TB - 10. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

V sobotu odpoledne jsem přecházela před krbem v obývacím pokoji a v ruce jsem drtila svůj telefon.

„Vypadáš, jako bys čekala, že budeš mít nějaké problémy,“ odfrkla si Emma, aniž by zvedla oči od svého iPadu. „Našel tvoji tašku z mrtvoly?“

Od okamžiku, kdy jsem dorazila do bytu s Birkin, Emma ji stále vymýšlela jedno jméno za druhým. Zatím se jí nejvíce zalíbilo pojmenování „taška z mrtvoly“. 

Zamračila jsem se na ni, ale ona byla příliš zabraná do péče o Candy Crush. I když jsem byla znepokojena tím, co Neil řekne na kabelku za sto tisíc dolarů, větší obavy jsem měla ohledně toho, jak probíhá jeho večer s Emirem. Samozřejmě, že jsem jí to nemohla říct.

„Ne,“ řekla jsem s nucenou veselostí. „Prostě mi chybí. Jak víš, od doby, kdy ho pustili z nemocnice, jsme bez sebe nebyli.“

„Hrozně moc se omlouvám, nemyslela jsem -“ začala a vypadala tak znepokojeně, až jsem se cítila provinile. Nebylo to tak, že bych lhala – skutečně to bylo poprvé, co jsme byli bez sebe od chvíle, kdy ho propustili z nemocnice – a já kvůli tomu byla skutečně nervózní. Ale to bylo nic proti úzkosti, kterou jsem cítila od okamžiku, kdy jsem s ním mluvila před pár hodinami.

Neil mi zavolal, když dorazil Emir a řekl mu o textovkách, které jsme si spolu vyměnili. Emir mě donutil, abych mu to vysvětlila – to, že jsem si myslela, že Neil by měl znovu zkusit submisi, tentokrát s lepším partnerem.

Nebylo to, že bych potřebovala, aby Neil obrátil. Vždycky jsem chtěla, aby byl mým domem, a já si vážně nedovedla představit sama sebe, jak bych v ložnici velela, kromě příležitostné hravé události. Ale něco, co mi řekl tu noc po terapii, mě šokovalo. Byl jsem tak dlouho bezmocný. A nesnášel jsem to.

Neil nenáviděl, když jsem se snažila poukázat na jakoukoli spojitost mezi jeho potřebou mít v sexu všechno pod kontrolou a jeho mikrořízením všech ostatních aspektů v jeho životě. Bylo to pravděpodobně proto, že jsem byla až příliš blízko pravdě. Měla jsem podezření, že kdyby se nechal v sexu ovládnout, mohl by tu spojitost popřít. Nečekala jsem, že změní tyhle aspekty své osobnosti, ani jsem to nechtěla, ale měla jsem své podezření, že jeden z důvodů, proč byl tak otřesený rakovinou a svou děsivou zkušeností z nemocnice, bylo to, že se to týkalo jeho tak šílené potřeby kontroly nad vším. Když se cítil bezmocný v jedné oblasti svého života, cítil se bezmocný ve všem.

Skutečně jsem nesnášela tu myšlenku, že se Neil cítí tak špatně.

„Víš, jestli chceš, abych na pár dnů vypadla a poskytla vám určitý prostor, až se vrátí, vždycky můžu zůstat u Michaela,“ nabídla.

Pokud jsem si byla vědoma, Neil s Emmou zatím ještě o bydlení a možném stěhování nemluvil. Ale někdy, když na to přijde řeč, musíte využít situaci. Klesla jsem do křesla.

„Ohledně toho… měli jsme tady něco, o čem jsme s tebou chtěli mluvit.“

Zbledla, pak pevně zavřela oči a s „ts“ vrtěla v rozpacích hlavou. Někdy mi připadala jako naprostá kopie jejího otce. 

„Já vím, já vím.“ Přehodila nohy přes okraj pohovky a odložila svůj iPad, jako by čekala, že to bude na dlouho. „Chceš, abych odtud zmizela.“

„Cože? Ne. Ani „ty ani já sama. Ty jsme jako my. Oba z nás. Ale ne ve skutečnosti, tím myslím, nechceme -“

„Sophie, prosím.“ Nad mým tápáním se podrážděně zamračila. „Nechtěla jsem tě rozrušit. Naprosto tě chápu. Věř mi, že kdybych mohla všechny Michaelovi spolubydlící vystěhovat, po té šanci bych jednoznačně skočila.“

„No, jo. Tak nějak jsem předpokládala, že bychom ty, já i Neil mohli být na stejné lodi.“

„Ne úplně na stejné lodi,“ připomněla mi s drobným náznakem sarkasmu, který jsem si vždycky u ní spojovala s tím, že je s danou osobou v pohodě. Měla jsem podezření, že Emmu dokáží skutečně podráždit jen lidé, na kterých ji záleží, protože ostatní ji prostě nestáli za to, aby s tím ztrácela čas.

Založila si ruce na prsou a opřela se. „Uvědomuji si, jak nezralé je být nechutně hrubá při pomyšlení na to, že můj rodič může mít osobní život, to je fakt. Ale musíš pochopit, že když jsem byla mladší, nikdy mi nepředstavil žádnou ženu, která se objevila v jeho životě. Když jsem s ním bydlela, nikdy tu žádný host nezůstal k přenocování. Když jsem byla doma, nespala tu dokonce ani Elizabeth, dokud se nezasnoubili.“

Wow. To bylo vážně Vzhledem k tomu, že spolu chodili dva roky, to bylo vážně divné. Takhle zněl Neil ještě víc ochranitelsky, než jsem si myslela, že je… Což bylo trochu děsivé, protože jsem si už tak myslela, že kvůli Emmině svatbě naprosto vyšiluje.

