SW - 14. kapitola 1/2

Překlad: Marťa
Kor.: Jitka

Uplynul týden a já jsem si uvědomila, jak je naše situace složitá. Liam nemohl přijít ke mně domů a já nemohla k němu, pokud tam nebyl večírek nebo tak něco. Neměli jsme šanci znovu blbnout v jeho kanceláři, už to naše první setkání bylo riskantní. Nemohli jsme jít ven na jídlo nebo se spolu procházet na veřejnosti, protože se kolem stále ochomýtali paparazzi.

Díky tomu jsem čekala nevyhnutelný konec, který zdůvodní větou „to nestojí za řeč“. Mohlo by to znít dokonale s vysvětlením, že to není ve mně, ale je to naší situací, přesto mě ta představa ničila. V noci jsem ležela v posteli, totálně vyčerpaná z tréninku, ale nemohla jsem usnout. Ráda bych věděla, co si bude myslet, až mi pošle zprávu, která mi zlomí srdce.

V pátek večer jsem se chystala do postele, když zavolal.

„Pojď ven,“ řekl, jakmile jsem zvedla mobil a vyhlédla z okna. Ale jeho auto jsem neviděla.

„Stojím blok od tebe, aby mě tvoje spolubydlící neviděly,“ odpověděl, jako by věděl, o čem přemýšlím.

„Dobře, vydrž, jsem v pyžamu,“ vysvětlovala jsem a nemohla si z tváře vymazat obří úsměv.

„Můžeš zůstat v pyžamu…“ navrhl a já cítila, jak mi po zádech přejel mráz.

„Pfff. Jo, jasně. Za chvilku jsem dole.“ Zavěsila jsem, hodila svůj telefon na postel. „Becco!“ Zařvala jsem s vědomím, že byla na chodbě a sledovala epizodu Parků a rekreací. Milovala Amy Poehler, která měla hlubší vztahy, než většina normálních lidí.

O vteřinu později stála před mými dveřmi. „Co se děje? Amy a já jsme právě prožívaly spojení.“   

Vrhla jsem na ní ostrý pohled. „Za prvé, nejsi první jméno na seznamu Amy Poehlerové. Ona ve skutečnosti neví, že existuješ. Za druhé, pomoz mi se připravit.“ Zarazila jsem se a zašeptala jí další část. „Liam je dole a čeká na mě.“

„Bože, to je romantické,“ zamumlala, vešla do mého pokoje ve svém obvyklém oblečku, který měl na sobě hromadu tučňáčků a kapuci ve tvaru tučňáčího zobáku.

„Už jsem ti dneska řekla, že ti to moc sluší?“ Zeptala jsem se a přikročila ke svému šatníku. „Jo, jasně. Tenhle tučňáččí obleček nesundám, protože se Penn neobtěžoval ani zavolat.“

„Chceš, abych se na něho zeptala Liama?“ Nabídla jsem se, svlékla si pyžamo a popadla fialové tričkové šaty, které už byly z přílišného praní příjemně měkoučké. Vzala jsem si k nim hnědé sandály a vytáhla jsem i bundu pro případ, že by v autě bylo chladno.

„Jen pokud to jde udělat tak, aniž bych vypadala příliš zoufale. Jen příležitostná zmínka, jo?“ Zeptala se, popadla moje náramky z nočního stolku a přinesla mi je.

„Dobře, slibuji, že to bude vypadat nenuceně.“

Usmála se. „Vypadáš milionově, ani jsi nepotřebovala moji pomoc.“

„Pomohla jsi. Už se necítím tak nervózně,“ uklidnila jsem jí.

„Nenech se od něj zdržovat moc dlouho. Zítra ráno chci jít na pláž.“

„Platí!“ Vykřikla jsem, když jsem sbíhala schody. „Nečekej na mě!“

Emily a nějaké druhačky seděly v obýváku a sledovaly film. Zastavily ho, když mě viděly běžet dolů.

„Kam jdeš?“ Zeptala se Emily a upřela na mě oči stejně, jako dalších pět párů očí, které čekaly na odpověď.

„Ven se spolužáky ze střední, kteří přijeli do města. Vrátím se za chvilku,“ odpověděla jsem, aniž bych se Emily podívala do očí.

Noční vzduch byl chladný a já si libovala v ostrém větru, který mi rozfoukal dlouhé vlasy. Cítila jsem se opojně, a jako by i počasí vědělo, že mi srdce divoce buší z vědomí, že budu s Liamem poprvé, po pěti dnech o samotě. Jednou jsem se otočila, abych zjistila, jestli mě některá z dívek nesleduje oknem. Když jsem nikoho neviděla, zrychlila jsem a letěla dolů ulicí, než jsem zahnula za roh.

Liamovo černé SUV stálo pod ostrým světlem pouliční lampy. Jeho tmavá silueta uvnitř byla stěží vidět.

