POS - 29. kapitola

Překlad: Nemedi

Cole

VIDÍM TO napsané na jejím výmluvném obličeji – ten strach, že všechno, co miluješ, všechno, pro co žiješ, visí na vlásku. Na vlásku, který nemůžeš vidět, na váhách, které nemůžeš najít.

Panika zastíní její pohled. Je to ve způsobu, jakým se její oči zmateně míhají po místnosti a stáčejí se zpátky k otevřenému oknu, pak zase po místnosti a pak zpátky k otevřenému oknu.

„Emmy!“ vykřikne, poletuje prostorem, jako by něco ztratila. „Emmyyyy!“ zaječí, poblíž oknu.

V mém žaludku se otevře dutá jáma, když se na ni dívám, na ženu, kterou miluji. Snaží se porozumět jedné z nejhorších životních možností. Ale zároveň se ji snaží popírat.

Chci něco říct, ale vím, že i kdyby bylo něco konejšivého, co by se dalo říct, dopadlo by to do hluchých uší. Jediná věc, která teď Eden pomůže je najít její dceru.

Takže to je to, co udělám.

„Zůstaň tady. Najdu ji,“ řeknu jí klidně. Můj hlas, můj výraz, má přítomnost je pevná. Neochvějná. Ale mé vnitřnosti jsou ve svěráku, strach ve vzduchu je až příliš povědomým černým mrakem.

„Jdu s tebou,“ řekne a ani se na mě nepodívá. Ďábel sám jí šlape na paty. Znám ten pocit dobře. A vím, že nemá smysl jí oponovat.

Vyjdu na chodbu a natáhnu se pro Edenin kabát. Podám jí ho, když se drápe pro své boty. Než vyjdeme ven ze dveří, seberu deku, která pokrývá horní část gauče. Emmy ji bude potřebovat, až ji najdeme.

A my ji najdeme.

Tolik slíbím sám sobě.

Vyrazíme ven, necháváme kreténa v bezvědomí uprostřed Edenina obýváku na podlaze, mezi troskami rozbitého nábytku a rozbitých věcí. Momentálně je mou nejmenší starostí on. Snad se tam dostane šerif a dohlédne na něj, dokud se nevrátíme. Tohle je důležitější.

Tohle je důležitější než cokoli jiného.

Eden nemůže přijít o Emmy. Vím, co to udělá člověku a nemůžu dovolit, aby se jí to stalo. Navíc, ani já nemohu přijít o Emmy. Potřebuje mě. A já potřebuji ji. Všichni se vzájemně potřebujeme.

Jdeme po ulici od domu k domu, oba voláme na Emmy. Vítr šlehá od oceánu, hučí ulicemi, odnáší naše hlasy k moři dřív, než se stačí dostat příliš daleko. Slyším vzrůstající paniku v Edenině tónu. Způsob, jakým říká Emmino jméno je čím dál pronikavější, čím dál víc zoufalý. Mé srdce těžce buší v mém hrudníku a já se snažím představit, kam by šla malá holčička, kdyby se monstrum z její minulosti objevilo na její přední verandě.

Ledové prsty hrůzy mě sevřou, když přemýšlím o její lásce k pláži, když pomyslím na to, jak se prázdný úsek tmavého písku může zdát pro vystrašené dítě jako bezpečné místo ke schování. Místo, kde by ji nikdo nehledal. Vytlačím tu myšlenku z mysli. Odmítám nad tím vůbec uvažovat jako nad možností, ačkoli mé nohy se v tom směru otočí.

Voláme její jméno. Stále nám nikdo neodpovídá. Žádné schovávání ve stínech nebo utíkání směrem k nám v bazénech žlutého světla, které prolévají pouliční lampy.

„Pojďme se podívat do domu, na kterém jsem pracoval,“ řeknu jí, když ji kormidluji směrem k chodníku. „Možná se tam schovala.“ Modlím se, aby ano, ale silný pocit předtuchy mi říká, že neschovala. Nebo jestli sem přišla a našla ho prázdný, tak se přesunula.

