BM - 14. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

14/ Lucas

Když se Yulia vrátí z koupelny, podám jí čisté tričko a vezmu ji zpátky do obýváku, tělo mi vrní hlubokým zadostiučiněním, které může přinést pouze sex s ní.

„Díváš se ráda na televizi?“ zeptám se, když jí přivazuju kotníky k židli. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem se cítil tak uvolněně a spokojeně. Brzy dostanu odpovědi, které potřebuju, a budu jí moct dát víc svobody. Teď jí můžu alespoň zmírnit nudu.

„Televizi?“ Yulia mě počastuje zmateným pohledem. „Jistě. Kdo ne?“

„Nějaké preference? Seriály? Filmy? Zprávy?“

„Cokoliv, vážně.“

„Dobře.“ Dokončím svazování, otočím židli směrem k velké televizi na protější zdi. „Co třeba Moderní rodinka? Je to vtipné. Viděla jsi to?“

„Ne.“ Zírá na mě, jako bych se pomátl.

„Tak dobře.“ Potlačím úsměv, zapnu televizi a vyberu první sérii seriálu ze složek, které mám uložené. „Před večeří musím udělat nějakou práci, ale tohle by tě mělo zaměstnat.“

„Jasně,“ řekne. Vypadá tak roztomile zmateně, že si nemůžu pomoct, ohnu se a políbím ji na rty, polknu její vyděšené zalapání po dechu. Opojná chuť jejích rtů mi projede až do kalhot a musím se přinutit od ní odstoupit. Ať je to jakkoliv neuvěřitelné, zase ji chci. Zhluboka se nadechnu a s nově nabytou sebekontrolou se k ní otočím. „Měj se,“ řeknu jí přes rameno a vyjdu z domu. I když bych rád strávil celý den šukáním mé vězenkyně, musím něco zařídit.

Prvních pár hodin strávím v Esguerrově pracovně, projíždím s ním logistické detaily jeho ochrany v Chicagu a strážné, které chci vzít s sebou. Je toho hodně co zařídit, jelikož Nořiny rodiče budou potřebovat ochranu během a i po naší návštěvě pro případ, že by se některý z Esguerrových obchodních partnerů rozhodl využít její rodiče jako páku. Je to nepravděpodobné – všichni ví, co se stalo Al-Quadaru, když se pokusili zajmout jeho ženu – ale vždycky je dobré být opatrný. Hloupost některých lidí je na hranici se sebevraždou.

Zrovna když všechno dokončíme, vejde Esguerrova žena. Její tmavé oči se rozšíří, když nás tam všechny uvidí sedět. „Oh, omlouvám se. Nechtěla jsem rušit-“

„O co jde, zlato?“ Esguerra stoupne a přejde k ní se svraštěným obočím a s obavami ve tváři. „Je všechno v pořádku? Jak se cítíš?“

Nora po mně a strážných hodí rozpačitý pohled, než obrátí pozornost k manželovi. „Jsem v pořádku. Všechno je v pořádku,“ řekne rychle. „Chtěla jsem se tě na něco zeptat, ale to může počkat.“

„Určitě?“ Esguerrův hlas změkne, jako vždy, když mluví se svou ženuškou. „Můžu odejít-“

„Ne, prosím, ne. Vážně, není to důležité.“ Postaví se na špičky a políbí ho na bradu. „Budu u bazénu. Až skončíš, přijď za mnou.“

„Dobře.“ Nora odejde a Esguerra se za ní zamračeně dívá. Vidím na něm, že chce jít za ní, ale nechce vypadat ještě víc posedlý, než už víme, že je. Kdyby to byl kdokoliv jiný, strážní by si ho dobírali několik týdnů. Takhle se ale tváříme nezaujatě, když se vrátí ke stolu.

Netrvá dlouho, když dokončíme plány zabezpečení. Jakmile jsme hotovi, vrátí se strážní ke svým úkolům, a Esguerra se vyjde hledat svou ženu, nechá mě samého v kanceláři, abych obstaral ještě několik emailů. Rozhodnu se využít příležitosti a zavolám svému dodavateli v Hong Kongu, abych si obstaral trackovací implantát pro Yulii. K mému zklamání mě informuje, že ho může sehnat až za dva týdny – přesně v době, kdy budeme v Chicagu.

„Nemůžete ho obstarat dříve?“ zeptám se. Nelíbí se mi představa opustit Yulii na tak dlouho bez jakéhokoliv zabezpečení, ale on zavrtí hlavou.

