BM - 11. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

11/ Yulia

„Hej.“ Tiché zaklepání na okno upoutá mou pozornost. Vyděšeně se podívám nahoru a uvidím tmavovlasou mladou ženu – tu, kterou jsem považovala za Lucasovu přítelkyni. „Hej,“ zopakuje a přilepí nos na okno. „Jak se jmenuješ?“

„Jsem Yulia,“ řeknu. Nemám co ztratit, když s tou holkou budu mluvit. Alespoň nejsem tentokrát nahá. „Kdo jsi?“

„Yulia,“ zopakuje, jako by hledala v paměti mé jméno. „Ty jsi ta holka, která způsobila tu havárii letadla.“ Řekne to jako konstatování, ne otázku. Tiše se na ni podívám. Nemám tušení, kdo to je, nebo co ode mě chce, a nemám v plánu říct nic, co by mě dostalo do maléru. Přikývne, jako by byla spokojená mou ne-odpovědí. „Proč tě Lucas přivedl sem?“

Místo odpovědi se zeptám, „Kdo jsi? Co chceš?“

Čekám, že neodpoví, ale řekne, „Jmenuju se Rosa. Pracuju v hlavním domě.“

Její jméno je mi povědomé. Zamyslím se a okamžitě mi to dojde. Lucas zmínil, Rosino jméno dnes ráno. Musí to být ta, co dala Lucasovi polévku. „Co chceš?“ zeptám se a prohlížím si ji.

„Nevím,“ překvapí mě odpovědí. „Jen jsem tě chtěla asi vidět.“

Zamrkám. „Proč?“

„Protože jsi zabila všechny ty chlapy a skoro i Lucase a Juliana.“ Její výraz se nezmění, ale v hlase zaslechnu napětí. „A taky proto, že tě má Lucas z nějakého důvodu u sebe doma a ne přivázanou v kůlně, kde jsou všichni ostatní zrádci.“

Takže bych měla být opatrná. Ta holka mě nesnáší za to, co se stalo – a nejspíš něco cítí k Lucasovi.

„Máš ho ráda?“ zeptám se. Rozhodnu se být upřímná. „Proto jsi tady?“

Okamžitě zčervená. „Do toho ti nic není.“

„Jsi tady, aby ses na mě podívala, takže mi do toho něco je,“ upozorním ji pobaveně. Ta holka vypadá jen o něco mladší než já, ale naivní je, jako by mezi námi byl desetiletý rozdíl.

Rosa se na mě dívá se zamračeným výrazem. „Jo, máš pravdu,“ řekne po chvíli. „Neměla bych tu být.“ Rychle se otočí a zmizí mi z dohledu.

„Roso, počkej,“ vykřiknu, ale už je dávno pryč.

Než se Lucas vrátí, uplynou nejmíň dvě hodiny a tou dobou mi už kručí v žaludku. Podle hodin na zdi je jedna odpoledne, když se vstupní dveře otevřou – což znamená, že Rosinu polévku jsem snědla zhruba před sedmi hodinami. Navzdory hladu mi po těle naskočí husí kůže, když se Lucas přibližuje. Jeho chůze připomíná válečníka. Stejně jako včera má na sobě džíny a tílko bez rukávů, jeho tělo vypadá neskutečně silně a s každým krokem se jeho vyrýsované svaly zatnou. Okamžitě mi připomene antického slovanského hrdinu – řekla bych, že přirovnat ho k Vikingovi je trefné.

„Nech mě hádat,“ řekne a klekne si přede mě, zírá na mě svýma modro-šedýma očima. „Máš hlad.“

„Něco bych snědla,“ řeknu, když mi rozváže kotníky. Také bych uvítala jakékoliv rozptýlení kromě sledování ještěrek a pohodlnější židli, ale nebudu si na takové maličkosti stěžovat. Po době strávené v ruském vězení mi připadá současné ubytování jako nevýslovný luxus.

