POS - 28. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

AŤ UŽ JSOU dny bolestné jakkoli, mohu je tolerovat lépe než noci. Noci jsou nejhorší. V tichu, po tom, co jde Emmy do postele, vstoupí osamělost. Bolest, kterou cítím kvůli Coleovi je stejně tak tělesná jako emocionální. Po tři noci jsem sebou házela a převalovala se, znovu jsem žila každý okamžik, který jsme spolu strávili. Každý úsměv, který jsme sdíleli, každý dotek, který jsme si vyměnili. A bolest ze ztráty se, zdá se, ještě zhoršuje.

Nepomáhá, že každou noc jsem slyšela jemné zaklepání na přední dveře. Vždycky je to později, po tom, co už Emmy nějakou chvíli spí. Rozpouští mi srdce, že na ni tímto drobným způsobem bere ohled. Nikdy neklepe hlasitě nebo víc než jednou. Je to, jako by mi dával pokaždé šanci mu odpustit. Jenže já to neudělám.

Nemohu. Alespoň ne natolik, abych ho vpustila zpět do svého života. Emmy nepotřebuje takovou bolest srdce jako muž jako on může způsobit. Viděla bych to dřív, kdybych věděla, že je ženatý.

Ale dnes je jiný den. A já doufám že s ním přijde trochu klidu. Konečně trochu klidu.

„Líbí se ti tady, Emmy?“ zeptám se, když sedí rozvalená před svou knihovničkou a rozhoduje se, kterou knihu mi chce později večer číst.

„M-hmm,“ zamumlá s kývnutím. Je roztěkaná.

„Byla bys šťastná, kdybychom tu zůstaly?“

Nevím, co chci, aby řekla. Každá odpověď bude bolestná, ale „ne“ by to mohlo usnadnit v dlouhodobějším výhledu. Mohla bych se ohlédnout zpět a věděla bych, že odchod byl něco, co jsem udělala pro štěstí své dcery a její blaho, že odchod pryč od Colea by nebyl čin zbabělosti, ale vedlejší produkt dělání toho, co je nejlepší pro mou dceru.

„Jo. A ty?“ otočí se, aby se na mě podívala, její oči hledají mé. Teď už rozhodně roztěkaná není.

„Jsem šťastná, když ty si šťastná.“

„Vždycky to říkáš, ale jsi šťastná taky když je blízko pak Danzer.“ Její rty se roztáhnou do rozpustilého ušklíbnutí, které ukazuje její dolíčky. „Poznám to.“

„Poznáš? A jak přesně si myslíš, že to poznáš, chytrolínko?“

„Vtipně se na něho díváš.“

„Jak vtipně?“

Zahihňá se. „Nevím. Jako by si chtěla, aby tě držel za ruku.“

„Opravdu?“

Přikývne, stále se usmívá.

„No, teď jsme nemluvili o mě, že ne?“

Otočí se zpátky ke svému hledání. Jsem odhodlaná nechat toto téma být. Možná není ten pravý čas se ptát.

„Proč k nám přestal chodit?“

Neotočí se zpátky, když se zeptá, za což jsem vděčná. Nechci si dělat starosti o svůj výraz tváře.

„Do města přijela nějaká jeho rodina. Je zaneprázdněný jimi.“

„Přijde zpátky až odjedou?“

„Nevím,“ vyhnu se odpovědi, nenávidím, když mám lhát své dceři. Ačkoli si nemohu být absolutně určitě jistá tím, že nepřijde. Takže to vlastně není lež.

„Chceš, aby přišel?“

„Ano.“ Má odpověď je reflexivní. Chci to víc než cokoli. Ale nemůže. A já ho nemohu nechat. To je celé, na čem záleží.

„Kdy mě vezmeš za Santou?“ zeptá se, čímž mi dává únikovou cestu z najednou tak nepříjemného tématu.

„Co takhle dneska večer? Jordan říkala, že bude u Baileyho celý týden.“

Za pár sekund je Emmy nahoře na nohou, tancuje cestou tam, kde sedím v židli. Vhodí své tělo na mé, rozhodí ruce okolo mého krku a zmáčkne tak silně, jak dokáže. „Jsi ta nejlepší máma na světě!“

„Jen proto, že ty jsi ta nejlepší dcera na světe,“ odpovím a tlačím svůj obličej k jejím šampónem vonícím vlasů.

