AS - 26. kapitola

Překlad: Simča

"Srdce se může zlomit. Ano, srdce se může zlomit. Někdy si myslím, že by bylo lepší, kdybychom zemřeli, jako oni, ale to nejde."

-Stephen King

CORALINE

Utírajíc si svůj obličej znovu a znovu nepomohlo. Zdálo se, že nic nemohlo utišit tupou bolest, nebo zastavit slzy. Sedla jsem si na okraj naší postele a čekala jsem na mého manžela. Měl tam být každou chvíli, a potřebovala jsem být pro něj silná, ale zatracené slzy nepřestaly téct. Když se dveře pohnuly, rychle jsem vstala s mýma rukama na svých bocích.

"Viděla jsi zprávy? Mel a Liam jsou šílení. Jsem slavný, zlato… no, moje zbraň a můj změněný hlas. Kdo by si myslel, že bude tak snadné to- "odmlčel se, když si sundal boty a podíval se na mě.

"Co je špatně?"

Nic jsem neřekla a místo toho jsem se pohnula směrem k němu, než jsem ho sevřela po stranách obličeje a hluboce políbila. Přitáhl mě k sobě a objal mé tělo, než se odtáhl a usmál.

"Za co jsem si to zasloužil? Řekni mi to, ať to můžu udělat znovu!"

Nechtěla jsem to udělat. Nemohla jsem mu to udělat. Ztratil muže, který ho vzal k sobě a staral se o něj jako o vlastního syna celý jeho život - ztratil svého skutečného otce. Slzy se vrátily, když jsem se kousla do jazyka. Mel mi to řekla po telefonu, prostě to vyplivla, bude ho to bolet bez ohledu na to, jak mu to oznámím, ale nechtěla jsem ho vidět v bolesti.

"Coraline, mluv se mnou, prosím," zašeptal, když položil ruku na mou tvář. "Udělal jsem něco? Vím, že jsem přeháněl, ale nemůžu si pomoct, prostě se o tebe bojím- "

Položila jsem prst na jeho rty a zhluboka se nadechla. "Mel a Liam se vrací zítra ráno."

"Co? Proč?"

"Miláčku, je mi to líto. Sedric je mrtvý," dovolila jsem slova ze sebe vypustit.

Jeho oči se rozšířily, když udělal krok ode mne.

Všechno, co mi bylo řečeno, se vylilo z mých úst. "Avian se snažil zabít Evelyn a Ethana, ale Sedric je odstrčil a vzal za ně kulku… nikdy se neprobudil. Mel- "

"Přestaň!" Declan na mě zakřičel.

Snažilajsem se pro něj natáhnout, ale on mě odstrčil, zatímco vrtěl hlavou. "Co to říkáš? Co? Já ne… Já tomu nerozumím. Mluvil jsem s ním a Evelyn před několika hodinami. Proč to říkáš?"

"Declane."

"Ne, to je šílený. Mýlíš se."Vyštěkl na mě, jak jsem se ještě jednou pohnulak němu, tentokrát jsem si ho přitáhla do náruče. Ztuhnul. "Mýlíš se."

Jeho tělo se začalo třást, když se mě držel. "Mýlíš se. Nemohu přijít o dva otce, Coro.​​"

Ale on přišel a já si přála, abych se mýlila. Opravdu jsem si přála, protože všechno, co jsem viděla, byly temné dny před námi.

Jak se to stalo?

NEAL

Potřeboval jsem ji vidět. Bylo to jen pár hodin bez něho a pořád jsem se cítil, jako by mi to jen před chvíli řekli. Hořel jsem, když jsem myslel na realitu. Hruď se mi stahovala, jako by z ní mělo vyletět moje drce. Oči mě bolely a chtěl jsem je vytrhnout, aby ta bolest přestala. Mel vzala mámu a Ethana domů, nechávajíc mě s Liamem a Kainem. Nikdo z nás nepromluvil. Jen jsme seděli v naši soukromé čekárně v tichosti, dokud jsem to už nemohl vydržet. Musel jsem ji vidět.

Odmítli jsme odejít bez našeho otce. Odmítli jsme ho nechat tam bez nás ve studeném boxu, jako kdyby byl nikdo. Nebylo to správné. Měl jsem v plánu zůstat v nemocnici celou noc, než Olivie zavolala už po deváté. Nebyl jsem si ani jistý, proč se obtěžovali jí nechat telefon, ale byl jsem si jistý, že to souviselo s Avianem-zkurveným bastardem. Chystal jsem se vytáhnout jeho plíce z jeho zadku.

Čím déle jsem myslel na něj, tím víc jsem myslel i na ni. Musel jsem ji vidět, musel jsem vědět, jestli o tom věděla… jestli to bylo součástí jejího plánu po celou dobu.

Ani nevypadalo, že by si Liam všimnul, že jsem odešel, jen tam seděl s Kainem, který stál po jeho boku

jako zasraná skála. Ani nevypadalo, že by dýchal. Nechtěl jsem ho opustit, ale potřeboval jsem to vědět.

