TLOM - 22. kapitola

Překlad: Liv

GEORGIA

MYSLÍM, ŽE JSEM VIDĚLA MOSESE odjet v bílé dodávce Lisy Kendrickové. Projel kolem našeho domu s odvrácenou hlavou, jako by doufal, že ho neuvidím. Právě jsem se vrátila z pošty a vystupovala z mého malého Fordu, když projela dodávka. Potom, co Eli umřel, už jsem Myrtle nikdy nejela. Můj táta jí prodal známému ve Fountain Green, takže už jsem jí nemusela nikdy vidět. Možná to bylo přehnané. Ale jak můj táta laskavě podotkl, abych se začala léčit, musím vybojovat pár bitev, ale tahle to nebyla. Prostě prodej ten náklaďák, Georgio. Takže jsem ho prodala.

Sledovala jsem dodávku, která zabočila za roh a zamířila k dálnici. Na sever do Nephi. Což mohlo znamenat cokoliv, ale vzhledem k tomu, že tam jel včera Tag Mosesovým autem, měla jsem docela jasnou představu, že tam jede i Moses. Ale v Lisině dodávce?

Zabouchla jsem dveře, zamířila do domu Mosese a bylo mi jedno, jestli se chovám jako zvědavá sousedka. Chtěla jsem zpátky fotoalbum a teď aspoň nebudu muset čelit Mosesovi. Zeptal se mě na Eliho pyžamo… pyžamo s Batmanem. Na chvíli jsem si myslela, že mi chce ublížit. Ale nemohl vědět, že v tom pyžamu Eli umřel. Nemohl to vědět. Ale otřáslo to mnou a potom už jsem dlouho nevydržela. Uvažovala jsem, jestli Moses dál otáčel stránky, když jsem odešla.

Přední dveře byly odemčené, a když jsem vstoupila, zavolala jsem nahoru po schodech.

„Haló?“ Myslím, že jsem slyšela, jak teče voda. „Haló?“

Voda se vypnula a zakřičel ženský hlas. „Minutku!“

„Liso? Jsi to ty?“

Lisa Kendricková vykoukla z rohu schodiště, utřela si ruce do hadry a její vlasy poletovaly divoce kolem její hlavy.

„O můj Bože! Georgio, vyděsila jsi mě!“ Ovívala si obličej mokrým hadrem. „Celý tenhle dům mi nahání husí kůži.“

„Půjčila jsi Mosesovi dodávku?“ zeptala jsem se, a ignorovala poznámku o domu. Všichni se přes to museli konečně dostat.

„Ano. Půjčila… měla jsem říct ne?“ Okamžitě se kousla do rtu. „Jeho kamarád má asi jeho auto. Potřeboval jen do Nephi a dal mi 500 dolarů. Ale máma mě zabije, pokud se té dodávce něco stane. Ale řekl, že bude hned zpátky! Neměla jsem mu jí půjčovat. Z něj mám taky husí kůži. Je rajcovní. Ale strašidelný. Jako Johny Depp v Pirátech? Naprosto rajcovní, ale až moc šílený.“ Blábolila a já jsem se začala nudit.

„Určitě je to v pořádku. Nenech se rušit. Stavila jsem se, jen abych si vzala něco, co jsem tady nechala včera večer.“ Lisa vytřeštila oči a já jsem věděla, že by se opravdu ráda dozvěděla, co jsem nechala ve strašidelném domě strašidelného, rajcovního chlapa, ale ovládla se a pomalu kráčela zpátky do koupelny.

„Nevadí mi, že tady budeš. Nelíbí se mi tady, když jsem sama,“ dodala. „Moje máma nechtěla, abych tu práci vzala. Ale potom, co jsem jí řekla, kolik platí, vzdala to. Ale mám jí volat každou půl hodinu. Co když se tady zastaví a dodávka tady nebude?“ Lisin hlas poplašně stoupal. „Budu mít takový problém.“

„Jsem si jistá, že to bude v pohodě,“ zopakovala jsem a zamávala, když jsem obešla schody. Udivovalo mě, že lidi pořád mluví o MosesoviWrightovi. Bylo jasné, že Lisina máma se svou dcerou nesdílela skutečnost, že jsme spolu byli zapletení. O mně kolovaly drby, když se narodil Eli. Lidé rychle šířili své závěry, které se týkaly původu mého dítěte. Ale možná proto, že jsem o tom nemluvila, nechala hlavu dole a žila dál, se lidé nakonec ptát přestali a už na Eliho nezírali, když jsme byli venky. Bláhově jsem si myslela, že už o Mosesovi nebudu muset mluvit. Ale když byli Elimu tři a chodil do školky, najednou měl vlastní otázky. A můj syn byl stejně tvrdohlavý, jako já.

