BM - 17. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

17/ Lucas

Když pod Yuliiným vedením loupu brambory a krájím česnek, sedí na kuchyňské židli a její modré oči se pobaveně smějí.

„Víš, že ti při loupání nemusí zůstat jen půl brambory, že?“ Směje se, když se podívá směrem k hromadě slupek na lince. „Dělal jsi to už někdy?“

„Ne,“ odpovím a snažím se vzít tentokrát tenkou slupku. Je to těžší než se zdá. „A už vím proč.“

„U námořnictva vás nenutili škrábat brambory?“

„Ne, to se dělalo v minulosti. Měli jsme soukromé dodavatele, kteří se o to starali.“

„Chápu. No, potřebuješ škrabku na brambory,“ řekne a překříží nohy. „Jako u všeho, speciální nástroj může pomoct.“

„Škrabka. Mám to.“ V hlavě si udělám poznámku, abych ji příště objednal. Také se snažím držet oči daleko od nahých, rozptylujících nohou. Před čtyřmi dny jsem konečně Yulii sehnal vlastní oblečení, ale jde o letní varianty, které moc nezakryjí, a teď si svou chybu uvědomuju. V bílém tílku odhalující břicho a džínových šortkách, nejde Yuliinu krásnou postavu ignorovat.

„Dobře, myslím, že je těch brambor dost,“ řekne a vstane. Její žabky – jediné boty, které jsem jí obstaral – na zemi zapleskají, když ke mně přijde. „Teď musíme vzít česnek, rozdrtit ho s koprem, solí a pepřem, a pak to všechno hodit na pánev. Máš olej, že?“

„Olej, mám.“ Popadnu láhev olivového oleje ze skříně vlevo. „Mám ho nalít přes brambory?“

Opře se bokem o kuchyňskou linku. „Děláš si ze mě srandu, že ano?“ Zamračím se při tom posměšku. Vybuchne smíchy. „Lucasi, vážně. Už jsi někdy v životě něco smažil?“

„Nic, co by se pak dalo jíst,“ přiznám nerad. „Zkoušel jsem to jednou nebo dvakrát, ale pak jsem to vzdal.“

„Dobře.“ Yulia se donutí přestat smát dost dlouho na to, aby mi vysvětlila, „Naleješ olej na pánev. Ne, ne tolik-“ popadne láhev ještě dřív, než stihnu nalít čtvrtinu jejího obsahu. Se smíchem vezme papírovou utěrku a namočí ji do oleje, aby přebytek dala pryč. „Nebudeme je fritovat,“ vysvětlí, když může zase mluvit.

„Fajn,“ řeknu a sleduju ji, jak nabere brambory a česnek, a hodí všechno na pánev. Její pohyby jsou rychlé a jisté, její hubené ruce se pohybují ladně. Nelhala, když říkala, že ví, co dělá.

„Kéž bych měla čerstvý kopr,“ řekne a popadne jednu dózu s kořením. „Ale sušený bude taky stačit. Příště, pokud ti to jídlo bude chutnat, myslíš, že bys mohl sehnat čerstvé bylinky?“

„Jistě.“ Čerstvé bylinky, udělám si další poznámku. „Můžu sehnat cokoliv.“

„Bezva. Teď, pokud ti to nevadí, okořením to sama. Brambory nebudou dobré, když na ně vysypeš všechnu sůl.“ Vypadá, že se začne zase smát.

„Posluž si.“ Řeknu a schovám nůž od brambor za záda. „Tenhle nepořádek je celý tvůj.“ A pak půl hodiny sleduju Yulii, jak běhá po kuchyni a tiše si brouká. Koření a smažené brambory, žebírka v nějaké marinádě, a salát. Prakticky vibruje nadšením a poprvé si uvědomím, jak málo o téhle její stránce vím – jak uzavřená většinou v mé přítomnosti je. Nepřekvapuje mě to, samozřejmě. I když jsem jí neublížil, je pořád moje vězenkyně a vím, že mi pořád nevěří. Nehledě na to, jak moc na ni tlačím při výslechu, vždycky změní téma nebo odmítne odpovědět. Štve mě to, ale nutím se zůstat trpělivý. Doufám, že až si Yulia uvědomí, že jí vážně nechci ublížit, uvidí tu naději a vyzradí jména lidí, kteří jí posrali život. Prozatím ji můžu jen udržovat v určitém pohodlí – svázanou – dokud nepřijde sledovací zařízení, které jsem objednal.