V té chvíli jsem se opravdu cítila, jako zločinec. Nejen, že jsem lhala své kamarádce, ale teď jsem se pozdě v noci plížila za svým přítelem a kontrolovala, jestli mě někdo nesleduje. Mělce jsem se nadechla, otevřela dveře a rychle skočila dovnitř.

„Cítím se špatně. Měla bych se cítit špatně?“ Zeptala jsem se, shodila ze sebe bundu a podívala se na něj.

„Ne, není to špatné,“ objasnil prostě konverzačním tónem, ale poznala jsem, že chtěl víc. „Nemusíš se cítit špatně, protože ses musela vyplížit ven. Neporušujeme žádné právní předpisy, ani nemáme manžele, kterým bychom lhali.“

„Lžu kamarádkám, svým spoluhráčkám,“ uvedla jsem. Potřebovala jsem to rozebrat. Byl to dobrý pocit, vyjít s tím ven. Chtěla jsem vědět, jak se cítí.

„Já vím. Já taky.“ Pak zaváhal. „Ale abych byl upřímný, nelžu všem. Penn zná pravdu. Myslím, že mu to bylo jasné, když nás viděl opustit můj pokoj na tom večírku.“

 Předpokládala jsem, že o nás Penn ví. On a Liam si byli blízcí.

„Becca to samozřejmě taky ví, ale dá se jí věřit. Je to moje nejlepší kamarádka v týmu.“

„A co Emily?“ Zeptal se.

Nemohla jsem se mu podívat do očí. To byla jediná osoba, kvůli které jsem se cítila špatně, že jsem jí lhala. „Ne.“

Natáhl se, aby mi stiskl ruku. „Můžeme to skončit. Pokud je toho na tebe moc.“

A bylo to tady. To, čeho jsem se obávala celý týden.

„Chceš to ukončit? Chci říct, že možná není ani co ukončovat.“

„Ne,“ odpověděl rychle. „Chci se s tebou stýkat. Nesmí nás spolu vidět, ale nechci, aby ses cítila, jakože v tom všem nemáš na výběr.“

Zhluboka jsem se nadechla, vnímajíc jeho slova a nechala jsem ze sebe odplavit pochybnosti posledních dní.

Otočila jsem se k němu a hravě mu řekla. „Jen budeme předstírat, že jsme špioni a máš rád plížení i čekaní na mě v tmavých uličkách.“

„Nechci tě jen proto, že je to výzva, ale lhal bych, kdybych řekl, že to plížení nebyla trochu legrace. To ráno v mé kanceláři se mi vypálilo do paměti, jako jeden z nejžhavějších okamžiků mého života.“

Chtěla jsem z jeho doznání vrnět blahem, ale místo toho jsem se kousla do rtu a přikývla, abych své vzrušení udržela na uzdě.

„Co chceš, Kinsley? Chceš to ukončit?“ Zeptal se.

Co jsem chtěla?

„Chci to všechno,“ odpověděla jsem neurčitě a dívala bočním okénkem spolujezdce chvíli ven. V autě zavládlo ticho, které jsem chtěla přerušit něčím lehčím. „Hele, mám se uvolněně, ale ne příliš zoufale zeptat na problematiku Penn a Becca. Je to hráč? Protože vážně, není tu nikdo méně chladný, než Becca. Je zábavná a chytrá. Opravdu je moje dobrá kamarádka, od té doby, co jsem nastoupila do týmu.“

Liam se zasmál. „Máš se čeho obávat. Penn má zájem, ale je to velmi rezervovaný člověk. Prostě se nedávno dostal z vážného vztahu a nemyslím si, že by čekal, že tak brzy potká někoho, jako je Becca.“

Ach, to by vysvětlovalo pár věcí.

„No, řekni mu, aby si pospíšil, protože Becca nebude čekat věčně.“

Ušklíbl se a naklonil se blíž. „To jsou její slova nebo tvoje?“

„Moje. Byla by mě zabila, kdyby věděla, že jsem ti tohle všechno řekla. Měla jsem být decentní.“

Liam natáhl ruku a položil mi jí za krk. „Zmíním se o tom Pennovi a uvidíme, co si o tom myslí.“ Přikývla jsem. Jeho prsty se začaly sunout pod lem šatů a pohybovaly se podél horní části páteře. „A co ty, Kinsley?“ Zeptal se a naklonil ke mně hlavu. „Chystáš se mě nechat čekat?“

Přinutila jsem se vypadat zranitelně po té otázce. Nešlo, abych neměla Liama ráda. Vyzařoval důvěru a kontrolu dokonce i způsob jeho sevření mého krku byl dominantní. Připadala jsem si, jakoby jsem visela na římse a přemýšlela jsem nad tím, co mu odpovědět, vychutnávala jsem si ten okamžik.

„Myslíš, že to stojí za to čekání?“ A bylo to tady. Liam a já jsme si hráli na dům v lala zemi, kde nikdo jiný, kromě nás, nežil.

