Ricochet - 7. kapitola

Překlad: Jilyan

Nick

Stál jsem u zchátralé budovy, která stála asi půl kilometru od zářivě nové nemocnice. Kdysi tu přebývali studenti medicíny, kteří k přesunu mezi budovami využívali podzemní tunely.

Přetáhl jsem si přes rameno velký vlněný pytel, přes hlavu si natáhl kapuci a vklínil páčidlo mezi dřevotřísku, která zakrývala okna. S dvěma ostrými tahy povolila. Třísky a štěrk dosedly na spodky mých bot, když jsem vyšplhal do rozbitého okna a rozsvítil jsem svítilnu, široký paprsek světla tak pročísl tmu.

Napravo stála lavice, za ní byly poštovní schránky. Přejel jsem světlem přes odpadky a suť na podlaze a odhalil nalevo dveře. Překročil jsem suť, abych k nim došel a s jedním pořádným zatáhnutím jsem je otevřel. Zevnitř se ozvalo zřetelné pištění krys. Shody schodiště trčely nahoru a dolů a já namířil svítilnu přes zábradlí, abych se podíval pod něj. Dobré dva schody pode mnou schody končily a já rychle seběhl schody, skoky překonával odpočívadla, opatrně, abych nešlápl na něco ostrého, co jsem ve slabém světle neviděl.

Na spodku schodů nad rozbitými dveřmi visela zrezivělá cedule s vybledlými písmeny, které dávali nápis Do nemocnice. Kopanec do dveří je málem vyrazil z pantů a já vstoupil do špinavého tunelu.

Zrychlil jsem tempo do klusu, během pár minut jsem doběhl na konec tunelu a stiskl konec svítilny mezi zuby, zatímco jsem si shazoval z ramen pytel. Podle plánů, které jsem studoval jsem věděl, že dveře přede mnou byly dobře uzavřeny-zapečetěny. Z pytle jsem vytáhl přenosný plazmový řezák a plamen s napájecím zdrojem. Po nasazení svářečských rukavic a ochranných brýlích jsem udělal pěkný řez skrz tlusté kovové dveře. Létaly jiskry, když se plamen pohyboval přes kov, s malou námahou na mé straně a během pár minut jsem vyřezal díru dostatečně velkou na to, aby se jí dalo prolézt. Kopl jsem nohou do středu kruhu, odkopl jsem uvolněný kov a prolezl jím do asi půl metrové díry mezi dveřmi a kovovou klecí, která kryla sklad.

Klec rostla ke stěnám z obou konců výklenku, s žádným jiným vchodem, až na přímo skrz. Namířil jsem plamen na mříže, odřezal jsem dobrých 60x150 cm², pak strčil plamen zpátky do pytle a vyměnil ho za šperhák (snap gun, asi něco jako je tohle: http://lockblock.webnode.cz/news/techniky-a-nastroje-zlodeju/). Uvnitř klece jsem vyčistil cestu k východu, odstrčil stranou anesteziologický vozík, monitory krevního tlaku a malé inkubátory.

Zvedající zarážku na dveřích klece, třikrát jsem cvakl šperhákem, dokud se neotevřely a oddělal jsem řetěz, nechávající můj pytel u vchodu klece. Shozením kabátu jsem odhalil logo úklidové firmy, kterou si nemocnice najala, přilepené ke košili.

Co bylo dobrého na nové nemocnici? Nové tváře nebyly neobvyklé-obzvlášť dočasně najatí pracovníci. Zjistil jsem to, když jsem to poprvé vyzkoušel o pár týdnů dříve-ani jediný zaměstnanec si mně v uniformě nevšiml.

Po té, co jsem strčil svlečené oblečení do pytle, vyndal jsem z něj tašku na notebook a znovu jsem běžel kolem dalších skladovacích klecí ke schodišti. Podle nákresů jsem byl jedno patro pod Trabelsiho onkologického oddělení, kde se měla konat slavnost v Galerii Léčebných věd.

