SD - 5. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 26 týdnů, 0 dní

Dr. Fenwall je Santa. Pokud by Santa šel na odtučňovací kůru a nosil ve svém každodenním životě manžestráky a používal slova jako endometriální tkáň!

„Teď, Isis, prostě se jen polož-“

Sesunu se na lehátko pro CAT skeny a rozzlobím se. „Už jsem to dřív dělala, doktore! Pokládala jsem se každý zatracený den, co jsem tady! Aspoň 70 miliard položení!“

Oči doktora Fenwalla se zúží a jeho bílý knír se kroutí s úsměvem. „Už bys na to měla být zvyklá.“

„Nikdy si nezvyknete, že vás nacpou do obrovské vagíny.“ Pohnu se k přístroji na CAT skeny. Vzrušeně pípá. Plánuju jeho konec.

„No, teď už je to naposledy. Takže se teď polož.“

Rozčileně si odfrknu a žuchnu zpátky a praštím se do hlavy.

„A buď opatrná, ano? Strávili jsme spoustu hodin sešíváním té hlavy zase dohromady.“ Vynadá mi Fenwall. Stiskne tlačítko a lehátko CAT skenu zajede dovnitř, a tunel mě zaplaví temnotou.

„Jsi tam uvnitř v pohodě?“

„Všechno je stísněné a smrdí to jako vatové tampony.“

„Tedy naprosto v pořádku. Zapněte to, Cleo!“

Žena u ovládacího panelu ve vedlejší místnosti zamává přes okno a stroj začne vrčet. Slyším, že Fenwall odchází, a tak jsem tu jen já a velká Bertha. A její vagína.

„Jaké... jaké je počasí tam u vás v... robotí zemi?“ zkouším to. Stroj zabublá.

„Dobře. To je skvělé. A co děti?“

Velká Bertha zapípá a oslepí mě modré světlo.

„Ahh!“ zakryju si oči. „Mu-Musí procházet pubertou!“

Stroj smutně pípne a světlo se vypne.

„To je v pohodě,“ ujišťuju jí. „Až jim bude 20 let, budou si myslet, že jsi chytrá a stojíš jim zas za vyslechnutí.“

„Otoč hlavu doleva, Isis.“ Fenwallův hlas z interkomu mi zařve do ucha.

„Drzoune! Vedu! Tady! Rozhovor!“

„Už zase rozmlouváš s neživými předměty? Mernichová to určitě ráda uslyší.“ Slyším jeho chechot.

„Ne! Ne, já s ničím nerozmlouvám! Vůbec s ničím! Jen... se sebou! Což v podstatě nic není. Nic zvláštního. Až na můj zadek. Můj zadek je rozhodně něco po čertech speciálního-“

„Doleva, Isis.“ Fenwall mi ty kecy nebaští. Ve velmi přátelském duchu. Otočím hlavu a Bertha pípne jednou, dvakrát a pak je pauza. Normální bílé světlo je zpátky a postel pomalu vyjíždí.

„Pche!“ vyskočím a setřesu klaustrofobii. Nesnáším malé prostory. Skoro stejně jako nesnáším sójové mléko. A postavičky furbíků. Fenwall vejde dovnitř.

„Cítíš se dobře?“ zeptá se.

„No, potřebuju strávit pět terapeutických let na otevřených pláních Mongolska, ale jinak jsem v pohodě.“

„Fantastické. Tvé výsledky budou za okamžik. Pojďme za tvou mámou.“

Následuju ho na chodbu. Je to tak dobrý pocit procházet se tu v mém normálním oblečení a už ne v nemocniční róbě. A další plus je absence odporného obvazu přiléhajícího mi k hlavě jako turban. Zkouším potřásat vlasama jako majestátní lev, ale skoro trefím internistu a nechám toho. Mají dost problémů i bez skvělých vlasů ve svých očích. Máma čeká v hale. Usměje se, vstane a obejme mě.

