ME - 3. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

Dneska políbím Aubrey. Spadli jsme do rutinního života tak moc, jak to tady jen jde. Každou noc po večeři se jdeme projít. Zatím to je všechno platonické a to jen kvůli mně. Její nepatrné dotyky mi prozradí všechno, co potřebuji vědět. Jen se bojím udělat ten rozhodující krok. Nezůstaneme tu napořád a já jsem zde jen na rok. Ona tu žije a plánuje jít na vysokou. Co když začneme něco, co bude muset brzy skončit? Nebo, co když to mezi námi nebude fungovat? Nejsem si jistý, jestli chci zažít tu rozpačitost. Ale taky nemůžu žít ve strachu.

Když vejdu do ordinace, Aubrey pomáhá těhotné ženě. Podívá se na mě se strachem v očích a já vím, že dneska bude dlouhý den. Zavede matku do pokoje a vrátí se se složkou.

„Jak to s ní vypadá?“ I když myslím na Aubrey celý den, přepnul jsem do doktorského módu. Myslel jsem, že mě přestane bavit ji stále potkávat, ale už jsou to týdny od naší první večeře, a já vítám každou myšlenku nebo pohled na ni, ať je to v práci nebo po ní.

„Za hodinu bude rodit.“

„Myslíš?“ zeptám se a vzhlédnu na ni od papírů ve složce.

„Ano, vsázím večeři.“

Natáhnu ruku a potřesu si s její. „Platí. Jdu zkontrolovat pacientku.“

Netrvalo mi dlouho odhadnout rodičku. Je mladá. Lehce přes patnáct let. Tohle je část práce, kterou nesnáším. Nevadí mi se starat o nemocná miminka a děti, ale když přijde mladá holka s těhotenským břichem, vaří se ve mně krev. Většina těch holek byla znásilněná, když pracovaly na polích. Ve velmi vzácných případech přijde se stejně mladým manželem a já si nemůžu pomoct, ale představím si Noaha za pár let, a přemýšlím, jestli by se mu tohle mohlo taky někdy stát. Doufám, že ne.

Sleduju hodiny a usměju se, když jí začnou kontrakce. Aubrey mi dluží večeři. Trvalo to hodinu a půl. Vyjdu ven a poklepu si na hodinky. Protočí oči a následuje mě do pokoje.

Aubrey podá rodičce léky, ale jen tak, aby zmírnily bolesti. Potřebuju, aby ta dívka zůstala vzhůru a byla schopná dítě vytlačit sama. Jsme tu limitování zásobami a pracovníky, takže matka musí udělat víc, než kdyby byla v moderní nemocnici. Aubrey drží její ruku, něco, co by měl dělat otec dítěte nebo alespoň rodiče té dívky. Ale ne v téhle společnosti.

Aubrey ji pobídne, aby zatlačila, ale setká se s odporem. Tohle je případ, kdy by se hodil další pár rukou. Aubrey ji začne utěšovat, zatímco já se snažím pomoci tím, že tlačím ze shora na břicho. Dívka křičí bolestí a já si přeju zabít toho chlapa, co jí to udělal. Přes všechny ty krásné věci, co tahle země nabízí, nabízí i to samé množství ohavností.

Do pokoje vejde místní žena středního věku. Neočekávaně, ale jsme rádi. Převezme moji práci a já se tak můžu v klidu postarat o pacientku a ona o porod. Aubrey hladí mladou ženu po hlavě a šeptá jí do ucha. Nevím, co jí říká, ale evidentně to funguje. Dívá se celou dobu na Aubrey. Ty dvě spolu sdílí něco, čemu nerozumím, ale to je v pořádku. Žena ve středním věku na dívku mluví a ona jí naslouchá. Začne tlačit a během několika minut je pokoj zaplněn sladkým zvukem novorozence.

Převezmu si dítě od té ženy a začnu provádět standardní testy novorozeňat, abych se ujistil, že je v pořádku. Dítě vypadá v pořádku, umyju tu malou holčičku a vrátím ji zpět matce. Pouto mezi nimi je okamžité. Navzdory tomu, jak k tomu otěhotnění přišla, bude svou dceru milovat.

Jsem unavený, když přijdu do provizorní koupelny. Umyju si ruce a opláchnu si studenou vodou obličej. Porod trval déle, než jsem čekal. Když jsem sem dnes přišel, nečekal jsem, že přivedu na svět dítě, ale nemohl jsem říct ne. Jsem tu, abych dělal, co tihle lidé potřebují.

