.“

„To bych rád. Dokonce víc, než domácí brownies.“ Snažil jsem se usmát, ale bylo to nucené a tak jsem jí řekl, aby počkala, šel jsem položit brownies do kuchyně, vrátil se k ní na schody a přál si, abych mohl říct něco, co by jí donutilo zůstat.

„Nepekla jsem je. Ty brownies. Jsem hrozná kuchařka. Když jsem se snažila upéct brownies, Eli si jednou kousl a vyplivl to. A to jedl i brouky. Byla jsem si jistá, že to nemůže být tak hrozné, dokud jsem neochutnala. Byly dost odporné. Nakonec jsme jim místo brownies říkali frownies (pozn. překl. zkomolenina, frown znamená zamračený) a nakrmili jsme kozy. Občas se divím, jak Eli přežíval.“ Prudce ztichla a přes obličej jí proběhl bolestný pohled. Chtěl jsem jí obejmout a říct jí, že je to v pořádku. Že je všechno v pořádku. Ale nebylo to v pořádku. Protože Eli nepřežil.

Georgia se postavila na nižší schod a snažila se dát znovu dohromady, když se zářivě usmála.

„Ale neměj strach. Koupila jsem je od Zpocené Betty. Dělá to nejlepší pečivo v Utahu.“

Nepamatoval jsem si žádnou Zpocenou Betty a s takovým jménem jsem pochyboval, že to bude o něco lepší než Georgiiny frownies. Ve skutečnosti asi nechám Taga, aby je všechny snědl.

„Měla bys to zkusit znovu,“ navrhl jsem, když se otočila k odchodu. Mluvil jsem o frownies, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Možná to věděla, protože zamávala a nezastavila.

„Dobrou noc, Stewy Stinkere,“ zavolal jsem za ní.

„Co jsi to řekl?“ Její hlas byl ostrý a zastavila, ale neotočila se.

„Řekl jsem dobrou noc, Stewy Stinkere. Ty máš teď říct, dobrou noc, Buzzarde Batesi.“

Slyšel jsem, jak zalapala po dechu a pak se otočila, s prsty přitisknutými na rtech, když se snažila skrýt, jak se třesou.

„Ukazuje mi, jak ho líbáš na dobrou noc. Pořád je to stejné.“ Čekal jsem.

„On ti to… ukazuje?“ zašeptala zlomeně.

Přikývl jsem.

„Je to z jeho knihy. On… tu knížku miloval. Tak moc. Četla jsem mu jí asi tisíckrát. Taky jsem tu knihu milovala, když jsem byla malá. Jmenovala se Calico, Zázrační Kůň.“

„Pojmenoval svého koně –“

„Calico. Po tom koni z knížky, ano,“ dokončila Georgia. Vypadala, jako by se měla každou chvíli zhroutit. Šel jsem k ní, vzal jí za ruku a jemně jí vedl zpátky ke schodům. Dovolila mi to, a když jsem si sedl vedle ní, neodtáhla se.

„Takže, kdo je Stewy Stinker?“ zeptal jsem se jemně.

„Stewy Stinker, Buzzard Bates, Skunk Skeeter, Butch Bones, Snakeyes Pyezon… to byli Zlí Muži v Eliho knize.“ Georgia řekla Pyezon jako by to řekl Pepek Námořník, což mě rozesmálo. Georgia se taky usmála, ale ta vzpomínka jí rozesmutnila, takže jí úsměv hned sklouzl pryč.

„Tak pokud to byli záporáci, kdo jsou dobráci?“ zeptal jsem se a snažil jsem se jí znovu rozmluvit.

„Nebyli to záporáci, byli to Zlí Muži. Tak se jmenoval jejich gang. Stewy Stinker a Zlí Muži.“

„Žádná klamavá reklama.“

Georgia a se zasmála a ten otřesený výraz, když jsem za ní zavolal Stewy Stinker, se trochu zmírnil.

„Ne. Jednoduché a přímočaré. Přesně víš, co dostaneš.“

Napadlo mě, že je v tom prohlášení skrytý význam a čekal jsem, jestli mi dá další vodítko.

„Jsi jiný, Mosesi,“ zašeptala.