„Tak? Jaké jsou výsledky?“

Fenwall se zadívá do papírů ve svých rukou. „Všechno vypadá dobře. Hemoragická tkáň se vyčistila pozoruhodně skvěle.“

„A co tohle?“ ukážu na jizvu přesně na hraně linie vlasů a nad mým čelem. „Ty vlasy znovu nedorostou. Nikdy se nevdám!“

„Jizva se zmenší a vybledne, ale bude to chtít čas. Roky,“ řekne Fenwall.

Máma mě poplácá po hlavě. „Není tak velká, zlato. Dokud nebudou měřit 2 metry a nebudou se dívat přímo na tvou hlavu, nikdy to nikdo neuvidí.“

Má pravdu. Co je to jedna jizva na hnusné holce, že jo?

„Dostanu svoje léky?“ zeptám se. Fenwall se usměje.

„Ne. Můžeš klidně jít. Rádi bychom ti domluvili termín kontroly za pár týdnů-“

Přejde k mámě a oba dva jdou k pultu a mluví se sestrou. Není tu moc lidí, ale je tu víc lidí než běžně v sobotu. Ale to mi nezabrání, abych nezachytila jasně červené vlasy procházející halou.

„Avery – holka!“

Dívka s vlasy barvy ohně se otočí, perfektní porcelánová pleť pihovatá jako vždycky. Ale její oči jsou úplně špatné – unavené, podlité krví. Její oblečení je nebezpečně nemódní. A ten způsob, jak její výraz zůstane stejný namísto úšklebku nebo posměšku, když mě pozná? Něco je vážně špatně.

„Ty,“ její hlas je nakřáplý.

„Jo, já! Jsem naživu! Ale to se dá snadno napravit.“

„Jdi mi z cesty.“

„Jak ses měla? Mělas napilno? Povinnosti krásný mrchy jako obvykle?“

Averyna ústa zůstávají rovná, neobjeví se ani nejmírnější zamračení. „Jestli neuhneš, donutím tě.“

„Můžeš to zkusit! Trochu do mě strčíš, nejspíš? Odhodíš mě? Nebuď tak dramatická. Pokud mě rozetneš vejpůl, nevylije se nic jiného než blyštivá duha a Bacardi. A taky bys byla vrah.“

„Měla bych tě rozříznout,“ zavrčí Avery konečně, její bezemoční maska se prolomí. „Tys s ní vyjebala.“

„Cože?“

„Ty,“ Avery zabodne prst do mého hrudníku. „Sofie se mnou konečně začala mluvit, a pak jsi všechno zničila.“

„Jak jsem to zničila?“

Averyn výraz je krutý, zvrácený. „Jak je tohle, kurva, spravedlivý? Já byla její kamarádka roky. A pak přijdeš ty, na dva týdny, a ona už tě má ráda? A teď jí opouštíš. A ona nebude mluvit s nikým. Ani se sestrami, ani se mnou.“

„Já-já neodcházím navždy-“

„Na tom nesejde. Ona si to myslí. Myslí, že jí všichni opouští.“

Následuje dlouhá pauza. Nervózně si hraju s tričkem. Avery se mi vysmívá.

„Ale nemůžu na tebe být naštvaná. Když jsi přišla, řekla mi, že bych jí mohla jednou navštívit. Tak jsem to udělala. Řekla jsem jí, že je mi to líto.“

Zamyšleně se zahledí do dálky.

„Mohla jsem se omluvit. Takže. Díky. Myslím.“

„Nemáš zač? Ale než odejdu, půjdu se za ní podívat? A přijdu jí navštívit? Takže vlastně, uh, neodcházím.“

„Brzy půjde na operaci.“ Avery nevypadá, že by mě poslouchala. „A teď se s ní ani nemůžu rozloučit.“

„Můžeš. Teda, můžeš to říct. Možná s tebou nebude mluvit, ale slyší tě. Jsem si tím jistá.“

Avery pokrčí rameny. Její obličej je zase bez výrazu a skleslý, když se tlačí kolem mě.

