ME - 4. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

„Proč ne, Josie? Žijeme spolu. Vychovávám tvého syna jako vlastního. Slavíme svátky a narozeniny jako rodina. Řekni mi proč ne, po třech letech? Proč si mě nechceš vzít?“

Josie se na mě podívá se slzami v očích. Otře si je a rozmaže si make-up. „Já nevím.“

„To není důvod a ty to víš.“ Setřesu botu a zamířím do naší ložnice. Ne, končím ji nazývat naší. Evidentně to tak není. Nemáme spolu nic speciálního.

Stojím u skříně a dívám se na moje oblečení vedle jejího. Nemůžu tu zůstat, ne dnes večer. Ne po druhém odmítnutí. Můj kufr položený v rohu mi připomíná, že nic v tomto domě mi nepatří. Kromě oblečení a pár knih. Nastěhoval jsem se do jejího domu. Nikdy jsem jí nedal důvod o nás pochybovat. Noahovi věci tu jsou a to dává smysl. Ten dům je pro nás tři dostatečně velký, i když já bych naši rodinu chtěl ještě rozšířit.

Myslím, že jí musím dát prostor. Možná že to je jediná odpověď. Vytáhnu kufr ze skříně a položím ho na postel. Zvuk zipu proletí celou místností. Zatřepu hlavou a začnu vyprazdňovat mou část skříně. S každou várkou zuřím víc a víc.

Strhnu triko z ramínek moc prudce, takže se uvolní držák a spadne na zem. Vím, že dělám zbytečně moc hluku, ale jsem naštvaný. Proč pořád říká ne a kdy konečně dospěju a opustím ji? Evidentně mě nemiluje tak, jako já miluju ji. Vždycky budu bojovat s duchem z její minulosti.

„Co to děláš?“

Podívám se na ni, stojím před skříní, ztěžka dýchám. „Jako co to vypadá?“

„Vypadá to, že mě opouštíš.“

„Ding…ding…ding, Johny, řekni jí, že vyhrála.“ Udělám krok k ní. „Nuže, Johnny, paní Prestonová vyhrála svůj život zpátky. Nemusí nadále předstírat, že je zamilovaná do jednoho doktora.“ Otočím se k ní zády dřív, než postřehnu její reakci. Možná jsem zbytečně hnusný, ale je mi to jedno. Končím s tím, že jsem jediný, kdo se v tomhle vztahu snaží. Přejdu zpátky k ní a naše ramena o sebe bouchnou.

„To nemůžeš.“

„Ale ano, můžu.“ Hodím kupku oblečení do kufru a zamířím do koupelny. Stoupne si přede mě a zablokuje mi tak cestu. Kdybych ji nemiloval, zvedl bych ji a posunul. Jsem vyšší než ona. Je moje malá hadrová panenka. „Uhni, Josephine.“

„Nemůžeš mě opustit.“

„Neuvěřitelné. Chceš, abych zůstal? Chceš, abych tu bydlel a přitom věděl, že mě nemiluješ? Poprvé jsem to chápal, nebyli jsme spolu dlouho. Ale teď? Teď nemáš žádnou výmluvu. Nemiluješ mě, chápu to. Sbalím si věci a za hodinu zmizím.“

Josie mi položí ruce na hruď, aby mě zastavila. „Miluju tě, Nicku. Hrozně moc tě miluju, ale bojím se. Bojím se, že řeknu ano a všechno se změní. Miluju život, který spolu žijeme, a manželství všechno mění. Mění lidi.“

„Chci žít svůj život s tebou, Josie. Chci mít s tebou dítě.“

Podívá se jinam a já pochopím, že na to ještě není připravená. Být matkou v osmnácti se na ni podepsalo.

„Nejsem připravená.“

„Jo, já vím, ale já ano a musím myslet i na sebe. Tři roky, Josie. Většina žen svoje přítele prosí, aby je požádal o ruku už po prvním roce. Já se tě zeptal dvakrát a pokaždé jsi nesouhlasila. Nezvládnu víc odmítnutí.“

„Nicku, miluju tě. Opravdu. Jen mám strach.“ Chce mi znovu položit ruce na hruď. Vím, že bych ji měl zarazit hned v počátku, ale nemůžu. Jsem slaboch, když na ni přijde. Chtěl jsem ji tak dlouho, že jsem ochotný se mučit, jen abych si ji udržel.

„Bojím se, že tě ztratím.“

„Neztratíš,“ řekne a začne mi rozepínat košili. Musím ji říct ne. Tohle jsme už zažili. Končí to skvělým sexem a zapomenutím na to, jak jsme se sem dostali.

Chytnu ji za zápěstí a zastavím ji tak. „Tentokrát to fungovat nebude.“

Odtáhnu se a nechám ji stát v pokoji. Nevím, kam půjdu, ale musím zmizet z tohohle domu, daleko od ní. Je ďábelská svůdnice, která ví, jak na mě. Ale já potřebuju mít čistou hlavu na přemýšlení.

Jedu k Ralphovi. Mrtvo, což mě překvapuje. Přisunu si stoličku k baru a ukážu znamení pro pivo. Stolička vedle mě se pohne a já uslyším, jak osoba vedle mě povzdechne.

