TLOM - 21. kapitola

Překlad: Liv

Zdravím speciálně dámy, které čtou každou kapitolu a ještě na knihu nezanevřely. Mám skvělou zprávu! Slziček bylo dost a konečně se dočkáme pár kapitol, ve kterých nečeká žádné další tragické překvapení.
Ale pořád ještě nejsme na konci knihy, takže si užívejte tyhle relativně příjemné kapitoly, protože kdo ví, co nás ještě čeká. Ani já to nevím, snad jen zbytečně straším :D
A děkuji za komentáře :) 

MOSES

TA ŽENA NA UKLÍZENÍ -  ze které byla nakonec dívka na uklízení – mohla přijít až druhý den, i když jsem se jí snažil uplatit. Bylo jí sedmnáct a její přítel měl fotbalový zápas, který nemohla prošvihnout. Utrhl jsem si její jméno z letáčku, který visel na nástěnce v jediném místním obchodě, což je benzínová stanice sídlící na rozcestí staré klikaté silnice, která vedle buď na jih do Gunnisonu, anebo na západ do tuctu dalších malinkých skvrn na mapě, kterým už se beztak ani nedalo říkat města.

Hodili jsme si spacáky na nový koberec v očekávání, že strávíme svou první noc v domě – a taky poslední noc, pokud všechno půjde podle plánu. Tři předešlé noci jsme spali venku na trávě a bylo chladněji, než by se nám líbilo. Tag škádlivě poznamenal, že bychom mohli spát v Georgiině stáji, kde by nám bylo tepleji, ale věnoval jsem mu pohled, který mu okamžitě zavřel hubu. Řekl jsem Tagovi o ránu, co babička umřela. Věděl, že jsem tu noc spal s Georgií ve stáji. Věděl, že jsem potom přišel domů a našel babičku mrtvou na zemi v kuchyni. Ta noc ve stáji, byl poslední okamžik Předtím. To byla moje poslední chvíle s Georgií. Na spánku ve stáji nebylo nic k smíchu.

Stalo se to potom, co jsme snědli několik plechovek polévky a téměř celý bochník chleba, když zazvonil zvonek a ten zvuk, který se rozlehl celým prázdným domem, byl pro oba nepříjemný. Skoro jsem čekal, že venku najdu šerifa Dawsona a různé lidi města s vidlemi, ale na prahu stála Georgia, její tvář plná nerozhodnosti a na hrudi svírala velkou knihu.

„Myslela jsem… myslela…“ vykoktala a zastavila se. Potom se zhluboka nadechla a podívala se do mých očí. Každé slovo řekla rázně, aby si nedovolila znovu chybovat.

„Mám fotky Eliho. Myslela jsem, že bys je třeba rád viděl.“ Natáhla ruku s velkou knihou a já si uvědomil, že je to fotoalbum. Z boku to mohlo mít alespoň patnáct centimetrů. Zíral jsem na to, knihu jsem si nevzal a její ruka začala pomalu klesat. Její čelist se zatnula a oči měla tvrdé, když jsem k ní konečně zvedl zrak. Myslela si, že jí odmítám. Znovu.

„Chci. Rád bych je viděl. Ale podíváš se na ně se mnou?“ zeptal jsem se tiše. „Chtěl bych, abys mi o něm řekla. Chci příběhy. Chci detaily.“

Přikývla a udělala váhavý krok dovnitř domu, když jsem otevřel dveře dokořán. Když si všimla holých zdí a nového koberce, viditelně se uvolnila.

„Chtěla jsem její hodiny,“ řekla.

„Cože?“ Zíral jsem na její hladké vlasy a na způsob, kterým spadaly na její ramena a záda, až končily jen pár centimetrů nad pasem.

„Ty hodiny s kukačkou, které tady vždycky měla. Milovala jsem je,“ vysvětlila.

„Já taky.“ Přemýšlel jsem, kde skončily. Doufal jsem, že nejsou zavřené někde v krabici.