Aubrey vstoupí. Můžu říct, že je to ona. Moje tělo už na její přítomnost umí spolehlivě reagovat. Dotkne se rukama zad a začne mi masírovat ramena. Zavřu oči a zůstanu stát, nechám ji, aby mi uvolnila ztuhlé svaly. Je to skvělý pocit, ví, kde má masírovat. Kleknu si, aby nemusela natahovat ruce. Lehce se zasměje, ale pokračuje. Pohnu krkem ze strany na stranu, když mi vjede prsty do vlasů.

Cítím její dech na krku. Nosem mi přejede přes čelist, krk už mi dávno nemasíruje. Dotkne se mě rty na krku. Takhle jsem si náš první polibek nepředstavoval. Ne v práci a ne po těžkém porodu.

Otočím se k ní čelem. Svoje blond vlasy má v ledabylém drdolu, pár pramínků jí padá do tváře. Oči se jí třpytí, když jí zasunu vlasy za ucho a vezmu její tvář do dlaní. Nahnu se k ní a jemně ji políbím. Pak to udělám znovu, ale s větším tlakem. Ztěžka se nadechne, když jí přejedu jazykem přes spodní ret. Chytne mě za košili a přitáhne si mě blíž, což je pro mě znamení, abych přestal.

„Musíme přestat.“

Její tvář poklesne a pustí mě. Ustoupí o krok dál. „Oh, dobře. Já jen myslela-“

Vstanu a vezmu ji za ruku. „Ne, myslela jsi dobře. Jen si myslím, že tohle není to pravé místo pro… však víš.“

„Dobře.“

Přitáhnu si ji blíž a objemu ji kolem pasu. „Věř mi, když říkám, že tě chci políbit a nemůžu se dočkat večeře.“ Políbím ji na špičku nosu a vyjdu z koupelny. Musím od ní odejít dřív, než nade mnou převezme vládu neovladatelná touha a udělám v té maličké místnosti něco, čeho budu litovat.

Po práci zamířím do ubytovny. Potřebuju trochu času na přemýšlení. Políbit Aubrey nebyla chyba, ale během dne jsem se sám sebe ptal, jestli jsem na další vztah připravený.

Co jsme s Josie měli, bylo skutečné. Alespoň pro mě. Nejsem si jistý, jestli zvládnu další zklamání. Nechci nahodilý vztah. To není nic pro mě, takže to je vyloučeno. Řekl bych, že si Aubrey a já musíme sednout a promluvit si o tom, co chceme a pak se rozhodnout. Nechci, aby mi někdo ublížil. Znovu ne.

Jakmile zapadne slunce, máme s Aubrey sraz před ubytovnou. Drží nás tady odděleně, muže v jedné straně ubytovny a ženy v druhé. Jen manželé mohou sdílet jeden pokoj. Nefandí tady neformálním vztahům, takže se musíme mít na pozoru. Vím, že nechci, aby mě z tohohle programu vykopli.

Hned jak vyjde ze dveří, zamíříme k hřišti. Už od první noci je to naše místo, kde se scházíme. Vím, že mi Aubrey dluží večeři, ale dnes večer musíme probrat mnohem důležitější věci.

Posadíme se na houpačky a začneme se houpat. Atmosféra mezi námi je nejasná a to je přesně důvod, proč jsem ji nechtěl dnes v práci políbit. Nechci, aby to mezi námi bylo divné, a teď to divné je.

„Josie, tak se jmenuje moje bývalá přítelkyně. Požádal jsem ji o ruku asi šestkrát. Pokaždé odmítla, až naposled, kdy jsem ji požádal, souhlasila. Jediný důvod, proč to udělala, bylo, že náš kamarád zrovna umřel při autonehodě. Když ho přivezli, byl jsem zrovna v nemocnici. Zavolali mě na pohotovost kvůli malé holčičce, která měla problémy s dýcháním. Když jsem ji prohlédl a vrátil se zpět, uviděl jsem Josiinu nejlepší kamarádku v čekárně. Objímal jsem ji, dokud ji nepustili dovnitř, aby se rozloučila se svým manželem, a pak ji odvezl domů.“

„Když jsem se vrátil domů já, Josie tam nebyla a náš syn – její syn – spal. Nechápal jsem, proč není doma, a pak jsem si uvědomil, že se nejspíš jela ke Katelyn postarat o jejich dvojčata. Mason a Katelyn mají ty nejroztomilejší holky. Byl jsem jejich doktor od narození. Čekal jsem, až se Josie vrátí domů. Seděl jsem potmě v obýváku a sledoval, jak venku projíždí auta.“