„Hotovo,“ řekne, když zapípá alarm. Usměje se, ohne se, aby vyndala žebírka z trouby, a při pohledu na její zadek v šortkách mi ztvrdne penis. Kdyby ty žebírka nevoněly tak skvěle, vzal bych si Yulii přímo teď a tady. Takhle se ale musím několikrát zhluboka nadechnout, zatímco nosí mísy na stůl. Je to směšné. Vždycky jsem měl silnou chuť na sex, ale s Yulií jsem jako teenager, který sleduje poprvé porno. Chci s ní spát neustále a nezáleží na tom, kolikrát si ji vezmu, má touha se nemenší. Pokud něco, tak jen roste. Zabere to několik nádechů, než erekci potlačím natolik, že jí můžu pomoct prostřít stůl. To už Yulia dává salát do mísy a postaví pánev s bramborami doprostřed stolu na utěrku. Hádám, že je to proto, aby teplo nepropálilo stůl – chytré řešení, které služebné mých rodičů také používaly.

„Yulie, to je úžasné,“ řeknu, když během minuty spořádám půlku talíře. „Nejlepší jídlo, které jsem za dlouhou dobu jedl.“

Zvesela se na mě podívá a podá si žebírko. „Jsem ráda, že ti chutná.“

„Chutná? Je to výborné.“ Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem jedl tak výborné jídlo. Výrazné brambory jsou k žebírkám a zelenému salátu perfektní. „Kdybych to mohl jíst třikrát denně, tak klidně.“

Yuliin úsměv se rozšíří. „Dobře. Přemýšlela jsem, že bych udělala i dezert, ale pak jsem si řekla, že nás tohle zasytí. Takže máme jen hrozny namísto dezertu.“

„Jak řekneš,“ zamumlám s plnou pusou. „Všechno je to výborné.“ Zasměje se a ponoří se do svého jídla. Jíme v tichosti, a když je skoro všechno snězené, vyhodím zbytky a umyju nádobí. Udělám to automaticky, bez přemýšlení, a až si sednu a pustím se do hroznů, uvědomím si, jaké je to být spokojený.

Ne, víc než spokojený. Jsem zatraceně šťastný.

Mezi sousty se Yulia usmívá a já se těším, až ji vezmu do postele, abych si dokonale užil dnešní večer. A vlastně to není jen dnešek, uvědomím si, když se natáhnu po dalším hroznu. Celý týden, kdy jsem se rozhodl si Yulii nechat, byl ten nejšťastnější, co si pamatuju.

„Tak, Lucasi,“ řekne Yulia předtím, než si můžu ten pocit vychutnat, „něco mi pověz…“ Usměje se. „Jak ses dostal takhle daleko v životě bez umění oškrábat brambory?“

Kulička hroznu mi zaskočí v krku, jak mě její otázka překvapí. „Řekl bych, že jsem byl rozmazlován,“ řeknu, když konečně polknu. „Měli jsme služebnou, takže mí rodiče nemuseli nic dělat a mě do ničeho nenutili. Později, když jsem byl u námořnictva, jsme jedli všechno, co nám přichystali, a poté…“ pokrčím rameny, když si vzpomenu na ty těžké časy, které jsem trávil v džungli s pár muži, kteří také utíkali. „Řekl bych, že v té době jsem viděl jídlo jen jako obživu. Dokud jsem neměl hlad, nepřemýšlel jsem nad ním.“

„Chápu.“ Zamyšleně se na mě dívá. „Proč jsi odešel z domu? Není to velká změna, opustit rodinu se služebnou a přidat se k námořnictvu?“

„Asi jo.“ Rodiče si jistě mysleli, že jsem se zbláznil. „V té době se to ale zdálo jako správná věc.“

„Proč?“ Yulia vypadá docela zmateně. „V Americe nemáte brannou povinnost. Cítil jsi, že musíš bránit svou zemi?“

Zasměju se. „Něco takového.“ Nemám v plánu ji povídat o gaunerovi, kterého jsem zabil v metru v Brooklynu nebo o pocitu, když jsem měl ruce celé od krve. Už tak se mě bojí; nemusí vědět, že jsem se stal vrahem už v sedmnácti.

