Unforgiven - 1. kapitola

Překlad: Peťa

Chtěla bych se jako nová překladatelka s vámi přivítat. Doufám, že se vám tato kniha bude líbit, už delší dobu jsem ji měla v merku, ale pořád bylo co překládat. Pokud vás vyděsil počet kapitol, tak nebojte, kniha co do počtu stránek má normální rozsah, takže se překlad určitě nebude táhnout tisíc let a kapitolky jsou tedy kratší, což je pro mě super, protože překládám ve volném čase při práci + překládám už delší dobu na Elise, takže mě možná někteří už znáte. Překládání mě děsně baví a budu ráda, když si tuto knihu budete užívat se mnou.

Peťa  

Část I: Upadnutí v nemilost

Teď

Ruka ji bolela jako krvavé peklo. Krvavé… ne jen britský výraz. Byla zakrvácená. Ručník, který byl pravděpodobně zašpiněný od psího hovna a chcanek dělal málo pro to, aby zpomalil stálé unikání krve z rány na boku její ruky. Čekárna byla tichá, ale na druhou stranu byl to Savoy, Arkansas ve čtvrteční noc. Populace o 3500 nebo tak nějak výstředních lidech moc nepomáhala rušné pohotovosti, ale vědomí, že byla jedinou po dobu skoro dvou hodin kterýmkoli směrem, taky znamenalo, že to bylo hojně navštěvované zařízení – zřejmě jen ne ve čtvrteční noci. To neznamenalo, že nečekala dobře přes hodinu. Lidé začínali zírat. Krev se prosákla ručníkem dost na to, aby vystrašila několik dalších lidí, kteří seděli v čekárně. Nakonec, krev byla děsivá věc. Mohla způsobit krvácející pohromu všude po nich, podle všeho, co věděli.  

„Bailey Trent.“ Starší žena, která stála u dveří, se dívala po místnosti a upřela svůj pohled na mladého muže s hadrem přidrženým k čelu.

„Já jsem Bailey.“ Zvedla ruku, když vstávala a přistoupila k ženě.

„Promiňte, drahá. Myslela jsem, že je to mužské jméno.“ S laskavým pobavením se podívala na Bailey.  

„To se mi stává často, ale mám kozy a všechno…“ Její hlas odumřel při nervózním smíchu. Nikdy nebyla dobrá v tom, aby se chovala normálně, když byla nervózní.

Žena se usmála a skoro vybuchla v smích, jak Bailey hořely tváře. „Připravená?“

Samozřejmě že byla připravená. Krev byla asi dvě sekundy od kapání ze skoro prosáklého ručníku, který byl ovázaný kolem její ruky. To neznamenalo, že se na to těšila. „Joo.“

„Omlouvám se za to čekání. Máme dnes večer ve službě jen dva doktory a oba měli plné ruce práce. Dopravní nehoda blízko velké zatáčky na Dálnici 45. Několik zraněných.“

„To není problém.“

Pomalu šly k jedné z malých ošetřoven a Baileyino srdce se začalo třepotat nervozitou. Neužívala si nemocnice, ne že by si to někdo užíval, a tohle zakopnutí sotva znamenalo stehy. To by znamenalo jehly. I bez nich se mohla obejít. Ve chvíli, kdy vešly do místnosti, sestra ukázala na malý stolek a židli, spíš takovou, kterou používala na sezení na základce. Byla tam otáčecí židle na kolečkách, která stála blízko ní.

„Tak mi řekněte, co se stalo.“

„Víčko plechovky psího žrádla. Prostě zajelo přímo do mě.“

„Vaše poslední tetanovka?“

„Dobrá otázka a nemám tušení.“

„To pro mě znamená, že žádná není, drahá. Podíváme se, ne?“ Sestra si natáhla pár latexových rukavic a poté, co přesunula otáčecí židli na místo, posadila se čelem k Bailey. Pomalu odmotávala ručník z Baileyiny ruky, když sebou Bailey škubla. Ve chvíli, kdy byl ručník odtáhnut, tržná rána přešla ze sotva rozeznatelné na rudou čáru ke kapající ráně, která vybíhala na vršek její ruky z prostoru mezi palcem a prvním prstem téměř k jejímu zápěstí.

„No, no, právě takto jste se řízla, že?“ Něžně se na Bailey usmála a Bailey si nemohla pomoct, aby se neusmála zpátky – jeden z pár úsměvů, které za poslední dobu měla. Ta žena prostě měla zvláštní dar uklidňovat ji.