„Stejně jako ty.“

Trhla sebou, ale potom přikývla. „Ano. Někdy mi chybí stará Georgia. Ale abych jí dostala zpátky, musela bych smazat Eliho. A za starou Georgiu bych Eliho nikdy nevyměnila.“

Mohl jsem jen přikývnout, a nebyl jsem ochotný myslet na starou Georgiu a starého Mosese a to, co spolu prožili. Ty vzpomínky byly v mé hlavě zakázané, a když jsem se vrátil do Levan, chtěl jsem je obnovit. Chtěl jsem líbat Georgiu, dokud by nebyly její rty nateklé, chtěl jsem se s ní milovat ve stodole, a plavat ve vodárenské věži, ale nejvíc ze všeho jsem jí chtěl zbavit toho smutku, který jí trápil.

„Georgio?“

Nechala oči odvrácené. „Jo?“

„Chceš, abych odešel? Říkala jsi, že mi nebudeš lhát. Chceš, abych odešel?“

„Ano.“ Žádné zaváhání.

Cítil jsem, jak se mi to slovo odrazilo v hrudi a překvapilo mě, že vyvolalo bolest. Ano. Ano. Ano. To slovo se mi posmívalo. Připomnělo mi to, jak jsem jí ublížil stejným způsobem tu poslední noc ve stáji. Miluješ mě, Mosesi? Zeptala se. Ne, řekl jsem jí. Ne. Ne. Ne.

„Ano. Chci, abys odešel. A ne. Nechci, abys odešel,“ upravila frustrovaným a zadržovaným dechem. Náhle se postavila, rozhodla ruce a pak si je defenzivně složila na prsou. „Pokud mám říct pravdu, pak je pravda obojí,“ dodala tiše.

Taky jsem se postavil, a obrnil se proti impulsu vzít roha, utéct a malovat, jako jsem to dělal vždycky. Ale Tag mi řekl, že si jí budu muset vzít. Řekl mi, abych nezpomaloval. A já se rozhodl jeho radu poslouchat.

„Nevím, co je tentokrát pravda, Mosesi. Nevím,“ řekla Georgia a já jsem věděl, že tentokrát nesmím utéct. Nemůžu utéct.

„Znáš pravdu. Jenom se ti nelíbí.“ Nemyslel jsem si, že někdy uvidím, jak má z něčeho Georgia Shepherdová strach. Já jsem měl taky strach. Ale měl jsem strach z toho, že opravdu chce, abych odešel. A nebyl jsem si jistý, jestli bych se dokázal držet dál. Ne tentokrát.

„A co ty, Mosesi? Ty chceš odejít?“ Georgia na mě hodila mé vlastní slova. Neodpověděl jsem. Prostě jsem studoval její chvějící se rty a neklidné oči, než jsem natáhl ruku k jejímu těžkému copu, který jí spadal přes pravé rameno. Byl proti mé dlani silný a já jsem kolem něj omotal prsty. Jsem tak rád, že se neostříhala. Změnila se. Ale její vlasy zůstaly stejné.

Moje levá ruka byla omotaná kolem jejího copu, pravou jsem položil na její pas a přitáhl si jí k sobě. A cítil jsem to, ten elektrický náboj, který mezi námi byl od úplného začátku. Tu touhu, která do našich životů přinesla zmatek… do jejího víc, než do mého.  Bylo to tady a věděl jsem, že to taky cítí.

Zhluboka se nadechla, ale nevydechla. Její záda byla pod mou dlaní napjatá a já jsem rozevřel prsty, abych se jí mohl dotýkat, aniž bych pohnul rukou. Její oči byly přilepené na mně, divoké a bez mrknutí. Ale nebránila se.

A pak jsem sklonil hlavu a přitiskl svá ústa na její, ještě než mohla něco říct, než jsem to mohl promyslet, než mohla odejít nebo předtím, než jsem dokázal vidět. Nechtěl jsem nic vidět. Chtěl jsem cítit. Slyšet. Ochutnat. Ale její ústa naplnila mou mysl barvou. Stejně jako vždycky. Růžová. Její polibky byly růžové. Jemná růžová západu slunce s trochou zlaté. Ta růžová mi tančila za očima a já přitiskl své rty pevněji na její, pustil jsem její vlasy a tělo, abych mohl ve dlaních držet její obličej. Aby byly barvy na místě, aby nevybledly. A potom se její rty pod mými otevřely a do růžové se přilila červená a zlatá, jako by jemný dotek jejího jazyka zažehl oheň.

Barva vybouchla, jako balónek, do kterého bodne jehla, když se Georgia náhle odtáhla, téměř násilně. A beze slova se otočila a utíkala i s barvami, nechala mě tam lapat po dechu a zalitého v černé barvě.