„To neznamená, že tě nemám ráda,“ pokračovala. „Nebo že si nemyslím, že jsi pro něho ta pravá. Spolu vypadáte zamilovaně a já jsem nadšená, že je šťastný. Jen bych raději byla v situaci, kdy by jeho štěstí nemělo dopady na mě. S Michaelem jsme probírali ostatní možnosti, ale nechceme se spoléhat na peníze našich rodičů. Takže mě to staví do trochu obtížné… pozice.“

V tom bych s ní mohla sympatizovat. I když můj starý byt by se sem do toho mohl vejít klidně sedmkrát nebo i víckrát, stejně jsem měla problémy s tím, abych si po životě v městském domě v Londýně znovu zvykla na ten byt na Páté Avenue. Bylo to zvláštní, jak bych si mohla zvyknout na obrovský dům. Byla jsem jak zlatá rybka, která tím, jak se jí zvětšuje její miska, potřebuje i víc prostoru.

„Víš, s tvým tátou vlastně aktuálně hledáme nové bydlení.“

„Skutečně? O tom jsem neměla ani tušení.“ Buď nevěděla, jak se k těm novinkám postavit, nebo ji prostě mrzelo, že jsme jí to neřekli dřív. „Tady ve městě?“

„Ne. Vlastně se v pondělí jdeme podívat na nějaké místo v Sagaponack. Zatím není nic napevno domluveno,“ ujistila jsem ji.

Zazvonil mi telefon.

Podívala jsem se na něj a pak provinile zpět na Emmu.

„Jdi a zvedni to,“ řekla unaveně.

Stiskla jsem tlačítko pro příjem hovoru a vstala. Emma popadla dálkový ovladač od televize.

„Neile?“ zeptala jsem se, což mi přišlo docela hloupé, protože už jsem věděla, že je to on. Neměla jsem tušení, proč jsem to vždycky dělala.

„Je všechno v pořádku?“ Odešla jsem z místnosti a rukou zakrývala sluchátko, abych do něj ztlumila zvuk televize, zatímco jsem mířila do ložnice. „Jak to šlo?“

„Báječně. Všechno šlo skvěle.“

Úlevou jsem si vydechla.

„Tenhle výlet mi určitě poskytl určitý nový pohled,“ dodal.

Snažil se zamaskovat to, že to proběhlo špatně prostřednictvím manažerských keců? Nebo to skutečně proběhlo dobře? Nikdy jsem to nebyla schopna určit. On vybudoval svoje mediální impérium na svých dovednostech vyřčených lstí a dvojsmyslů.

„Wow, jsem šťastná, že to slyším.“ Zůstala jsem v neutrálním tónu. Taky jsem pár jeho triků pobrala. „Pohled na co?“

Nastala pauza, až tak dlouhá, že bych skoro dostala strach, že nám spadlo spojení, kdybych v telefonu neslyšela tichý zvuk jeho dechu. Byla jsem napjatá jako drát. Chtěla jsem, aby tu byl se mnou. Chtěla jsem se ho dotknout, stočit se vedle něj do klubíčka a poslouchat všem špinavým detailům ohledně toho večera. A tak nějak jsem si přála tam být taky. Ale pak by možná Neil nemusel získat ten „pohled“, o kterém jsem doufala, že mluví.

Nakonec řekl: „Až se vrátím domů, probereme to spolu. Slibuji. Právě teď se potřebuješ vyspat a já taky.“

Od kdy chodím do postele v šest? Jen jednou jsem takhle brzy odpadla naprostým vyčerpáním.

„Až se k tobě dostanu, doženeme ztracený čas,“ slíbil.

Bylo to až trapné, jak hlasitě jsem při té vyhlídce vyjekla. Věděla jsem, že jsme měli šílené štěstí nejen díky tomu, že přežil léto, ale zároveň jsme dostali i tuhle celou novou šanci pro to, znovu se do sebe zamilovat. Ale vážně, někdy jsem byla naštvaná sama na sebe, jak jsem mazlivá a romantická.

„Už se nemůžu dočkat.“ Snažila jsem se, aby to znělo svůdně, ale vím, že to dopadlo hloupě jako vždy.

Pak se tón jeho hlasu změnil. „Už musím končit, miláčku. Emir je stále tady a já vůči němu nechci být hrubý. Zítra večer se uvidíme.“

Emir byl stále ještě tam? Ach, rozhodně z něj budu muset dostat všechny špinavé detaily, jestli s ním stráví celou noc. „Miluji tě.“

„Taky tě miluji, Sophie.“

Poté, co jsme zavěsili, vrátila jsem se do obývacího pokoje.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se Emma a ztlumila televizi.

„Jo, všechno v pořádku. Jen jsme si vyměnili několik mazlivých drobností. Nechtěla bys o tom slyšet.“ To by rozhodně nechtěla. I když byl se mnou Neil ohledně své sexuality velice otevřený, jeho dcera byla udržována pod dojmem, že všechny ty kecy jsou jen závistivé fámy.

Rozhodla jsem se vrátit konverzaci k tématu, který jsme řešily předtím, takže jsem se zeptala: „Takže tě nerozruší to, že hledáme dům? Bála jsem se, že by sis možná mohla myslet, že se tě snažíme zbavit.“

„Vůbec ne. Víš, o kolik jednodušší bude můj život, když bude můj táta bydlet dvě hodiny cesty daleko?“ povzdechla si s nepředstíranou blažeností.

„Chceš, abych ho zkusila přesvědčit, abychom se přestěhovali do Philly?“ zeptala jsem se s odfrknutím.