„To moc dlouho netrvalo.“

„Jsou to ženské, mluví.“ Řekne Mason a napije se piva.

„Vzdávám to, chlape. Už dál nemůžu.“

„Chápu.“

Podívám se na něj koutkem oka. „Nemáš mi domlouvat, abych se k ní vrátil?“

Zavrtí hlavou a začne odrbávat nálepku z piva. „Ne, řekl jsem Katelyn, že to dělat nebudu. Já Josie nechápu. Její svět se točí kolem tebe a Noaha, a stejně pořád není schopná to oznámit oficiálně. Ani nebudu předstírat, že chápu, na co myslí.“

„Bojí se, že se to mezi námi změní.“

„Změní, ale na tom není nic děsivého. Kruci, já se musel opít, než jsem Katelyn požádal o ruku.“

Zasměju se. „Opíjel ses už na škole.“

„Ne, chlape, ne takhle. V ten moment, kdy jsem se rozhodl ji požádat o ruku, jsem šel k jejím rodičům a vyzvracel se do křoví. Byl jsem tak nervózní a měl jsem strach, že si budou myslet, že nejsem dostatečně dobrý pro jejich dceru. A ten den, kdy jsem ji požádal, jsem si asi učůrnul, než řekla ano. Jestli jí to ale někdy řekneš, popřu to a už nebudeš v mém domě vítaný.“

Nemůžu si pomoct a začnu se smát. Nemám pochyby o tom, že říká Mason pravdu.

„Pan Preston mi dal své požehnání. Bylo jednoduché se ho zeptat. Myslím, že to očekával.“

„Jsem si jistý, že jo. Má tě rád.“

„Josie ne.“

Mason požádá o další dvě piva a sáček buráků. Vždycky je jí, když pije. Taky si jich pár naberu.

„Josie tě miluje a já vím, že ty miluješ ji. Myslím, že jen občas musíš něco posrat, abys věděl, jestli s ní chceš být. Vím, že je to děs, ale stojí to za to.“

„Nejsem si jistý, jestli miluje mě nebo představu o mně. Myslím, že se jen bojí být sama.“

Mason mě praští zezadu do hlavy. Obdařím ho ‚co to, kurva‘ pohledem a on se jen usměje. „Kdybych si nemyslel, že tě miluje, neseděl bych tu, když mám doma jednu sexy dračici. Věř mi, Ashforde, možná jsi vyšší a pohledný, ale nesaháš Katelyn ani po kotníky.“

„Ví, že o ní takhle mluvíš?“

„Jo, a líbí se jí to.“

Znovu nepochybuji o tom, že mluví pravdu. Někoho, jako je Mason, musí milovat jen zvláštní osoba.

„Co mám dělat?“

„Jdi domů, pomiluj se s ní a buď trpělivý. Prošla si větším peklem, než většina lidí v jejím věku, a má strach. Přijmi to, a buď se posuň dál, nebo na její důvody zapomeň, a buď tam pro ni. Garantuju ti, že nikam neodejde. Vidím, jak se na tebe dívá. Díky tobě má pocit, že je kompletní. Jestli ji opustíš, protože máš strach, nebudeš lepší, než ten před tebou.“

„Ten přede mnou byl tvůj nejlepší kamarád.“

Mason dopije zbytek jeho piva a hodí na stůl nějaké drobné. „Jo, ale už není.“

Sleduju, jak odchází, a přehrávám si vše, co mi řekl. Svým způsobem má pravdu. Láska by měla být mnohem důležitější než cokoliv jiného, a já ji miluju. Miluju ji víc, než cokoliv jiného, kromě Noaha. Pořád můžu být jeho táta, i když nemá moje příjmení.

Když se vrátím domů, dům je ponořen ve tmě. Otevřu dveře a spatřím ji, jak sedí v chodbě na jedné z našich kuchyňských židlí. Jen proto, aby mě nepropásla. Podívá se na mě svým červeným, opuchlým obličejem, a to mi láme srdce. Tiše zavřu dveře a opřu se o ně. Nejsem si jistý, jestli jsem připravený mluvit o tom, co se stalo předtím.

„Nemůžeš mě opustit.“

„Já vím.“ Kleknu si a položím jí hlavu do klína. Mason má pravdu. Miluju ji až moc na to, abych ji opustil. Zvládneme to, najdeme kompromis. Udělám cokoliv, abych si ji udržel.

„Strašně moc tě miluju, Nicku. Nemůžu o tebe přijít.“

„Nepřijdeš, zlato. Nikam nejdu.“

„Dám ti dítě, jestli je to to, co chceš.“

Podívám se na ni, šokovaný co právě řekla. Zavrtím hlavou. „I když s tebou chci hrozně mít dítě, můžeme počkat, dokud nebudeš připravená.“

Přitáhne si mě blíž. Obtočí mi ruce kolem krku, zvednu ji a odnesu do naší ložnice. Rozhlédnu se a všimnu si, že pokoj je čistý. Vrátila všechno mé oblečení zpátky a uklidila tak, aby nebylo vidět, co se stalo.

Jemně ji položím a sundám jí tričko. Sama se vysvleče z šortek, zatímco já před ní stojím zcela nahý…