„Zůstalo tady něco?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Jen ta malba.“ Hned jak ta slova opustila mé ústa, jsem toho litoval. Nevěděl jsem, čím to bylo, ale Georgia na mě měla takový efekt. Zbořila mé obranné zdi a ze mě se vylila pravda s bradavicemi i křiklavými barvami.

Georgia se na mě taky upřímně podívala, jako by chtěla oloupat mé vrstvy a podívat se do nitra. Ale pak pokrčila rameny a nechala to být. Vláčeli jsme se do kuchyně, kde jsem se omluvil za nedostatek nábytku. Nakonec jsme skončili opření o zeď v jídelně a knihu jsme měli na klíně. Tag byl v kuchyni a pozdravil Georgiu s úsměvem a otázkou na Cusse.

„Vyhodil tě dneska ze sedla, Georgio?“

„Ne. Už se mi to moc nestává. Zlepšila jsem se v čekání.“

„Nebude trvat dlouho, že ti dá svou hlavu,“ zamumlal jsem. Georgia se na mě ostře podívala a já jsem v duchu zanadával.

„Rád bych se na tebe přišel někdy podívat. Viděl jsem s Mosesem celý svět, ale už je to dlouho, co jsem strávil čas s koněm. Možná mě necháš zajezdit, než odjedeme.“ Tag se usmál, mrkl na ní a omluvil se, když zamířil ke dveřím. Neuniklo mi, že sebou Georgii trhla, když Tag zmínil, že odjedeme.

„Jedu do Nephi pro jídlo a možná i na kulečník. Ta dupárna je pořád na hlavní, že?“

„Jo. Ale už tomu neříkáme dupárna, Texasi. Říkáme tomu bar. Vzadu je kulečník, a pokud budeš mít štěstí, najdeš tam někoho, kdo ještě dokáže stát na nohou a zahraje si s tebou,“ řekla suše Georgia.

„Slyšels to, Mosesi? Už mi dala přezdívku. Tag 1, Moses 0.“ Zachechtal se a vyšel ze dveří dřív, než jsem mohl odpovědět.

Georgia se zasmála, ale já jsem chtěl vyjít ven a zmlátit ho. Nikdy neví, kdy má zavřít hubu.

Ale jakmile byl pryč, s radostí bych ho přivítal zpátky.

Bez něj byl dům až moc tichý, a já s Georgií jsme se zasekli v místnosti a neměli jsme co říct. Připadalo mi to zvláštně správné a neskutečně špatné, sedět vede ní, dotýkat se rameny a mít nohy natažené vedle sebe. S hlubokým nádechem a třesoucí rukou Georgia otevřela knihu a zaplnila ticho fotkami.

Byly tam fotky unavené Georgie, která měla chaotický cop a propadlé oči, zírala do foťáku s malým úsměvem a v náručí měla černookého kojence s oteklým obličejem a malou modrou čepičkou na hlavě. Byl tam detail vrásčitých nožiček, miniaturních pěstí, nahých zad a černých vlasů. Všechno to bylo zdokumentované do nejmenšího detailu, jako by byl každý jeho kousek oslavovaný.

Když jsme obraceli stránky, čas se zastavil. Ten ječící kojenec se změnil v usmívající dětskou tvář s dvěma zuby a slinami na bradě. Ze dvou zubů se staly čtyři, ze čtyř šest a Eli slavil první narozeniny s dortem, který byl větší než on. V dalším záběru měl hrst plnou dortu a na hlavě mašli. Na následující fotce byla mašle pryč a na jejím místě byly kousky dortu.

„Bylo to nejnepořádnější dítě. Nemohla jsem ho udržet čistého. Nakonec jsem to vzdala a nechala jsem ho, ať si to užívá,“ zašeptala Georgia a dívala se dolů na usmívající dítě. „Ty narozeniny dostal první pár bot. Nechtěl je sundat. Křičel, když jsem se je snažila dát dolů.“ Otočila stránku a ukázala na fotku. Eli spal v postýlce, jeho zadek v plence vystrčený, ruce měl pod hrudí. A pořád na sobě měl boty. Zasmál jsem se, ale ten smích se mi v hrudi zlomil a rychle jsem odvrátil zrak. Cítil jsem na sobě Georgiiny oči, ale otočila stránku a pokračovala.