Lucas se zasměje, postaví se zpátky na nohy a přejde za mě, aby mi uvolnil ruce. „Jo, to se vsadím.“ Jeho ruce jsou na mé kůži teplé, když rozvazuje uzly. „Slyším, jak ti kručí v břiše.“

„To dělá vždycky, když nejím,“ řeknu a na rtech se mi objeví úsměv. Nemůžu si pomoct se neusmát. Je to divné. Není možné, že ho ráda vidím, že ne? Je to jen proto, že mě krmí, namlouvám si a snažím se ten úsměv zahnat. V tu samou chvíli Lucas dokončí rozvazování provazu a postaví mě na nohy. Je to kvůli tomu, že mám jeho příchod spojený jen s příjemnými věcmi: jídlo, záchod, nebýt svázaná. Dokonce i orgasmus, ať je to jak chce znepokojující. Jsem tu teprve druhý den, ale mé tělo už začalo vnímat mého věznitele jako zdroj potěšení, stejně jako se Pavlovi psi naučili slintat při zvuku zvonku. Vím, že mi brzy Lucas ublíží, ale skutečnost, že to zatím neudělal, mě uklidňuje. Není důvod být vyděšená, pokud mi nehrozí mučení a smrt.

„Pojď,“ řekne Lucas, prsty mi obtočí kolem zápěstí a táhne mě do kuchyně. „Pořád máme polévku a můžu nám udělat sendvič.“

„Dobře,“ řeknu. Jsem tak hladová, že bych klidně snědla tapety, takže mi nevadí, že jíme to samé jídlo. Přesto si nemůžu pomoct se nenabídnout, když stojíme před stolem. „Chceš, abych zkusila udělat něco jiného na večeři? Vážně umím vařit.“

Pustí mé zápěstí, podívá se na mě a neznatelně se usměje. „Oh, jasně. Ty a nože. Jsem si jistý, že by to šlo.“ Odtáhne mi židli. „Posaď se, miláčku. Udělám nám ty sendviče.“

Miláčku? Zlato? Mám co dělat, abych na to nereagovala, když vytáhne ingredience na sendviče a naleje nám polévku. Je to maličkost, tyhle zdrobněliny, ale připomene mi to, co se mezi námi událo dříve.

Jak využil mé slabé chvilky a snažil se mě zlomit.

Lucas se otočí, soustředí se na ohřívání polévky a já se musím nadechnout. Nestojí to za to. Lékařská prohlídka ano, ale ne tohle. Musím hrát s ním, chovat se, jako že mu začínám věřit. Když se mu budu pomalu otvírat, bude to věrohodné. To emoční pouto mezi námi bude věrohodné.

„Takže,“ řekne Lucas a postaví přede mě misku s polévkou, „jak to, že mluvíš tak dobře anglicky? Nemáš přízvuk.“ Sedne si naproti mně a propichuje mě svým zvědavým pohledem. Takhle začíná pozvolný výslech. Foukám polévku, abych ji zchladila, využívám čas, abych přemýšlela. „Moji rodiče chtěli, abych se učila anglicky,“ řeknu poté, když spolknu první lžíci, „takže jsem měla extra hodiny k těm ve škole. Je lehké nemít přízvuk, když se učíš jazyk už jako dítě.“

„Tví rodiče?“ Lucas zvedne obočí. „Připravovali tě na to, že budeš špionka?“

„Špionka? Ne, samozřejmě, že ne.“ Sním další lžíci a ignoruju bolest vzpomínek. „Jen chtěli, abych byla úspěšná – abych si našla práci v nějaké mezinárodní společnosti nebo něco podobného.“

„Ale s náborem byli v pohodě?“ Svraští čelo.

„Byli mrtví.“ Slova ze mě vyjdou drsněji, než jsem chtěla, takže klidnějším tónem dodám, „Umřeli při nehodě, když mi bylo deset.“

Nadechne se. „Kurva, Yulie. To je mi líto. To muselo být těžké.“

Je mu to líto? Chci se začít smát a říct mu, že nemá ani tušení, ale jen polknu a podívám se dolů, jako by mě tohle téma bolelo. A také že bolí – tentokrát to nehraju. Mluvit o smrti rodičů je jako odškrábnout strup. Mohla bych lhát, něco si vymyslet, ale to by nebylo tak účinné. Chci, aby mě viděl Lucas takhle, skutečnou a ublíženou. Musí uvěřit, že jsem někdo, koho může zlomit bez nutnosti mučení. Musí mě vidět slabou.