„Slyšela jsem, že Auckland je nádherný, takže bys to mohla zkusit tam.“ Obrátila oči v sloup. „Svého tátu miluji. Skutečně. Ale on je tak…“

„Arogantní?“

„Občas ano.“ Pokrčila rameny. „Myslím, že to ze mě dělá příšernou dceru, že? Měla bych být prostě šťastná, že je pořád tady.“

„Můžeš být ráda, že je pořád tady a zároveň být na něho příšerně podrážděná. Mluvím z vlastní zkušenosti.“ Dokonce, i když mi v tenhle okamžik chyběl jako blázen.

„Dobře. Díky, žes mi řekla o tom domě. A myslím, že zítra vypadnu na pár nocí k Michaelovi.“ Emma sáhla po dálkovém ovladači a znovu zvýšila hlasitost. „I když bych ráda viděla výraz jeho tváře, až se dozví o té kabelce.“

*****

A tak se stalo, nemusela jsem Neilovi o Birkin říct hned. Nedostala jsem k tomu příležitost. Když se další večer dostal domů, byl zničený vyčerpáním. Nalil si drink, sundal si košili a klesl do křesla u krbu v obývacím pokoji.

„Zapneš ho, má ženo?“ požádal mě a poplácal mě po zadku, když jsem kolem něj prošla. Stiskla jsem vypínač, objevily se plynové plameny a přes rameno jsem se na něj zamračila. „Dávám tu jasnou linii mezi to, aby ses kolem mě motal a nazýval mě „mou ženou“, když odmítáš stanovit datum. Jaký byl let?“

„Mizerný. Bylo tam tolik turbulencí, že jsem si jednu chvíli myslel, že z toho skutečně onemocním.“

Neil nenáviděl létání, ale když jsme byli spolu, tolik mu nevadilo. V obličeji byl bledý a pod očima měl tmavé kruhy. Měla jsem jet s ním.

Když jsem si sedla na pohovku, dala jsem si ruce na svoje stehna v džínách. „Tak zlé?“

Položil sklenici na stolek a poklepal si na koleno. „Nemůžu tě mít až tam. Ne po tom dni, který jsem dneska měl.“

„Víš, skutečně víc mě zajímá to, co se dělo v noci,“ připomněla jsem mu. Vzala jsem ho za ruku, abych se uklidnila, zatímco jsem mu seděla na klíně. Jeho nahá hruď byla na dotek úžasně teplá a báječná.

Podíval se na mě s unaveným úsměvem a pažemi mě objal, zatímco jsem si položila hlavu na jeho rameno.

„Ano, ano, v pořádku. Co chceš vědět?“

„Chci vědět všechno!“ vykřikla jsem. „Byl jsi s ním jako sub?“

„Ano.“ Neil mě políbil na temeno hlavy, jako by to byla dostatečná odpověď.

„Líbilo se ti to?“ zeptala jsem se.

„Užil jsem si to. I když si neumím představit, že bych si to chtěl znovu zopakovat.“ Pohladil mě po vlasech na zádech, až se prsty zastavil na zapínání mé podprsenky pod tričkem. „Submise, že. Stačilo mi to zkusit. Ale je to zatraceně těžká práce.“

„Zníš překvapeně.“ Přejela jsem mu bosou nohou nahoru a dolů po kotníku. Bylo to tak úžasné, znovu se s ním mazlit. „A ty mě nutíš táhnout čím dál víc.“

„Ano, musím přiznat, že máš za svoji výdrž úžasné ocenění.“

„Takže, co s tebou dělal?“ zeptala jsem se, trochu sebou zavrtěla, stiskla stehna k sobě a věděla jsem, že se mi to nepodařilo udělat tak nenápadně, aby to uniklo její pozornosti.

„No,“ začal s pomalým, slyšitelným dýcháním. Odhrnul mi vlasy z krku dozadu a pomalu mi přejížděl prsty přes jamku mojí klíční kosti až k hrudi a zase zpět, když mluvil dál. „Nejdřív tam bylo trochu prosazení a pak mě nechal poměrně dlouho čekat. Na kolenou, která mě bolela o dost víc, než jsem považoval, že by měli. Vždycky jsem uvažoval o tom, jak cítíš své klouby, když jsi podřízena nebo jaké pozice můžeš zvládnout, ale ty jsi vypadala tak v pořádku, že jsem si nikdy nepomyslel, jaký vliv to může mít na tvoje kolena a záda.“

Naklonila jsem se k němu se šťastným povzdechem. „To je v pořádku, nevadí mi. Je to mnohem lepší, než některé jiné pozice, které mi určíš. Co se stalo dalšího?“

„Sál jsem jeho penis. On mě řídil, pak tam byly nějaké anální hrátky -“

I když jsem sama sebe považovala za naprosto dospělou, přišlo mi na tom, jak Neil celou záležitost popisoval naprosto věcně, téměř klinicky, něco tak bizarního, a to dokonce i když popisoval sex s někým jiným než se mnou. Vybuchla jsem do bouře chichotání.

„Mám pokračovat?“ zeptal se mě s jemným vyplísněním v hlase.

Donutila jsem se zklidnit a otočila k němu. Dlaněmi jsem mu přejela po hrudi a snažila se s co nejvážnější tváří navázat s ním oční kontakt. Fungovalo to však jen napůl. „Omlouvám se. Já jen… Nevím, je to tak neslušné. Věděl jsi… prošli jste si tím vším?“

„Ano.“ Rty zvlnil v tom svém polovičatém úsměvu, který mi vždycky připadal tak neuvěřitelně lákavý. „Nechal jsem ho ošukat mě.“

„Wow, skutečně?“ Snažila jsem si to představit, ale můj mozek nedokázal vytvořit dostatečně uspokojivou představu. Musela bych to vidět na vlastní oči. „Hele, víš… to je něco, co máme společné. Oba jsme šukali s Emirem.“

„To jo,“ souhlasil s drobným zakoulením očí a smíchem, který naznačoval, že jsem nevěděla ani polovinu z toho, co se stalo.