Emmy se odtáhne natolik, aby na mě viděla, její nos je méně než dva palce od mého. „Jsem ráda, že už nejsem jediná, kdo tě dělá šťastnou. To mi dělalo starosti.“

To jí dělalo starosti?

Někdy je tak vyspělá na svůj věk, že mi to dělá starosti.

„Nemusíš si o mě dělat starosti, panenko. Nikdy.“

Přikývne a usměje se, ale mohu poznat, že ji má slova absolutně nezasáhla. Ať už byl důvod, kvůli kterému byla poslední dobou tak soustředěná na moje štěstí, jakýkoli, tak ji pořád sžírá. Mohu to vidět ve smutném způsobu, jakým se na mě dívá.

„Miluji tě, Emmaline,“ zašeptám a otřu svůj nos o ten její.

„Taky tě miluji, mamko.“ Seskočí z mého klína tak rychle, jako naskočila na něj. „Kdy můžeme jet?“

„Co třeba hned po véči? Zavolám Jordan, abych se ujistila, že tam bude.“

Skáče a kroutí se pryč, zpívá si něco ohledně vidění Santa Clause a splnění všech přání tento rok. Snad alespoň jedna z nás dostane letos vše, co si přeje. Jsem si docela jistá, že to mé přání je až příliš daleko.

⌘⌘⌘⌘

Emmy chtěla stát ve frontě sama, jen ona a ostatní děti. Necucá si palec, ale samozřejmě ani nikomu neřekla ani slovo.

Má svůj seznam vyrobený pro Santu už týden. Přinesla si ho s sebou, aby mu to nemusela říkat, kdyby se necítila na mluvení, což obě víme, že pravděpodobně nebude. To byl její nápad, ne můj. Je si někdy tak vědomá sama sebe, jako by věděla, co je pro ni lepší, jak se cítí a jak postupuje, lépe než já.

„Je to opravdu moc pěkná malá holčička,“ řekl Jason zleva. Nevzdálil se víc než o délku paže od té doby, co jsme sem přišly. „A taky výřečná.“ Šťouchne do mě loktem a zasměje se svému vtipu. Než se mé rozhněvání stačí dostat na můj jazyk, aby se na něj obořil řezavou poznámkou, vzpamatuje se. Nějak. „Jen si dělám srandu. Neměl jsem to říkat. Já jen, že je tak tichá.“

A ty jsi takový kretén, přidám potichu. Nevím, proč jsem překvapená, že je jeho škádlení ošklivé. To je zdá se, jeho způsob, jakým jedná se všemi kromě mě. A dokážu si představit, proč jsem já výjimka. Jsem si jistá, že to bude mít co dělat s tajemstvím, které leží blízko mých kalhotek.

„Mluví, když je jí to příjemné,“ vysvětlím mírně a ani na něj nepohlédnu. Obávám se, že bych nemusela být schopná bojovat s touhou zfackovat jeho samolibý obličej.

„Tak to se budu muset stavovat častěji, aby jí se mnou začalo být příjemněji. Vzhledem k tomu, že Cole už se nestavuje,“ přidá, vklouzne rukama kolem mého pasu a zmáčkne.

Zatnu zuby a neříkám nic. Nevím, jak ví, co se děje mezi mnou a Colem nebo jestli jen střílí do prázdna. Ale na tom nezáleží. Není to jeho věc a já odmítám odpovídat.

„Myslel jsem si, že si svých rukou docela vážíš,“ přichází bolestivě povědomý hlas z místa za námi. Jason a já se otočíme ve stejný čas a uvidíme Colea stát méně než stopu od nás. Jeho elektricky modré oči jsou upnuté na Jasona, jeho výraz je stejně studený jako jeho tón.

„Neviděl jsem na ní ceduli ‚zabrána‘ Cole,“ řekne přirozeně.

„Já jsem na ní taky neviděl ceduli ‚dotkni se zde‘,“ odpoví Cole plynule.

„Může mluvit sama za sebe. Jestli mě nechce ve své blízkosti, tak mi to může říct.“

„Kdybys pochopil ty náznaky, tak by nemusela,“ zavrčí Cole.

„Myslím, že tady trochu překračuješ hranice, kámo,“ řekne Jason a udělá krok směrem ke Coleovi.

