ME - 1. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

Ona je přesně to, co ještě nehledám. Každý den, když se vrátím, je tam, vítá mě se zářivým úsměvem, nejjemnějším dotykem a na oplátku nečeká nic, jen pohostinnost; a já ležím každý večer na své palandě a myslím na ni. Představuju si, jaký to je pocit, když jí vjedu prsty do blond vlasů. Zavřu oči a představím si, jak ji pevně držím, naše nahá těla se dotýkají a naše rty se spojí. Namlouvám si, že zítra bude ten den. Zítra přijdu do práce a místo toho, abych si od ní vzal složky, pozvu ji na večeři. Zeptám se, jestli se mnou půjde na oběd. Cokoliv, co nás dostane daleko od ordinace a dovolí nám být na chvíli dospělými, než nás začne den bombardovat bolestí a zoufalstvím.

Každé ráno se budím připravený začít den tak, jak jsem si naplánoval, a ani jeden den to neudělám. Když se podívám na fotku na nočním stolku, připomene mi, co tu dělám.

Nezáleží na tom, kolik dní, týdnů nebo měsíců uběhne, lehčí to nebude. To, jak jsem odešel z Beaumontu, mě pronásleduje. Byl jsem zbabělec. Byl jsem dospělý muž ve vážném vztahu – v takovém, kde jsem pomáhal vychovávat dítě – a místo toho, abych zůstal a bojoval za svou rodinu, jsem dovolil, aby se mezi nás někdo dostal.

Vím, že jsem měl bojovat holýma rukama, když se otevřely dveře a on stál za Katelyn. Byl jsem si jistý, že pokud se někdy vrátí, ona bude na mé straně. Ale když jsem ho s ní viděl, bylo mi to jasné. Život mi prolétl před očima. Jediný problém byl, že místo mě s Noahem, tam byl Liam a já stál opodál. Nezáleželo na tom, že Josie byla zavěšená do mě. Někde hluboko uvnitř jsem věděl, že půjde kamkoliv, kam půjde Liam.

Hrozně jsem se snažil být lepší, ale neuspěl jsem. Myslel jsem, že by to mohlo fungovat. Že bych vážně mohl být nevlastní táta a byli bychom šťastná rodinka. Josie a já bychom se konečně vzali a Noah by mohl jezdit za Liamem každý druhý víkend a o svátcích. V hlavě jsem to měl všechno naplánované. Když jsem se pozdě v noci vzbudil a ona nebyla v posteli, bylo to to jediné, co jsem mohl dělat. Přemýšlet nad tím, jak to udělat, abychom byli všichni spokojení. Přemýšlet nad tím, jak bych mohl mrknutím oka přijít o všechno, pokud se nebudu snažit.

Místo toho, jsem odešel. Opustil jsem svou praxi a celý život, aniž bych se rozloučil, a teď toho lituji. Nikdy jsem neměl odejít z Noahova života tak, jak jsem to udělal. Nezasloužil si to. Roky jsem byl jeho táta. Jeho trenér na fotbal a baseball, jeho pomocník při učení. Když jsem chtěl pro Josie udělat něco zvláštního, šel do toho vždycky se mnou. Byl moje pravá ruka a já ho opustil. Neuvažoval jsem nad jeho city. I když má Liama, měli jsme mezi sebou něco speciálního. Každý den, když na to myslím, mi připomíná, že on je jediný, komu bych se měl nejvíc omluvit.

Sleduju ji, jak odchází do práce. Ani se nerozhlédne z auta. Kdyby ano, viděla by mě, jak ji pozoruju. Doufal jsem, že dnes zůstane doma a budeme si moct promluvit. Mohli bychom to napravit a vymyslet, jak to uděláme.

Odjede a nevšímá si okolí. Bolí mě ji takhle vidět. Kdy by mi na ní jen mohlo přestat záležet?