Ach, chtěla jsem tu polovinu vědět.

„Je velice dobrý,“ pokračoval Neil, zatímco mě jednou rukou pevně držel, natáhl se pro skleničku. Zhluboka se napil a ušklíbl se, jak skutečně ocenil tu skvělou skotskou. „Ani jsi mi neřekla, jak moc dobrý.“

„Nebyla jsem si jistá, zda bych měla. Nechtěl jsem, abys to vnímal, jako bych vás dva srovnávala.“ Naklonila jsem se, abych ho políbila, na rtech jsem ucítila alkohol. „Kromě toho jsem si jistá, že sex se ženou je jiný než s mužem, ne?“

„To jo. Zjistil jsem, že moje ruce končí na jiných místech na ženském těle, než se děje u mužského těla,“ řekl mi tiše a nabídl mi svou sklenici.

Vzala jsem si a dala si doušek. „Jak to?“

„No, například když šukáš muže zezadu, všiml jsem si, že jsem ho obvykle držel za rameno nebo jsem mu dával ruce na kříž, zatímco o ženy -“

„ji držíš za vlasy nebo popadneš za boky,“ dokončila jsem s vědoucím přikývnutím. Ještě jednou jsem upila z jeho sklenice a pak mu ji vrátila.

„Přesně tak. A nemá to co do činění s typem těla.“

„Hm.“ Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že mě nikdy nenapadlo zamyslet se o těch malých zvycích, jako je tohle, jestli vůbec.“

V mozku se mi objevil jeden z těch nezbedných impulzů a přetáhla jsem si přes hlavu svoje tričko. S úsměvem jsem ho odhodila stranou, a jak jsem dýchala, prsa v mé roztomilé úsporné podprsence se mi zvedala a klesala.

S povzdechem se usmál a spokojeně se opřel. „Velice nádherné, drahá. Ale já jsem vyčerpaný.“

„To je v pořádku.“ Pokrčila jsem rameny. „Mluvit s tebou o sexu stále patří do seznamu mých patnácti nejoblíbenějších věcí, co můžu dělat.“

„Nevejde se ti to do první desítky? Škoda.“ Natáhl se a klouby prstů mi přejel přes jednu křivku košíčku podprsenky.

„Nemusíš se cítit tak špatně. Top sedmička zahrnuje pouze čínská jídla.“ Byla jsem o něj opřená a zbožňovala ten pocit, jak mě jeho chlupy lechtají na zádech.

Zbožňovala jsem, když jsem pod hlavou cítila, jak mu v hrudníku rezonoval jeho hlas. „Byl to velice dobrý večer, Sophie. I když do budoucna bych ocenil, kdybys mě znovu podobně nepřekvapovala.“

„Beru na vědomí.“ Ohledně tohohle jsem se cítila hodně špatně. „Neměla jsem to takhle udělat. Měla jsem ten nápad nejdřív konzultovat s tebou, ne s Emirem.“

„Také bych rád věděl, pokud s ním budeš komunikovat. Vždycky jsem ti říkal, když jsem od Emira dostal e-mail nebo jsme spolu mluvili. Jsem naprosto šťastný, že máme přítele, se kterým čas od času můžeme mít sex, ale už kvůli mému vlastnímu žárlivému srdci, zachovávejme transparentnost.“

Svou velkou, teplou rukou mě hladil po zádech v uklidnění, které mi říkalo, že se na mě nezlobí. Neil si to možná sám neuvědomoval, ale mnohem lépe než mluvení mu šla komunikace řečí těla. Zatímco ve výběru svých slov byl velice opatrný, výběru svých příležitostných gest si nebyl až tak vědom.

„Podělím se,“ souhlasila jsem. „Omlouvám se. Nemyslela jsem na to, jak by to mohlo vypadat z tvé strany.“

„Vím, že je strašně brzy, ale nebude ti vadit, když už půjdu do postele. Jsem naprosto grogy a stále ještě bojuju s vlivem Klonopinu.“ Vždycky, když letěl sám, si ho bral. Když jsme letěli spolu, bral si ho jen zřídka. Myslím, že proto se cítil provinile, že by měl lepší pocit, kdyby si nemusel brát sedativa.

Narovnala jsem se a políbila ho na tvář. „Vůbec mi to nebude vadit. Dokonce se k tobě přijdu přitulit, až budeš spát.“

Šli jsme spolu do ložnice a Neil, jakmile dopadl na polštář, zasténal v extázi. „Tohle je přesně to, co potřebuji.“

Sundala jsem si džíny a podprsenku a vklouzla vedle něj. Natáhl se po mně a přitáhl si mě do náručí. Zavrtěla jsem se, svými boky jsem se uvelebila v těch jeho a nechala se pohltit jeho tělem.

„No, skoro přesné,“ zašeptal mi do ucha.

Objala jsem ho paží jeho ruku, kterou měl kolem mého pasu. „Říkal jsi mi něco o změně perspektivy. Cos tím měl na mysli?“

„Slibuji, že si o tom zítra promluvíme,“ zazíval. „Poté, co se spolu podíváme na ten dům.“

Zatraceně. Zrovna ta změna pohledu bylo to, co mě nejvíc zajímalo.

*****

Příští večer mě Tony - šofér, odvezl za Neilem do jeho kanceláří Elwood & Stern v New Yorku. Doufala jsem, že budu mít možnost uvidět Neilovu kancelář, ale hvězdy tomu zatím nepřály a výjimkou nebyl ani dnešek. Z budovy Elwood & Stern jsme pokračovali o několik bloků dál k budově, která měla na střeše přistávací plochu, kde na nás čekal objednaný vrtulník.