To není Avery. Je to jen skořápka ze slavné mrchy, kterou bývala.

Máma a Fenwall se vrací a mluví přátelsky. Máma říká něco o mé kontrole v únoru, ale téměř jí neslyším.

„Kdy jde Sofie na operaci, doktore?“ zeptám se. Fenwall vypadá znepokojeně.

„Řekla ti o tom? Je to v dubnu. 20. dubna.“

„Můžu za ní před tím přijít?“

„Jistě. Návštěvy jsou vždycky vítány. Sofie potřebuje více návštěvníků podle mého názoru.“

Potřebuje více přátel. Ne návštěvníků. Ale to neřeknu. Lidi si vždycky stěžují na moje řeči. Říkám příliš mnoho! Příliš rychle. Příliš nahlas. Ale už ne. Od teď se budu držet zpátky. Neznamená to, že se stávám chytřejší? Víc dospělá?

Stárnu. A to je děsivé.

Sofiin pokoj a chodba k němu vedoucí vypadají jinak během dne. Míň jako z filmu Kruh a víc jako ze seriálu Doktůrci. Naomi za mnou přišla dřív se rozloučit a vzala mě naposledy i k Miře a Jamesovi. Ale tak nějak je tohle rozloučení to nejtěžší. Stát za těmito dveřmi a snažit se zaklepat, je ta nejtěžší věc, co jsem musela během posledních časů udělat. Co jsem viděla minulou noc, její křik – způsob, jakým se díval Jack, když jsem jí zmínila -  všechno z toho je tak matoucí a ucpává mi to hrdlo jako podělaný korek. Jak se jí mám podívat do očí a říct jí čau, když jsem jí slyšela křičet, že mě nenávidí, jen před pár hodinami?

Jak se mám rozloučit se Sofií, když to není ta Sofie, co jsem myslela? Je to těžké.

Ale jsem Isis Blaková. Zvládla jsem i těžší věci. Jako život.

Dvakrát zaklepu a ozve se slabě Sofiin hlas.

„Dále.“

Posadí se na posteli. Její platinové vlasy se kolem ní vznášejí na polštáři, její pleť je mléčně bílá a září. Vypadá jako princezna z hvězdného třpytu a sněhu. Usmívá se.

„Hej. Už odcházíš, co?“

Její hlas je jemný jako mýdlo. Normální. Právě teď je normální, ne ta křičící holka, kterou jsem slyšela včera v noci. Tohle je ta skutečná Sofie.

Než můžu otevřít pusu, mávne na mě, ať jdu k ní.

„Pojď sem. Mám něco, co ti chci ukázat než půjdeš.“

Pomalu se k ní přisunu a posadím se na židli u postele. Natáhne se a otevře šuplík, ze kterého vyndá štos dopisů svázaných růžovou stuhou. Pomalu je rozváže a prohrabává se jimi než jeden z nich vybere a podá mi ho.

„Přečteš to, prosím tě?“

„Na-Nahlas?“

„Jestli chceš.“

Mrknu se na něj dolů a odkašlu si.

„Drahá Sofie-“

A pak mi to docvakne – tohle jsou dopisy, které si s Jackem navzájem posílají. Tohle je  Jackův rozmáchlý a bezchybný rukopis. Nervózně na ní vrhnu letmý pohled, ale ona se jen usmívá a pokyne mi, ať pokračuju. Je to nějaký druh zvrácené lsti? Proč chce, abych jí četla dopis od jejího přítele? Pátrám v jejích očích po nějakém vzteku, ale žádný tam není, jen chladná milá pasivita.

Vážně mě nenávidí?

Znám jí jen dva týdny. A spřátelily jsme se jen proto, že jsme byly jediní teenageři v nemocnici. Trávily jsme spolu čas – psaly si a ukazovaly si stupidní obrázky koček z internetu a mluvily o muzice, ale znám jí vlastně? Neznám. Nevím, kdo je Tallie. Nevím, proč tak křičela minulou noc. Nevím, co má za nemoc. Nic o ní nevím.