„Jsi-“ Natáhne se přes stůl, aby se dotkl mé ruky, jeho prsty jsou teplé. „Yulie, jsi jedináček?“

Přikývnu, zatímco se stále dívám do stolu, nechávám vlasy zakrýt můj výraz. Můj bratr je ten jediný kus z mé minulosti, kterou nemůže Lucas znát. Misha je příliš úzce spojený s Obenkem a agenturou.

Lucas odtáhne ruku a já poznám, že mi věří. A proč by taky nevěřil? Jsem k němu teď naprosto upřímná. „Měla jsi nějaké příbuzné, kteří by si tě vzali?“ zeptá se. „Prarodiče? Tety? Strejdy?“

„Ne.“ Zvednu hlavu a podívám se mu do očí. „Moji rodiče neměli sourozence a měli mě až ve třiceti – opravdu pozdě na jejich generaci na Ukrajině. Když se ta nehoda stala, měla jsem jen dědu, který umíral na rakovinu, a to je vše.“ Znovu pravda.

Lucas si mě prohlíží a vidím na něm, že už zná odpověď na otázku, na kterou se zeptá. „Skončila jsi v sirotčinci, že?“

„Ano. Skončila jsem v sirotčinci.“ Skloním hlavu a donutím se jíst. Žaludek mám sevřený, ale vím, že jídlo mi navrátí sílu. Neptá se dál, když jíme, a za to jsem vděčná. Netušila jsem, že bude tahle část tak těžká. Myslela jsem, že už jsem se přes to za ty roky přenesla, ale i letmá vzpomínka na sirotčinec stačí na to, aby mě zaplavily vzpomínky a pocity smutku a bezmoci.

Když dojíme, Lucas vstane a umyje misky. Pak nám nalije dvě sklenice vody, udělá sendviče a položí moji porci přede mě. „Tam tě naverbovali? V sirotčinci?“ zeptá se tiše, zatímco si sedne. Přikývnu a schválně se na něj nepodívám. Blížíme se k tématu, o kterém s ním nemůžu mluvit, a oba to víme.

Slyším ho si povzdechnout. „Yulie.“ Podívám se na něj a naše pohledy se střetnou. „Co kdybych ti řekl, že chci, aby zůstala minulost minulostí?“ zeptá se a jeho hluboký hlas je nezvykle něžný. „Že už nemám v plánu tě nechat zaplatit za to, že jsi plnila své příkazy, a že chci najít jen toho, kdo je za to opravdu zodpovědný – toho, kdo vydal ty příkazy?“

Bez výrazu na něj zírám, jak se snažím zpracovat ty slova. Měla jsem to čekat. Je to rozumný krok. Nejdřív sympatie a starostlivost – něco z toho možná skutečné – pak mi nabídnout imunitu za udání mých šéfů. Přivést mě do jeho domu, umývat mě, krmit mě – všechno to vedlo k tomuhle. Jen sex nebyl součástí téhle rovnice; intimita je příliš živá na to, aby byla hraná. Šukal mě, protože mě chtěl, ale všechno ostatní je jen součástí jeho hry.

„Necháš mě jít?“ řeknu a snažím se, aby to znělo dostatečně nevěřícně. Jedině idiot by mohl skočit na jeho prázdný slib a doufám, že mě Lucas za tak hloupou nepovažuje. Bude muset zapracovat na tom, aby mě přesvědčil, abych mu věřila – a během toho budu já pracovat na tom, aby povolil v obezřetnosti.