Z hlediska fóbií z vrtulníku oproti letadlům nebylo vůbec nic, na co by se mohl Neil zaměřit. Krátký let mi nevadil – výhled z oken byl obrovský, takže jsem si tam nepřipadala jako v krabici. Ale bylo dost těžké zůstat nadšená tím neuvěřitelným výhledem, když mi při tom Neil drtil ruku jako ve svěráku.

Většinu letu jsem strávila mentální přípravou sama sebe ohledně toho, co bylo v nabídce. Věděla jsem, že bych neměla být při pohledu na čtyři ložnice tvářit falešně. Kromě pár detailů, které mi Neil sdělil – pečlivě vybraných, jak jsem věřila, aby mě udržel mimo toho všeho – to místo mělo obrovskou výměru. Používal termíny jako „areál“ a „podlaží“.

„To je ono?“ zeptala jsem se pilota přes interkom. Být ve výkonném vrtulníku bylo něco úplně jiného než klasický výletní vrtulník, do kterého mě jednou máma vzala na veletrhu. Mnohem víc, než jsem čekala, mi připomínal auto.

„Ano, madam, přímo pod námi,“ odpověděl pilot.

Naklonila jsem se k okénku a podívala se dolů. Byla jsem si přitom vědoma toho, jak mě Neil ochranitelsky svírá kolem pasu, jak bych měla vypadnout z tohohle stroje zkázy. Zahlédla jsem mohutné, dobře osvětlené budovy velikosti, která by se dala přirovnat pouze k návštěvnickému centru v Jurském parku. Široké, uklizené cestičky prosvětloval srpek měsíce až k budově a dál se rozvětvovaly do další části „areálu“.

Areál. Když už jsme u toho, klidně bychom si mohli postavit bunkr.

Pilot klesl vrtulníkem dolů, přistál a vypnul motory. Tom, agent, na nás čekal v úhledně vyžehleném obleku, který byl téměř tak pěkný, jako Neilův. Prodeje nemovitostí v Hamptonu musí solidně vynášet.

„Pane Elwoode, paní Elwoodová, jsem potěšen, že vám můžu předvést tuhle nemovitost,“ ozval se místo pozdravu. Nejdříve si podal ruku s Neilem, poté se mnou.

„Slečna Scaife,“ opravila jsem ho s úsměvem. „Ale to neřešte.“

Bylo to pro mě dobrá praxe na dobu po svatbě. Neměla jsem v plánu změnit si jméno a byla jsem si jistá, že to není naposledy, kdy budu chybně označena jako „Paní Elwoodová“.

„Přistávací plocha pro vrtulníky je od domu příšerně daleko,“ poznamenal Neil, zatímco jsme nasedali do čekajícího auta.

Měl pravdu. Skutečně to bylo daleko od domu. Dokonce jsem dům ani neviděla. Neviděla jsem nic jiného než trávu a hvězdy. Byla to příjemná změna, stejně jako ostrý vzduch prosycený vůní země, byl příjemnou změnou oproti smradu asfaltu a odpadků, které byly cítit ve městě.

Ale už tolikrát jsem si dělala legraci z Lovců domů, takže jsem si nehodlala stěžovat na něco takového, jako to, že je přistávací plocha strašně daleko od domu.

Neil si ke mně sedl na sedadlo spolujezdce a Tom nás vezl vzhůru dlouhým svahem.

„A na druhou stranu vede cesta k silnici?“ zeptala jsem se, zatímco jsem se dívala ven z okénka.

„Ach, Sophie, podívej,“ vydechl Neil v úžasu.

Otočila jsem se a spatřila to.

To první, co mě napadlo, bylo, že tohle je tak moc, moc obrovský dům. Připadalo mi, že se táhne přes hřeben nekonečně daleko. Hlavní část byla dvoupatrová, ale díky štítům na jejich koncích vypadala ještě vyšší. Na jednom konci byla přistavěna věž s otevřenou kupolí, zcela zřejmě nově přistavena. Všechna světla byla rozsvícena a počet oken byl ohromující. Napočítala jsem minimálně osm řad vysokých obdélníků, které směrovaly k noční obloze s hvězdami. 

Agent využil náš údiv k rozvedení technických specifikací. „Hlavní budova má třicet pět tisíc čtverečních stop. Deset ložnic, devět koupelen – jedna s jacuzzi – tři půl koupelny -“

„Počkejte, počkejte,“ naléhavě ho přerušil Neil. „Cokoli chcete říct, v nás právě teď neutopí naše nadšení.“

„Sophie, nenech se tou nemovitostí příliš unést“,“ parodovala jsem jeho předchozí výrok.

„Dobrý přízvuk,“ ocenil Tom, ale když si Neil odkašlal, úsměv mu zmizel. Tom polkl a pokračoval: „Jak jsem říkal, areál má rozlohu čtyřicet devět akrů, výhled na oceán a vepředu krásnou pláž -“

„Bydleli bychom… u oceánu?“ Jen při té představě jsem dostala závrať. Když jsem byla mladší, snila jsem o tom, že jednou budu vlastnit chatu u jezera Superior, kam bych mohla jezdit na víkendy. Tomu snu jsem se trochu vzdálila, a když jsem se přestěhovala do New Yorku, opustila jsem ho úplně. Ale oceán? U oceánu bydlí jen bohatí lidé.

Teď mi to vůbec poprvé došlo: byla jsem bohatá. I když jsem žila rok s Neilem, a přestože mi kupoval značkové oblečení a směšně drahé šperky, nikdy mě nenapadlo brát jeho peníze jako svoje vlastní. S výjimkou jedné návštěvy v Hermés. Ale teď jsme kupovali společně dům, dům, ve kterém bychom měli spolu žít a který bude na naše jména… Teď mi to došlo až do mozku.