Podívám se zpátky dolů na dopis.

„Mrzí mě, že jsem ti už týden nenapsal. Není pro to omluva a já neočekávám, že mi odpustíš, ale doufám, že tenhle delší dopis ti poskytne větší útěchu než by dokázaly dva kratší.

Daří se mi dobře. Máma zase maluje – koně většinou. Miluje je. Řekla, že jednoho maluje pro tebe, k tvým narozeninám. Červenec je tak daleko. Ale říká, že mistrovské dílo bude potřebovat čas. Můžu jen doufat, že ti nepomaluje všechny zdi v nemocnici spoustou poníků.“

Odfrknu si a okamžitě toho lituju. Sofie na mě zírá a ten tlak, který vyvíjí, je drtivý. Něžně drtivý. Drtivý jako zvláštní jarní vánek. Od tajfunu. Zase čtu.

„Do té doby budeš mít po operaci. Můžeš si vybrat – vezmu tě kamkoli budeš chtít. K moři? Plážový dům mého dědy v Kalifornii je po většinu roku prázdný. Mohli bychom tam na léto jet. Jen ty a já. Teplo by pro tebe mohlo být dobré, myslím.“

Je to tak prapodivný – tohle není Jack, kterého znám. Teda, skoro ho neznám, ale chladný ušklíbající se kretén s komplexem zachránce a zálibou v podvádění své přítelkyně by neměl znít tak... něžně. Tenhle druh. Nedává to žádný smysl. I když dává, protože miluje Sofii, ale kdyby jí tolik miloval, proč by líbal mě?

„U mě ve třídě je nová holka; otravný komár, který neustále bzučí kolem mé hlavy. Neudrží pusu zavřenou. Otravuje učitele, ředitele, prakticky každý s funkčními ušními bubínky si přijde neustále odpuzován její pitomostí. Řekl bych ti její jméno, ale je to něco s rostlinou – Ivy nebo Iris nebo nějaký podobný nesmysl. Nechce se mi obtěžovat pamatováním si ho. Rozšířila nějaký hloupý drb, protože jsem dal její kamarádce zdvořile najevo, že nemám zájem, na tom večírku minulý týden. Praštila mě. Nebolelo to. Skoro vůbec. Každopádně jako dětinskou pomstu rozšířila drb, že jsme se políbili.“

Můj hlas se zachvěje. Vážně? Ani si to nepamatuju-

Ta party. Závan rozlité pepsi a zvuk opilého smíchu. Averyn dům. Obrovský lustr a v něm uvízlé koktejlové párky. Kayla. Kayla a já spolu poprvé mluvíme, Jack poprvé vchází a dav se kolem něj rozestupuje a Kayla v sobě sbírá všechnu svou odvahu, aby s ním promluvila, jeho znuděná otrávená slova, když se na ní utrnul, a moje rána pěstí – přímá, skutečná, krev mu jde z nosu-

Vzpomínky vylézají jako výhonky po dlouhé zimě. Horečnatě čtu. To je moje minulost. To jsou ty věci, které si nepamatuju, tady v tom dopisu.

„Bylo to tak protivný, Sofie. Bože, chtěl jsem uškrtit každého idiota, který se mě na to pořád ptal. Nakonec jsem to vyvrátil. Musel jsem jí políbit před celou školou. Omlouvám se. Doufám, že to pochopíš. Bylo to nechutné a odbyté a ona-“

Můj hlas škobrtne, jak se dostávám k dalším slovům. Nebodají. Prostě jen bolí. Bolí jako všechno ostatní, když vidím lidi, kteří jsou v lásce lepší než já, kteří vědí víc, kteří mají víc skutečných, něžných, opravdových zkušeností.

„-je krajně nezkušená.“

Vzhlédnu a Sofie se slabě usmívá a hladí mě po zádech.

