ME - 7. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

Jakmile ty slova vyslovím, chci je vzít zpět. Měl jsem počkat. Zeptat se jí dnes, první den, kdy se dozví, že jsem zpátky ve městě, nejspíš není ten nejlepší nápad. Mám strach se na ni podívat. Co kdyby měla odpověď vepsanou ve tváři? Nevím, jestli bych tohle odmítnutí zvládl. Musím ho vidět, omluvit se mu a požádat ho o odpuštění. Je jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě, hned vedle Aubrey, a já s ním chci mít alespoň nějaký vztah. Myslím, že minimálně tohle mu dlužím.

Josie udělá krok zpět. Teď už se na ni dívám, čekám na její reakci. Rozhlédne se po obchodě a usměje se na zákazníky, kteří právě vešli. Svěsí hlavu. Stydí se?

„Tohle není správné místo na tuto konverzaci, Nicku.“

„Kde si o tom můžeme promluvit?“

„Nevím. Nečekala jsem, že tě uvidím.“

„Jo, no, já nečekal hromadu věcí, ale život si proráží cestu vtipným způsobem.“ Snažím se skrýt sarkasmus v hlase. Hluboko uvnitř vím, že když přišlo na Liama, neměla jinou možnost. Jen jsem chtěl věřit, že jsem pro ni dost dobrý.

„Kde bydlíš?“

Chci zakřičet ‚v domě, ve který jsme spolu sdíleli‘, ale kousnu se do jazyka. Byl to vždycky její dům. Jen jsem se tam nenápadně nastěhoval.

„Bydlíme teď u mých rodičů, ale akorát jsme si pronajali dům naproti parku.“

Josie se podívá z okna. Vím, že ten byt může odsud vidět. Je to to, co Aubrey chce a já jí to nebudu odpírat.

„Kdy se nastěhujete?“

„Asi příští víkend.“

Josie přikývne. „Co kdybychom s Liamem přišli k vám? Přineseme večeři a můžeme si sednout a promluvit si o tom, co je pro Noaha nejlepší.“

Podívám se na Aubrey, která přikývne na souhlas. Nikdy jí nebudu moct dostatečně poděkovat za to, že je tak podporující v tom, abych měl vztah se synem mé bývalé přítelkyně.

„Číslo mám pořád stejné. Prober s Liamem detaily a dej mi vědět.“

„Dobře.“ Josie odejde obsloužit další zákazníky. Dřív bych ji sledoval, jak odchází. Díval se za ní déle, než je nutné. Ale ne dnes. Naposledy se ohlédnu za vzdalující postavou a zatřepu hlavou. Aubrey mě pohladí po vlasech.

„Vedl sis skvěle.“

„Cítím se jako idiot.“

„Proč to říkáš?“

„Liam a já jsme cokoliv, jen je přátelé. Nemá žádný důvod k tomu, aby mě nechal vidět se s jeho synem.“

Aubrey se natáhne přes stůl. Nakloním se taky a lehce ji políbím. „Všichni jsme rozumní, musíš jen věřit.“

Chci jí říct, že se mýlí, že ne všichni jsou rozumní, zejména Liam Westbury nebo Page, nebo jak si teď říká. Taky potřebuju najít správný moment, abych jí řekl, že nesnáším její tílko, v kterém spí a na kterém má frontmana skupiny, kterého nesnáším. Nevěděl jsem, že je jeho fanynka, dokud jsme sem nepřijeli. Řekl bych, že na otázku ‚jaká je tvoje oblíbená kapela‘ jsem se měl zeptat v Africe. Ne, že bych se na tuhle konverzaci těšil.

Držíme se za ruce, když procházíme ulicí dolů. Aubrey se mě drží co nejblíž, je jí zima. Cítím se kvůli ní špatně. Musíme zajet do obchodu a koupit jí nějaké funkční oblečení. To, co nakoupila s mámou, je až moc… módní. Nebo si možná jen na to počasí musí zvyknout. Chci říct, není taková zima, ale když celý život žijete tam, kde je neustále horko, je to změna. Obejmu ji kolem ramen a doufám, že ji trochu víc zahřeju.

Zastavíme se a otevřu červené dveře, které vedou do mé ordinace. Když vejde, oči se jí rozšíří. Ordinaci mám laděnou do červené, modré a zelené na jedné straně a růžové, fialové a žluté na druhé. V rohu stojí domek s panenkami. V klučičí části jsou náklaďáky, stavebnice a vojáčci, na kterých Noah trval, abych je tu měl.

Aubrey ode mě odstoupí a rozhlédne se kolem. „Udělal jsi ze své kanceláře hřiště.“

Stoupnu si za ni a obejmu ji. Líbí se mi, že si můžu položit hlavu na její. Mám pocit, že ji můžu chránit. „Děti nemají rádi lékařské ordinace. Ví, že se tam chodí pro injekce. Chci jim udělat trochu radosti.“

„Je to skvělé.“

Přejíždím jí rukama přes ramena, abych ji zahřál. „Pojď, provedu tě.“ Vezmu jí za ruku a vedu ji do chodby. Líbí se mi její reakce, když vstoupíme do nové místnosti. Tohle byla první věc, kterou jsem udělal, když jsem se sem nastěhoval – každou místnost jsem vymaloval a dal jí nějaké téma. Dveře tady nemají čísla, ale jména. Džungle, Hasičský pokoj a Noahova nejméně oblíbená místnost, Barbie místnost.