Zaparkoval jsem se na spodku schodiště a položil si notebook na klín. Podařilo se mi vlámat se do kamerového systému ochranky nemocnice, pomocí instrukcí od Aleca. Už jsem tohle místo jednou obhlídnul a věděl jsem, že kamera je na každém odpočívadle, kde dveře vedou do patra. Vzhlédnul jsem ke kameře umístěné v rohu schodiště, namířené na dveře v patře nade mnou. S pár kliknutími se pohnula nahoru a doleva, zatímco na obrazovce to vypadalo, že by pozorovatel zachytil jenom otevření dveří.

Natahující si zpátky své kožené rukavice jsem zkontroloval čas. Za deset minut osm. Záhadné rozptýlení bylo připraveno na čtvrt na devět, což znamenalo, že jsem měl jen minuty na nalezení Aubree a zabezpečení mé příležitosti.

Pozoroval jsem je dostatečně dlouho na to, abych věděl, že už nebudu mít tu skvělou příležitost je sejmout v nějaké posrané části Detroitu, kde by je nikdo nenašel.

Culling si jezdil městem jako zpropadený prezident země a bral s sebou svou ženu jen, když byly kolem kamery a velké davy. Aubree zřídka opouštěla panství a když to udělala, byla vždy doprovázena družinou bodyguardů a policie. Maškarní bál byl skvělá příležitost.

Cestou jsem si narovnal košili, vyběhl jsem schody, než jsem uvolněně prošel dveřmi prvního patra, které se otevíraly do spletité haly. Budova vypadala moderně a bylo těžké uvěřit, že to tu kdysi vypadalo jako ta barabizna na konci tunelu.

Přímo přede mnou stál skleněný válec, uvnitř kterého byli kameny a stromy s malým potokem, který obkružoval místnost a končil ve fontáně uprostřed. Cedule na předu říkala Odrazový rybník. Druhá cedule pod ní propagovala hodiny jógy. Přiléhala další skleněná ohrada, se stěnami, které vyčnívaly do úhlů a světlo nad vystaveným uměním, perfektně vycentrované na každé stěně. Nejistě visící z kabelů připojených k vysokými stropy, nezvyklé bronzové zakroucení dávali lehce industriální vzhled.

Konverzace naplnila místnost, která vypadala spíše jako umělecká galerie, než nemocnice. Místnost byla bez problému rozdělena na část s pozvanými hosty a část, kde čekali zaměstnanci, dalo by se říct podle obleků a uniforem, ačkoliv všichni měli na obličeji propracované masky, většinou zakrývající jejich identity. Ženy měly oblečeny dlouhé róby a na chvíli jsem měl pocit, jako bych se ocitnul na natáčení filmu Spalující touha (http://www.csfd.cz/film/5398-eyes-wide-shut/prehled/), jak moc byly některé róby odvážné. Lehký dotek mé ruky mně ujistil, že můj Glock byl připravený u mého pasu v případě, že by věci šly špatně, zatímco jsem si ze stolu vedle mě vzal jednu z perfektně vyrovnaných řad masek.

„Ty jsi z úklidové služby?“

Lehce jsem se otočil, tak abych měl většinu obličeje zakrytou a všiml jsem si modrých kalhot a staré, ale nablýskané společenské boty. Svazek klíčů visel z jeho opasku. Ostraha. „Jo.“

„Máme problém na pánských záchodech. Potřebujeme, abys to zkontroloval, pronto.“ Odkašlal si způsobem, který neochotně přiznal, že pravděpodobně ten svinčík způsobil.

„Jdu na to.“

Odmlčel se a pak dodal, „Ať ti to netrvá moc dlouho. Máme důležité hosty,“ předtím, než prošel dvojitými dveřmi.

Další pohled na mé hodinky mi řekl, že je dvacet minut, před rozptýlením. V mé kapse jsem stiskl malou lahvičku obsahující GHB (https://cs.wikipedia.org/wiki/%CE%93-hydroxym%C3%A1seln%C3%A1_kyselina). Droga bude potřebovat aspoň dobrých dvacet minut, aby způsobila bezvědomí.

Vytáhl jsem vršek ukryté lahvičky, prohledal jsem dav, dokud můj pohled nedopadl na vysokou brunetu, stojící vedle Michaela Cullinga v přiléhavých černých šatech, které mně okamžitě ohromily. Jo, Alec měl pravdu. Aubree Culling byla nádherná s jejími dlouhými oříškově zbarvenými vlasy, pokožkou tak bezchybnou, že bylo bolestivé se na ni dívat, a velkými kulatými zlatými oči, které vypadaly, jako by jiskřily pod oranžově zbarvenými světly.