„Opatrně, Mosesi,“ řekl jsem nahlas jen pro mé žalostné já. „Aby tě někdo neodhodil.“

**

MOSES

PROTOŽE JSME SEBOU MĚLI JEN JEDNO AUTO, musel jsem následujícího rána odvézt Taga zpátky do Salt Lake City. Strávil jsem tam dva dny. První den jsem si čistil rozvrh na následující měsíc a potom jsem domlouval schůzky s neústupnými zákazníky, kteří za mnou budou muset přijet do Levan. Pokud o mně lidé ještě nemluvili, jsem si jistý, že začnou, až budu dělat seance v babiččině jídelně.

Další den jsem strávil nákupy v obchodě s nábytkem, abych sehnal nejnutnější vybavení domu. Nebudu spát na podlaze a nebavilo mě sedět u stěny, takže jsem koupil postel, gauč, stůl, čtyři židle, pračku, sušičku a komodu. Utratil jsem za nábytek dost peněz, aby mi nabídli zdarma dovoz až do Levan, což jsem rád přijal. Kromě nábytku jsem posbíral nějaké oblečení, malířské potřeby, plátna a obraz, který jsem namaloval Elimu předtím, než jsem si uvědomil, kdo to je. Dám ho Georgie. Sdílela se mnou své obrázky. A pokud bude chtít, já se s ní podělím o své obrázky.

Cesta do Salt Lake byla výhodná i v jiném směru. Eli byl zpátky. Na krátkou chvíli jsem ho viděl ve zpětném zrcátku, když jsem odjížděl od domu Gigi. Okamžitě jsem to otočil, dupl na brzdu a otočil volantem, abych auto obrátil a z Taga vyletěly otázky, na které jsem neuměl odpovědět. Ale Eli už se znovu neobjevil, takže jsem to nakonec vzdal a znovu vyjel s nadějí, že jsem ho neviděl naposledy. Zahlédl jsem ho druhý den ráno koutkem oka, jak mě sledoval, když jsem nakládal obrazy do auta. A ten večer se objevil u nohou mé postele, stejně jako poprvé, jako by mi chtěl domluvit kvůli toho, že jsem opustil Levan.

Ukázal mi, jak Calico běhá v polích, Georgiu, která mu čte a ukládá ho do postele, stejně jako předtím, ale ukázal mi i pár nových věcí. Ukázal mi kuřecí nudlovou polévku s nudlemi tak velkými, že v talíři neměl skoro žádnou polévku. A ukázal mi, jak chodí boso v hlíně, jako kdyby mu se mu líbil ten pocit. Věděl jsem, že jsou to jeho nohy, protože byly krátké a dětské a taky jsem sledoval, jak prstem nohy pečlivě do tmavé země napsal své jméno. Pak jsem sledoval, jak stavěl pestrobarevnou věž a snažil se dát jeden kousek Lega na druhý.

Byla to ta nejdivnější věc, úryvky a momentky ze života malého chlapce. Ale já jsem je sledoval, s očima zavřenýma a nechal jsem ho, aby mi do hlavy posílal obrázky. Procházel jsem každý obrázek a snažil se ho pochopit. Nechtěl jsem přehlédnout něco důležitého, i když se všechno zdálo důležité. Všechno se zdálo zásadní, každý detail. Usnul jsem a snil jsem o tom, že mu pomáhám postavit zeď z milionů barevných plastových cihel. Zeď, který by mu zabránila, aby odešel na dobro, stejně jako to udělala Gi.

**

GEORGIA

POTÉ, CO JSEM ZTRATILA ELIHO, jsem šla ke koním a bez výjimky, každý kůň, se kterým jsem pracovala, si nakonec lehl do středu ohrady. Sackett, Lucky, nebo kterýkoliv jiný kůň. Nezáleželo na tom. Ať už jsem pracovala s jakýmkoliv koněm, každý si lehl, jako by byl moc unavený na to, aby dělal cokoliv jiného kromě spánku. Věděla jsem, že zrcadlí moje pocity. Nejdřív jsem si lehala s nimi. Nemohla jsem své pocity změnit. Vědět o nich nestačilo. Žal byl až moc velký. Ale když jsem se donutila vstát, vstal i kůň.

Ten první rok se několikrát stalo, že se Calico nechtěla pohnout. Prostě stála, nehybně a byla zády. Myslela jsem, že má deprese, protože jí chybí Eli. Ale pak jsem si uvědomila, že se chová jako já. Už jsem neležela, ale stejně jsem se nedokázala pohnout dopředu. Takže jsem začala trochu víc pracovat, trochu víc jsem se o sebe starala a snažila se jít dopředu, i když to byly malé krůčky. I kdyby to mělo být jen proto, aby se Calico zase rozběhla.