„Stehy?“ Bailey mohla cítit, jak se jí krčí obličejové svaly při ničem víc než při představě, která jí prolétla myslí.

„To nezáleží na mně. To je na doktorovi. Ale… Moc bych nedoufala, že se odsud bez nějakých dostanete.“ Ta dáma měla jižanský přízvuk, stejně jako většina lidí kolem jejich městečka v Ozark Mountain. Zcela jistě to byl zvláštní mix lidí. Hodně lidí přijelo během teplých měsíců do této oblasti na dovolenou a stejně tak další se v důchodovém věku stěhovali na jih do jejich zalesněného a kopcovitého světa. Pak tam byli místní. Dáma sestřička zněla jako místní, ale Bailey ji nepoznávala. Jasně, Bailey byla místní od té doby, co jí bylo pět a sama si osvojila trochu z jižanského huhňání, takže kdo byla ona, aby si stěžovala. Ale místní jí dělali starosti. Věděli věci. Měli vzpomínky; vzpomínky, které si Bailey přála, aby neexistovaly.

„No, možná to můžou jen přelepit, aby se to uzavřelo – náplastí, co?“

Sestra se jen sama pro sebe zasmála, ale neodpověděla. Bailey moc nedoufala, vzhledem k pobavené odpovědi, kterou jí poskytla dáma sestřička. Postavila se. „Mimochodem já jsem Marie. Pojďme to vypláchnout, ať vidíme, co tu máme.“

O deset minut později a sestra Marie pročistila řez, jemně zatáhla na jedné straně, aby řez otevřela a vypláchla hlubokou chlopeň z kůže, která byla nafiletovaná. To zanechalo Bailey tiše nadávající, ale žena vzala její do prdele v pohodě. Obalila to tlustou záplatou z gázy a obvazů.

„Podívejte, jako nové. Ani si nemyslím, že potřebuju vidět doktora.“ To vyneslo Bailey další smích.

Když Marie vstala, znovu se na Bailey usmála. „Doktor tu bude brzy. Hrají o čas, ale nečekám, že to teď bude trvat o moc déle.“

Pak Bailey osaměla. Půjčila si od kolegyně mobilní telefon, když jí ta milá dívka nabídla, že ji odveze do nemocnice. Zavolala mámě a chvíli přemýšlela, když v jejím hlase slyšela obavy, proč si myslela, že je to dobrý nápad.

„Co myslíš tím, že sis rozřízla ruku?“ Hlas její mámy byl ostrý. Prostě byla moc dobrá, že se o ni bála. Byla příliš zatraceně stará na neustálé obavy, ale ona to dělala, ať už to chtěla nebo ne.

„To nic není. Jen dostanu pár stehů a pak budu dobrá.“

„Možná bych tam měla přijet.“

„Ne. Zavolám, až budu hotová a můžeš mě vyzvednout, ale prostě tu nemusíš sedět se mnou. Snaž se nedělat si starosti, jo? Prosím?“ To bylo nemožné. Ta žena se o Bailey bude bát, dokud nebude v hrobě.

„Fajn. Ale zavoláš mi, jakmile budeš hotová.“ Věci, které ta žena říkala, padající na ach bože hromadu, byly ohromující.    

„Vím, mami. Víš, že mi je dvacet sedm. Opravdu jsem schopná to zvládnout.“

„Já vím. Jen sis toho tolik prošla a já jen… no, bojím se, to je celé.“

„Mám tě ráda, mami. Popovídáme si za chvíli.“ Bailey po tomto rychle zavěsila a její laskavá kolegyně ji jen pozorovala. Ten pohled naznačoval, že si začíná dělat starosti, že Bailey možná v jejím autě udělá nepořádek.

Teď byl strach z udělání nepořádku pryč a opravdu přemýšlela, proč je pořád tady. Sestřička Marie zastavila krvácení; co víc se tu dalo dělat? Pohrávala by si s palci, kdyby jeden nebyl obvázaný až do bodu přerušení cirkulace.

Muselo to být dobře o třicet minut později, než vůbec něco uslyšela a bylo to, když uslyšela vlnu pohybu před dveřmi, což napřímilo její postoj a přilepilo její oči z jejich místa na podlahu před ní. Uslyšela mužský hlas, než se dveře vůbec otevřely. „Omlouvám se, že jste čekala… paní… paní…“ Vše, co z muže mohla vidět, byl vršek hlavy, když otevíral dveře, zatímco si prohlížel diagram v ruce, a když jeho oči podle všeho zazářily na její jméno, zamrzl. Jeho pozornost přeskočila na ni a ona nabrala široké oči, než měl její mozek vůbec šanci zaregistrovat tvář, ke které ty oči patřily.