Claire Davenport, mladá reportérka zpráv Kanálu 6, je měla obklíčené, s dvěma kameramany poblíž.

Držící se hran, zůstávající ve stínech, přešel jsem místnost, přiblížil jsem se k místu, kde stála. Pokud to poseru, je po plánu. Konec. Všechno, co jsme připravovali, bude pryč. Připevnil jsem si masku na obličej, ujišťující se, že většina je ho zakrytá.

Na stolku stál tác s jedinou sklenicí šampaňského, která mně téměř volala. Vypadalo to, že volá i Aubree Culling, podle toho, jak naklonila hlavu a pozorovala ji ze svého místa vedle Michaela. Vytahující hadr, který jsem si nacpal do zadní kapsy, přešel ke stolku, zaměstnal se, když jsem zvedl sklenici, utřel jsem stůl a vyprázdnil lahvičku do šampaňského.

Drcnutí do mé paže mi zpevnilo svaly, když jeden z číšníků zvedl tác ze stolu a můj žaludek se svraštil, když jsem ho sledoval s ním odkráčet. Kurva. Měl jsem jí ten drink nabídnout sám! Můj pohled následoval číšníka, který neudělal ani dva kroky, než Aubree vykročila a vzala nabídnuté šampaňské.

Do prdele, to bylo těsné.

Když přiložila sklenici ke rtům, ty zlaté oči, vykukující skrz dírami v masce, se spojily s mými a na moment vlna tepla projela mým tělem.

Bolestné píchnutí mi projelo lebkou a škublo mým pravým okem v záchvatu malých kontrakcí.  Když se mi záblesk Lenina obličeje objevil před očima, vztek se mi vlil zpátky do žil a to mně vytrhlo z jakékoliv neuvěřitelné fascinace, která mně před chvílí zasáhla.

Snižující sklenici, Aubrein pohled přetrvával na mně. Jako by se čas zpomaloval k zastavení, stáli jsme naproti sobě, pozorující se navzájem skrze masky zakrývající naše obličeje.

Vypila šampaňské, položila sklenici a vykročila ke mně.

Trochu dřív, ale mé svaly se skrčily, připraveny vymrštit se, kdybych musel udělat něco naprosto stupidního uprostřed akce, jako třeba utéct se starostovou ženou všem před očima.

Její rozhodný krok se skřípavě zastavil, když se objevil další oblek, zvedající její dlaň ke rtům pro polibek. Se zamračením ucouvla, její pohled přeskočil ze mě na toho nového chlapa a pak zpátky, jako by s nějakou naléhavostí. Jako bych mohl zmizet.

Zmizel jsem. Ačkoliv nahlížející z potemnělé chodby, která vedla k, jak jsem předpokládal, soukromým pokojům, jsem si ji udržoval na očích.

Culling k ní přistoupil zezadu a pokud se mé oči nemýlily, ucukla, když se jeho ruka dotkla jejího ramene. Usmál se na muže, který jí políbil ruku. Za několik vteřin Culling zatáhl Aubree do druhé tmavé chodby na druhé straně výtahů.

Zvědavý jsem je zpovzdálí sledoval a pak se ukryl na přilehlých dámských záchodech, nechávající dveře pootevřené.

Chycená pod krkem, nadskočila, když ji Culling přirazil ke zdi a sklonil se k jejímu uchu. Nevěděl jsem, co jí řekl, ale jeho stažené rty, téměř do zavrčení naznačovaly, že to nebylo nic pěkného. Přejížděl jí dlaní přes obličej, rozmazával jí rtěnku po rtech, jako by byl naštvaný a věřil jsem, že to musel být ten polibek na ruku, co ho rozzuřilo. Rukou přejel přes její šaty, mezi její stehna neklidnými pohyby a slyšel jsem ho zavrčet, „Moje.“

Gestikuloval jí před tváří, odmítavě mávl a odešel, zanechávající ji tak rozcuchanou, jak ji udělal.