Vánoce, Velikonoce, čtvrtý červenec. Fotky z Halloweenu a Eli držel pytel sladkostí, na sobě měl jen plášť a spodní prádlo, které mi připomínalo jeho Batman pyžamo – pyžamo, které na sobě měl vždycky, když jsem ho viděl. „Měl rád Batmana?“

Ostře se na mě podívala.

„Měl pyžamo Batmana?“

„Ano. Měl.“ Přikývla. Její obličej byl tak bílý, jako čerstvě namalované zdi za námi. Ale bez dalšího slova otočila stránku.

Byly tam obrázky z kempování, přehlídek a pózovacího focení, kde měl sčesané vlasy a čistou košili, což měl v momentkách málokdy. Cítil se před foťákem pohodlně a jeho úsměv zaplnil stránky.

„Vypadá šťastně, Georgio.“ Bylo to víc konstatování, než otázka, ale Georgia mi odpověděla přikývnutím.

„Byl šťastné dítě. Nevím, jak moc to byla moje zásluha. Byl plný neplechy, plný smíchu, plný těch nejlepších věcí, i když jsem si toho vždycky nevážila. Někdy jsem prostě chtěla, aby vydržel na místě… víš?“ Její hlas se žalostně zvedl a pokusila se usmát, ale její úsměv se zakymácel, až z její tváře sklouzl úplně a ona zavrtěla hlavou, jako by chtěla zdůraznit své přiznání.

„Řekla jsem, že ti nebudu lhát, Mosesi. A pravda je, že jsem nebyla ta nejlepší matka na světě. Tolikrát jsem si přála, abych měla prostě chvíli na dýchání. Byla jsem hodně unavená. Snažila jsem se pracovat, chodit do školy a starat se o Eliho. A přála jsem si ticho. Tolikrát jsem si přála prostě jen spát. Chtěla jsem být sama. Víš, jak se říká, že si máš dát pozor na to, co si přeješ?“

„Georgio… přestaň.“ Nechápal jsem, proč trvá na tom, abych znal „pravdu.“ Jako by měla pocit, že si vůbec nezaslouží uznání. „Zdá se mi, že sis vedla dobře,“ řekl jsem jemně. Polkla, prudce zavřela knihu a odstrčila jí z klína, aby se mohla postavit na nohy.

„Už se na to nemůžu dívat. Myslela jsem, že to zvládnu. Ale budeš se muset dodívat sám.“ Nepodívala se na mě a já jsem věděl, že se sotva drží. Její plná ústa byla napjatá a ruce měla pevně zaťaté stejně jako čelist. Takže jsem přikývl a nešel za ní, když vyrazila ke dveřím. Pak jsem klesl zpátky na zem, držel tu knihu v náručí, tiskl jsem jí k sobě, ale nebyl jsem schopný jí otevřít. Taky už jsem se na to nemohl dívat.

**

MOSES

OBRAZ GEORGIE SE LESKL a zvětšoval – smějící se ústa, hnědé oči, blond vlasy, které kolem ní létaly, když jela na koni, kterého jsem neviděl. Ale nejela na koni. Poskakovala na posteli. Byla to postel, na které byla prošívaná deka se vzorem lasa. Sledoval jsem jí Eliho očima, když ještě jednou poskočila nahoru, dolů, a pak se složila na postel vedle něj. Z Eliho chichotání mě zabolel hrudník, jako bych to byl já, kdo se směje a nemůže popadnout dech. Georgia se na mě usmála a sklonila se, aby mě políbila na dobrou noc, když jsem na ní hleděl z polštáře. Potom mě políbila na tvář. Eliho tvář.

„Dobrou noc, Stewy Stinkere!“ řekla a přitulila se ke křivce mezi jeho ramenem a krkem.