„Darrene…“

On jen zíral. Jeho ústa byla otevřená, jeho oči stále široké a šokované a vzadu držel dveře, přičemž odmítal plně vstoupit do místnosti nebo nechat dveře, aby se za ním zavřely. Ale jak ho sledovala a cítila, že jí srdce začalo bušit a v uších začalo hučet, znovu získal svůj klid. Zavřel pusu a nechal čelist, aby se pevně zaťala. Udělal krok blíž, nechal dveře, aby se za ním pomalu zavřely a konečně od ní odtáhl svůj zlostný pohled, aby se usadil na místě nad jejím ramenem. Trošku zavrtěl hlavou, když mu prudce vzplanuly nosní dírky.

„Slyšel jsem…“ Jeho hlas se vytratil, jak znovu vrtěl hlavou.

Bailey bojovala o to, aby vůbec dýchala, jak zírala na jeho hruď. Emoce, které vřely uvnitř jejích vnitřností, hrozily, že ji přinutí zvracet. Mohla cítit žluč, která se jí snažila dostat do pusy, a slzy hrozící jí byly právě tak moc důsledkem paniky, kterou cítila, jak tenhle muž podněcoval dlouho pohřbené vzpomínky. Tohle se nemohlo dít. Štěstí bylo děvka jménem Darren Cory s tmavými upravenými zastřihnutými vlasy a stejně tak tmavýma očima, které říkaly, že nenávidí její vnitřnosti, i když jeho slov bylo málo.

„Neuvědomila jsem si, že pracuješ na pohotovosti.“ Sotva mohla slyšet vlastní hlas.

„Proč bys měla? Byla jsi pryč jak dlouho?“

„Skoro šest let, ale vrátila jsem se“-

„To bylo řečnické. Ani zdaleka si nemůžeš myslet, že se starám.“

Nic neřekla, když ji sledoval. Samozřejmě že si nemyslela, že se stará, ale kdysi se staral.

Držel svůj temný tvrdý pohled na ní po nepříjemnou dobu. Byla skoro připravená utéct, dokud se dveře náhle neotevřely a dovnitř nenakoukla milá sestřička Marie: „Doktore, Cory, doktor Sheehan říká, že to teď převezme. Pokud byste potřeboval, aby to tady převzal, abyste mohl odejít na večer, může.“ Trpělivě čekala, když Darren nic neříkal.

Na chvíli se podíval zpátky na Bailey, ale zdálo se, že ta nedokáže zvednout pohled od jeho hrudi. Nepotřebovala vidět jeho oči, aby věděla, že pořád zlostně hledí. Když se otočil zpátky k Marii, jeho hlas byl daleko lehčí, než byl, když mluvil s Bailey, ale pak, Marii pravděpodobně neshledával odsouzeníhodnou. „Oh, to není nutné. Myslím, že si užiju mučení paní Trent.“

Mariin náhlý lehký smích říkal, že podal svůj komentář jako nic víc než dobrácký vtip a podával to dobře, ale zatímco Bailey nemohla vidět jeho tvář, rozhodně mu jeho styl humoru nesežrala. Tento muž si její bolest rozhodně bude užívat. Ale vinila ho? Jasně že ne.

Mariina pozornost se přesunula na Bailey a znovu jí nabídla laskavý povzbudivý úsměv. „Bailey, jste v dobrých rukou. Doktore Cory, připravím pro vás tác s šitím.“ A pak byla pryč a Baileyin pohled se hnal za ní, jako by nebyla připravená být s ním znovu sama. Ale byla pryč a Bailey s ním byla sama.

V mučivě pomalé rotaci se otočil zpět k ní. Jakkoli klidný a uvolněný výraz možná věnoval Marii, ten byl ztracen ve chvíli, kdy znovu čelil Bailey a v její nervozitě její pohled našel jeho hruď. Přesunul se k umyvadlu a myl si ruce, když ho nabrala pohledem. To byl jediný způsob, jak se vůbec mohla cítit pohodlně, když ho tak zblízka studovala a ona tu výhodu využila.