„Je děda můj táta?“ zeptal se Eli, naložil si na lžíci makaróny se sýrem a snažil se jí dostat do úst dřív, než mu z ní spadly nudle. Mou pomoc omítl a zatím to vypadá, že bude hladovět.

„Ně. Děda je můj táta. A tvůj děda.“

„Tak kdo je můj táta?“ A tady to je, ta otázka, která předtím nikdy nepřišla. Za tři roky ani jednou. A teď visela ve vzduchu a čekala, až jí zodpovím. A mohla jsem držet hlavu skloněnou nebo držet jazyk za zuby, ale stejně nezmizí.

Klidně jsem zavřela ledničku a nalila Elimu sklenici mléka, pomaličku, abych zdržovala.

„Mamko! Kdo je můj táta?“ Eli to vzdal se lžičkou a nabral si nudle do hrsti. Mačkal je, po stranách jeho malé pěstičky kapaly nudle, ale pořád do pusy nedostal ani sousto.

„Tvůj táta je Moses,“ odpověděla jsem nakonec.

„MO-SES!“ Eli se zasmál, a řekl každou slabiku s důrazem. „To je srandovní jméno. Kde je MO-SES?“

„Nevím, kde je.“

Eli se přestal smát. „Jak to? Ztratil se?“

„Ano. Ztratil.“ A ta skutečnost mě pořád bolela u srdce.

Eli byl na pár vteřin ticho, znovu si naplnil ruce těstovinami. Myslela jsem, že už o tuhle diskuzi ztratil zájem. Sledovala jsem, jak se mu konečně podařilo dostat pár oranžových nudlí do pusy. Usmál se, spokojený sám se sebou, šťastně žvýkal a než znovu promluvil, hlasitě polkl.

„Možná ho najdu. Možná najdu MO-SESE. Jsem dobrý hledač.“

Přivedl mě zpátky, řekl Moses. Možná ho Eli nakonec opravdu našel. Ta myšlenka mě donutila klopýtnout, když jsem šla do kuchyně, abych vzala fotoalbum z pultu. Na vteřinu jsem počkala a přemýšlela, jestli bych mu tady měla něco nechat. Věděla jsem, že mám duplikáty pár fotek, nebo podobné snímky, se kterými jsem se mohla rozloučit. Ale nechtělo se mi ničit svou knihu. A nechtěla jsem nechat fotky na pultu, aby je viděla Lisa nebo Tag. To jsem nechtěla. A potom jsem věděla, co udělám. Vyrobím fotoalbum i pro Mosese. Udělám kopie snímků a napíšu k nim popis a data, takže bude mít detaily, které chtěl.

Když jsem se rozhodla, sebrala jsem knihu do náručí a obrátila se zpátky ke dveřím. Když jsem to udělal, moje oči přejely po zdech v rodinném pokoji a můj pohled něco zachytilo. Uprostřed zadní stěny se odloupávala barva. Ne jen trochu. Byl to kruh o velikosti dlaně a odhalovala tmavou barvu, pod nově natřenou bílou.

Přistoupila jsem k tomu místu a zvedla ruku, abych se pokusila to uhladit, zatímco jsem přemýšlela, co se stalo. Připomínalo mi to ten den, kdy se mám snažila přemalovat kuchyň, když mi bylo deset. Původní barva tam bylo od sedmdesátých let, a když se jí máma snažila přebarvit bledě modrou, stalo se přesně tohle. Udělaly se bublinky a popraskalo to. Bylo to kvůli olejové a vodní bázi, ale jako dítě mě to nezajímalo. Jen jsem si užívala odlupování nátěru ze zdi, když si moje máma stěžovala na všechen ten ztracený čas. Nakonec museli stěny oškrábat a dokonce na ně dát písek, aby byly rovnoměrné.