Moji pracovnu si schovám nakonec. Ne proto, že jsem na ni pyšný, ale protože je nudná a fádní. Otevřu dveře a zapnu světlo. Zdi jsou holé, chladně bílé a nedávno malované. Když jsem odjel, všechno jsem ze zdí sundal, aby si to tu moje zástupkyně mohla vyzdobit po svém. Hádám, že když to tu včera vyklízela, všechno si odnesla.

Stojím uprostřed místnosti a přemýšlím nad tím, kolik pro mě znamená. Je to celé moje živobytí a nikdy jsem neměl své pacienty opustit. Ale potřeboval jsem dělat dobrovolníka. Potřeboval jsem vědět, že můj život pořád něco znamená. Byl jsem duševně mimo a tohle byl jediný způsob, jak najít nějakou rovnováhu.

I když mě hrozně bolelo odejít, zůstat tu nebyla odpověď. Africe mám tolik za co děkovat. Nejvíc za mou manželku, ale také že mi dala čas na to, abych se dal dohromady, aniž bych sledoval, jak život, který jsem žil, kráčí kolem mě. Myslím, že kdybych Josie, Liama a Noaha viděl spolu – jako rodinu, nezvládl bych to.

„Na co myslíš?“ Aubrey si stoupne přede mě, udělá ze sebe bod mé pozornosti.

Odsunu jí vlasy z ramen a pohladím ji po tváři. „Děkuji moje sladká, nádherná a sexy manželko.“

„Za co?“ lehce se zasměje, když ji pohladím po zátylku.

Odtáhnu se a podívám se jí do očí. Přejedu jí prsty přes linie jejího obličeje, až jí nakonec vjedu prsty do vlasů. „Za to, že jsi tak chápavá. Že jsi nepřeháněla, když jsme se potkali s Josie a že jsi mi dodala odvahu, abych se zeptal na Noaha, i když jsem měl strach.“

„Vím, co pro tebe znamená. Možná nejsem matka, ale pokud by můj bývalý vychovával moje dítě, měla bych v srdci dost lásky na to, abych ho nechala být součástí jeho života.“

Trhne ve mně při zmínce o dítěti. Nevěděl jsem, že muži mají biologické hodiny. Jestli se ženy cítí takhle, tak už konečně rozumím tomu tlaku. Chci s ní mít dítě, ale nechci na ni tlačit. Myslím, že s tím, kde teď jsme a že se teprve usazujeme, by dítě nechtěla.

Umím si ji jasně představit s vypouklým bříškem, jak sedí v parku a čte knížku. Všechno by bylo dokonalé. Odpočítával bych hodiny, než bych mohl jít za ní domů. Neustále bych se jí chtěl dotýkat, cítit, jaké to je, když dítě kope. Mluvit, zpívat, předčítat a vyprávět našemu dítěti pohádky. Chci ji takhle vidět. Chci, abychom měli tenhle druh štěstí.

„Kde se teď touláš?“

Zná mě dokonale. „Přemýšlel jsem nad tím, že bychom měli dítě.“

„Oh, ano?“

„Ano.“

„Myslíš, že bys to možná chtěl zkusit?“

Usměju se. „Není zde žádné možná. Chci to zkusit.“

„Nechceš počkat, dokud nebudeme manželé déle?“ Aubrey mi rozepne kabát a sundá mi ho z ramen. Nemám na výběr, nechám ho spadnout na zem. Vytáhne mi košili z kalhot a strčí mi pod ni své studené ruce.

„Co to děláš, Aubs?“

Odstoupí o krok a dívá se mi do očí. Nejdřív si sundá šálu a pak kabát. Je tu zima, musí mrznout. Přetáhne si svetr přes hlavu a hned za ním následuje rolák. Přesune ruce na záda. Sleduju, jak jí ramínka od podprsenky sjíždí z ramen, na předloktí, až konečně spadne na zem na hromadu ostatního oblečení. Zbavím se svého svetru a začnu si rozepínat košili, strhnu ji ze sebe. Stojíme uprostřed mé ordinace, oba od pasu nahoru nazí.

Aubrey ke mně přistoupí, prsty mi začne přejíždět přes svaly na hrudi. „Říkala jsem si, že by se můj manžel třeba chtěl pokusit o dítě.“

„Tady?“ Hlas se mi třepe jako teenagerovi.

Rozhlédne se kolem se šibalským pohledem v očích. „Jasně, že tady. Můj manžel je sexy doktor. Myslím, že je na čase, abychom pokřtili jeho pracovní stůl,“ položí svou ruku na moje džíny a stiskne vyboulenou část. „A pak možná i jeho křeslo,“ řekne, když mi zuby jemně stiskne bradavku.

Zavřu oči, když mi pusou přejíždí přes prsa a mezitím rukou pracuje v mých kalhotách. Moje prsty obratně rozepnou zip u jejích kalhot a můžu se na ni jednoduše natlačit. Zavrtí se, aby jim pomohla spadnout na zem. Dotknu se jí tam, kde chci nejvíc a ztratím veškeré zábrany. Zvednu ji, její vzdych mi poví, že je to přesně to, co chce, a položím ji na stůl.

Shrne všechny papíry dolů a začne se smát. „Vždycky jsem to chtěla udělat.“

„Já taky,“ řeknu a drsně ji políbím. Sundám jí boty a kalhotky. Tohle nebude romantické ani jemné. Sundá mi boxerky a vysvobodí tak můj penis. Zavřu oči, když ho začne hladit.

„Chci tě, Nicku.“

Přitáhnu si ji, ona mi obmotá nohy kolem pasu a já jí dám to, co chce.