Byl zformovaný tak perfektně jako vždycky a nebyla si jistá, že by mohla říct, že zestárl o jediný den, co ho viděla naposledy. Nedalo se říct, že by se nezměnil. Ve svém přístupu k ní byl skoro nerozpoznatelný s mužem, kterého poznala před tolika lety, ale pak, byla tam malá otázka, čí vina to byla. Nedokázala si představit toho muže, který teď stál v místnosti, že by se na ni ještě někdy usmál, ale nepotřebovala vidět ten úsměv, aby věděla, že je rovný, bílý a dokáže způsobit, že ty nejchladnější jejího pohlaví tají jako kostka ledu pod letovací lampou. Byla na přijímacím konci toho úsměvu mockrát, ale to byl jiný život.

Natáhl si rukavice, když se obrátil k ní a bezstarostně se loudal přes místnost k ní, než zaujal místo na židli čelem k ní. Jeho výraz zůstával chladně lhostejný a ona se začala třást, když se natáhl pro její ruku. Byl příliš blízko na to, aby se cítila v pohodě.

Tohle bylo její peklo. To, že byla uvězněná v místnosti s připomínkou toho, kým bývala, připomínkou všeho, co ztratila, připomínkou na to, co všechno zničila. Byla zpátky v Savoy skoro dva měsíce a tohle byla hladce největší výzva, se kterou se dosud setkala. Nemohlo to být o moc horší než tohle. Děsila se takového setkání, a jak její minulost připlouvala blíž do popředí její mysli, než jak za dlouhou dobu dovolila, aby se dostala, chvění zintenzivnilo, její dech zpanikařil a tvrdě musela bojovat proti slzám, které ji bodaly vzadu do očí. Nemohla brečet před tímto mužem. Ne protože by si nezasloužil její slzy, ale protože tato verze Darrena, kterého znala víc let, než si byla schopná vybavit, by ji s takovou emocí nepustila tak snadno.

Kousla se do jazyka, když ji vzal za ruku, pořád pevně obvázanou v obvazech. Cukla sebou a odtáhla se od jeho doteku, jako by očekávala, že jí ublíží. Neřekl už, že chce? Jeho oči klidně následovaly staženou ruku a pak se posunuly nahoru, aby lehce podržely její pohled, ačkoli jeho hlava zůstala nehybná. Nemohla pochopit, jak se kolem ní mohl chovat tak uvolněně. Ona kolem něj sotva mohla dýchat.

Čekal, sledoval ji a zůstával nehybný jako socha, dokud k němu nakonec zpátky nenatáhla ruku. Pomalu rozmotal obvazy. Byl tichý a ona držela jazyk sevřený mezi zuby, aby uklidnila svoje nervy. Opravdu to nefungovalo a jak sledovala jeho ruce při práci na odloupávání vrstev obvazů, snadno mohla vidět chvění vlastní ruky. Neměla žádné pochyby o tom, že může ten třes vidět a i kdyby ho nemohl vidět, určitě ho mohl cítit, jak jeho levá ruka držela tu její, zatímco jeho pravá pracovala.

Když byla její ruka znovu odhalená, viděla, že krvácení skoro přestalo, ale její kůže byla zbarvená růžově. Prohmatával kloub jejího palce, když sebou škubla. Ten pohyb otevřel tržnou ránu a chladný vzduch, který zasáhl čerstvě otevřené maso, ji nechal syčící v bolesti. Znehybněl, ale když jí pohlédl do očí, začal znovu ohýbat a natahovat její palec, kompletně ignoroval její bolest. Stiskl tkáň kolem tržné rány a pak ji požádal, aby absolvovala několik zkoušek na rozsah pohybu. Každičký jediný pohyb, který udělala, bolel jako peklo a ani jediná reakce, kterou jí poskytoval, nenaznačovala, že by se vůbec staral, ale bez ohledu na nedostatek reakce, který jí předváděl, byl zřejmě spokojený, že se její ruka nechystala odpadnout.

Když Marie znovu vstoupila s tácem děsivých nástrojů a zakřivenou jehlou, Baileyino chvění se změnilo na dramatické. „Bude potřebovat přeočkování tetanem, doktore. Můžu se o to postarat, až skončíte.“

„To je v pořádku. Provedu to.“ Marie chvíli otálela, když její pohled bleskl k němu, ale on se klidně setkal s jejím pohledem a ona rychle vypustila svoje počáteční překvapení, než se omluvila.