Vjedu na příjezdovou cestu a zaparkuju. Tohle je naposledy, co tu jsem. Dívám se na dům a vidím všechny šťastné momenty, které jsme tu zažili. Hodiny, které jsem strávil učením Noaha, jak házet fotbalovým a baseballovým míčem. Noci, které jsme s Josie strávili pod hvězdami. Vzpomínky. To jediné mi po šesti letech zůstalo.

Vejdu do domu a rozhlédnu se. Myslím, že jsem tajně doufal, že když vejdu, všechno bude jinak. Možná jsem doufal, že se posunula dál, ale všechno je stejné. Fotbalová taška je přesně tam, kam jsem ji včera večer hodil. Její deka je přehozená přes gauč, její novou postel. Pomyšlení na to, že včera nespala v naší posteli, i když jsem v ní nebyl, mi trhá srdce. Jako by si myslela, že je zkažená.

Zajdu do garáže pro pár krabic. Je smutné, že jsem tu bydlel posledních pět let a všechny věci se mi vlezou do několika krabic. Nic mi v tomhle domě nepatří. To mě mělo varovat jako první. Měl jsem nás donutit koupit nový dům, mít domov někde jinde, ale měl jsem strach, že bych to zkazil. Neměl jsem takhle žít. Měl jsem být fér k ní i k sobě.

S balením začnu v ložnici. Věci z koupelny lehce sbalím do malé taštičky. Vytáhnu kufr a házím do něj všechno moje oblečení, vyklízím svou část skříně.

Snažím se nad tím nedojímat, ale když se dostanu k zásnubnímu prstýnku, co jsem jí koupil a neměl čas jí ho navléct, nevydržím to. Možná, že kdybych to udělal, byla by teď se mnou. Nemůžu uvěřit, že jsem byl takový hlupák.

Skončím s balením a zastavím se v Noahově pokoji. Jen se potřebuju rozhlédnout a cítit jeho přítomnost. Bude mi chybět. Vrátím se zpátky do ložnice a sbalím fotku Noaha sedícího se mnou na prádelníku. Není to dost, ale bude mi to muset stačit.

Musí mě nenávidět. Měl by. Nesnáším se za to, že jsem od něj odešel. Ale nepochybuju, že o něj nebude dobře postaráno. Liam se svým bezedným účtem, a Josie – nejhouževnatější žena, kterou znám – se o něj dokážou skvěle postarat a to je jediné, co potřebuju vědět.

Měl bych zavolat. Zkoušel jsem to. Několikrát jsem zvedl telefon a vytočil její číslo, ale než stačilo zazvonit, zavěsil jsem. Myslím, že nechci vědět, jestli tam pořád bydlí. V domě, kde jsme žili jako rodina. Nechci vědět, jestli se posunula dál a vymazala všechny naše společné vzpomínky. Nevím, jak bych se s tím vyrovnal. Některé věci je lepší nevědět.

Obleču si khaki šortky, polo tričko Under Armour a nazuju boty Nike. Brzy si budu muset objednat nové oblečení; tyhle už mají něco za sebou. Špína a tvrdá voda vám za chvíli oblečení opravdu změní. Cesta do ordinace z tohoto domu je krátká a pro mě je to luxus. Dává mi to dostatek času popovídat si se sousedy a pozdravit děti, které zrovna dělají domácí práce.

Doktořina můj život naplňuje, ale to bylo předtím, než jsem přijel do Afriky. Tam jsem sám sebe přijmul jako osobnost. Lidé tady jsou mi vděční za cokoliv, co pro ně udělám a já jsem jim jednoduše zavázán. Jednoduše proto, že mi svěřují jejich nejdražší majetek – jejich děti.

Když vejdu do ordinace, teplota se nezmění. Vzduch vevnitř je stejně těžký jako venku, jen s pachem dezinfekce. Aubrey, náš nový člen týmu, je ke mně otočená zády. Zastavím se na chvíli a prohlédnu si ji. Snažím se nezírat jako jiní doktoři, ale je to těžké. Poslední dobou je objektem mých snů, i když se snažím takhle na ni nemyslet. Je těžké nečumět. Je jedna z těch, co byly obdařeny přirozenou krásou. Vím, že kamarádky Josie a Katelyn platí nehorázné peníze, aby měly Aubreyiny blond vlasy, oči – modré jako oceán a plné života, když se směje.