Neil mi dává život, o kterém jsem si nikdy ani nedovolila snít, a dělá to jen proto, že mě miluje. Pravděpodobně si už nikdy nebudu muset dělat hlavu s účty. Nebudu se muset omezovat v kariéře tím, kolik peněz si můžu dovolit utratit za dojíždění. Už nikdy bych nemusela jíst levné jídlo, kdybych nechtěla.

Tohle byl život, který mi chtěl Neil dát a já ho tvrdošíjně odmítala, ale i tak jsem využívala jeho výhod. Byla jsem naprosto slepá k výsadám, které mi spadly do klína. Proč? Protože jsem si myslela, že moje láska bude znamenat méně, když mu budu vděčná za jeho peníze?

„Jaká je cena?“ zeptal se Neil, zatímco agent objel kruhový příjezd a zaparkoval pod sloupovím.

„Osmdesát tři miliónů,“ řekl agent lehce. Jako by to číslo říkal každý den.

Popadla jsem Neila za ruku a stiskla ji.

Stisk mi oplatil.

„Je tu šest dalších vchodů,“ vysvětloval Tom, zatímco nás navigoval k domu. „Předchozí majitelé nechávali doručovat dodávky do kuchyně přes služební vchod na druhém konci domu. Je tam také osm garážových stání -“

„Jen osm?“ zeptal se Neil a já protočila oči. Kdo ve jménu Ježíše potřebuje mít víc než dvě auta? Zachytil můj pohled a rozpačitě dodal: „Pro mou sbírku.“

„Tvoje sbírka je v Anglii,“ připomněla jsem mu.

Ušklíbl se. „Můžu ji přestěhovat.“

„Je tam spousta prostoru, pokud byste chtěl k domu přistavit další garáž,“ navrhl Tom jednoduše. Jako by to bylo tak jednoduché, jako dodat ke světlu stropní ventilátor. Žádný velký problém, o víkendu přistavět garáž. Naplnit ji sbírkou autíček ve skutečné velikosti. V našem světě to lidé prostě tak dělají.

„Je zde zapojený bezpečnostní systém, stejně jako interkom v bezpečném pokoji,“ řekl Tom, když jsme vyšli tři široké, terasovité schody, které vedly ke dveřím. Zadal bezpečnostní kód a do zámku vložil klíč. Pak nás pozval dovnitř. „Už jsem tu dneska večer byl a prošel to, ale v hlavní obytné části je hlavní ovladač vestavěného osvětlení ve foyer.“

V okamžiku, kdy jsme vešli dovnitř, jsem věděla, že jsem ztratila hlavu. Místnost byla ve tvaru osmiúhelníku, otevřená do dalšího prostoru, s okny, které vypadaly ještě vyšší, než ve skutečnosti byly, protože byly rozděleny předěly. Podlaha byla z dokonale vyleštěného dřeva, které zářilo nádhernou, tmavě červenou barvou.

Tom otevřel dveře po naší pravé straně, aby nám ukázal šatnu na kabáty. Poukázal, že by se dala lehce zdvojnásobit do stran.

Hlava mi z toho šla kolem.

Obytný prostor mě ovál jako vichřice. Bylo to tu zařízené, v elegantním prérijním stylu s obývacím pokojem ve stylu „Vintage Stickley“, jak nás Tom informoval, zatímco jsme mířili k přepychově čalouněné pohovce v pracovně. Pak tam byl další, méně formální obývací pokoj s původním kamenným krbem a podkroví, které bylo přístupné přes horní schodiště.

„Tohle lze používat jako velice hezké kanceláře,“ vysvětloval Tom. „Ale v nižším poschodí je množství dalších místností, které tak mohou být využity.“

„Nižší poschodí?“ zeptala jsem se. „Tohle není přízemí?“

„Je to nižší úroveň,“ vysvětloval Tom. „Za okamžik se tam dostaneme. To, co jsem vám chtěl skutečně ukázat, je hlavní ložnice.“

Hlavní ložnice, koupelna a dvojitá šatna byly umístěny v přízemí, dál po dlouhé chodbě. Byla jsem si dost jistá tím, že celý byt by se do toho apartmá vešel. Obrovská okna vedla na zbytek pozemku a přes dvojitě klenuté prosklené dveře byla vidět kulatá věž konzervatoře a výhled na oceán.

„To je šílené,“ řekla jsem a tiskla ruku na sklo. Pak jsem přemýšlela o tom, jak bych mohla odejít. Pak jsem přemýšlela o tom, že mi to vlastně může být jedno, protože jsem mohla opustit svůj vlastní zatracený dům.

Chystali jsme se tady žít.

Otevřela jsem dveře a vstoupila do obrovského prostoru, který vypadal jako salon. Nebyly tu žádné rostliny – to budu muset změnit. Půvabný oblouk z leštěného dřeva schodiště stoupal nepřerušovaně až do druhého patra, kde obepínal celou věž a já bych se tam ráda podívala. „Můžu jít nahoru?“

„Samozřejmě,“ řekl Tom. „Jsou tu dveře na verandu, pokud chcete vyjít ven.“

„Vadilo by Vám dát nám chvíli o samotě,“ požádal Neil Toma.

„Vůbec ne. Počkám v hale.“

Poté, co se omluvil, vyšel za mnou Neil nahoru po schodech. Bylo příliš chladno, než abychom vyšli ven na širokou terasu, která se vinula kolem celé věže, ale i odtud jsem mohla rozeznat několik hvězd.

„Zvykla jsem si, že nevidím hvězdy. Docela mě to překvapilo, když jsme se vrátili do Michiganu.“ Dokud jsem nebyla doma, ani jsem si neuvědomila, jak moc se mi stýskalo po domově.