„Myslím si, že to za to stojí a to je vše, na čem záleží. Vydrž to všechno se mnou a pak spolu můžeme být otevřeně. Slibuji.“

Přikývla jsem. „Dobře.“

„Dobře?“ Zeptal se a natočil hlavu směrem ke mně. Jeho vůně zaútočila na moje smysly. Naklonila jsem se dopředu přes středový panel a setkali jsme se někde uprostřed. Tiskli jsme se k sobě, až nakonec mi ovinul ruce kolem pasu a přitáhl mě k sobě.

„To je řadící páka nebo jsi jen rád, že mě vidíš?“ Byl to banální vtip, ale nemohla jsem odolat.

Liam zavřel oči a rozesmál se. „Určitě jsem rád, že tě vidím. Zejména v těch šatech,“ odpověděl, když oba naše pohledy klesly na jeho ruce na mých stehnech. Obkročmo jsem mu klečela na klíně, jedno moje koleno bylo opřené o zámek bezpečnostního pásu a druhá noha byla zapadlá mezi sedadlem a dveřmi. Na pocit nepohodlí jsem, ale nemyslela, jakmile mi jeho ruce pomalu přejížděly nahoru po nohách.

„Jako by nevěděli, k čemu budou lidi přední sedadlo používat. Mohli alespoň přidat víc místa na nohy,“ usmála jsem se.

Okraj Liamových úst se zvlnil sebevědomým úšklebkem. „Divný. Když jsem kupoval tohle auto, nebral jsem v úvahu, že bych se měl zaměřit na prostor poskytovaný na předním sedadle. Měl jsem se zeptat prodavače, jestli by mi během zkušební jízdy nechtěl vyskočit na klín.“

Byl hravý, ale po celou dobu se jeho ruce pohybovaly svůdně po mé kůži.

„Líbí se mi tvoje šaty,“ pochválil je a rukama vyjel vzhůru. Po kůži mi přejel mráz a Liam si toho všimnul.

„Už je mám věčnost. Pravděpodobně jsou příliš krátké, ale teď, jsou dobré.“

„Ta délka se mi líbí,“ poznamenal, když prsty nahmatal okraj mého spodního prádla. Během naší konverzace se mi zrychlil dech a Liamovy oči ztmavly až do temně šedé.

Ze sedadla spolujezdce mi zazvonil mobil, ale oba jsme ho ignorovali. Naklonil hlavu směrem ke mně a jemně jsme se políbili. Nebyl to polibek, bylo to pozvání. Chtěl, abych udělala první krok, tak jsem se k němu přitiskla, zintenzivnila polibek a zatlačila mu hlavu zpátky na sedadlo.

Zasténal jen tak hlasitě, aby mě přivedl k šílenství. Přitlačila jsem mu svoje ruce na hruď a cítila, jak se mu pod tričkem vlní tvrdé svaly. Nikdy jsem nebyla s mužem, jako je Liam. Josh a Trey vedle něj vypadali, jako skauti. Moje ruce mu přejížděly výš na jeho paže a já cítila, jak se mu hrudník napíná v reakci na mé doteky. Milovala jsem to.

Pak můj telefon zazvonil znovu a já přerušila polibek s těžkým povzdechem.

„Co zase sakra?“ Natáhla jsem se a popadla svůj telefon. Na obrazovce byla fotka Beccy a já se okamžitě uklidnila.

„Co se děje?“ Zeptala jsem se, jakmile jsem hovor přijala.

„Páni! Zvedej telefon rychleji, dámo. Jste pořád venku? Musíte se přesunout nebo vypadnout nebo tak něco. Právě jsem viděla Taru, jak odchází z domu. Prošla kolem mého okna, ale nejsem si jistá, kam šla potom. Možná, že už je v autě nebo tak něco.“

„Doprdele,“ řekla jsem a rychle slezla z Liamova klína a sklouzla dolu na sedadlo spolujezdce, takže moje hlava nebyla z okýnka vidět. „Myslíš, že mě viděla odcházet?“

„Nemám tušení, ale musíš si dávat větší pozor. Tohle není hra.“ Vím, jak se na mě dívala, ale její varování mě dovedlo k šílenství.

„Vrátím se za vteřinku,“ odpověděla jsem a pak jsem ukončila hovor.

„Co se děje?“ Zeptal se Liam s obavami. Obočí měl svraštělé k sobě a vrátil se jeho zadumaný výraz.

Vysvětlila jsem mu, co mi právě řekla Becca.

„Já jsem jí neviděl,“ odpověděl rychle a rozhlédl se kolem svého auta.

„No, byl jsi zaměstnaný. Mohla už projít kolem, sakra.“ Zamumlala jsem a snažila se zůstat v klidu. Becčina slova se mi přehrávala v hlavě. Tohle není hra. Tohle není hra.  Měla pravdu, tak proč jsem se nemohla přinutit přestat hrát?

„To bude v pořádku, Kinsley. Jsem si jistý, že přeháníte. Neexistuje možnost, že by tě sledovala. Nikdo není tak šílený.“