„Dobrou noc, Buzzarde Batesi!“ odpověděl vesele.

„Dobrou noc, Dieharde Dane!“ řekla okamžitě.

„Dobrou noc, Butchi Bonesi!“ zasmál se Eli.

Vzbudil jsem se se ztuhlou šíjí a mokrou tváří, kterou jsem měl přitisklou na fotoalbu, které tady Georgia nechala. Usnul jsem, když jsem ho svíral a nakonec skončilo pod mou hlavou na podlaze. Uvažoval jsem, jestli to byl ten nepříjemný pocit, který mě probudil, nebo jestli za to mohl sen, kde Georgia líbala Eliho na dobrou noc, ale postavil jsem se na nohy a pocítil ten důvěrně známý pocit, že nejsem v pokoji sám. Natáhl jsem prsty, začaly se ochlazovat a já jsem bojoval s nepřekonatelnou touhou namalovat něco po čerstvě natřených zdech. Něco živého. Nebo něco, co jednou živé bylo.

Opatrně jsem otestoval vodu, odolával kreativitě, která mě volala, a podíval jsem se přes vodu, abych dostal představu, kdo čeká na druhé straně. Chtěl jsem vidět Eliho. Bál jsem se, že už se nevrátí.

Nejdřív jsem si myslel, že je to Molly. Její vlasy byly podobné, ale jak se voda ztenčovala, tím jasněji jsem viděl, že to nebyla ona. Nechal jsem jí přejít, držel jsem se u zdi a zvědavě jsem si jí prohlížel. Nic mi neukazovala. Neposlala mi obrázky blízkých nebo střípky jejího života. Prostě šla k nejdelší stěně v rodinném pokoji, kterou jsme s Tagem nabarvili na bílo. Přemalovali jsme všechny zdi, všechno vymazali. Položila na tu zeď ruku, skoro jako by vzpomínala. Připomínalo mi to způsob, jakým lidé hledali jména vojáků z Vietnamu na stěně, kterou jsem s Tagem navštívil ve Washingtonu DC. Ta stěna byla plná žalu a památek, a já sem viděl všechny mrtvé, které přišli navštívit jejich blízcí.

Ta dívka jemně přejela prsty po čerstvé barvě a podívala se na mě. To bylo všechno. Pak zmizela.

Můj telefon se rozezvonil a já jsem procházel místnost, dokud jsem ho nenašel. Než jsem hovor přijal, zkontroloval jsem čas a hned jsem věděl, že to nemůže být dobrá zpráva.

„Mosesi?“ jeho hlas zněl, jako by stál v prázdné chodbě.

„Tagu. Jsou tři hodiny ráno. Kde jsi?“

„Jsem ve vězení.“

„Ach jo, Tagu.“ Zasténal jsem a přejel si rukou po tváři. Neměl jsem ho nechat jít. Ale Tag už se dokázal kontrolovat léta a pivo ho nikdy nevykolejilo.

„V Nephi. Posral jsem to, Mo. Hrál jsem kulečník, pil pivo a vyhrával nad místníma. Georgia měla pravdu, všichni byli na sračky, tak bylo jednodušší vyhrávat. Všechno šlo dobře. Potom začali tři chlapi mluvit o ztracených holkách. To mě zaujalo, tak jsem se zeptal, ‚Jaké ztracené holky?‘ Jeden z nich přinesl leták, který byl přilepený na zdi. Ta ztracená dívka byla malá blondýna, možná sedmnáct. Naposledy jí viděli nad kopcem ve Fauntain Green, čtvrtého července. Připomnělo mi to Molly, Mo. Říkali, že prej byla dost divoká. Říkali to i o Molly, jako by byla její chyba, že je mrtvá.“ Tagův hlas se zvýšil a já jsem slyšel odezvu staré bolesti.