Cole se ani nehne a já chápu proč. Je tak vysoký a převyšuje Jason nejméně o deset centimetrů. Pravděpodobně je i těžší, alespoň o třináct kilo čistého svalstva.

Hltám ho pohledem, když se na něho dívám. Jen to, že ho vidím je jako chladný obklad na hořící čelo. Vzadu ve své mysli uvažuji o tom, zda budu porovnávat každého muže po zbytek svého života s tímto. S tímto pěkným, úžasným mužem, který odešel s mým srdcem. A pak ho rozdrtil svými lži.

Cítím, jak se do mého hrudníku krade smutek a škubne za mou bradu. Omluvím se a otočím se než si kdokoli z nich může všimnout toho, že se mi ta brada třese. „Emmy je skoro na řadě,“ zamumlám na vysvětlenou.

Spěchám pryč a neohlížím se. Nehledě na to, jak moc chci.

Neviděla jsem Colea od té noci, kdy se vplížil do mého pokoje a vylil si své srdce vedle mé postele. Ačkoli nikdy na tu noc nezapomenu, tak jeho slova a pocity, které jsem cítila, že z něho prýštily, nic nemění. Je ženatý. Takže se neopovažuji na něj podívat. Je tisíckrát těžší udržet si odhodlání, když mohu vidět jeho nádherný obličej, když mohu číst v jeho krásných očích.

Stojím blízko fronty a soustředím se na svou dceru. Vypadá tak dospěle, jak stojí v řadě a drží svůj seznam mezi svýma maličkýma ručkama. Navenek vypadá jako normální, zdravá, malá holčička. Oči nedokáží vidět jizvy, které v sobě má. Jen doufám, že jednoho dne budou tak vybledlé, že ani ona nebude vědět, že tam někdy byly.

Nadskočím kvůli Jordan, když se objeví u mého boku a dá mi ruku přes rameno, ale díkybohu je jediná osoba, která se ke mně přiblíží. Nedívám se dozadu směrem k žádnému muži. V době, kdy se Emmy dostane na řadu na Santově klíně a my se otočíme, abychom poté odešly, oba dva zmizeli.

Vím už předtím, než zatlačím na dveře, že tato noc bude pro mě zvlášť těžká.

⌘⌘⌘⌘

Zamračení mi proplete obočí, když zajedeme na silnici a já tam vidím zaparkované černé SUV. Moje první myšlenka padne na Brooke a obavy zaplaví můj žaludek jako kyselina. Vytáhnu Emmy ven, plánuji ignorovat Brooke Danzerovou, jak budeme procházet, ale všimnu si, že vůz je prázdný.

To je divné, řeknu si.

Krátce uvažuji, zda se nespletla a nemyslela si, že je u domu, na kterém pracuje Cole. Ale pokud to je ten případ, tak kde je? To tam prostě jen šla?

Odemknu dveře naší chaty a strčím do nich, abych pustila Emmy dovnitř. Ukročím zpátky ven a mrknu naproti přes ulici, abych viděla, zda jsou tam rožnutá světla. Nejsou. Pohnu se, abych následovala svou dceru dovnitř. Předtím, než mohu pokračovat v uvažování ohledně toho, co sakra Brooke dělá, uslyším hlas, ze kterého mi tuhne krev v žilách.

„Nazdárek, miláčku. Už je to dlouho.“

Srdce mi vyskočí do hrdla, když uvidím Ryana. Dřepí dolů na okraji obýváku a drží Emmy mezi svými koleny. Její obličej je bledý jako stěna a její oči jsou velké a vyděšené.

„Mamko,“ zašeptá s hrůzou.

Hrdlo se mi uzavře. Ach Bože, ten zvuk! Slyšet ten strach v jejím malém hlásku. Ten třes. Tu prosbu.

„Jsem tady, zlatíčko. Proč si nejdeš sednout se mnou na gauč?“

Začne se hýbat, ale Ryan ji zastaví. Tehdy se začnou její oči zaplňovat vodou. Je to chytrá holka. Ví, že to není dobré.

„Ne tak rychle, maličká. Pojďme si první na pár minut promluvit. Neviděl jsem tě dva roky. Vyrostla si. Jsi teď tak krásná holčička,“ řekne, když ji hladí vlasy a nechává svou ruku prodlévat trochu moc dlouho na jejích zádech a zadečku, když pokračuje s dotekem dolů po jejím těle, aby pak poklesl pryč.