„Když přišla celá ubrečená, uvědomil jsem si, jak moc potřebuje lásku. Zrovna přišla o nejlepšího kamaráda a nemohla se rozloučit. Celou noc jsem ji držel v náručí. Plakali jsme spolu a mluvili o tom, jak pomůžeme Katelyn.“

„Když o několik hodin později vyšlo slunce, klekl jsem si před ni se slzami v očích a řekl jí, že takhle dál žít nemůžu. Že ji chci za ženu, a že život je moc krátký na to, nerozhodnout se. Znovu jsem ji požádal o ruku a poprvé za šest let nezaváhala.“

„Jediný problém s tou žádostí o ruku byl, že jsme to nemohli oslavit. Nemohli jsme nikomu říct, že jsme se konečně zasnoubili, protože naše štěstí nemohlo konkurovat bolesti z Masonovy ztráty.“

„Pak jsme začali zařizovat pohřeb. Životy všech se změnily. Museli jsme se dál prodírat denní a týdenní rutinou, jenže bez jedné osoby. Nic nebylo správné.“

Vstanu a opřu se o tyč, abych jí viděl do obličeje. „Když Mason umřel, věděl jsem, že se všechno změní. Ale nečekal jsem, že mě moje skoro-už-manželka přestane tak rychle milovat. Její bývalý přítel přijel, jako by těch posledním deset let nebyl pryč. Naivně jsem si myslel, že si Josie bude pamatovat tu bolest, kterou jí způsobil, a bude se od něj držet dál. Ale mají spolu syna a on chtěl být součástí jeho života. Ne, že bych se mu divil; Noah je skvělé dítě, ale kvůli tomu jsem se dostal na druhou kolej. Ať jsem ujišťoval Josie, jak jsem chtěl, že vše je v pořádku, nebylo. Netrvalo dlouho a na mých citech přestalo záležet. A smutné je, že jsem věděl, že se to stane. Měl jsem se na to připravit, ale neudělal jsem to. Držel jsem se naděje.“

Povzdechnu si a strčím si ruce do kapes. „Důvod, proč ti to říkám, je, že se občas cítím neúplný. Jako bych ztratil svoji cestu. Noc předtím, než jsem odjel, jsem jí řekl, že se stěhujeme sem. Odmítla jít se mnou. Věděl jsem, že nepojede, ale byl to můj poslední zoufalý pokus o záchranu. Tu noc jsem odjel a nikdy se nerozloučil s Noahem. Kvůli tomu lituju toho, jak jsem odjel. Musím s tím teď žít a přemýšlím, jak to napravit. Dlužím to jak mu, tak sobě. Musí vědět, že on neudělal nic špatného, a že je v pořádku, že si vybral svého tátu. Ale říkám ti to také proto, že hledám kompletní balíček. Chci manželku a rodinu, spíš dříve než později. A vím, že máš celý život před sebou a nejspíš ještě chvíli děti nebudeš chtít. Nebylo by fér ani k jednomu z nás, začít vztah, když máme v životě jiné cíle.“

Aubrey se postaví a já se připravuju ji sledovat, jak odchází. Překvapí mě, když si stoupne blíž. Její výraz v obličeji je v té tmě nečitelný. Ztuhnu, když ucítím ruce na mém pasu, jak mi drží košili.

„Proč se nezeptáš, co chci já, namísto předpokládání?“

Dobrá poznámka. Podívám se na ni a usměju se. „Co chceš ty, Aubrey?“

„Tebe,“ zašeptá.

Zavrtím hlavou. To neslyšela jedinou větu, co jsem řekl? „Nechci nic nezávazného.“

„Ani já ne. Vychovali mě s tradičními hodnotami. Když jsem tě políbila, bylo to z návalu emocí, kterých jsem byla svědkem. Když ta dívka nechtěla tlačit, byla jsem si jistá, že o to dítě přijde. Sledovala jsem tě tam. Byl jsi tak klidný a sebejistý. Ohromilo mě, jak jsi to všechno zvládal. Když jsem tě našla nad tím umyvadlem, nemohla jsem si pomoct. Musela jsem se tě dotknout. Potřebovala jsem cítit ten klid, co cítím, když jsem s tebou.“

Zhluboka se nadechnu. Nechci ji od sebe odtlačit. Jen nehledám nic dočasného. „Brzo odjedu. Jsem tu jen na rok.“

„Jsem tu jako dobrovolník s mými rodiči, Nicku. Můžu odejít, kdy se mi zachce. Můžu tu zůstat rok, ale klidně i měsíc. Pokud budu chtít zítra odejít do jiné nemocnice, můžu.“

Vjedu jí prsty do vlasů. Všechno dělá tak lákavé, ale nevím, jestli je to dost. „Co tím říkáš?“

Udělá krok blíž, její prsa se mě dotýkají. Přeju si, aby nebyla taková tma a já jí viděl do obličeje. Vidět její výraz. Její rty se dotknou mé brady. Nemůžu si pomoct, musím se usmát. Nedosáhne na mě, pokud se trochu nesnížím.