„To je obdivuhodné,“ řekne a slyším v jejím hlase skepticismus. „Velmi obětavé.“

„Jo, no, někdo to dělat musí.“ Kousnu do dalšího hroznového vína a nechám stékat studenou, sladkou šťávu dolů krkem. Chci, aby toho tématu nechala, tak dodám. „Podobně jako být špionem.“

Jak čekám, zmlkne, v obličeji se jí objeví obranný výraz, který má vždycky, když se přiblížím k tomuto tématu. „Dal by sis čaj?“ zeptá se a stoupne si. „Viděla jsem Earl Gray v jedné tašce.“

Opřu se do židle a pozoruju ji. „Jasně.“ Můžu spočítat na jedné ruce, kolikrát jsem pil čaj, ale vzal jsem ho proto, že jsem ji viděl v Moskvě, kde jsme se poprvé potkali, jak ho pije. „Šálek bych si dal.“

Dá vařit trochu vody a připraví dva šálky, její pohyby jsou stejně ladné jako vždy. Připomíná mi tanečnici. „Dělala jsi balet?“ zeptám se, když mě ta myšlenka napadne. „Nebo je to jen představa o holkách z východní Evropy?“

Yulia se ke mně otočí, v každé ruce drží hrnek. „Je to stereotyp,“ řekne a její výraz poklesne. „Ačkoliv v mém případě je to pravda. Rodiče mě nutili chodit na balet od mých čtyř. Mysleli si, že mi to pomůže překonat stydlivost.“

„Byla jsi jako dítě stydlivá?“

„Hodně.“ Přejde zpátky ke stolu. „Nebyla jsem roztomilé dítě – do něho jsem měla daleko. Ostatní děti se mi často vysmívaly.“

„Vážně? Neumím si tě představit jinak, než krásnou.“ Vezmu si od Yulie hrnek, který mi podá. „Jak ses dostala od neroztomilého dítěte k nejhezčí ženě, kterou jsem kdy viděl?“

Do jejích tváří se nahrne červená barva. „Nejsem zrovna Trojská Helena.“ Posadí se a obejme svůj hrnek. „Máma byla velmi krásná, takže bych řekla, že jsem to měla v genech. Jen se projevily později, někdy v pubertě. A rovnátka taky pomohly.“ Zeširoka se na mě usměje a ukáže dokonale rovné bílé zuby.

„Jo, to se vsadím,“ poznamenám sarkasticky. „Od ošklivky po krásku, prostě jen tak.“ Pokrčí rameny a znovu se začervená, a já najednou dostanu představu jejího stydlivého já, jako dítěte. „Vsadím se, že jsi byla roztomilá,“ prohlížím si ji. „Ty blond vlasy a velké modré oči. Jen sis to neuvědomovala. Proto tě vzali ze sirotčince, že? Protože v tobě viděli potenciál.“

Yulia ztuhne a já pochopím, že jsem se opět dostal blízko zakázanému tématu. Moje nálada pohasne, když si uvědomím, že je to tak už několik dní, co jsem neudělal žádný pokrok. Může se na mě usmívat, vařit mi a nechat mě, abych ji šoustal, ale pořád mi ani trochu nevěří. „Yulie.“ Odsunu čaj na stranu. „Víš, že tohle nemůžu dělat donekonečna, že ano? Jednoho dne budeš muset promluvit.“ Podívá se dolů na hrnek, její řeč těla na mě křičí, ať hodím zpátečku. „Yulie.“ Nemám daleko od toho vybuchnout, vstanu a přejdu k ní, abych ji postavil na nohy. Držím ji za ruce a dívám se jí do vzdorovitých očí. „Co jsou zač?“ Zůstane zticha, dlouhé řasy jí padnou dolů, jako by přemýšlela. „Proč mi o nich nechceš nic říct?“ Neodpoví, oči jí směřují někam za můj krk. Silněji ji sevřu a ona sebou cukne. Uvědomím si, že jí nevědomky ubližuju a donutím se ruce odtáhnout. Začínám být nasraný, což není dobré. Fakt, že nejsem ochotný ji mučit, znamená, že musím získat její důvěru, abych odpovědi dostal, a tohle není správná cesta.

Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil, zvednu ruku a strčím jí vlasy za ucho, opatrně a něžně. „Yulie.“ Pohladím ji po tváři. „Zlato, nezaslouží si tvou loajálnost. Zničili tvůj život. Co udělali, bylo špatné, copak to nevidíš? Řekl jsem ti, že tě ochráním – před nimi a před kýmkoliv dalším, kdo by ti chtěl ublížit. Nemusíš se bát o tom se mnou mluvit. Neobrátím se k tobě zády, jakmile mi tu informaci poskytneš – na to máš mé slovo.“

Zatřepe řasami, když ke mně vzhlédne. „A co uděláš, když ti to řeknu? Co se jim stane?“

Potlačím svůj potěšený úsměv. Tohle je zatím nejblíž, co se dostala. „Postaráme se o ně.“

„Tak, jako jste se postarali o Al-Quadar?“ Oči se jí rozšíří zvědavostí a nadějí. „Vyhladili byste je?“

„Ano, byla bys před nimi v bezpečí. Až bychom s nimi skončili, nikdo spojený s tou organizací by ti neublížil.“ Mám v úmyslu to říct jako ujištění, jako příslib lepších časů, ale když promluvím, barva z její tváře zmizí. O krok ustoupí, řasy jí opět zakryjí oči a mnou projede náhlé podezření. „Yulie.“ Chytím ji za ruku, když se ode mě odvrátí. Otočím ji, aby se mi dívala do očí. Její tvář je bledá. „Chráníš je? Chráníš tam někoho?“ Nic neřekne, ale v její tváři vidím napětí, strach, který se snaží schovat. Tohle není loajalita k zaměstnavateli, ale obavy ze spolupracovníků. Má strach – jako někdo, kdo má strach o svého blízkého.

Ztuhnu, pustím ji a ustoupím. Nevím, proč mě tahle možnost nikdy nenapadla. Byl jsem tak posedlý myšlenkou, že jí posrali život, že jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, že by Yulia mohla mít na Ukrajině někoho blízkého.

I kdyby to byl milenec, který do agentury nepatří.

Zbytek večera funguju na autopilota. Esguerra a já máme další pozdní telefon do Asie, takže Yulii svážu ve své kanceláři a nechám si ji číst, zatímco se starám o byznys. Je kolem mě neobvykle ostražitá, sleduje mě, jako bych ji každý moment měl napadnout, a její strach jen přidává mému bublajícímu vzteku. Musím se ovládat, abych jí podal knihu a odešel z pokoje, aniž bych ji popadl za ruce a nevymáhal odpovědi. Abych na ni nepoužil násilí, které nechci a nepoužiju.

Když poslouchám dohadování se našich Malajsijských dodavatelů o kvalitě poslední dodávky plastických trhavin, snažím se nemyslet na svou vězenkyni, ale nejde to. Teď, když už mám tu myšlenku v hlavě, nemůžu ji dostat pryč. Milenec. Muž, na kterém Yulii záleží a chce ho chránit. Čím víc nad tím přemýšlím, tím větší násilnické sklony mám. Co je zač? Další člověk z agentury? Někdo, koho potkala během tréninku? Je to možné. Mohla být mladá, když ho potkala, ale holky v takovém věku se zamilovávají pořád. Mohl to být další nováček, někdo, s kým si byla blízká, protože měli stejnou zkušenost. Nebo to mohl být někdo starší – instruktor nebo už vyškolený agent. Kirill nemusel být jediný, kdo si všiml, jak se z káčátka stala labuť. Čím víc nad tím přemýšlím, tím pravděpodobnější se to zdá. Mohli se potkat během tréninku a jejich vztah mohl pokračovat i poté. Jen proto, že Yuliina práce znamenala spát s muži, neznamená, že nemohla mít skutečný vztah. A i kdyby měla, jiný agent se zdá jako rozumná možnost. Někdo z její agentury, kdo chápe její profesi, odpustí ji cokoliv, co musí udělat. Přijme fakt, že musí šukat s jinýma, zatímco je zamilovaná do něj.

Tužka, s kterou si celou dobu hovoru hraju, mi v rukách křupne, vydá nečekaně hlasitý zvuk v pauze mezi hovorem. Esguerra zvedne obočí, střelí po mně pohledem a já se přinutím povolit stisk z rozpůlené tužky.

Nemůžu se tomu vzteku poddat. Nemůžu si dovolit ztratit kontrolu. Musím přijít na novou strategii, nějakou, která nevyžaduje plnou důvěru. Jestli mám o jejím milenci pravdu, nikdy mi nedá odpovědi, které hledám.

Chrání tu agenturu proto, že on je její součástí.