„Mrzí mě, že je tak zlý, Isis. Jen jsem chtěla, abys znala pravdu.“

„Jako by mi záleželo na tom, co si myslí,“ vysmívám se. „Taková je pravda. Musím to vědět. Nechej mě číst dál.“

Sofie přikývne. „Jestli jseš si jistá.“

„Skoro jsem se pozvracel. Ukončilo to drby o líbání. Říkám ti to v zájmu upřímnosti – omlouvám se. Znovu se to nestane. Někteří idioti prostě musí být umlčeni než se to ještě zhorší-“

Odfrknu si. Je to idiot. Jejich král, popravdě. Někdo by mu měl oznámit, že vyhrál korunu. Čtu dalších pár řádek potichu a cítím, jak mi začínají hořet tváře.

‚Chci líbat jenom tebe, Sofie. Každý den. Tebe a jenom tebe. Brzo tě přijdu navštívit. Tvůj, Jack.‘

„Uh, no nic. Myslím, že podstata je mi jasná. Ta poslední část je soukromá.“

Sofie se zahihňá a vezme si dopis zpátky. „Je celkem pošetile romantický.“

„Jo. Takže. Díky. Teď to vím.“

„Teď to víš,“ souhlasí.

„Políbil mě, aby mě umlčel.“ Přikývnu. „To není špatný. Je to nejspíš jediná věc, která by mě umlčela ze šoku.“

„A to proč?“

„No, však víš. Takový kluk, co líbá holku jako já. Nepřirozený. Nesprávný. Nerovnocenný, vážně. K čertu, kterýkoli kluk stojící mi tváří v tvář dost dlouho, aby mě políbil, jde proti zákonům přírody. Chci říct, je spousta jiných holek. Jako ty! A Kayla! A vlastně každá! Vybrat si mě k flirtování? To je jak vybrat si obyčejný jogurt místo několika skvělých dortů jako dezert!“

Zasměju se. Sofie je potichu. Vlasy jí zakrývají půlku tváře. Tu druhou polovinu nevidím. Tak dobře minutu nepromluví, a já se nervózně vrtím. Já? Nervózní? Setřesu to a položím jí ruku na rameno.

„Hej, Sof, jsi-“

„Jsi odporná.“

Opovržení v jejím hlase mě mrazí uvnitř. Je to ten hlas ze včerejší noci. Ta druhá Sofie. Otočí hlavu, vlasy jí sjedou z tváře a její oči jsou hodně přivřené.

„Vážně myslíš, že ti na to někdo skočí?“

„Co tím-“

„Tahle malá depresivní přirovnání, co děláš. Způsob, jakým rozcupuješ jakoukoli svou hodnotu. Jsi nechutná masochistická děvka, co si ráda hraje na skromnou, aby jí lidi měli rádi. Aby jí litovali.“

Ta slova mě těžce zasáhnou. Hůř než když mě Leo hodil proti zdi.

„To si o mně vážně myslíš?“ zeptám se. „Myslíš, že – myslíš, že ty věci říkám, aby mě lidi měli rádi?“

Sofie se zasměje, plně a sytě a vyloženě zlověstně.

„Nehraj si na neviňátko. Stejnou věc jsem udělala bezpočtukrát. Ty a já jsme úplně stejné, Isis. To proto ti rozumím. Žádná z nás není sama sebou v blízkosti ostatních lidí. Protože to by je vyděsilo. Tak předstíráme. Neříkáme, co si skutečně myslíme, a všichni ostatní nám normálně věří. Neškodné. Ale je to dost daleko od pravdy.“

Vypadá tak odlišně – její postoj je naprosto uvolněný požitkářským uspokojivým způsobem. Její oči jsou štěrbiny a její rty formují divoký vychytralý úsměv.