Ostrá křeč zasáhla mou lebku a já pevně zavřel oči, v mysli počítal sekundy, než to přestalo. Zakroutil jsem čelistí a to mi od té přetrvávající bolesti pomohlo, než se mé zamlžené vidění vrátilo k normálu.

Podíval jsem se dolů na své hodinky. Pět minut do rozptýlení a patnáct od doby, co vypila šampaňské.

Michael se vrátil k ostatním hostům, zatímco Aubree si zakryla obličej a kráčela k dámským záchodům.

Dámským záchodům, kde jsem se ukrýval.

Perfektní. Až příliš perfektní.

Jako predátor, jsem sklouzl zpátky, zavírající se do první ze dvou kabinek a čekal.

Dveře od záchodů se zprudka otevřely a rozrušeně vypadající Aubree, s roztékající se řasenkou a lesknoucími se tvářemi, se přiřítila k zrcadlu.

„Svině,“ zašeptala, sundávající si rukavice a odhazující je na dřez. Navlhčila hrst papírových utěrek a setřela si s nimi z obličeje rozmazanou rtěnku a rozteklou řasenku, než si znovu nanesla rtěnku. „Nenech ho vidět slzy.“ Znělo to jako nějaká mantra.

Ozvalo se zaťukání na dveře a Aubree se vylekala. Má pozornost se obrátila ke vchodu, očekával jsem, že dovnitř vkročí komplikace.

Místo toho se z druhé strany ozval ženský hlas.

„Paní Culling, váš manžel mně požádal, abych vám dala vědět, že ředitel nemocnice se chystá vyznamenat lékaře roku. Chtěl by vás mít během ceremonie po boku.“

Dvě minuty.

„Děkuji! Budu hned hotová.“ Naklonila se nad umyvadlo, vypadalo to, jako by se její oči setkaly s jejich odrazem v zrcadle. „Bože, prosím. Ať tentokrát uspěji. Zvládneš to, Aubree. Je čas...“ Zavrávorala, chytila se okraje umyvadla. „Vysrat se na toho hajzla.“

Jedna minuta.

Rázně, po špičkách, přešla ke dveřím, otevřela je na malou škvíru a vykoukla ven. Způsob, jakým držela v jedné ruce řetízek kabelky, její ztuhlý postoj, vypadala, jako by se připravovala na zběsilý úprk, jako splašené kuře. Ačkoliv měla sotva čas se pohnout, než se znovu zapotácela a já k ní vyskočil a zahákl paži za Aubreeinu, odstrkující její kabelku.

Trochu ztuhla, když jí hlava spadla dozadu, její oči studovaly mou tvář. Její obočí se naštvaně spojily. „Kdo...co...“ Její opilecké mumlání vyznělo do ztracena, když její pohyby zpomalily a ona upadla do bezvědomí.

Vzal jsem ji do náruče a připravený jsem stál u dveří. Čekal jsem.

Co znělo jako exploze otřáslo stěnami a najednou celé shromáždění zalapalo po dechu, než se těla rozhýbaly. Utíkající. Křičící.

Perfektní chaos.

Teď.

Vyklouzl jsem ze záchodu, držel se u stěny, se zbožnou úctou jsem sledoval SUV, které stálo uprostřed galerie a z pod kapoty se mu valil kouř. Rozbité sklo leželo všude kolem. Z uměleckých děl, která před chvílí stála vystavená, byla hromada třísek. Bronzová výzdoba, která visela nad autem se houpala, než se utrhla z kabelu a spadla, zabořila se do kapoty vozu.

Následovala další vlna vzdechů a křiku. Lidé byli přes reproduktory vyzváni k evakuaci.

Vykopl jsem dveře ke schodům, zacouval s Aubree a přehodil si ji přes rameno. Když se dveře zavíraly, uviděl jsem Michaela otáčejícího se dokola, ústa rozdělená, v tom, co jsem si myslel, že byl zmatek a úzkost, když jeho doširoka otevřené oči přeskočily k záchodům. Jeho hlava se otáčela od záchodů k davu, než se konečně vyřítil k poslednímu místu, kde byla jeho žena viděna.

Budu si tento obraz pamatovat, budu si ho vychutnávat v osamělých temných chvílích, když si budu moci představit to, co bude zcela jistě následovat-panika, prázdnota, nevědomost toho, co se stalo, nebo kdo ji unesl.