„Ne, obávám se, že ne. Ten, co má pan Esguerra byl jen prototyp, a ten pro Vás musím vyrobit úplně od základů. Povlak je velmi speciální, takže ho musíme objednat-“

„Dobře. Chápu.“ Budu muset svěřit nějakému spolehlivému muži, aby na Yulii v mé nepřítomnosti dohlédl. „Děkuju za Váš čas, pane Chen.“ Vypnu hovor, vstanu a odejdu z Esguerrovi kanceláře.

Dnes se musím postarat ještě o jednu věc.

Ana, Esguerrova hospodyně ve středních letech, mi otevře dveře.

„Zdravím, señore Kente,“ řekne s anglickým akcentem. „Hledáte seňora Esguerru? Zrovna si šel dát nahoru sprchu.“

„Ne, nehledám ho.“ Usměju se na ni. „Můžu dál?“

„Samozřejmě.“ O krok ustoupí a nechá mě vstoupit do velké, luxusní vstupní haly. „Nora je u bazénu. Chtěl byste s ní mluvit?“

„Vlastně ne.“ Odmlčím se a rozhlédnu se kolem, než se podívám zpátky na hospodyni.

„Je tu Rosa? Rád bych se jí na něco zeptal.“

„Oh.“ Ana vypadá vyděšeně, ale rychle se vzpamatuje a řekne, „Ano, je v kuchyni, pomáhá mi s večeří. Pojďte, tudy.“ Vede mě skrz několik místností a kolem velkého schodiště. Když vejdeme do kuchyně, začnou se mi sbíhat sliny z pečeného masa. Rosa stojí u dřezu zády k nám a krájí zeleninu.

„Roso,“ zavolá Ana na dívku. „Máš tu návštěvu.“

Služebná se otočí a okamžitě se jí rozšíří oči a zčervená. „Lucasi.“

„Ahoj, Roso,“ řeknu neutrálním tónem. „Máš chvilku?“

Přikývne a rychle si otře ruce do utěrky. „Ano, samozřejmě.“ Na rtech se jí objeví zářivý úsměv. „Co pro tebe můžu udělat?“

Otočím se na hospodyni, ale Ana už pospíchá pryč, správně uhodne, že chci soukromí. „Děkuju za polévku.“ Rozhodnu se začít zlehka. „Byla výborná.“

„To je dobře.“ Úsměv se jí ještě rozšíří. „Jsem ráda, že ti chutnala. Je to recept mé matky.“

„Počkat,“ zamračím se. „Vařila jsi ji ty a ne Ana?“

Rosa úplně zčervená. „Ano – omlouvám se, že jsem ti předtím lhala. Bylo to tak-“

„Roso,“ přeruším ji a zvednu ruku. Chci tu holku ušetřit trapné chvilky. „Děkuju. Byla to výborná polévka, ale byl bych rád, kdybys mi ji už nevařila. Nebo cokoliv jiného, ano?“

Vypadá, jako bych ji dal facku. „S-samozřejmě,“ zamumlá. „Omlouvám se, já-“

„A potřebuju, aby ses držela dál od mého domu,“ pokračuju, nevšímám si slz, které jí stékají z očí. Raději bych čelil několika teroristům než slzám, ale musím to udělat. „Není to pro tebe bezpečné. Moje vězenkyně je nebezpečná.“

„Já jen-“

„Podívej,“ řeknu, mám pocit, jako bych právě vynadal dítěti, „jsi krásná holka a velmi milá, ale pro mě jsi moc mladá. Kolik ti je, osmnáct, devatenáct?“

Rosa zvedne bradu. „Dvacet jedna.“

„Jasně.“ Dojde mi, že je jen o rok mladší než Yulia, ale o té ukrajinské špionce jsem nikdy nepřemýšlel tak, že by pro mě byla mladá. Stejně ale pokračuju dál. „Mně je třicet čtyři. Měla by sis najít někoho v tvém věku. Milého kluka, který si tě bude vážit.“

„Jistě.“ K mému překvapení se dá služebná rychle dohromady. Osuší si slzy a usměje se na mě, se stále narůžovělými tvářemi. „Nemusíš se bát, Lucasi. Už tě nebudu obtěžovat.“

Zamračím se, jelikož si nejsem jistý, jestli jí můžu věřit, ale to už se otočí a věnuje se zase zelenině.