„Ryane, nech Emmy jít do jejího pokoje. Ty a já si můžeme promluvit tady.“

Nechci na něho útočit a riskovat tak, že by ublížil Emmy. A nechci říkat nic, co by ji mohlo ještě víc vyděsit. Dělám, co mohu, abych si udržela svůj tón a svůj výraz tak klidný, jak je možné, navzdory panice, kterou cítím, že mi drápe vnitřnostmi. Panika a vztek. Jedná věc, která mě právě teď drží při smyslech je vědomí toho, že cokoli udělám a řeknu může zhoršit Emmin stav. Už jí bylo ublíženo dost. Nechci, aby musela žít se vzpomínkou na to, jak její matka zabila muže přímo před ní. Nebo se možná dívat na to, jak její matka zemře, pokud ji ten muž přemůže.

Proto musím zůstat klidná. Pro Emmy. Pro mou sladkou, vzácnou dceru.

„Vypadá přesně jako ty,“ řekne a nakloní se okolo, aby mohl vidět Emmin obličej. Stojí naprosto nehybně, její oči jsou upnuté na mě. Usměji se na ni a doufám, že ji to uklidní.

„Ano, vypadá. Emmy, běž si hrát do svého pokoje. Zavři dveře a nevycházej ven, dokud pro tebe nepřijdu, ano?“

Prosím bože, ať ji nechá jít. Prosím ať ji nechá jít.

Pohlédnu z Emmy na Ryana. Držím jeho temně povědomý pohled. „Strýc Ryan a já si teď na chvíli promluvíme. Úplně sami.“ Zdůrazním to poslední a doufám, že chápe, co to znamená. Jestli budu muset předstírat, že podstoupím další znásilnění, abych dostala svoji dceru z místnosti, tak to udělám. Udělám cokoli, řeknu cokoli, snesu cokoli, abych ji udržela v bezpečí, nezraněnou.

Ryan se na mě dívá, jeho oči se na mě zamhouří a pak mě skenuje od hlavy až k patě. Ten pomalý výlet, kterým postupují po mém těle se zastavuje mezi mýma nohama a na mém hrudníku, plazí se po mé kůži. Nezáleží na tom, že je hezký, že může mít prakticky jakoukoli ženu, jakou chce. Není uvnitř nic jiného než nemocný zvrhlík. Muž, který znásilňuje děti. Dle mého názoru neexistuje horší predátor, žádný grotesknější trestný čin.

Konečně se jedna strana jeho úst zvedne v žádostivém pohledu. „Ano, proč neběžíš, Emičko? Mamka a já máme hodně o čem mluvit. Máme co dohánět.“

Když se zvedne, podrbe si rozkrok. Obrátí se mi žaludek.

Oči mi spadnou k Emmy. „Nevycházej ven, děťátko. Nehledě na to, co uslyšíš, nevycházej ven, dokud nepřijdu a nevyzvednu tě.“

Přikývne a mé tělo téměř padne úlevou, když utíká chodbou a zavře za sebou dveře jejího pokoje. Slyším zachrastit knoflík, jak jím zatočí, aby zamkla a pomyslím si, Hodná holka.

Teď musím jen přijít na to, co dělat s Ryanem.

„Jak si nás našel?“ zeptám se a překonám krátkou vzdálenost k pohovce.

„Opravdu sis myslel, že vás Lucy nechá jen tak zmizet? Víš, že je ten typ, který nechává svůj prst na všech a všem. Kontrolu. Musí ji mít.“

Mé srdce se potopí. „Nechala mě sledovat?“

Jednou přikývne. „Od okamžiku, kdy si opustila dům. Překvapuje mě, že si to nečekala. Možná nejsi tak chytrá, jak jsem si vždycky myslel,“ řekne.

Asi jsem to měla čekat. Ale byla jsem tak vystrašená, tak úzkostlivá, abych se dostala pryč, abych dostala Emmy pryč, že jsem prostě odešla. Nedívala jsem se zpátky. Ani jednou. Ani proto, abych se podívala, jestli nás někdo sleduje.