Rychle jsem scházel schody. Ztuhl jsem, když se ozvalo hlasité prásknutí a ozvěna hlasů a cinkání klíčů. Přitiskl jsem se ke stěně, držel jsem se dál od sloupku.

Ochranka se prohnala dveřmi v prvním patře, když jsem se protáhl dveřmi do sklepa. Nesl jsem Aubreeino ochablé tělo, dokud jsem nedošel ke kleci a prošel jí, zvedající pytel ze země. Kurva, s těma dvěma mně začaly bolet svaly. Hodil jsem pytel do díry, protáhl jsem Aubree skrz průchod, který jsem vyřezal do dveří a hodil si ji přes rameno, než jsem proběhl přes dlouhý, tmavý tunel, s pytlem v ruce.

Nikdo mně nepronásledoval. Vypadalo to, že nikdo nevěděl, že jsem právě unesl starostovu ženu.

Bylo to téměř příliš snadné.

Zpátky na panství, nesl jsem Aubreeino nemohoucí tělo přehozené přes rameno, jako pytel brambor. Pevně jsem svíral její stehna skrz její černé šaty, vyšel jsem schody, s její hlavou narážející do mého zadku při každém kroku.

Napravo od  schodů jsem vykopl dveře do jejího pokoje-který jsem vybral přímo naproti mé ložnice. Tmavé závěsy, které zdobily jediné osamělé okno, zakrývaly bezpečnostní mříže, stejné jako ty, co jsem umístil na každé okno panství a její postel už byla ustlaná, vybavená koženými pouty a pelestí, kterou jsem řetězem připevnil ke stěně.

Hodil jsem její bezvědomé tělo na postel a rychle jsem připoutal její ruce a nohy, než jsem jí přes ústa dal roubík, zvedající její hlavu, když jsem ho pod ní zavazoval.

Ze srandy jsem si přes obličej natáhl černou lyžařskou masku-tu samou, kterou Alec nosí jako Achilleus X ve svých nechvalně proslulých videích- a ustoupil dozadu.

Ozvalo se tiché zaúpění a já zacouval dál, když se na posteli pohnula, šaty se jí vyhrnuly na stehna. Jako by si jich najednou všimla, jednou silně zatáhla za pouta a její oči se otevřely. Široce.

Vyděšené šeptání se připojilo k ostrým nádechům a, zvedající hlavu z postele, zmohla se na další ubohé škubnutí.

Chtělo se mi smát. Tak bezmocná.

„Oh, ghh, nemvidim.“ Zamumlala přes roubík.

Vedle postele čekal kbelík a já odstrčil roubík a zvedl ho právě včas, abych do něj chytil její zvratky, když naklonila hlavu na bok. Čekal jsem to, s kombinací s alkoholem. Poslední věc, kterou jsem potřeboval byla, aby to tu zaneřádila.

Nadechla se, její oči prohledávaly místnost. „K-kde sem? Jste...jste Achilleus X?“

Zíral jsem dolů na zkroucená obočí a zmatený pohled Aubree Culling. „Achilleus X by se s tebou neztrácel ani minutu.“

To, co musel být pokus o zavrtění hlavou, vypadalo, jako když se bowlingová koule snaží stát na špejli. „Kromě toho...“ Její oči pomalu přejely zpátky ke mně. „Co cete? Peníze? Mam peníze. Vekněte si olik.“

„Myslíš si, že jsem tě unesl pro něco tak nepodstatného jako jsou peníze?“

Další prudké otáčení její hlavy vypadalo, jako by se ta těžká koule měla skutálet na zem. „Na… najal vás něgdo?“

„Jako kdo?“

Prudce vydechla. „Oh, Bože, on ví.“ Její svíjení se na posteli vyhrnulo šaty ještě výš. „Nech me jit. Už o mně neuslyšiš. Plosím.“ Obrovské, rozšířené zorničky dělaly její oči téměř černými, skoro zlými a její víčka se s chvěním zavřela s každou nekontrolovatelnou otáčkou její hlavy na polštáři.