Zatahala jsem za jeden okraj, neschopná se tomu bránit a další kousek zůstal v mé ruce.

Byla tam tvář.

Ten kousek, který jsem sundala, odhalil oko, kousek nosu a polovinu usmívající se tváře. Oloupala jsem další kousek a odhalila celý obličej. Pamatuju si tenhle obrázek. Už jsem ho jednou viděla. Viděla jsem ho toho strašného rána. Potom jsem se do tohoto domu nikdy nevrátila. Až do včerejška. A včera byla ta zeď dokonalá. Nedotčená.

Nebyla to Molly. Nevěděla jsem, proč se mi tak ulevilo.

Lidi mluvili, zvlášť když se zjistilo, že se Molly Taggartová našla u podjezdu. Říkali, že do toho byl zapletený Moses. Spekulovali, že za to může gang a zrovna Moses sebou přinesl takové násilí. Držela jsem hlavu dole. Zůstala jsem zticha. A snažila se nevěřit tomu, co říkali. Snažila jsem se soustředit na život ve mně a dny přede mnou. Ale v koutku duše jsem pořád měla dveře otevřené a čekala, až se vrátí.

Včera byla ta zeď dokonalá. Nedotčená. Ale teď byl v moři bílé barvy obličej. Odvrátila jsem se, zvedla fotoalbum a vyšla z domu.

**

MOSES

TA MLADÁ DÍVKA NA UKLÍZENÍ seděla na schodech před domem, když jsem se konečně vrátil do Levan s Tagem, který jel za mnou v mém autě. Můj truck naštěstí nebyl odtažen a Tag byl propuštěn díky hotovosti a podpisu. Když jsem vystoupil z její dodávky, vstala a spěchala ke mně po chodníku.

„Můžu už jít, pane Wrighte? Jsem hotová.“

Přikývl jsem, sáhl do kapsy pro svou peněženku a dal jí do roztřesených rukou sedm stodolarových bankovek. S kývnutím a pevným sevřením jejího výdělku a kbelíku Lisa Kendricková uháněla k dodávce, jako by za ní bylo stádo psů. Skočila dovnitř a nastartovala, zatímco jsme se s Tagem dívali za ní, trochu překvapení jejím splašeným chováním. Stáhla okénko o několik centimetrů a rychle vychrlila slova.

„Jmenuje se Sylvie. Sylvie Kendricková. Moje sestřenice. Hlídala mě, když jsem byla malá. Bydlela v Gunnison. Zmizela před osmi lety,“ řekla Lisa Kendricková. „Je to už dlouho. A mně bylo jen devět… ale jsem si docela jistá, že je to ona.“

Neměl jsem tušení, o čem to mluví, a když jsem otevřel pusu, abych se zeptal, couvla z mé příjezdové cesty, jako by už nemohla déle čekat.

**

MOSES

„BUDEME TO ASI MUSET OŠKRÁBAT.“

Tag a já jsme stáli před tváří, která vykoukla z bílé zdi a včera tam ještě nebyla. Podle toho, co řekla Lisa Kendricková jsem hádal, že ten obličej patřil Sylvii Kendrickové.

„Něco na tomhle domě je prostě divné, Mosesi.“

„Není to tím domem, Tagu. Je to mnou.“

Tag po mě střelil pohledem a potřásl hlavou.

„To, že vidíš věci, které ostatní ne, z tebe nedělá problém, Mo. Jenom to znamená méně tajemství. A to může být nebezpečné.“

Šel jsem ke stěně a přitiskl dlaň na ten obličej, stejně jako ta dívka včera večer. Dotkla se stěny, požadovala, abych jí viděl.

„Myslím, že odtud musíme vypadnout, Mosesi. Musíme to oškrábat, hodit na to další nátěr a potom jít. Mám z toho špatný pocit,“ trval na svém Tag.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě nemůžu odejít, Tagu.“ Odvrátil jsem pohled od zdi a postavil se čelem ke svému příteli.

„Včera jsi chtěl odejít. Byl jsi sbalený, připravený na cestu,“ argumentoval Tag.