Ryan přijde, aby si sedl vedle mě na gauč. Je tak blízko, že se jeho stehno otírá o to mé, podnětně se tře, když se naklání dozadu a zkříží si ruce přes své ploché břicho. Jeho oči spočívají na mých a já neuhýbám pohledem. Nemám z něho strach. Ne kvůli sobě. Bojím se ale o svou dceru. Jestli se mi něco stane, nebude mít nikoho, kdo by ji ochránil. Nikdo, kdo by jí bránil před muži jako je tento. Půjde žít s nimi a bude zneužívaná, dokud se nedostane pryč. Ale tehdy už bude příliš pozdě.

„Proč si tedy čekal tak dlouho, abys přišel?“Prosím bože ať mi neřekne, že čekal, až Emmy trochu vyroste. Víc k jeho zalíbení.

Mé vnitřnosti se při té myšlence zkroutí.

„Držela to dlouho v tajnosti. Ale není jediná, kdo umí manipulovat. Takže tady jsem. Abych tě viděl. A svou dceru.“

Můj tep zrychlí při způsobu, jakým zdůrazní, že Emmy je jeho. Je biologicky jeho potomek, ale v žádném jiném směru není jeho dcerou. Ne ve směrech, které se počítají. Nikdy nebude. Ne dokud ve mně zbývá nějaký život.

Otočím se k Ryanovi, abych mu byla plně čelem, nakloním se dokonce trochu blíž. Držím jeho oči. Mluvím pomalu, jasně. „Opravdu si myslíš, že bych za ni nebojovala zuby nehty? Opravdu si myslíš, že někdy budeš součástí jejího života?“

Jeho úsměv je samolibý, když houpe hlavou. „Řekl bych, že mé šance jsou dost dobré.“

„A proč si to myslíš? Zbláznil ses?“

„Umím být dost… přesvědčivý, Eden,“ řekne, jak táhne prstem od mé brady dolů k mému dekoltu. Chci ho vzít do pěsti a zlomit ho. Ale nehýbu se. Nehybně dál držím jeho pohled. Dnes večer nebudu couvat. Dnes večer ani žádný jiný večer.

„Raději bych strávila svůj život na útěku za to, že tě zabiju, než bych ti dala pět minut s mou dcerou.“ Jedno hladce klenuté obočí vystřelí nahoru. „A jestli neuhneš tím prstem, tak se vystavuješ slušné šanci, že o něj přijdeš.“

Prolévá se mnou oheň. Vztek, navršený za ta léta, kdy jsem byla nedobrovolnou sexuální hračkou, mi bublá v žilách. Hořkost, že tento muž má právo na to si nárokovat mou dceru jako svou vlastní mě zevnitř upaluje.

Projednou se cítím silná, že mu vzdoruji, rozhněvaná, že jsem čekala tak dlouho a vyděšená, že to nějak nevyjde v můj prospěch.

Ale musí.

Musím to donutit.

Ryan nedělá nic a neříká nic dlouhé sekundy. Nehýbe svým prstem, ale ani s ním nepokračuje.

Ale pak ano.

Pohne se tak rychle, že vyjeknu překvapením. Sevře mé tričko a strhne mě z gauče. Přetočí se na mě, když oba spadneme na zem. Nepříjemný dopad mi vyrazí dech. Lapám po dechu, abych ho dostala zpátky, ale nepřichází. S jeho neúprosnou váhou na mě, se mé plíce nemohou roztáhnout.

Začnu kopat a škrábat ho, ale on snadno přišpendlí mé ruce na strany. Jako to dělával.

Tehdy mě pohltí strach. Na pár sekund jsem opět vyděšené dítě, závislé na smilování někoho staršího a silnějšího. Mé srdce utíká a hrudník mě pálí nedostatkem kyslíku. Zvednu bradu nahoru, jak se zoufale snažím aspoň o jeden kvalitní nádech. Ale nepřichází. Ryan mě tlačí dolů jeho silnou horní polovinou těla, z čehož mám pocit, jakoby mi měla explodovat hlava.

Sotva slyším zaklepání na dveře přes krev, která mi buší za ušima. Ale slyším. Snažím se udělat nějaký zvuk, ale všechno co vyjde je chraplavé zasípání. A pak se Ryanova ruka sevře na mých ústech, čímž se mi dýchá ještě hůře. Kroutím se nejlépe, jak mohu, cokoli, abych se osvobodila, abych získala alespoň centimetr na vykoupení své ruky nebo nohy, cokoli ku prospěchu. Jsem moc malá. On je moc velký. Moc těžký.