V posledních několika měsících mě koně začali obklopovat, tlačili mě a otírali se. Asi cítili mou potřebu po doteku. Jakákoliv matka vám potvrdí, že už od početí jí dítě naruší její prostor. A po letech už žádný prostor nemá. To byla jedna z věcí, která mi chyběla nejvíc. Toužila jsem po svém prostoru. A když Eli umřel, měla jsem veškerý prostor, po kterém jsem bažila. Nebyl to jen malý prostor. Ale byl to celý vesmír. Galaxie. A já se vznášela v agónii a toužila po dobách, kdy jsem žádný prostor neměla.

Teď mě koně obklopovali, narušovali můj prostor a já jsem vítala jejich těžká těla a šťouchající nosy, když došli až ke mně a ještě blíž. Uzdravilo mě to, i když jsem je tlačila pryč a prosila o trochu prostoru na pohyb. Věděli to líp než já. Zdá se, že moje tělo říkalo jednu věc, ale rty jinou.

Nechala jsem Mosese, aby mě políbil. V ten moment mé tělo a rty pravděpodobně říkaly stejnou věc. Jistě, odtáhla jsem se. Ale ne hned. Nechala jsem ho, aby mě políbil. Otevřela jsem ústa a polibek mu oplatila. A dneska se kolem mě motali koně, jako bych vysílala signál z majáku. Byli neklidní a napodobovali rozruch pod mou kůží, zrcadlili mou vlastní energii. Sackett se mi nemohl podívat do očí a měl skloněnou hlavu, jako by se cítil provinile. Při pohledu na něj jsem si uvědomila, že se za sebe stydím.

Nechala jsem Mosese, aby mě políbil. A on neměl žádné právo to udělat. Zeptal se, jestli chci, aby odešel. Neměla jsem mlžit. Měla jsem trvat na tom, aby opustil tohle město. Místo toho jsem ho přivítala. A on mě políbil, jako bych pořád byla ta holka, která neměla žádnou hrdost ani pravidla. A teď byl pryč a dům Kathleen byl zamčený. Byl pryč už dva dny. Žádné vysvětlení. Žádné rozloučení. Pravděpodobně ho zase sedm let neuvidím. Uvědomila jsem si, že se mi třese ret a mám slzy v očích, když mi Sackett náhle položil hlavu na rameno.

„Zatraceně, Sackette. Do prdele. Je čas vymyslet nové a přísnější zákony v Georgii. Od teď nesmí dovnitř nikdo jménem Moses. Žádné návštěvy, žádné překročení hranic. Nic. Nikdo jménem Moses nesmí do Georgie.“

Noc předtím jsem strávila u svého notebooku a snažila se zjistit něco o Mosesu Wrightovy. Nebyl na Facebooku ani Twitteru. Ale to jsem nebyla ani já. Měli jsme facebookovou stránku a Twitter pro koňskou terapii a já jsem se tím kryla, když jsem projížděla sociální sítě. Ale když jsem vygooglovala Mosese Wrighta, byla jsem v úžasu z toho, co jsem našla. BBC o něm měla speciál, YouTube byl plný videí, kde bylo jeho malířské sezení s klienty a kamera byl obvykle namířena na plátno, jako by Moses nechtěl, aby šel vidět jeho obličej. Times o něm napsal článek, jako o někom, kdo má schopnost „malovat pro mrtvé,“ a magazín People měl článek o „brilantnosti Mosese Wrighta z jiného světa.“

Uvědomila jsem si, že si vytvořil úžasnou pověst a byl trochu hvězda, i když se snažil to držet nízko. Co to řekl Tag o tom, že cestovali po celém světě? Soudě podle informací, které pocházely ze všech koutů světa, jsem neměla pochyb, že mluvil pravdu. Našla jsem stovky fotografií jeho obrazů a několik záběrů, na kterých byl Moses z nějakého gala v nemocnici. Stál mezi Tagem a dalším mužem, kterého titulek označoval jako doktora Noaha Andelina. Zajímalo mě, jak k sobě přišli Moses a Tag. Jejich spojení bylo hluboké, to šlo vidět. A uvědomila jsem si ještě něco. Nejen, že jsem se styděla. Já jsem i žárlila.

„Pořád mluvíš s koni.“

Trhla jsem sebou a Sackett se posunul, protože se mu nelíbilo, že jsem zatáhla za jeho hřívu.

Mosesova postava se rýsovala ve dveřích stáje a držel v ruce něco, co vypadalo jako velké plátno.