„Teď už to chápu. To proto je Jack tebou tak fascinovaný. To proto tě políbil. To proto se obtěžoval tě poznat. Protože jsi přesně jako já. Beznadějná jako já.“

„Sofie, tohle je bláznivý.“

„Opravdu? Jsem blázen? Jsem jen šílená holka zavřená v nemocnici, co si na tobě vybíjí své frustrace? Vidím věci, které vlastně neexistují? Jak můžu vědět, co se vlastně děje, když jsem uvězněná tady?“

Hodí hlavou dozadu a zase se směje tím děsivým smíchem. Její hlava zase z ničeho nic spadne a oči planou, dva pevné safíry na mě uplatňují svůj plný tlak.

„Ty a já jsme stejné, Isis. Ale ty a já jsme taky rozdílné. Ty můžeš odejít. Jsi zdravá. Můžeš být normální, běhat a skákat a přespávat u kámošek a mít sny a chodit do školy a na vysokou a všechny ty věci, které normální holky dělají, ty můžeš dělat. Protože jsi normální. Nebo jsi zvláštní? Mohou jen zvláštní holky všechny ty věci dělat a já jsem ta normální? Ne. Neodpovídej na to. Vůbec nejsem normální. Jsem defektní. Ty předstíráš, že jsi defektní, ale já opravdu jsem. Tak si posluž. Zahrň mě svýma předstíraně skromnýma hovadinama ještě jednou. Do toho.“

Pro jednou jsem zticha. Žádné pádné repliky v hlavě nemám. Žádné vtipné poznámky. Můžu jen zatnout pěsti a třást se. Sofie se usmívá.

„To jsem si myslela. Teď vypadni. Než se na tebe pozvracím.“

U dveřím se otočím. Sofie sleduje každý můj krok, její odporný úsměv vůbec nemizí. Ale nemůžu to takhle nechat. Měla jsem ji ráda. Mám. Opravdu.

„Až budeš mít po operaci, taky budeš normální. A měly bychom... když mě pořád nebudeš nenávidět, měly bychom jít... nakupovat. Pít. Nebo něco. Něco, co dělají normální holky. Protože myslím, myslím, že bychom mohly být kamarádky.“

„Já ne,“ řekne Sofie lehce. „Teď vypadni a nikdy se sem nevracej.“

„Tohle děláš vždycky,“ řeknu a můj hlas sílí. „Odstrkuješ lidi dřív, než by tě mohli opustit. Udělala jsi to Avery, nejspíše z dobrého důvodu. Ale i tak. A teď to děláš i mně. A je to v klidu, ale vím, jaké to je. Vím, jaké to je být osamělá a vyděšená. Vím, jaké to je nechtít, aby tě někdo opustil.“

Sofiin úsměv tam pořád je, ale teď vypadá spíš jako namalovaný místo toho, aby za ním byly skutečné city. Jen fasáda.

„38 procent,“ řekne.

„Co?“

„To je pravděpodobnost, že přežiju operaci. 38 %. A když nepůjdu na operaci, zbývají mi jen 2 měsíce.“

Jsem zticha. Sofie si přeloží ruce přes sebe a lehne si, její úsměv pohasíná.

„Ne, Isis. Nevíš, jaké to je. Nemáš ni ponětí, jaké to je čekat na smrt. Teď už vypadni. A nech mě o samotě.“

***

Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější, že vidím domov.

Až na jeden případ, kdy mě Kayla nechala sníst své burrito, a pak mě Wren nechal sníst své burrito, takže jsem snědla tři burrita z jídelny, a pak jsem proseděla hodinu Matematiky s intenzivními myšlenkami na záchody a domů jsem nikdy nejela rychleji.

Ďáblův zplozenec je první, kdo mě pozdraví, když dorazím domů. Vyběhne od rohu a já mu běžím naproti, připravená ho zadusit v objetí čisté lásky a přátelství. On mi okusuje kotníky.

„Au! Au, to bolí, ty malej hajzlíku!“ zasyčím. Ďáblův zplozenec zasyčí na oplátku.

„Ale, podívej se na to. Moc jsi mu chyběla,“ řekne máma, když přijde za mě.