„A potom se ozval starý chlap na baru a řekl, že jsi zpátky. Všichni začali spekulovat, žes to byl ty, kdo celé ty roky unášel holky. Říkali, že už jich je pár. Všichni si pamatovali tu malbu na podjezdu. Jeden z nich dokonce věděl, že jsi to byl ty, kdo řekl policii, kde Molly najít. Neměl jsem nic říkat, Mo. Ale to bych nebyl já. To přece víš.“

Jo. To jsem věděl. A zasténal jsem, protože jsem věděl i to, co přijde dál. Můj obličej byl horký a rychle jsem dýchal. Věděl jsem, že mě lidi nenávidí, ale nevěděl jsem proč přesně.

„A nejednou jeden z těch chlapů hodil tágo na mou hlavu.“

Znovu jsem zaúpěl. Tag miloval rvačky. Jsem si docela jistý, jak to skončilo.

„Takže teď jsem v base. Šerif Dawson byl moc rád, že mě vidí, takže mě dokonce osobně vyslýchal. Ve skutečnosti jsem poslední dvě hodiny odpovídal na otázky, které se týkaly toho, kde jsem byl čtvrtého července, jako bych měl prsty ve zmizení té holky. Potom se mě začali vyptávat na tebe. Jestli vím, kde ty jsi byl čtvrtého července? Do prdele,“ Tag si znechuceně odplivl.

„Tu noc jsem měl zápas, pamatuješ? Takže jsem naštěstí byl schopný jim poskytnout alibi za nás oba. Musel jsem zaplatit kauci a jsem si jistý, že majitel Kusu Opice bude chtít, abych zaplatil škodu. Což udělám. Ale tvůj náklaďák je pořád tam, zaparkovaný na hlavní. Takže pro mě budeš muset ráno přijet.“

„Kus Opice?“ Začínala mě bolet hlava.

„Nebo jak se to jmenuje. Možná je to Kus Mámy, ale to mi přijde dost hanlivé,“ přemýšlel Tag, než pokračoval ve vyprávění.

„Všechno je to fraška. A pustí mě. Ale až zítra ráno. Prej jsem měl moc piv a budu muset přespat v cele. A taky mi bylo řečeno, že dalších 48 hodin nemůžu opustit kraj.“

Věděl jsem, že Tag nebyl opilý ani trochu. Už jsem Taga opilého viděl. Už jsem ho muset vytáhnout z baru a neobešlo se to bez motání a nadávek. Do toho měl daleko.

„Co po mě chceš?“ zeptal jsem se. „Pokud je moje auto v Nephi na hlavní, tak jak pro tebe mám asi přijet?“

„Nevím, chlape. Běž se zeptat Georgie, jestli ti nepomůže. Doufám, že tam to auto pořád bude. Šerif Dawson měl kecy o tom, že ho zabaví, říkal něco co prohledání.“

„To auto jsem v červenci ještě neměl. Koupil jsem ho v srpnu, pamatuješ? Co si kurva myslí, že tam najde?“

„Máš pravdu. Zapomněl jsem na to!“ Tag zanadával a slyšel jsem, jak mu někdo řekl, že čas vypršel.

Řekl jsem mu několik slov, které Tag srdečně zopakoval, a pak jsem mu řekl, že něco vymyslím a ráno ho vyzvednu.

Ale když přišlo ráno, pořád jsem neměl žádné řečení. Mohl jsem jít za Georgií, ale rozhodl jsem se, že bych radši ukradl kolo a pak šlapal domů s Tagem na řídítkách, než Georgiu žádat, aby zachránila mého kamaráda z vězení.

Když dorazila dívka na úklid ve staré bílé dodávce a nervózním úsměvem, byl jsem zoufalý. Stačil jediný pohled na její auto a nabídl jsem jí 500 dolarů, abych si ho mohl půjčit do Nephi. Její modré oči se vykulily a ochotně souhlasila, kývala svou odbarvenou blond hlavou tak, že se jí z copu uvolnilo několik pramenů a spadly jí do očí. Slíbil jsem, že budu zpátky, než dokončí práci v domě a zamířil jsem ke dveřím.