Aubrey kolem mě obtočí ruce a položí si hlavu na mou hruď. Udělám to samé, položím si hlavu na její, a dívám se do tmy. Kéž by byl život tak jednoduchý.

„Když jsem tu poprvé začala, nebyla jsem si jistá, jestli zůstanu. Řekla jsem rodičům, že chci zkusit všechno a najít pro sebe to nejlepší. Máma čekala, že se vrátím do jižní Afriky a půjdu na vysokou studovat design nebo něco podobně hloupého. Vždycky říkala, že mám nadání spíš věci zdobit, než léčit. Musela jsem ji přesvědčit o opaku.“

„To ráno, kdy jsi vešel, jsem zapomněla dýchat. Dusila jsem se vlastním jazykem. Ne proto, že jsi tak úžasný a mimořádně pohledný, což v případě, že bys nevěděl, jsi; ale proto, jak ses nesl. Vešel jsi jako nějaký vůdce, co sem přišel něco změnit. Byla jsem nová sestřička a sledovala jsem ostatní, jak ti pochlebují. Ty jsi tu pozornost, kterou ti ostatní sestřičky věnovaly, ani nepostřehl.“

„Pomyslela jsem si ‚páni, jeho žena má ale kliku‘, ale pak jsem zjistila, že nejsi ženatý. Moje naděje prudce stouply, ale ty jsi se mnou nemluvil. Mluvil jsi – a pořád mluvíš – odtažitě. Sestřičky tě zbožňují a teď tu stojím, v tvém objetí a snažím se přijít na to, jak si tě udržet. Nevím, jestli věřím na osud nebo pohádky, ale v ten moment, kdy jsi vešel poprvé do ordinace, věděla jsem, že mám problém.“

„Chci to zkusit, pokud to chceš zkusit i ty. Díky tobě všechno špatné vypadá o něco lépe a byla bych blázen, kdybych tě nechala odejít jen proto, že nechceš nic nezávazného.“

Chápu tomu, co říká. Ty slova mě uhodí přímo do srdce. Ale je tu jedna věc, co musím vědět. Lehce se zohnu a zašeptám, „Vrátila by ses se mnou do států?“ Ucítím její odpověď ještě dřív, než ji vysloví. Začne přikyvovat.

„Bylo nám souzeno se potkat, Nicku. Nepochybuju o tom, že jsi pro mě ten pravý. Jestli chceš, abych se s tebou přestěhovala do států, ráda se připojím k tvému dalšímu dobrodružství.“

Nečekám ani minutu a hned ji políbím. Moje srdce ví, že mluví pravdu. Cítím to. Z ničeho nic se odtáhne.

„Kam jdeš?“

Drží mě za ruce a natáhne je do šířky. „Už jsi někdy udělal něco spontánního?“

Snažím se ji přitáhnout zpátky k sobě. Tohle je jediná možnost, kdy se můžeme dotýkat, a ona právě prohlásila, že se mnou půjde kamkoliv, a teď stojí daleko ode mě.

Pokrčím rameny. Nevzpomínám si, kdy jsem byl naposledy spontánní. Kromě chvil, kdy jsem žádal Josie o ruku.

„Nevím,“ odpovím. Konečně toho nechám a táhnu ji zpátky k ubytovně. Nevidím jí do obličeje a to mě přivádí k šílenství. Zastavím před naším domem. Je tu dost světla na to, abychom si viděli navzájem do obličeje, když spolu mluvíme. Líbí se mi to víc, i když to znamená, že musíme mluvit tišeji. „Teď mi řekni, co jsi měla na mysli.“

Usměje se a v očích jí vidím malý záblesk. Něco vymýšlí a já mám pocit, že něco dostanu, ať už se mi to bude líbit nebo ne. Přitáhnu si ji k sobě, vezmu její tvář do dlaní a hluboce ji políbím. Chlap uvnitř mě ji chce. Chce ji pro sebe. Ale dobrovolník ve mně mi říká, že musíme respektovat pravidla. Jsou tu proto, aby nás chránila. I když se na to chci vykašlat a vzít ji do svého pokoje, vím, že nemůžu.

„Vezmeš si mě?“