"Evelyn, přestaň, prosím!"Slyšel jsem ji křičet, když jsem šel k suterénu. Tam, na posteli, byla Olivie snažíc se zahnat mou matku, která se nad ní skláněla.Neustále ji bila a její pěsti byly pokryty krví, jak narážely do Oliviiny tváře.

"Ty děvko! Uvítala jsem tě do mého domu, mé rodiny, a to je to, co uděláš? Je to všechno tvoje vina!

Zabiju tě! Zasraně tě zabiju! Jak se opovažuješ! Ty špinavásvině! Zemři! Prostě zemři!" Natáhla ruku dozadu a naposled ji praštila, jak jsem ji nakonec zvedl z Olivie. Stále rozzuřená, se snažila dostat z mého sevření a praštila mě tvrdě přes obličej. Se slzami v očích se na mě podívala.

"Je to tvoje vina!" Křičela na mě, než ukázala na Olivii, která teď mělaroztrhlý ret, zlomený nos a rozseknuté čelo. "Přivedl jsi tento odpad, toho hada, tu zlou děvku, do našich životů, naši rodiny. Chtěla, abychom byli všichni mrtví, a teď se jí to přání začíná plnit. Pro jednou ve svém zatraceném životě, Neale Callahane, přestat být zklamáním! Vždycky jsem bylana tvé straně, vždycky jsem chtěla pro tebe to nejlepší a takhle mi to vracíš? Ničením mě? Nemohu se na tebe ani podívat. Jak jsi mi to mohl udělat?!"Vyplivla u mých nohou.

"Evelyn, pojď," zašeptala Mel, ale ona se odmítla pohnout. S povzdechem, Mel vytáhla jehlu a strčilaji jído krku. Šel jsem na pomoc, ale Mel zavrtěla hlavou, než ovinula matčinu paži kolem svého ramene a vydala se ke dveřím.

"Nerozumím. Co se s ní stalo? Co se děje? Několik dnů jsem nikoho neviděla. Ne že bych chtěla vidět někoho z této stupidní zkurvené rodiny. Nikdo mi nedal ani nic k jídlu-"

Něco ve mně prasklo. Ruce se mi obtočily kolem jejího krku předtím, než moje mysl dokonce udělala vědomé rozhodnutí k pohybu. Sevřel jsem jí krk tak pevně, jak to jen šlo.

"Můj otec je mrtvý a ty jsi naštvaná, protože ti nikdo nepřinesl svačinu?" Zeptal jsem se jí překvapivě klidně, když se snažila proti mně bojovat. Nehty mě poškrábala po ruce, jak slzy zaplavily její zarudlé

oči. Místo toho, abychcítil absolutní hrůzu,kterou jsem si představoval, že pocítím, až nastane ten den, nepřirozený klid převzal celé mé bytí. Nic jsem necítil, jen nutkání zbavit zemi tohoto nechutnýho viru, kterýoslepil moji rodinu.

"Neale… to… nejsi… ty…" dusila se.

"Neznáš mě," řekl jsem, překvapujíc sám sebe znovu tím, jak jsem se cítil nedotčen. Tlačíc ji krk tak tvrdě, jak jsem mohl, jsem cítil prasknutí, ne takové, jak jsem byl zvyklý, když jsem tohle dělával, ale doslova jsem cítil a slyšel drsný a odporný prasknutí, jak se její průdušnice definitivně rozpadla pod tlakem mého sevření a ona přestala bojovat. Její tělo ochablo a díval jsem se do jejích chladných prázdných očí. Stěží tam byl rozdíl s minulým týdnem, kdy jsem se do nich díval.

Bylo to.

Byla mrtvá.

Nic zvláštního, ne Liamovou nebo Melinou rukou, ale moji vlastní. A já toho nelitoval. Necítil jsem absolutně žádnou lítost, jak jsem se díval na její bezvládné, chladné tělo.

"Postarám se o to, Neale, jdi teď za svou matkou," řekla Mel za mnou. "Brzy se probudí a právě teď potřebuje jednoho z jejích synů."

Věnoval jsem Olivii ještě jeden poslední pohled, než jsem se vydal nahoru.

Mel mě chytila za ruku, než jsem mohl opustit místnost. "Pomstíme se, přísahám, Neale."

Nebyl jsem si jistý, jak odpovědět, jak mé srdce se pokusilo znovu utéct krkem. Míříc dopokoje mých rodičů, jsem šel nahoru po schodech a bylo to, jako by mě někdo se snažil fyzickystáhnout zpět.

Možná to byla Oliviinavyšinutá duše. Nebo možná jsem byl jen já ten vyšinutý.

Vešel jsem do místnosti a sledoval svou matku, jak svírala to, co jsem jen hádal, byl polštář mého otce. Zdálo se, jako by se snažila nasátvšechnu jeho podstatu, kterouzanechal za sebou. Posadil jsem se na kraj postele a ani se nepokoušel zadržet padající slzy.

Co se teď stane?