Neodpověděl jsem jí. Stejně si nebude pamatovat nic z toho, co řeknu. Kromě toho, nebyl jsem tu, abych ji uklidnil a zasvětil ji. Místo toho jsem zůstal ve stínech, tiše jsem pozoroval, čekal až jí to dojde a na paniku, která určitě bude následovat.

Její hruď se zvedá a klesá rychleji, když její oči klouzají z jedné strany místnosti ke druhé, pak se zavřou, její obočí vylétávají vzhůru, jak by se je snažila udržet otevřené. Za minutu tu bitvu prohrála, její tělo ochablo a pusa se jí otevřela.

Můj pohled sklouzl k místu, kde šaty odhalovaly její roztažené, opálené, tónované a hladké stehna, jejich uhlazený povrch odrážel tlumené světlo v pokoji.

Lena se na zemi stočí do klubíčka, její hladké nohy jsou pokryté krví, popáleninami a modřinami. Má dlaň překryje křehkou kůži, kde ji pořezali nožem, a oči se mi zalijí slzami. Škubne sebou při mém dotyku, neobtěžuje se na mně podívat a já vím proč. Cítí se zničená. Zničili mé děvče. Mou krásnou Lenu. Zbitá a vyděšená.

Vztek se mi rozlil do žil, rozehříval mou krev. Třel jsem si spánky, mírnil jsem tam tu náhlou bolest a přecházel jsem jako zvíře v kleci, připraven zakousnout se do kořisti. Při pohledu na na Aubreeina stehna mně popadla nekontrolovatelná touha je pohmoždit, zabořit prsty do bezchybného masa a nechat tam známku bolesti, stejně jako to udělali mé ženě. Chtěl jsem přiložit Aubree ke spánku zbraň a zmáčknout spoušť, vzít si to, co mi bylo vzato. Oko za oko. Alecovy slova bojovaly s představami v mé hlavě. Nedělej to. Nepokaž to.

Vyšel jsem z místnosti předtím, než jsem mohl podlehnout nutkání a zamířil dolů.

Vzal jsem si z kuchyňského stolu Bourbon a napil jsem se, čekající, že zchladí pálení v mém krku. Aniž bych si toho všiml, půlka láhve byla pryč. Stáhl jsem si rukavice, dal jsem ruce pod vodovodní kohoutek a nechal jsem studený proud zmírnil horkost, která mně pálila pod kůží.

Dům původně nebyl vybaven vodou, elektřinou, nebo plynem. Musel jsem se o to postarat sám, opravil jsem přívody elektřiny, vody a plynu. Sakra, skoro jsem se přitom zabil.

Třel jsem si rukou tvář a přitiskl si na ni dlaň. Zkurvené bolesti hlavy.

S Aubree ve vedlejší místnosti budu potřebovat pořádně tvrdé pití-takové, které vymaže obraz jejích stehen vykukujících zpod jejích šatů a všechny věci, které jsem ve vzteku chtěl udělat. Nevěděl jsem, jak dlouho bude Alec chtít, abych ji tu držel. Neměl jsem ponětí, proč přidal únos do toho, co jsem považoval za perfektně vymyšlený plán, který jsme dávali dohromady měsíce. Co by mohlo být špatného na jejím zabití? Proč ji potřeboval? Řekl mi, ať s ní vydržím během vyjednávání, ale vyjednávání nebylo součástí plánu. Měl jsem systematicky zabít každého z těch mužů, kteří vyvraždili mou rodinu, zatímco Alec je měl držet na stopkách, vypouštět informace, udržovat je zaneprázdněné, soustředěné na něco jiného. Cullingovi nezáleželo na několika chybějících zločinců, pokud to znamenalo, že celá jeho zkurvená operace bude odhalená. Na konec bude Culling zlikvidován. Žádné vyjednávání.

Nelíbilo se mi, že Alec změnil to, na čem jsme se dohodli. Plán se změnil a já jsem neměl jinou možnost, než plout s proudem. Když jsem mu řekl, že udělám cokoliv bude chtít, výměnou za identity mužů, kteří mi ukradli celý život, nemyslel jsem si, že mně pověří hlídáním jediné ženy na planetě, do které bych rád nastřílel kulky.

Vzduch zhoustl a má hruď se sevřela, když jsem ve vnitřnostech cítil známé nutkání.

Potřeboval jsem pití, abych ho uhasil.