Odemknu dveře a otevřu je pro Eden. Jde dovnitř, skáče z místnosti do místnosti a volá na svou dceru, když já chodím okolo vnějšku, opakuji její jméno stále a stále a stále dokola.

„Není tady! Není tady!“ zanaříká Eden, když se setkáme u dveří. Sevře můj biceps třesoucími prsty, jak její nervozita nerůstá. „Kde by mohla být? Kam by šla?“ ptá se.

„Možná šla ke mně domů,“ řeknu jí, modlím se, aby udělala přesně tohle. Že ho v té tmě mohla najít. Že byla dostatečně vyrovnaná, aby na tohle pomyslela.

„Achbožeachbožeachbože,“ zamumlá Eden, její hlas se třese, když začneme u zatáčky, která vede směrem k pláži.

Oba se rozhlížíme nalevo a napravo, jak jdeme, voláme, voláme, voláme. Můj tep buší rychleji, když se blížíme k pláži.

Skvrny sněhu stále pokrývají dlouhé řady písku. Stříbřitě se třpytí v záři měsíce. Všechno ostatní je v tom kontrastu téměř černé.

Nad poryvem větru slyším Edenin těžký dech. Slyším její následující vzlyky, doprovázené smutnou písní jména její dcery z jejích rtů. Žaludek se mi kvůli ní zauzluje. Mé srdce krvácí pro Emmy. Tak strašně moc je jako mé vlastní dítě. Tak polámaná svým vlastním způsobem. Nezaslouží si to. Ani jedna z nich.

Jdeme rychle po pláži, přicházíme stále blíž a blíž k mému srubu. Tehdy, když se rozhlížím vpravo, vlevo uvidím ten předmět. Plave těsně u pobřeží, těsně za tím, kde se začnou lámat vlny. Pohupuje se tam a zpátky ve výřezu měsíčního světla, které se sklání přes oceán.

Bezmyšlenkovitě se rozeběhnu po pláži směrem k okraji vody. Soustředím se na ten předmět. Vlny se zvedají a zakrývají to. Pak se zlomí a odhalí to. Vidím malou bledou ruku plovoucí na hladině a vím, že je to ona.

Odhodím deku a sprintuji do příboje. Věnuji malou pozornost deseti-něco stupňové vodě, když udeří mou kůži. Ignoruji sevření mých břišních svalů, když se vkrade pod můj svetr. Zvednu bradu, když se všechno uvnitř mého hrudníku zavírá. Jen trochu dál a mohu ji chytit.

Jen trochu dál.

Otočím své tělo na stranu a natáhnu se, natahuji svou ruku a své prsty tak daleko, jak to jen jde, hrabu po pěti malých číslech, které plují nejblíže mě. Stisknu jednu část, ale mé klouby jsou ztuhlé a vyklouzne mi přímo ze sevření. Udělám výpad vpřed, hrabu po ní znovu, než odpluje dál na moře. Tentokrát stisknu konec jejího prstu tak moc, jak mohu a přitáhnu ji k sobě, dokud nemám lepší uchopení.

Prst. Dva prsty. Pět prstů. Její ruku. Jak ji táhnu směrem k sobě, každý malý pohyb je stále více složitější. Mé svaly jsou netečné, když konečně přitáhnu Emmino chladné, skleslé tělo do svých rukou a otočím se s ní. Mé nohy bojují, aby se prodraly spodním proudem. Křičí, jak je poháním, aby nás nesly k pobřeží. Ale tlačím je, krok, po kroku.

Blíž k pobřeží nám vlny pomáhají na písek. Spadnu na koleno, stále kolébám Emmino tělo. Sotva slyším pláč přes svůj vlastní tlukot srdce. Svět je zmlklý a já mohu vidět jen Eden, která si kleká přede mě a natahuje se po své dceři.

Dokud neuslyším její křik.

„Neeeeeeeeeeeee!“