Neil stál za mnou, rukama mě objímal kolem pasu. Sklonil se ke mně a zašeptal: „Co si myslíš?“

Myslím, že jsem tu doma. To bylo to, co jsem chtěla říct. Ale rozumná Sophie vystrčila svoje ošklivé růžky. „Myslím, že je to obrovský dům. Možná až příliš velký dům pro dva lidi.“

„Mohli bychom si pořídit psa,“ trochu dychtivě navrhl. Zajímalo by mě, jak dlouho už nosí tuhle domáckou scénu v hlavě.

„Jak obrovského psa myslíš, když k tomu potřebuješ třicet pět tisíc čtverečních stop?“ Otočila jsem se a podívala do těch očí, které mě dokázaly přinutit ke všemu. „Zlato, zbožňuji tenhle dům. Viděli jsme zatím sotva jeho čtvrtinu a už v něm chci žít. Ale jak dlouho bychom tu byli? Chtěl bys každý den dojíždět do práce helikoptérou? Nejsem si jistá, zda bych se s tím dokázala smířit. Myslím tím, co kdyby havaroval, převrátilo se auto a tys nepřežil nebo tak něco?“

„Převrátilo se -“ Stiskl si kořen nosu. Trhl sebou, pak zvedl hlavu a zadíval se do stropu, jako by nesnesl pohled na mou tvář. „Chystám se odejít do důchodu.“

„Dobře, až ti bude šedesát pět a chceš ho strávit v Langurst Courtu.“ Od teď to byly ještě celé roky.

„Langurst Court nazýváš jako Mrtvé Panství. Také jsi ho popisovala jako tisíckrát horší než Haunted Mansion. A taky bys byla příliš daleko od své rodiny a přátel. Navíc Emma žije tady. Co se stane, jestli bude mít dítě? Nechci, aby mě od mého vnoučete dělil celý oceán.“

Přinutila jsem se zachovat neutrální výraz. Stále ještě nevěděl o Emmě a Michaelovi a jejich obrovské touze ohledně množení.

Je teď čas na jednu otázku, Scaife. „Dobře, ale i tak stále mluvíme o patnácti letech dojíždění letadly. To mi přijde docela riskantní.“

„Sophie, ty mi nerozumíš. Chystám se odstoupit z pozice ředitele společnosti Elwood a Sterna. Tenhle rok.“

Hlava se mi točila a já se musela opřít o zeď, abych se uklidnila. „Cože?“

„Když jsem byl v Londýně, hodně jsem o tom přemýšlel. Setkání s Emirem bylo báječné, ale nenáviděl jsem to, že jsem tak daleko od tebe. Dokonce, i když jsem jen pryč v práci.“ Zamračil se. „Nemyslím si, že by mě kdy řízení společnosti bavilo míň. Peníze mám. Čas s tebou… to je to, čeho nemám tolik, kolik bych chtěl. Oba jsme byli v poslední době hrozně moc zaneprázdněni, ale to já nechci.“ Vzal mě za ruce. „Prakticky jsem skoro přišel o život a já se díky tomu naučil si ho vážit. Chci teď zpomalit a užít si ho.“

„Ach, Neile…“ Srdce se mi stáhlo. Ale i když jsem zbožňovala tu představu, že si toho Neil na sebe vezme míň, než kolik toho dělal teď, nebyla jsem si jistá, co očekává od toho nového uspořádání. „Věcí je… Indie pracovala skutečně tvrdě, aby mi tu příležitost poskytla. Musím přijít s další knihou a taky je tu ten zahajovací večírek. Právě teď zpomalit nemůžu.“

„To bych od tebe ani neočekával.“ Pomalu přecházel po obvodu věže, sem tam přejížděl prsty po okenních rámech, jako by prováděl jejich inspekci. Pak se zastavil a dal si ruce do kapes u kalhot. „Nepředstavuji si scénář, kdy bychom spolu trávili každý okamžik dohromady. Ale teď je to tak, že se snažíme ukrást každý okamžik, který nám nabitý rozvrh dovolí. Ale pokud nebudu pracovat, už to nebude tak složité.“

Wow. Nevěděla jsem, co na to říct. Byl to obrat o stoosmdesát stupňů oproti tomu, na co jsem byla u Neila zvyklá. U toho Neila, který se tajně snažil řídit svou multimediální korporaci z nemocničního lůžka. U toho Niela, který vyhodil svou vlastní přítelkyni z práce, protože se bratříčkovala se špatnými lidmi.

Kdo je tenhle chlap?

„Není to s okamžitou platností. To dokončení bude trvat celé měsíce,“ začal mi objasňovat, pravděpodobně proto, že viděl, v jakém jsem šoku. „Ale chci se usadit. Pokud ne v tomhle domě, tak… kdekoli budeš ty.“

Podívala jsem se dolů na své prsty, které jsem si propletla dohromady a náhle se cítila velice hloupě. Neil se snažil uvolnit si čas pro naši budoucnost. To bylo něco, co jsem nikdy nečekala, že by pro mě někdo někdy udělal. Vždycky jsem předpokládala, že se tak nějak očekává, že budu dávat pozor sama na sebe. Možná proto, jaké jsem měla před sebou příklady. Moje matka nikdy nevynechala příležitost, aby mi poukázala na to, jak moc jí její samostatnost přinesla nezávislost. Byla jsem jí za její lekci vděčná, ale teď poprvé jsem začínala vnímat, že vzhledem k tomu, že se chystám vstoupit do právně závazného partnerství, musím své myšlení změnit.

„A víš,“ pokračoval Neil s nuceným smíchem. „Myslím, že se ze mě stane velice dobrý manžel v domácnosti.“

Jestli byl nervózní a kvůli tomu si dělal legraci, nemusel. „Myslím, že jsi ten nejúžasnější muž, kterého jsem kdy potkala.“

Když jsem se podívala nahoru, vypadal upřímně překvapený mou chválou.

