TC - 22. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Omlouvám se za překlad, ale basketbal a jeho termíny jdou úplně mimo mě…

Basketbal

Když přijedeme s Charlie na Rec, Blue a Annabelle už tam jsou. Jsem překvapený, že tam není nikdo další. Lidi z Peachvillu asi nejsou na sporty. A tak mě zajímá, na co jsou – asi na hovězí. Nebo chov prasat. Nebo něco jiného stejně intelektuálního.

Annabelle se snaží točit s míčem na prstu a jde jí to dost obstojně. Několikrát se otočí, než jí spadne. Žene se za ním a všimne si, že jdeme k ní.

„Čau, čau!“ řekne. „Podívejme se, kdo se tady objevil. Jsme připravení dostat na zadky?“

Říká kraviny, ale mám to rád. Je to zkušenost. Nehraju čistě.

Hodí mi míč a chytnu ho jednou rukou. Basketbal je jedním z mnoha sportů, ve kterém velké ruce hodně pomůžou. Začnu si s míčem driblovat za zády a pak ho poslepu hodím za sebe.

Annabelle se zasměje. „Ach, takže si myslíš, že jsi sexy, co?“

„Holka, už celé dny se na tu kořist chystám.“

Charlie zatleská, jako kdyby si to užívala, a posadí se vedle zdi. Pak si zaplétá a rozplétá zářivě nové vlasy, jako kdyby nemohla být šťastnější.

„Jak budete hrát?“ zeptám se. „Jeden na jednoho?“

„Jo,“ řekne Annabelle. „Blue a já hrajeme jako první, pak si ty zahraješ s vítězem. Hrajeme do 15. Dobře?“

„Jasně.“ Jdu k Charlie a opřu se o zeď.

Annabelle si vezme míč na tříbodovou čáru, Blue se od ní postaví o kousek dál a je připravený jí bránit. Usměje se na něj, naznačí hru doleva a míří ke koši. Míč dopadne na zem a začne driblovat. Pak jej snadno zvedne do vzduchu a proletí sítí. Zvedne ruce a zapíská. Pak zvedne prst a řekne Bluovi: „Mám jeden, zkrachovalče.“

Annabelle hodí míč Bluovi, který si ho vezme na to samé místo kde Annabelle. Zašklebím se, když přemýšlím, jak brutální jeho hra bude, ale než si to představím, zvedne míč nad hlavu a hodí jím.

A dopadne do koše.

Který je od něj skoro 20 stop.

Sakra!

Annabelle se ušklíbne. „Netušila jsem to.“

Dalších pár minut sleduju rozvíjející se hru. Netrvá mi dlouho rozpoznat jejich síly. Annabelle je mistr ve vnitřní hře a Blue je špička v přesnosti. Je jasné, že Blue lépe chápe základy, ale ztrácí kvůli malé agresivitě.

Asi se bojí své váhy a vyhraje o pár bodů. Annabelle ho nařkne z podvádění a dopadne vedle Charlie.

Podívá se na mě a mávne zpocenou rukou. „Jsi na řadě, chlapáku. Promiň, ale nebudu ta, která tě sestřelí.“

Vyskočím a chci jim ukázat, co ve mně je. Je to dlouho, co jsem měl důvod k tomu, abych opravdu využil, že mám na nohou rudé tenisky.

Blue se mi nepodívá do očí. Hodí mi míč, jako kdyby řekl: Zlikviduju tě.

Chytím ho, otočím se k němu zády a neváhám. Jako kdyby se mě ani nepokusil zastavit. Když dostane míč, okamžitě střílí.

Jde mu to skvěle.

Připadá mi to jako déjá vu – získám míč a hodím jím, jako kdyby to nic nebylo. Blue jej získá, ale tentokrát jdu po něm a strčím mu ruku do tváře. Chci, aby mířil ke koši. Místo toho se ale snaží skočit. Vyskočím a odhodím míč.

„Co kdybys jej dostal sem,“ křičím, když získám míč.

Přes rameno vidím, jak Blue zatne čelist. Dobře, možná ho to trochu nasere.

Vezmu míč ke koši a otočím se na Blua. „Co to, sakra, děláš? Proč nehraješ?“

„Hraju,“ zamumlá.

„Ne. Nehraješ.“ Jdu k němu. „Proč mi nebráníš? Čeho se bojíš?“

Blue si kouše ret a zrudne. Je nasraný.

„Je jasné, že blbé střílíš, tak proč se nesnažíš o lepší obranu?“ hodím mu míč do hrudníku. „Přestaň být taková píča.“

Blue se snaží o další hod, tak jdu po něm a nevěřím, že je tak předvídatelný. Ale otočí se, zahne doleva a hodí míč do zatraceného koše.

„Zatraceně,“ řeknu.

