BM - 16. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

16/ Yulia

Jak plánuju svůj útěk, přicházím na to, že čelím třem velkým překážkám: když není Lucas v blízkosti, tak jsem svázaná, vojenské zabezpečení areálu a sám Lucas. Jakákoliv z těchto překážek by mi sama nedělala problémy, ale když jsou tu všechny tři dohromady, tak se zdá útěk skoro nemožný. Na druhou stranu by to těžké být nemuselo. Když je Lucas doma, nejsem svázaná, nechává mě jíst u stolu a dokonce mě nechá cvičit a protahovat se, abych zůstala fit. Každopádně na mě během toho pozorně dohlíží a já vím, že fyzicky nad ním nemám šanci. Vždyť i když jsem sebrala tenkrát nůž, tak mě ho zbavil ještě předtím, než jsem mu mohla nějak vážněji ublížit. Zbraň by byla něco jiného, ale v domě jsem nezahlédla nic, kromě kuchyňského nože. Vím, že má Lucas zbraně – první den jsem ho viděla s puškou – ale musí je nechávat v autě nebo někde mimo dům.

Stejně bych ale raději utekla, když nebude poblíž. Nakonec zkouším pokaždé, když mě Lucas sváže, jestli není provaz někde volnější, a pokaždé zjistím, že ne. Sváže mě vždycky tak, aby mě udržel na místě, ale zároveň mě to neškrtilo. Nechci zanechávat známky na kůži, takže necukám tím provazem příliš silně. I kdybych se nějakým způsobem osvobodila, pořád se musím nějak dostat kolem strážných věží a džungli hlídanou Esguerrovými ozbrojenými muži a špičkovými drony–v případě, že by mě do té doby Lucas nechytil.

Jediná moje šance je, že bude můj věznitel daleko a budu znát rozvrh hlídek.

Snažím se od Lucase vyzvídat v době, kdy leží v posteli, uvolněný a uspokojený po dlouhém sexu.

„Jak jsi přišel k téhle?“ zeptám se, když mu přejíždím prsty přes modřinu na hrudním koši. „Areál nebyl napaden, že ne?“ Mé obavy jsou jen zčásti falešné; představa, že někdo Lucasovi ublíží, mě trápí. Vypadá nezranitelně, každý centimetr jeho těla je obalen tvrdými svaly, ale vím, že ty ho před bombou nebo střelou nezachrání. V jeho práci je průměrná délka života kratší než průměrná – fakt, ze kterého se mi dělá strachy špatně, když nad tím příliš přemýšlím.

„Ne, areál by nikdo nenapadl,“ odpoví a lehce se usměje. „Mám ji z tréninku, to je vše.“

„Chápu,“ řeknu a políbím ho na tu modřinu v náhlém, nevysvětlitelném popudu, a pak se mu opět podívám do očí. „Proč by ho nemohl nikdo napadnout? Nemá tvůj šéf hodně nepřátel?“

„Oh, to má.“ Lucasovi oči potemní, když mi vjede rukou do vlasů, a přitáhne si ji na břicho. „Ale byla by to sebevražda sem přijít. Máme špičkové zabezpečení. A teď-“ natlačí mi hlavu k jeho klínu, „chci špičkové něco jiného.“

Skryju zklamání a sevřu rty kolem jeho penisu, nasaju silně, jak to má rád. Lucas je příliš chytrý na to, aby mi prozradil všechny detaily o zabezpečení, které potřebuju – což znamená, že musím vymyslet něco jiného.

Jak se dny vlečou bez toho, abych se dostala někam dál v mém plánu útěku, utěšuju se vědomím, že využívám čas k uzdravení se z ruského vězení a obnovuju svou sílu. Mezi celodenním sezením a jezením každého jídla – ať už je jakékoliv – které přede mě Lucas postaví, pomalu přibírám a mé tělo znovu začíná mít křivky, které jsem měla před několikatýdenním hladověním.

Když jsem v Lucasově domě už devět dní, není ze mě už kostra – a zoufale bych snědla něco jiného, než sendviče a cereálie s mlékem.

„Víš, vážně bys mě měl nechat něco uvařit,“ řeknu po té, co máme k obědu další sendvič. „Můžu udělat omeletu, polévku, kuře, jehně, bramborovou kaši, salát, rýži, dezert – cokoliv si přeješ, vážně. Pokud mi nevěříš s noži, můžeš mi pomoct s krájením. Já jen přidám koření a další věci. Byl bys naprosto v bezpečí – pokud tedy nemáš v kuchyni jed na krysy.“

Zasměje se, což mě přinutí si myslet, že mou nabídku zamítá, ale večer přinese několik tašek s jídlem, včetně několika druhů ovoce a zeleniny, dvě čerstvé ryby, několik kuřat, žebírek a celou sadu koření.

„Odkud si to všechno vzal?“ zeptám se a s údivem zírám na ten nákup. V těch taškách je dost jídla, aby to nakrmilo pět lidí – pokud tedy člověk ví, jak to připravit.

„Esguerra obstarává každý týden dodávky jídla, tak jsem něco vzal pro nás,“ odpoví. „Myslím, že je čas vyzkoušet tvé kuchařské umění.“

Nemůžu skrýt mé nadšení. „Svěříš mi vaření?“

„Svěřím ti na mě dohlížet.“ Zazubí se. „Ty budeš sedět tady“ – kývne směrem ke kuchyňské židli- „a já udělám přesně to, co řekneš. Budu následovat tvé příkazy a kdo ví? Třeba se něco naučím.“

„Dobře,“ souhlasím, jsem víc než nadšená z Lucasovy nabídky. „To by šlo. Začněme tím, že všechno uklidíš, a na večeři uděláme žebírka s česnekovými bramborami a salátem.“