Neměla by mě přitahovat. Je to špatné. Pracujeme spolu a je moje kamarádka, nemůžu si dovolit být pro ni něco víc. Sleduju, jak se baví s jinou sestřičkou, pohazuje hlavou a směje se, a já si přeju vědět o čem.

Od té doby, co Aubrey přijela, se snažím s ní nebýt ve stejném pokoji, ale není to možné. Pracujeme spolu a občas se o sebe otřeme, když míjíme nějakého pacienta. Ten její nesmělý pohled a stydlivý úsměv mi podlamují kolena. Není jako Josie. Aubrey je drobná, stěží 160cm vysoká. Musím vedle ní vypadat jako obr.

Aubrey se otočí směrem k čekárně a uvidí mě. Její reakce je okamžitá. Ani se nemusím dívat do jejích flirtujících očí; řeknou mi vše, co potřebuju vědět. Snažím se nechovat stydlivě, ale jsem v tom mizerný. Moje hlava se sklopí, jako by mi ani nepatřila. Usměju se zpátky a jsem za to odměněn tím nejkrásnějším začervenáním v její tváři. Její úsměv je pro mě spása.

Vím, že je s jižní Afriky, její rodiče jsou američtí misionáři, ale narodila se a byla vychovaná tady. Nikdy jsem ji neviděl namalovanou, nebo že by měla vlasy plné sponek. Její zářivě modré oči zdůrazňují její opálení. Měl bych se s ní lépe seznámit. Když už nic, můžeme být alespoň přátelé.

Vezmu si od ní hromadu složek a přiložím si je na prsa. Abych si chránil svoje nejdražší jmění, které se musí zahojit a dát se znovu do pořádku.

Přikývnu a jdu do své rádoby ordinace. Používáme tu tenké závěsy místo zdí. Když jsem sem poprvé přišel, měl jsem tak malá očekávání, že jsem byl příjemně překvapen, kde budu pracovat. I když, není to moc, ale mně to stačí, abych pacientům prováděl dobrou zdravotní péči a neměl své myšlenky někde doma.

Dnešní den plyne relativně hladce, až pokojně. Viděl jsem pár mých oblíbených dětí a přemlouvali mě, abych se po práci přišel podívat na fotbal. Nemůžu si nechat ujít příležitost strávit s nimi trochu času; je to jeden z důvodů, proč tu jsem.

Když jsem řekl Josie, že se stěhujeme, věděl jsem, že se mnou neodejde. Byl to můj poslední pokus o záchranu toho, co mi utíkalo mezi prsty. Nebudu lhát, viděl jsem Noaha, jak si tady hraje s těmito dětmi, a vážil si toho, co má. Měl by příležitost je naučit, co věděl a mohl se od nich i něco učit. Pro mě by to byla v každém případě úspěšná mise. Dělal bych jak svou práci, tak bych byl i rodič. Byl jsem sobecký.

Když podám Aubrey všechny složky a znovu se vyhnu jakémukoliv osobnímu kontaktu, vyjdu ven do toho úmorného vedra. Setmění bude vítáno jednoduše proto, že slunce nebude mít možnost dál pálit naši kůži.

„Doktore, doktore,“ křičí jeden z mých malých pacientů. Pokyvuje na mě, abych šel k němu. Kopne míč svému kamarádovi a vezme mě za ruku, aby mě přitáhl do kruhu. Řekne kamarádům, že hraju s nimi. To jediné rozluštím z toho, když se děti rozdělí do dvou týmů.

Připlazím se do postele a obejmu ji. Oproti mým hrubým rukám je její kůže jemná a hřeje. Zítra máme dvouleté výročí. Mám už plány, které před ní ale tajím. Musel jsem se domluvit s jejími rodiči, aby pohlídali Noaha, a její máma za ni zaskočila do květinářství. Už dlouho jí říkám, ať někoho zaměstná, ale ráda pracuje sama.