„Ta dívka jí znala. Lisa, ta dívka, která tady uklízela. Viděla tenhle obličej a poznala jí. A to jí vyděsilo. Říkala, že je to její sestřenice. Ale zmizela před osmi lety. Jak to souvisí se mnou? O co jde? Jsem si jistý, že jsem jí viděl včera v noci proto, že měla něco společného s Lisou. Takhle to funguje.“

„Ale namaloval jsi jí už předtím,“ namítl Tag.

„A namaloval jsem Molly, než jsem poznal tebe,“ odpověděl jsem a moje oči se vrátily ke zdi.

Tag čekal, až řeknu víc a když jsem to neudělal, povzdechl si. „Molly a to děvče,“ ukázal na zeď, „ a teď další. Tři mrtvé holky za deset let, to není tak nevšední. Dokonce ani v Utahu. A vím, že to s tebou nemá nic společného. Ty jsi prostě zmrd, který má tu smůlu, že vidí mrtvé lidi. Ale lidi už se dávno rozhodli, že je to tvoje vina. Slyšel jsem včera ty lidi a ty jsi viděl tu holku, která odtud odjela, jako bys byl Jack Rozparovač. Takové hovna v životě nepotřebuješ, Mo. Nezasloužíš si to a rozhodně to nepotřebuješ,“ zapakoval.

„Ale potřebuju Georgiu.“ Tak. Řekl jsem to. Věděl jsem to od té chvíle, co se ukázala s fotoalbem přitisklým k hrudi. Otevřela dveře a nabídla mír.

Tag by nemohl vypadat překvapeněji, ani kdybych ho praštil. Taky jsem si připadal, jako by mi někdo vzal vítr z plachet a zalapal jsem po dechu.

„Tak to vypadá, že jsi z toho kopance čárkované postavy opravdu dostal rozum.“ Tag hvízdl. „O sedm let později.“

„Tentokrát nemůžu utéct, Tagu. Musím to pochopit. Ať už to znamená cokoliv. Možná se nakonec smířím s kostlivci v mé skříni. Smířím se s Georgií. Poznám svého syna tím jediným způsobem, který mi zbyl.“ Nemohl jsem na Eliho, aniž bych měl pocit, že stojím v lijáku. Ale voda byla vždycky můj přítel a rozhodl jsem se, že je čas na déšť.

„Já nemůžu zůstat, Mo. Rád bych zůstal, ale pokud bych tady byl moc dlouho, stalo by se ze mě břímě. Něco na tomhle městě mi nedělá dobře.“

„Rozumím. Nečekám, že zůstaneš. Já tady ještě chvíli pobudu. Tenhle dům potřebuje víc než barvu a nový koberec. Už je prázdný moc dlouho. Koupelna je zastaralá, hodila by se nová střecha a dvorek vypadá jak hovno. Tak to opravím. A pak ho dám Georgii. Těhotenské výdaje, čtyři roky výživného, náklady na pohřeb, bolest a utrpení. Do prdele, ani ten dům pravděpodobně nestačí.“

„Salt Lake je dvě hodiny cesty, s mým stylem řízení ještě méně. Pokud mě budeš potřebovat, tak zavoláš, jo?“

Přikývl jsem.

„Znám tě, Mo. Nezavoláš.“ Tag si prohrábl rukou vlasy a povzdychl si.

„Zavolám,“ slíbil jsem, ale v mém srdci jsem věděl, že má Tag pravděpodobně pravdu. Bylo těžké někoho potřebovat.

„Chceš mojí radu?“ zeptal se Tag.

„Ne,“ odpověděl jsem. Jen protočil oči.

„Dobře. Tak tady je. Nezpomaluj, Mo. Nezjednodušuj to. Buď tvrdý a neústupný. Ženy jako je Georgia, jsou zvyklé držet otěže. Ale ty jsi jí zlomil, Mo. A potom jsi ji opustil. Vím, že jsi měl vlastní důvody. Víš, že to chápu. Ale ona už ti nedovolí, abys jí zlomil podruhé. Takže si jí musíš vzít. Nečekej, až tě požádá. Páč to se nestane.“

„Nemluvíme o koni, Tagu.“

„Jasně že ne. To je její jazyk, Mo. Tak se ho radši nauč.“