Darren se vrátil k ignorování jí, zatímco pracoval. Omyl ránu, vysušil ji a zvedl injekční stříkačku na tácu. Byly na tácu dvě a jí se nelíbil pohled ani na jednu z nich. „Lidokain.“ Řekl to slovo a nic jiného a pak ji nehluboko bodl do ruky a pak zčásti stříkačku zanořil. Bailey zakňučela a vykřikla, jak se jí bolest z injekce propalovala kůží. „Taky to bude pálit jako peklo. Připouštím, že jsem to měl zmínit.“ Na jeho ústech byl krutý úšklebek a Bailey mohla jen zafňukat v odpověď, když odtahoval stříkačku a píchl ji na druhou stranu rány. Tak zoufale mu nechtěla poskytnout reakci, na kterou čekal. V její mysli nebylo vůbec pochyb o tom, že ji chtěl před sebou v slzách.

Příště když vytáhl stříkačku a znovu jí propíchl kůži, zavrčela se rty zavřenými, aby potlačila reakci. Měl pravdu; Lidokain pálil jako peklo. Měla stehy už předtím a moc dobře věděla, že bolest byla nevyhnutelná. Bylo to jeho přístupem k ní, který byl zcela záměrný. Užíval si fakt, že jí ubližoval, nevyhnutelné nebo ne, a ona se to chystala tolerovat. Jakkoli moc si možná zasloužil tuhle malou ukázku odplaty, ona se nerozpadne. Její vina neznamenala, že mu chce ukázat nějakou slabost.

„Ah!“ vykřikla. „Do prdele.“ Další nehluboké bodnutí ji znovu sežehlo, ale mohla cítit požehnané znecitlivení, které začínalo přebírat stranu její ruky a když od ní znovu odtáhl stříkačku a posunul se po lince její rány trochu dál a ještě jednou zapíchl jehlu, bolest byla konečně vybledlá a vzdálená.

Uvolnila hluboký povzdech, jak se začínala uklidňovat. Uvolnění bylo nemožné s tímto mužem sedícím blízko u ní s kolenem mezi jejíma nohama. Jeho tvář byla taky blízko u její, ale dost daleko na to, aby mohla snadno vidět, že se jeho pozornost přesunula k jejím očím pokaždé, když píchl jehlu do její kůže. Čekal na její reakci, čekal, že uvidí její bolest. Nemohla ho za to vinit, ale to neznamenalo, že tohle emocionální mučení oceňovala. Ale to byla prohraná věc. Teď sotva dokázala cítit stranu své ruky a jakmile položil stříkačku, zvedl pinzety a začal dloubat do kůže kolem rány. 

„Nějaká bolest?“ Vůbec se nemohl starat, ale zavrtěla hlavou, když se rychle setkala s jeho pohledem. Znovu krvácela, ačkoli neustálý únik významně zpomalil a jakmile tu část otřel, zvedl hemostatickou svorku a použil ji, aby sevřel klenutou jehlu na tácku a použil pinzety, aby zvedl chlopeň kůže, než ji probodl jehlou a tmavou nití spojil s opačnou chlopní kůže.

Zírala na jeho latexem pokryté ruce, když pracoval. Jeho ruce byly tak mužné jako žádné, s dlouhými prsty a neuvěřitelně elegantní, jak se rychle pohybovaly, tahaly, uzlovaly a zpevňovaly stehy. To byl dobře trénovaný talent a skoro si myslela, že by to dokázal dělat se zavřenýma očima. Poprvé od té doby, co se s ní po pěti letech nacházel tváří v tvář, se jeho pozornost zdála zaměřená na něco jiného než na ni. Nebo spíš jeho pozornost byla na její ruce a ne na části jí, která ji nechala kolem něj velmi zranitelnou.

Poslouchala jeho tiché dýchání a téměř si mohla vybavit mladého muže, kterého znala před tak dlouhou dobou. Darren byl o tři roky starší než ona, byl nádherný – neuvěřitelně pěkný a byl chytrý… zjevně. Ale byl dobrý a slušný způsobem, kterým se lidé někdy ptali, jestli na světě ještě existoval. Zvláštní, že se na něj Bailey pořád dokázala takto dívat, ale znala ho – opravdu ho znala, jeho takového jako byl uvnitř, ne muže, který seděl vedle ní, který bojoval s tím, aby potlačil svou nenávist a odpor k ní.