„Spíš?“ zašeptám.

„Mhm,“ zamumlá.

„Lhářko.“

Otočí se mi v náruči a prsty mi začne přejíždět po bradě. Nahnu se k ní a lehce ji políbím.

„Miluju tě, Josie.“

„Taky tě miluju.“

„Noah chce hrát fotbal. Po večeři se mě ptal.“ Cítím, jak ztuhne. Kéž bych jí mohl od té bolesti ulehčit, ale nechce o tom mluvit. Nelíbí se mi, že si tímhle vším musí procházet. Někdy si přeju, aby byl Noah holka. Možná by to bylo jiné.

Vím, že když se na Noaha podívá, vidí v něm Liama. Sakra, to i já. Je to jako by s námi Liam žil v jednom domě aniž by tu byl.

„Nechci, aby hrál.“

„Vím, že nechceš, ale je to kluk a všichni jeho kamarádi ho hrají. Je přirozené, že chce hrát. Navíc je tu Mason. Nemluvíme skoro o ničem jiném.“

Opře si hlavu o mou hruď, prsty přejíždí po kůži. „Nemůže dopadnout jako jeho táta.“

„Nedopadne. Nenechám, aby ho to vůbec napadlo.“

„Ochráníš ho?“

„Jako by byl můj vlastní, Josie, to už bys měla vědět.“

„Dobře.“

„Fajn,“ řeknu a políbím ji na čelo. Věděla, že tenhle den jednou přijde a já věděl, že doufá, že bude hrát fotbal. Jen se s tím musíme vyrovnat.

Rychle si uvědomím, že jsem jediný, co má na sobě tričko. Svleču ho, abych se přizpůsobil klukům. Začnou se hihňat, když před nimi stojí běloch, takže udělám to, co by každý pořádný chlap udělal; vezmu jim míč a kličkuju směrem k jejich bráně. Když zjistí, co se chystám udělat, přestanou se smát a konečně začneme hrát.

Netrvá to dlouho a děti se musí vrátit zpátky domů. Všechny je na rozloučenou obejmu a slíbím jim odvetu. Tohle je nejspíš nejlepší trénink, který jsem tu od svého příjezdu měl, a rozhodně to musím zopakovat. Mít s nimi vztah je důležité, proto, aby mi věřili. Potřebuju, aby věděli, že jsem v pohodě, i když jim občas musím píchnout injekci.

Zohnu se pro zaprášené tričko a oči mi přistanou na Aubrey. Stojí ve dveřích kliniky a sleduje nás. Poprvé ji zamávám a s úžasem sleduju, jak se jí tvář rozzáří. Zamává mi zpět a trochu se narovná. Nevím, co to tu dělám. S Josie se všechno vyvíjelo přirozeně. Přivedla ke mně Noaha krátce po tom, co jsem začal ordinovat, a viděl jsem, jak je osamělá. Tu noc jsem využil šance a přinesl jim večeři, odhodlaný zahrnout je oba láskou a nákloností, ne jen ji. Chtěl jsem je ve svém životě oba. Tenkrát jsem byl troufalý, a kam mě to dostalo.

Setřepu z trika prach, ale neobleču si ho. Je špinavé, já jsem zpocený a zoufale potřebuju sprchu. Udělám krok vpřed. Nejsem si jistý, kam to jdu, ale v jejím obličeji vidím naději. Chce si se mnou povídat a já nemám důvod jí to odepřít.

Potkáme se na půli cesty, mimo zaprášenou cestu, která slouží také jako dětské hřiště. Vzduch kolem ní je klidný. Je tady, pomáhá těm, kteří to potřebují, i když by mohla být v pohodlí doma v Americe.

„Nejsi zas tak špatný.“ Její přízvuk, něco, čemu jsem nikdy nevěnoval pozornost, mě zaskočí. Mluví perfektně anglicky, ale takovou vytříbenou a vzdělanou. Nic, co bych čekal od dcery misionářů.

