TC - 19. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Tečkovaná čára

Chvíli na ni prostě čumím. Jako bych neměl slov. Nikdy jsem si nemyslel, že to od ní uslyším, ale jsem připravený. Charlie mi prakticky pár dní dávala výprask, a co to řekl Max včera v noci?

Když se něco podělá, lidé se mění.

„Dante?“ zeptá se. „Pořád tu smlouvu máš?“

Kývnu.

„Můžeš mi znova vysvětlit, jak to funguje? Tentokrát budu poslouchat.“

Zvednu obočí a znova přikývnu.

„Je někde tady?“ Teď se dívá na mě. Tím, že jsem neodpověděl, jsem ji asi vyděsil. Musím toho nechat, než z toho vycouvá.

„Jo,“ řeknu nakonec. „Jo, je v autě. Zajdu pro ni.“

Položí se na postel, když si obouvám červené Chucks. Snažím se nevšímat si toho, jak se jí stehna tisknou k matraci.

„Hned se vrátím,“ řeknu, ale neodpoví mi.

Zaběhnu do auta. Mám divný pocit. Jako bych přišel o holku kvůli tomu, že nemám kondomy. A tak souhlasím.

Vytáhnu smlouvu z přihrádky na rukavice a pak se vrátím. Protože jsem si zapomněl klíč, musím zaklepat a počkat, než mi Charlie otevře dveře. Když vejdu dovnitř, sklouzne pohledem na smlouvu a posadí se na postel.

„Takže, jak to bude?“ zeptá se. „Prostě to podepíšu…a uděláš mě krásnou?“

Rozvinu smlouvu a snažím se nevypadat bezradně – i když se tak cítím. Nedělal jsem to vícekrát, než ona.

Jsou tam řádky na obě naše jména, objasňující, že za každou žádost přijde o kousek duše. Dobře, to je snadné.

„Zdá se, že to jen podepíšeš a pak si zažádáš, o co chceš.“ Pokrčím rameny. „A pak ti to asi dáme.“

„A tím si nejsi jistý?“ zeptá se.

Zvýším hlas, narovnám se a doufám, že mi sežere novou sebedůvěru. „Jsem si tím jistý. Je to snadné. Děláme to pořád.“

„Opravdu?“

„Rozhodně.“

Natahuje ruku ke smlouvě, kterou jí podám. Přečte si ji.

„Není tam toho moc, že? Člověk by si myslel, že tam bude dost právnických věcí.“

„Rádi to usnadňujeme.“ Chci, aby to vypadalo, že vím, o čem mluvím.

„Takže to jen podepíšu a řeknu své prosby? A až využiju všechny prosby, nebo jak tomu říkáš, tak mi vezmeš celou duši?“

„Přesně tak.“ Žluč mi stoupá do krku.

Odloží smlouvu na stolek a nadechne se. Opravdu si ji v tu chvíli prohlédnu: její kudrnaté blond vlasy, hubené tělo bez křivek a špatnou pleť. Díky tomu vypadá průměrně. Ale předtím jsem si na ní nevšiml hodně věcí. Kterých si teď pořád všímám, když o tom všem přemýšlí.

Jejích lícních kostí, pro které by modelky zabíjely. Jejího dlouhého a ladného krku, kvůli kterému by měla nosit baletní střevíce. A samozřejmě jejích úst. O kterých jsem si vždycky myslel, že jsou krásná.

Tedy ucházející.

To je divné.

Ztuhnu, když přemýšlím nad celou smlouvou. Charlie je jediná holka, která miluje svůj život. Opravdu ho miluje. A teď se ho chystá změnit. Jen kvůli tomu, že Šéf chce její duši.

A protože chci povýšení.

Chci se jí zeptat, proč změnila názor. Určitě se po ní vozili celý život, tak proč ho chce najednou měnit? Ale bojím se na ni tlačit. Bojím se, že když o tom budeme mluvit, změní názor. Bojím se, že by to mohla udělat kvůli mně.

Otevře šuplík nočního stolku a vytáhne pero. Chci jí říct, kde to má podepsat, ale sama najde správný řádek a vloží na něj pero. Zaváhá a podívá se na mě. V tom pohledu je něco divného, jako by si právě vzpomněla, proč to dělá. Zajímá mě, jestli by uhodla, že zadržuju dech.

„Děkuji ti za to, Dante,“ řekne. „Omlouvám se, že jsem byla předtím naštvaná.“

Najednou je na mě její vlídnost příliš. Chci jí vytrhnout pero z ruky, ale než to udělám, už na linku napíše své jméno: Charlie Cooperová.

Podá mi pero i smlouvu a kření se od ucha k uchu. „Teď jsi na řadě ty.“

Vezmu si to, přejdu pokoj a položím to na skříňku. Nemůže vidět můj výraz, který si chci seškrábat nehty. Neměl bych se cítit tak…provinile. Jsem sběratel. Takové věci dělám. Neznám jiný způsob.

Na chvíli mě zajímá, jestli to dokážu zastavit. Možná když to nepodepíšu, zastaví se to.

„Dante?“ řekne Charlie z postele. Zní ustaraně.

Otočím se k ní a musela si všimnout mého výrazu, protože otevře pusu a vytřeští oči.

„Co je?“ zeptá se. „Udělala jsem něco špatně?“

Nemůžu vystát její hlas. Nemůžu vystát, jak se na mě dívá. A nemůžu vystát, jak se kvůli ní, sakra, cítím.

Praštím rukou do skříňky a napíšu jméno dřív, než nad tím budu dál přemýšlet.

Je konec.

Vše je hotovo.

Povzbudivě se usměju a podívám se na Charlie. Čeká, až jí řeknu, že je to v pořádku. Tak to udělám.

„Udělala jsi správnou věc.“

Kývne, usměje se, ale zadívá se na dveře. Pak ji něco napadne. Seskočí z postele, běží do koupelny a cestou do mě narazí.

„Kam jdeš?“ křičím na ni.

Rozhlížím se po pokoji, jestli jsem na něco zapomněl a pak jdu za Charlie. Prohlíží se v zrcadle a otáčí hlavu ze strany na stranu. Nejdříve vypadá nadšeně, ale pak svěsí koutky.

Podívá se na mě. „Nefungovalo to.“

Olíznu si rty. „Myslím, že o to musíš požádat.“

„To jsem udělala.“

„Kdy?“

„Když jsem byla v pokoji,“ řekne. „Poté, co jsi to podepsal.“

Přejedu si dlaní za krkem. „Neslyšel jsem to. Možná to musíš říct hlasitěji.“ Nebo to musíš faxovat? Nebo mailovat. Kdo, sakra, ví.

„Myslíš tím, že to musím říct nahlas?“ řekne. „To je trapné.“

„Neřekla jsi to nahlas?“

„Ne, já jen…modlila jsem se za to. Bohu, víš.“

Ach, ne.

„Myslím,“ začnu. Opatrně, Dante. „Myslím, že to musíš říct nahlas, jako když jsi to stvrdila podpisem. Proto jsme to asi museli podepsat oba.“

Jo, to zní dobře.

Něco zabručí a pak jde do pokoje. „Dobře, tak to řeknu nahlas.“

„Dobře.“ Posadím se naproti ní, a i když se cítím provinile, jsem nadšený, že jsem toho svědkem. Bude krásná. Charlie Cooperová…bude krásná.

Dá si ruce do klína, zavře oči a otevře pusu.