„Je mi to líto.“ Vlastně si tato slova myslela, ne nutně je zamýšlela říct, ale slyšela svůj hlas vyšeptat tuto omluvu – tak marnou teď. Zamrzl se zakřivenou jehlou zarytou skrz obě strany jejího masa a ona sledovala, jak jeho rukama proběhlo výrazné chvění, když zbytek jeho těla zůstal nehybný.

„Sklapni.“ Jeho hlas byl tak tichý jako ten její a jeho ocelové chladné chování bylo na moment ztraceno. Pohlédla do jeho očí a ty byly už na ní a zlostně hleděly. Ale kontrola byla ztracená a na moment se mu chvěly rty stejně tolik jako ruce, než se mu pevně zaťala čelist. „Nenávidím tě. Rozumíš? Tvoje omluva pro mě znamená hovno.“

Baileyino vlastní chvění se stalo prudkým, jak se jí jeho slova zakousla do srdce. Nebylo to nic, co by nečekala – sakra, nevěděla – ale ta slova byla tak bolestivá jako jeho jehla bodající ji do kůže. Vrátil se ke svému úkolu, ale rychle to vzdal s naštvaným zafuněním. „Doporučuju, abys sebou nemlela. Velice nerad bych tě tou jehlou bodl někde, kde Lidokain nepůsobí.“ Jeho zlostný pohled, který stěží zvládla udržet půl sekundy, říkal, že lže. Nemiloval by nic víc jako to, kdyby ji bodl. Jehlou, nožem. Mohla by pokračovat a nic z toho nebylo pěkné.

To, jak zvládla zůstat nehybně dost dlouho na to, aby to dokončil, byl malý zázrak. Větší podíl času zadržovala dech, jak jí slzely oči. Měla zatracené štěstí, že úplně neomdlela, ale zvládla to, vypustila hluboký výdech, když zavázal poslední uzel a ustřihl nit. Znovu jí ovázal ruku novými obvazy a vůbec neplýtval časem, když se chopil další stříkačky a vyhrnul jí rukáv špinavého trička, potřel jí paži a zapíchl už jí další jehlu. Znovu sledoval její tvář, když pomalu tlačil píst stříkačky.

Poté, co dal přes místo vpichu náplast, zamrzl a ruce mu klesly do klína. Mohla vidět, jak zírá na stranu její tváře, ale neměla nervy na to, aby se na něj podívala. Dál na ni zíral a Bailey se znovu začala chvět. Slzy, se kterými bojovala, ji znovu začaly bodat do očí a bojovala každou svou uncí, aby je před ním udržela skryté, ale bylo to k ničemu. Když vydechl hluboký výdech, otevřel pusu a její slzy spadly, když ho slyšela promluvit. „Nikdy jsem tě nechtěl nenávidět. Nikdy. To ty jsi to způsobila.“

Bailey se neobtěžovala omlouvat; neobtěžovala se pokoušet říct vůbec nic. Bylo to nemožné se slzami, které proudily, a dech, který zadržovala v zajetí v hrudi, byl jedinou věcí, který držel její tiché slzy, aby se nezměnily ve vzlyky utrpení. Nechala by ho, aby ji propíchl tisíci jehlami ponořenými v alkoholu, než by si dovolila znovu cítit tu bolest z jeho slov.

Právě v tu chvíli otevřela dveře sestřička Marie, vrhla jeden pohled na Bailey, než její oči bleskly k Darrenově pokleslé postavě sedící na židli před ní a Bailey vystřelila. Sebrala svou tašku, popadla svoji starou mikinu s kapucí, kterou nechala na ošetřovacím stole a protlačila se kolem Marie na cestě ven. Bailey ignorovala Mariin ustaraný hlas, který se táhl za ní, a držela hlavu dole, dokud se nedostala do vstupní haly nemocnice. Použila telefonní automat, aby zavolala mámě a skoro jí zavěsila poté, co jí řekla, že je připravená ji vyzvednout. Bailey si našla strom, pod kterým na parkovišti postát, a čekala. Nebylo to blízko vyzvedávací zóně, ale Bailey nechtěla být nijak blíž nemocnici, než bylo absolutně nezbytné.

Bylo to peklo, kterého se Bailey děsila, peklo, které si zasloužila. Byla uvnitř a nebyla si jistá, jestli se někdy dostane ven. Mohla by takto žít po zbytek života? Ve výsměchu a pronásledovaná, stále narážející na své duchy? Chtěla utéct, ale nemohla. Její máma ji potřebovala tady a neměla kam jít. Byla uvězněná na tomto místě, odsouzená k tomu, aby trpěla za své hříchy.