„Snaží se mě zabít.“ Řeknu, jako bych nemohl popadnout dech, což je směšné, protože jsem měl hromadu času se zklidnit. Jsem z ní nervózní? Je to pár let, co jsem byl v přítomnosti ženy nervózní. Ani z Josie jsem nervózní nebyl. Byl jsem s ní v pohodě, dokud jsem ji nepožádal o ruku.

„Baví se s tebou. Je pěkné to pozorovat. Doktoři často přijíždí jen pracovat. Odpracují, co musí a na noc se vrátí do svých stanů, ignorují, co se kolem děje. Ale ty jsi jiný.“

Je dobré být jiný? Chci si myslet, že ano. Nikdy jsem nechtěl žít život jako někdo jiný. Vždycky jsem chtěl být jedinečný, skutečný. Chci, aby si mě lidi pamatovali a abych na ně udělal dojem.

„Cokoliv, co je rozesměje,“ řeknu a uvědomím si, že ji opravdu chci vidět zase se usmát. Je krásná a zaslouží si být na titulkách časopisů. Její krása je čistá, nefalšovaná a já se třesu při myšlence, že bych ji pro sebe měl jeden večer. Byl bych klikař mít ji po boku jako doprovod.

Při té myšlence protočím oči. Je to moje kolegyně a je nám doporučováno, abychom se nenechávali moc unést. Kdykoliv můžeme být přeloženi a komunikace tady je naprosto nemožná.

„Nezašla bys se mnou na něco k jídlu?“ Plácnu se rukou do čela. To byla taková hloupost. Ne, že jsem ji pozval na rande, to znělo normálně, ale ta část s jídlem. Ne že bychom mohli zajet do nejbližší restaurace a objednat si.

„To bych ráda,“ odpoví. Oddělám ruku, abych se ujistil, že si nedělá srandu. Její oči mi říkají, že to opravdu chce.

Rozhlédnu se, což vypadá, jako bych chtěl ze vzduchu vystavět restauraci. Pokrčím rameny a zavrtím hlavou. „Myslím, že bych měl příště víc přemýšlet. Nevím, kam tě vzít.“

Zasměje se tím nejmelodičtějším zvukem, který jsem kdy slyšel. „Něco Vám řeknu, doktore Ashforde, zajděte se osprchovat a až budete hotov, přijďte ke mně. Něco nám připravím.“

Podívám se na ni a hned na zem a začnu se smát. Jak moc romantické bude večeřet v našem skromném ubytování?

„K tobě, huh?“

Přikývne, evidentně nadšená. „Ano, mám opravdu nádhernou kuchyň, kde je plno místa a nebudeme se tam cítit stísněně, jako v nějakém malém bistru v Itálii.“

Sám pro sebe se zasměju a dám ji body za její představivost. Vnukne mi nápad a poprvé si pomyslím, že chci něco zkusit.

„Něco ti řeknu. Připrav večeři a potkáme se v tvé krásné kuchyni, ale jíst budeme jinde.“

Podívá se na mě se strachem v očích. Všichni víme, že není bezpečné být večer venku, ale nikdy bych neudělal nic, co by ji nějakým způsobem ohrozilo.

„Neboj se,“ řeknu a dotknu se jejího ramene. Nechtěl jsem, ale když už jsem to udělal, nemůžu ji pustit. Podívám se na ni, na svou ruku a zase zpátky na ni. Dívá se, jak se jí dotýkám, ale nevyčtu jí z tváře, jestli je jí to nepříjemné nebo je ráda. Každopádně ji musím pustit, protože nejsem připravený na brnění, které z toho dotyku pociťuju.

„Jdu se osprchovat,“ řeknu a o krok od ní ustoupím. Nerad ji nechávám uprostřed silnice, ale kdybych zůstal, začal bych moc mluvit a nechci ji vyděsit. Jsem dost vyděšený za nás za oba.