Hlava mi začne lehce plavat z hypoxie. Jediná věc, která mi zbývá a na kterou mohu pomyslet, že bych udělala, je zakousnout zuby do prstu, který leží přes mé rty. Tak to udělám. S každou uncí síly v mých čelistech, se zakousnu. Cítím, jak se maso trhá od kosti. Ochutnám měděnou příchuť krve, která mi vstupuje do úst. Slyším uspokojivé zavrčení mého uchvatitele.

A pak vidím Colea, zuřivého anděla, který se řítí na Ryana. Vidím, jak jeho velké ruce vezmou Ryana za ramena. Cítím, jak se ze mě zvedá váha, když se do něj zavěsí. Vydechnu úlevou, když se chladný vzduch vhrne do mých plic.

Nejistě se odtáhnu pryč, vědomá si jen rozbíjení věcí, když se zběsile plazím na druhou stranu místnosti. Přitlačím se do rohu blízko dveří a dívám se tiše na Colea, který krutě mlátí duši z Ryana.

Je na něm rozkročený, buší ho první jednou pěstí a pak druhou. Tam a zpátky, nezastavuje se.

Krev začne cákat po zdech, Coleově tričku a obličeji. Ryan se přestal hýbat před pár údery a jeho vizáž je naprosto nerozpoznatelná. Nějaká část mě nachází zalíbení v tom, co se děje přede mnou, ale jiná má část si uvědomuje, že to neskončí dobře. Jak moc bych ráda věděla, že je Ryan pryč, jak moc si nezaslouží žít, tohle se nemůže stát. Prostě nemůže.

„Cole, přestaň,“ řeknu chraplavým zakrákáním. Ani neudělá pauzu. „Cole, přestaň!“ zavolám hlasitěji.

Tohle slyší.

Když otočí hlavu, aby se na mě podíval, je to jako by stále viděl Ryana. Na pár sekund. Možná na dvě. Vypadá vražedně. Téměř zmateně, že mě vidí. Zjemní se to v něco, kvůli čemu se mi chce brečet a schoulit se mu v náručí a už se nikdy nepohnout.

Ale pak odhlédne. Zpátky na Ryana, který je v bezvědomí pod ním. Sleze z něho, ještě jednou ho pro jistotu kopne do žeber, než sáhne do své kapsy pro telefon. „Zavolám policii.“

A tak učiní.

Jak mluví s operátorem 911, vstanu na své třesoucí se nohy a jdu k Emminu pokoji. Zaklepu na dveře. „Emmy? Odemkni dveře, koblížku. Chci jít dovnitř.“

Čekám, poslouchám šelest nebo pláč, obávám se toho, co najdu.

Neslyším nic.

Zaklepu znovu, tentokrát trochu tvrději.

„Emmy, otevři, dítě, to je mamka.“

Čekám. Poslouchám. Nic.

Zkusím knoflík. Neotočí se. Rozhodně je zamčeno.

„Emmy, děsíš mě. Prosím otevři dveře. Už jsi v bezpečí. Slibuji. Cole je tady.“

Mé srdce opět nasadí tempo, má duše přechází do spárů nějakého mlhavého strachu. Znovu zaklepu. Opět se snažím otevřít dveře.

„Emmy, prosím. Otevři dveře.“

Cítím Coleovu přítomnosti předtím, než jeho ruka vystřelí přese mě, aby vyzkoušela knoflík.

„Je zamčeno,“ vysvětlím zbytečně.

„Zamkla je, když jsem jí řekla, aby zůstala ve svém pokoji a nevycházela ven, dokud pro nic nepřijdu.“

„Emmy, můžeš prosím otevřít dveře?“ zeptá se, a zaklová svými klouby na dveře.

Žádná odpověď. Přitlačím ucho ke dveřím. Žádný zvuk. Ani jeden.

„Achbože achbože achbože,“ zamumlám a utíkám do koupelny pro pinetku, kterou bych mohla použít na zámek. Když se vrátím a sehnu se, abych ji vrazila do čepu, Cole mě odsune zpátky jednou rukou a vyrazí dveře, což mě přiměje k překvapenému vyjeknutí.

První věc, kterou ucítím, když se dveře rozletí je studený vzduch. Tehdy uvidím její otevřené okno. A můj celý svět se kolem mě zhroutí.