Yulia si pořád čte, když vejdu do své kanceláře, její blond vlasy jí padají na stránky thrilleru od Michaela Crichtona. Knihu má položenou v klíně – jediná pozice, kterou jí provazy dovolí. Při zvuku otevření dveří vzhlédne, tvář má plnou obav. Čeká, že ji budu tlačit do odpovědi, a její strach je jen olejem do ohně mého vzteku. Svou vězenkyni ale musím zklamat. „Proč je chráníš?“ Přejdu pokoj a zastavím se přímo před ní. Hlas mám chladný, ačkoliv vztek proudící mi v žilách je zcela spalující. „Co ti udělají?“

Yulia pohlédne na zem. „Nevím, o čem to mluvíš.“

„Nelži mi.“ Kleknu si před ni, abychom měli oči ve stejné výšce. Natáhnu ruku, chytím ji za bradu a donutím ji se na mě podívat. „Nechceš, abychom šli po tvé agentuře. Proč?“ Je zticha, ale dívá se mi zpříma do očí. „Je tam někdo, koho chráníš?“

Oči se jí lehce rozšíří a já v nich zahlédnu paniku. „Ne, samozřejmě, že ne,“ vykřikne prudce.

Lže. Vím, že ano, ale hraju s ní. „Proč teda se mnou nechceš mluvit?“

„Protože si nezaslouží tvou pomstu.“ Slova z ní vypadnou rychle a zoufale. „Dělají jen svou práci, chrání svou zemi.“

„Takže je to všechno o patriotismu? Proto mi to nechceš říct?“

„Jistě.“ Na krku jí začne viditelně pulzovat žíla. „Proč jinak bych tohle dělala?“

„Možná proto, že tě vzali, když jsi byla ještě zasrané dítě.“ Sevřu ji silněji bradu. „Protože jediná možnost, kterou ti dali, byla stát se jejich šlapkou nebo shnít v sirotčinci.“

Yulia sebou při těch slovech trhne, oči se jí zalijí slzami a já přestanu, zároveň ale bojuju s návalem vzteku. Uvědomím si, že jí zarývám prsty do kůže. Uvolním sevření a položím si ji do klína, kde ji okamžitě sevřu v pěst. Yulia se okamžitě odtáhne, jak si myslí, že ji uhodím.

S úsilím uvolním ruku. „Yulie.“ Donutím se kontrolovat hlas. „Jsou to zasraná monstra. Nechápu, že to nevidíš.“

Zavře oči a po tváři jí steče slza. „Není to tak jednoduché,“ zašeptá, otevře oči a znovu se na mě podívá. „Nechápeš to, Lucasi.“

„Ne?“ Neschopen odolat, zvednu ruku a otřu jí slzu z tváře. Můj dotek je něžný, část vzteku kvůli jejím slzám ustupuje. „Tak mi to vysvětli, krásko. Donuť mě to pochopit.“

„Nemůžu.“ Objeví se další slzy, znemožní mou práci. „Omlouvám se, ale nemůžu.“

„Nemůžeš nebo nechceš?“ Existuje jen jeden důvod, nad kterým přemýšlím, proč nemluví. Mé podezření bylo správné. Yulia tam má někoho, koho chrání – někoho, o kom mi nechce říct, protože ví, co by se stalo, kdybych se o jeho existenci dozvěděl.

Protože ví, že by zemřel mou rukou.

Neodpoví na mou otázku, ale místo toho tiše řekne. „Můžu jít, prosím, na záchod? Opravdu musím jít.“

Zírám na ni, můj vztek se prohloubí. Za méně než pět dní odjíždím do Chicaga a pořád jsem nedostal žádnou použitelnou odpověď. Nemám šanci žádnou dostat, dokud ho miluje.

Když se podívám na její ubrečený obličej, dostanu nápad. Takový, který jsem předtím zavrhl jako krutý. Teď ale, když mě tahle informace ještě víc rozzuřuje, nevidím jinou cestu. Nemůžu držet Yulii zamčenou ve svém domě napořád; v určitém momentu ji budu muset dát víc volnosti, a když to udělám, musím si být jistý, že není možnost kam utéct a schovat se.

Musím se ujistit, že se k němu nevrátí.

Sáhnu do kapsy, vytáhnu vystřelovací nůž a přeříznu lana, zatímco mě sleduje, bledá a vyděšená. Nasadím svou tvrdou, chladnou masku, chytím ji za hubenou ruku a postavím ji na nohy. „Jdeme,“ řeknu hlasem chladným jako led.

Když ji vedu chodbou, mé rozhodnutí je pevné. Je čas přestat jednat v rukavičkách. Tak či tak, Yulia dnes v noci promluví.