„Vážně tím myslím,“ pokračovala jsem. „že jsi ochoten vzdát se kvůli mně obrovské části svého života. Jsi ochoten změnit své plány do budoucna, jen kvůli mně.“

Otočil se, obrátil se ke mně, vzal mě za ruce a jemně zvídavými prsty mi oddělil mé sevřené prsty. „A ty ne?“

Dobře, dostal mě.

Pokračoval. „Kvůli mně jsi odešla z práce, kde jsi tvrdě pracovala, jen abys byla se mnou. Poté, co to nabralo spád, ne malý. Kvůli našemu vztahu ses přestěhovala do jiné země. Strávila jsi se mnou rok, kdy jsem zvracel a křičel a litoval se. Jaké oběti jsem učinil kvůli tobě já? Proč bych to nemohl udělat teď?“

Mým prvním instinktem bylo poukázat na všechny ty věci, co pro mě udělal: romantické výlety, designové oblečení, domy po celém světě. Ale tyhle věci skutečně nepředstavovaly skutečnou oběť. Ty domy už vlastnil a klidně bych mohla každý den dostávat v materiálních věcech malé jmění, a do jeho značného bohatství by to neudělalo ani maličký důlek. Do prdele, právě jsme stáli v domě za osmdesát tři milionů dolarů.

Co se týče obětí… Neil toho pro nás moc neobětoval. Jestli to teď chtěl udělat, tak bychom pro sebe měli víc času pro sebe, aniž by to zároveň ohrozilo moje cíle, pak co bych měla dělat? Dohadovat se s ním?

„Víš…“ přikývla jsem. „Máš pravdu.“

„Můj bože.“ Zvedl si mé ruce ke rtům a díval se na mě s vášní a touhou v očích. „To je snad poprvé, co jsi mi to řekla.“

Poplácala jsem ho po rameni. „Pitomče.“

Objal mě rukou kolem pasu a pevně si mě k sobě přitáhl. „Co si o tomhle domě myslíš?“

„No, ještě jsme ho neviděli celý,“ připomněla jsem. „Ale udělal na mě dojem.“

„Dovedla by sis představit, že bychom tu žili?“ zeptal se.

„Já…“ nevěřícně jsem vyprskla. „Mohli bychom si tu spolu povídat přes vysílačku, abychom se tu jenom navzájem našli. Je to obrovský dům.“

„To jediné, co chci je, abys nic předem nezavrhovala.“ Tentokrát mě políbil na ruku skutečně a pak mi ji pustil. „Pojďme zpátky za Tomem, než si začne myslet, že tu spolu šukáme.“

Zbytek domu byl stejně neuvěřitelný jako to, co jsme už viděli. Tom poukazoval na každý luxusní detail a ujišťoval nás, že kupující bude obrovský šťastlivec, protože původní majitel je ochotný se s tím domem rozloučit. Čím naléhavější byl ten agent, že si ten dům zamilujeme, tím více se stával Neil odolným a nedával najevo žádné známky schvalování a uvedl sám sebe do jakési emocionální neutrality. Sledovala jsem tu hru, která mezi nimi probíhala, s vytrženou fascinací. Takhle jsem se nebavila už od dětství a v nitru jsem cítila úžas a radost.

Bylo to přesně tak jak v tom pořadu Lovci domů.

Slyšela jsem předchozí Tomův tón, rozpačitou projekci sebedůvěry, že potenciální kupující bude shledávat tu nemovitost úžasnou. Neil se snažil bagatelizovat skutečnost, že již v duchu vypisuje šek, i když byl naprosto samozřejmý trik. Což znamenalo, že jsem se dostala do role manželky, která vyjadřuje své zklamání a nespokojenost se vším.

Nakonec jako bych uvnitř sebe rozpoutala nějakou temnou a děsivou část své duše. „Nesnáším tapety,“ řekla jsem ve čtvrté koupelně, kterou jsme si prohlíželi. V kuchyni jsem naříkala: „Ach,… myslím, že žulové desky jsou teď naprosto out.“ Vyjádřila jsem obavy z nedostatečného osvětlení patia a nekonečného bazénu. Přemýšlela jsem, jestli to pro mě nebude moc daleká procházka z garáže do ložnice nebo jestli mají koupelny dostatek přirozeného světla. Myslím, že jsem se na chvíli projevila v podivnou sousedku s pořadu Katastrofy v Hermés.

Pokud na zpáteční cestě vrtulník havaruje a oba na cestě umřeme, mohla bych umřít s tím, že se mé životní cíle naplnily. Nemohla jsem se dočkat, až to řeknu Holli.

Když nás Tom odvezl zpátky k čekajícímu vrtulníku, rozloučili jsme se s Tomem se slovy: „dáme Vám vědět“. Jakmile jsme se připoutali, Neil se na mě ironicky podíval a prohlásil: „Doufám, že se teď uklidníš.“

Zářivě jsem se na něj usmála.

Když jsme se vznesli, podívala jsem se dolů na dům. Na rozlehlých pozemcích byl rybník a různé hospodářské budovy včetně kopie Pavilion Français ve Versailles. Tom nám ukázal různé fotky, takže jsme nemuseli znovu ven do zimy, ale i tak jsem teď mohla rozeznat několik budov, které tvořily tmavší skvrny na zelenočerné barvě trávy a stromů. Byl tam i dům pro hosty, který Tom navrhoval využít jako dům pro tchýni. Při tom Neil ztuhl, jako by byl právě zastřelen. V žádném případě jsem nechtěla, aby moje matka bydlela s námi, ale bavilo mě sledovat, jak při té myšlence panikaří.

„Co si o tom myslíš,“ zeptal se Neil. Propletl si prsty s mými a pevně je sevřel, zatímco se vyhýbal pohledu z okna.

„Myslím, že…“ Znovu jsem se narovnala ve svém sedadle a opřela si hlavu o jeho rameno. „Myslím, že tu budeme velice šťastní.“