Zasměju se a překvapivě i on. Máme spolu podivný vztah, pokud by se tomu tak dalo říkat. Na povrchu nenávidím, že mi zasahuje do úkolu a on nemůže vystát čas, který trávím s Charlie. Ale kdyby si to Charlie srovnala, je to skoro jako kdybychom – a myslím možná – byli kamarádi. Ale to se nikdy nestane.

Po zbytek hry je Blue agresivnější a zlepšuje se. Každou chvilku mu ukradnu míč, nebo zablokuju hod. Párkrát, mi udělá to samé. Nakonec vyhraju. Ale ne o moc. A umím si představit, co by s jeho hrou udělalo pár týdnů trénování.

Charlie se kření, když k ní jdu. Září, jako by to byla za celé roky nejlepší zábava. Zajímá mě, jak dlouho to je, co hrála basketbal, nebo cokoli jiného. Od požáru asi ne…a to byla malá holka. U srdce mě bodne. „Víš co, Charlie? Jsi na řadě. Tak vstávej.“

„Co? Ne.“ Zasměje se. „Nechám si to ujít, ale díky.“

Odmítá mě, protože se bojí. Protože není zvyklá říkat ne, neumí si představit říkat ano.

Tak jí nedám možnost.

Přehodím si ji přes rameno a začne křičet, když ji nesu na tříbodovou čáru. Vezmu si míč a dám jí ho. „Vystřel a nechám tě jít.“

Podívá se na Annabelle a Blua, než se otočí znova na mě.

„Nemůžu.“

„Kravina.“

Snaží se projít kolem mě, ale postavím se jí do cesty. „Prostě vystřel, Charlie. Není to velká věc.“

Pustí míč. „Já nechci.“

Blue jde na hřiště, ale Annabelle ho zastaví.

Zvednu míč a dám jí ho do rukou. „Jistě, že chceš. Každý chce hrát. Jen se bojí, že budou vypadat hloupě.“ Odhrnu jí vlasy z očí. „Ale víš, co je hloupost? Nezkusit to. Tak to…zkus.“

Převrátí oči. „Necháš mě být, když si jedenkrát hodím?“

„Pokud hodíš. Nechám tě být, pokud hodíš.“

Začne se usmívat.

To je ono.

Charlie chvíli dribluje a je to ta nejsměšnější věc, kterou jsem viděl. Sotva jí míč vyskočí k pasu.

„Takže mám jen hodit, jo?“ zeptá se a dívá se na mě.

Kývnu a ustoupím.

Podívá se na koš, nadechne se, zvedne míč – a střelí.

Je to ten nejhorší hod. Nejhorší. Ale jsem tak zatraceně pyšný, že bych vykřikl.

„Připadáš si jako idiot?“ zeptám se.

„Jo,“ řekne a směje se.

„Není to tak zlé, co?“

Zavrtí hlavou a ukáže na její kamarády, jako že může jít.

„Dej mi ten zatracený míč,“ řekne a posune si brýle na nose.

Zvednu obočí a začnu se křenit, až mě začne bolet obličej.

Podám jí míč. Znova vystřelí a tentokrát nemíří tak daleko. V poslední chvíli zakopne a chytnu ji, aby nespadla. Rozhodně jsem si nevšiml, jak moc mám rád, když se její hrudník tiskne ke mně.

„Jsi v pohodě?“ zeptám se.

„Míč,“ trvá na svém.

„Sakra, že jo,“ řeknu příliš nahlas. Běžím za míčem a podám jí ho.

Charlie si ještě párkrát střelí a pokaždé je lepší. Než vystřelí, nakloní se doprava, aby ji nebolel bok.

Třikrát si zadribluje a dívá se na koš.

No tak.

Prakticky slyším, jak Annabelle a Blue zadržují dech, když mi srdce buší tak hlasitě, že to cítím i v rukách. Je směšné, jak na to všechno mé tělo reaguje.

Charlie si olízne rty, zvedne míč…a vystřelí.

Zásah!

Všichni zůstaneme zticha, když se otočí.

„Kousek koláče,“ řekne.

Blue vběhne na hřiště a obejme ji. Jeho sebedůvěra na hřišti mu zůstala i mimo něj. Pevně se usměju a nevím proč.

„Pokud to neznamenalo, že máme jít na pizzu,“ řekne Annabelle: „tak nevím.“

„Pizza!“ zakřičí Charlie.

„Nejedla jsi, než jsem tě vyzvedl, co?“ zeptám se. „Někam bych tě vzal.“

Blue na mě zúží oči. Asi naše spojenectví skončilo.

„Jo, jedla,“ řekne. Ale nic nedodá, jako kdyby si nebyla jistá, co to s tím má společného. Abych řekl pravdu, taky bych se zase najedl.

„Chcete jít k nám?“ podívá se na nás Charlie a mám zvláštní pocit, že jsme se tak snadno sblížili. Jako bychom byli parta.

Annabelle zvedne ruku. „Jsem pro.“

Blue kývne.

Všichni se na mě podívají.

„Jo, super,“ řeknu.

Snažím se skrýt úsměv.