Neuvědomila jsem si, že pořád mluvím se Sackettem a rychle jsem si přehrála, co jsem právě řekla. Myslím, že to bylo něco o tom, že Moses nemá povolen vstup do Georgie. Ach, Pane, modlila jsem se horlivě, dokáže vrátit zrak slepému, dokážeš vrátit sluch hluchému, takže by nemělo být příliš, když tě požádám, aby muž zapomněl všechno, co právě viděl a slyšel.

„Co Sackett říká na ty nové, přísnější zákony v Georgii?“

Podívala jsem se nahoru. „Díky moc, Bože.“

Uvolnila jsem sponu, která držela sedlo na Sackettovy, zvedla ho z jeho zad a sundala jsem i deku pod ním, aniž bych se na Mosese podívala. Byla jsem trochu překvapená, že si pamatuje jméno Sacketta.

Moses udělal několik kroků dovnitř stáje a já jsem viděla, že má na rtech jemný úsměv. Plácla jsem Sacketta po zadku, čímž jsem signalizovala, že může jít a on odklusal.

„Jsi zpátky,“ řekla jsem a odmítala jsem se ztrapnit ještě víc tím, že budu naštvaná.

„Vzal jsem Taga domů. Měl velké plány, že tady bude trénovat na svůj další západ, jako Rocky, ale zjistil, že je to ve filmech trochu větší zábava. Navíc mně moc nejde hrát si na Apollo Creeda.“

„Tag je boxer?“

„Jo. Smíšená bojová umění. Je docela dobrý.“

„Hm.“ Nevěděla jsem, co říct. O tom sportu jsem nic nevěděla. „Neumřel Apollo Creed v jednom z těch filmů?“

„Jo. Černý muž vždy umře v rukou bílého muže.“

Protočila jsem oči a on se zasmál, což mě tady přinutilo se zasmát, jenže pak jsem si uvědomila, že jsem byla v rozpacích a naštvaná, protože mě políbil a pak opustil město. Bylo to jako staré časy. Úsměv mi sklouzl z obličeje a já se otočila, abych se zaneprázdnila vytřásáním sedla a deky.

„Proč ses vrátil?“ Nepodívala jsem se na něj. Neodpověděl a já jsem se koukla do rtu, abych nezačala blábolit jen kvůli toho trapného ticha.

„Potřebuju ještě něco udělat v domě,“ odpověděl konečně. „A přemýšlím, že si změním jméno.“

Moje hlava vystřelila nahoru a můj zmatek se setkal s jeho úsměvem.

„Cože?“

„Slyšel jsem, že je v Georgii nový zákon. Nikdo jménem Moses nemůže na návštěvu. Takže si asi budu muset změnit jméno.“

Jen jsem zavrtěla hlavou a zasmála se, spokojená a v rozpacích. „Mlč, Apollo,“ řekla jsem a teď byla se smíchem řada na něm.

„Dobrá volba. Tak teda Apollo. V Georgii nejsou žádné zákony, které by se vztahovaly na chlapy jménem Apollo, nebo jsou?“

„Ne,“ řekla jsem tiše a pořád se usmívala. Tenhle Moses se mi líbil. Byl to stejný Moses, který se mi líbil i předtím, ten Moses, který mě škádlil, posmíval se mi, zkoušel, co vydržím a rýpal, díky čemuž mi lezl na nervy, zatímco jsem ho milovala.

„Něco jsem ti přinesl,“ řekl a obrátil plátno tak, aby ho držel před sebou a já ho mohla vidět.

Bez hnutí jsem na to zírala.

„Eli mi pomohl,“ řekl tiše.

Nemohla jsem odvrátit zrak, i když mě jeho slova odpuzovala. Tenhle Moses už se mi nelíbil. Chtěla jsem Mosese, který se smál a škádlil mě. Nechtěla jsem Mosese, který mluvil o mrtvých, jako by je důvěrně znal.

„Začal jsem ho vídat poté, co jsme se viděli ve výtahu v nemocnici. Nevěděl jsem, kdo to je. Nedal jsem si to dohromady, až dokud jsem se nepodíval z dálky a neviděl jsem, jak jedeš na koni a držíš u sebe Eliho. A stejně… jsem tomu nerozuměl. Jen jsem věděl, že musím přijít a najít tě.“ Potom se odmlčel. Oba víme, co se stalo potom.

„Chci, abys to měla,“ trval jemně na svém.

Když jsem se nepohnula, abych si ten obraz vzala, jemně ho postavil proti kopě sena a nechal mě ve stáji samotnou s darem od mého syna.