K mému překvapení Lucas zavrtí hlavou. „To nemůžu udělat,“ řekne. „Ale můžu ti slíbit, že ti neublížím.“

Přejedu si jazykem přes suché rty. Tohle není to, co jsem čekala; svoboda je vždycky pro vězně návnadou. „Co přesně tím chceš říct?“

Dívá se na mě a zrychlí se mi tlukot srdce, když mu oči potemní. „Chci tím říct, že tě chci, a že pokud mi prozradíš své spolupracovníky, ochráním tě před nimi – a před kýmkoliv dalším, kdo by ti chtěl ublížit.“

Vnitřnosti se mi zkroutí při náhlé směsici strachu a touhy. „Nerozumím. Pokud mě nenecháš jít…“

Tiše se na mě podívá a nechá mě, abych k závěru došla sama. Tlukot srdce mi rapidně zrychlí, zvednu sklenici s vodou a všimnu si, že se mi trochu třesou ruce. Vypiju všechnu vodu, jen abych nahnala čas, ne že bych měla žízeň. Pak se donutím položit sklenici na stůl a podívat se na něj.

„Nabízíš mi ochranu výměnou za sex,“ pronesu lehce třesoucím hlasem.

Lucas trochu nakloní hlavu. „Můžeš o tom přemýšlet i takhle.“

„Co tvůj šéf?“ Nemůžu uvěřit, že se naše konverzace takhle otočila. „Nečeká, že mě roztrháš na kousky nebo něco, co normálně děláš, abys lidi donutil mluvit? Není to důvod, proč mě sem přivedl?“

„Já tě sem přivezl, ne Esguerra.“

Civím na něj, opět mi sebral vítr z plachet. „Cože?“

„Chtěl jsem tě.“ Lucas se nahne dopředu a opře si předloktí o stůl. „Byli jsme spolu jen jednu noc a to mi nestačilo. Je pravda, že jsem tě chtěl potrestat za to, co se stalo, ale víc než to jsem chtěl tebe.“ Jeho hlas zbrutální. „Chtěl jsem tě v posteli, na podlaze, opřenou o zeď, jakkoliv si dokážeš představit.“

„Přivedl jsi mě sem kvůli sexu?“ Tohle je až příliš mimo to, co jsem čekala. „Dostal jsi mě z toho vězení, abys mě mohl šukat?“

Jeho pohled potemní. „Ano. Nejdřív jsem si říkal, že je to kvůli pomstě, ale pak jsem chtěl jen tebe.“

„Já-“ Neschopná klidně sedět se postavím, už nemám hlad. Hlas mám přidušený, když řeknu, „Potřebuju chvilku.“

Na vratkých nohou přejdu ke kuchyňskému oknu. Slunce venku září na tropickou vegetaci, ale nemůžu se soustředit na krásu přírody přede mnou. Jsem zaskočená Lucasovým přiznáním. Říká mi pravdu nebo je to jen další pokus o to, jak ze mě dostat odpovědi? Jde o nějakou techniku výslechu, kdy využívá naší vzájemné přitažlivosti? Jsem zvyklá na to, že mě muži chtějí, ale tohle je něco naprosto jiného. Co Lucas říká, ukazuje na nějaký stupeň posedlosti, která pokud je opravdová, by mě měla děsit.

Když tu stojím a snažím se přijít na kloub jeho přiznání, zaslechnu jeho kroky. V další vteřině mě chytí jeho velké ruce za ramena. Je vzrušený; cítím jeho erekci, jak mě tlačí do zadku, když si mě k sobě přitáhne.