„Chyběla jsem mu já nebo možnost sníst mé tkaničky?“

Máma se tiše zasměje. V patře si sundám batoh – můj pokoj mi připadá tak cizí. Je cítit tak zvláštně v porovnání s anestezií a dezinfekcí, na který jsem si zvykla. Plácnu sebou na svou postel a zírám na strop. Kdo by si pomyslel, že mi bude kus omítky tak moc chybět?

Paní Muffin, plyšový panda, je ospale skleslý. Dám si ji na hruď a objetím z ní málem vymačkám čínskou náplň.

„Jsem zpátky.“

Sama se svým slovům zasměju.

„Fakt jsem zpátky.“

Vůně něčeho lahodného zavane nahoru a vyžene mě z postele. Je to omáčka? A sýr? Dole máma vyndává lasagne z trouby.

„Tos udělala? Pro mě?“

Máma se nesměle usměje. „Koupila jsem dort. Ale ne, tohle jsem nedělala. Někdo... někdo moc milý je dělal. A přinesl je k nám.“

Nandá mi porci a pobízí mě, ať jím. Ochutnám a v puse mi explodují chutě. Je to ta nejlepší věc, jakou jsem v poslední době ochutnala – nemocniční jídlo se tomu ani náhodou nemůže rovnat. K čertu, skutečná italská restaurace by byla pod tlakem, aby to přebila.

„To je... kdo to vařil?“

„Chutná ti to?“ máma spolkne sousto. „Myslím, že je to vážně dobré.“

„Uhm, jsem tak trochu mistr ve vyhýbání se věcem, mami, a ty jsi jima přímo nasáklá! Kdo ti to přinesl?“

Máma se zamračí. „Jack.“

Podívám se na lasagne, pak zpátky na ní, pak zase na lasagne před tím než zaběhnu na záchod a zkouším si strčit prsty do krku.

„Zlato!“ máma buší na dveře. „Co to děláš?“

„Otrávil to!“ křičím přes prsty. „Sněz nějaký chleba a sodu, abys zpomalila rozšíření do krve!“

„Nebuď směšná, Isis!“

„Co?“ trhnutím otevřu dveře. „Nedala jsem ti čerstvé informace o tom, jak je ďábelský? Podvedl svou přítelkyni, prakticky jí opustil ty poslední dva týdny, nenávidí mě-“

Mámino mračení se změní ve vražedné. Popadne mě za ucho, jako když jsem bývala malá a zakroutí ho, dotáhne mě zpátky ke stolu.

„Au au au au, potřebuju ho k rozeznávání zvuku.“

„Sedneš si a sníš tohle jídlo a dokončíš každé sousto, nebo se neznám.“

„Otrávil-“

„Vůbec nic neotrávil!“ vykřikne máma, a praští svou vidličkou. „Byl jen milý a ohleduplný, cos byla v nemocnici. Přinášel mi jídlo téměř každou noc a kontroloval mě a dovol mi připomenout, že to byl on, kdo tě zachránil, Isis. Takže budeš uctivá a sníš to a už tě neuslyším, jak si na to stěžuješ znovu.“

Škubnu sebou. Po dlouhém měření sil v zírání na sýr, si pomalu kousnu. Jen pak se máma nepatrně uvolní, a taky začne sama jíst. Něco jako rozhořčení mi začne klíčit v srdci, ale rychle to omezím. Nemá ani ponětí, jaký Jack ve skutečnosti je. Já sotva vím, kdo ve skutečnosti je. Takže je pochopitelné, že by ho bránila.

Někde mezi krájením lehce okoralého dortu z obchodu máma přeruší své kamenné mlčení jedinou slzou, co jí ukápne na prostírání. Zaboří tvář do dlaní.

„Je mi to líto, Isis. Bože mně je to tak líto.“

Vstanu a jdu za ní a obepnu paže kolem jejího krku, tvář si položím na její lopatky. Vidím papíry od soudu a policejní prohlášení naštosovaná na konferenčním stolku v obývacím pokoji a mezi nimi mé lékařské účty.

„Je to v pořádku,“ zašeptám. „Bude to v pořádku. Slibuju.“