„Nemusí to být tak špatné, krásko.“ Ucítím jeho teplý dech, když ohne hlavu a políbí mě na spánek. „Mohla bys tu být v bezpečí, se mnou.“

Projede mnou záchvěv vzrušení, bradavky mi pod trikem ztvrdnou. „Jak?“ zašeptám a zavřu oči. Jeho hruď je tvrdá, cítím jeho svaly na svých zádech, jeho síla je děsivě přitažlivá. Je to jako by čerpal mé nejhlubší touhy – touhu po bezpečí v jeho objetí. „Jak mi to můžeš slíbit, když by mě tvůj šéf mohl okamžitě zabít?“

„Nedotkne se tě.“ Lucasovi silné ruce se kolem mě obtočí, uvězní a utěší mě zároveň. „Nenechám ho. Esguerra mi dluží a ty jsi laskavost, kterou bych si za to vybral.“

„Lucasi, tohle-“ Hlava mi padne na jeho rameno, když se mi přitiskne k uchu, a jeho erekce mě začne tlačit silněji. „Tohle je šílené.“

„Já vím.“ Jeho hlas je drsný. „Myslíš, že to kurva nevím?“ Pustí mě, otočí a popadne mě za boky, aby si mě znovu přitáhl. Vyděšeně otevřu oči a zahlédnu v jeho očích divošskou potřebu. Odtáhne mě doprava a přitiskne ke zdi hned vedle okna. „Myslíš, že jsem si to neřekl už asi milionkrát?“ Jeho penis mě tlačí do podbřišku, když se do mě vpíjí pohledem. Zorničky má rozšířené a na krku mu tepe žíla.

Nehraje to.

Přestanu dýchat, vzrušení se mísí se strachem. Ten muž přede mnou nebude poslouchat – a mé tělo možná ani nechce.

„Lucasi.“ Naše blízkost mě znepokojuje, zvednu ruce a zatlačím dlaněmi na jeho prsa. „Lucasi, myslím, že si musíme promluvit-“

„Chceš mluvit o tomhle?“ Zahoupe boky v hrubém, dvojmyslném pohybu, jeho penis do mě tlačí i přes dvě vrstvy oblečení. Rukou mě chytí za bradu, nemůžu pohnout obličejem, a pak se ke mně nahne a centimetr před mými rty se zastaví. Očekáváním ztuhnu, srdce mi buší a v ten moment přitáhne mou pozornost malý pohyb. Podívám se směrem k oknu a zahlédnu tmavé vlasy, které se vzdalují.

„Co je?“ Lucasův hlas je břitký, když si všimne mého rozptýlení. Sleduje můj pohled, podívá se z okna a než mě pustí, vypustí z úst několik nadávek.

Když se nahne blíž k oknu, proklouznu kolem něj a stoupnu si za stůl. Mé tělo se třese náhlým vzrušením, ale jsem ráda za tuhle dočasnou záchranu. Potřebuju zpracovat to, co mi Lucas řekl, a to nemůžu dělat, zatímco mi vyšukává mozek z hlavy. Mou pozornost upoutá netknutý sendvič na stole. Už nejsem hladová, ale zvednu ho a zakousnu se do něj zrovna ve chvíli, když se ke mně Lucas otočí, rty má stažené.

„Kdo to byl?“ zeptám se s plnou pusou. Potřebuju čas a tohle je jediný způsob, jak ho získat. Rozhodně žvýkám a zamávám sendvičem směrem k oknu. „Přišel tě někdo navštívit?“

Sevře zuby k sobě. „Ne. Ne tak docela.“ Lucas projde kolem stolu a sedne si na druhou stranu, očima se zaboří do mých. „Někoho jsi tam viděla. Kdo to byl?“

Polknu, sendvič ztratí náhle chuť. „Nevím. Jen jsem viděla vlasy,“ řeknu popravdě. Co už neřeknu, je, že mám velmi dobrý důvod podezřívat tu osobu, kdo by to mohl být.

„Muž? Žena?“ Tlačí na mě. „Dlouhé nebo krátké vlasy?“

Rozvážně si znovu kousnu a žvýkám, jako bych přemýšlela nad jeho otázkou. „Žena,“ řeknu, když můžu zase mluvit. Nevěřil by mi, kdybych předstírala, že jsem si nevšimla ničeho jasného. „Vlasy v copu a myslím, že měla na sobě černé šaty.“

Lucas přikývne, jako bych potvrdila jeho podezření. „Dobře,“ řekne, výraz má zase normální. Pak zvedne vlastní sendvič a začne ho jíst. Celou dobu mě přitom pozoruje.