ME - 2. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

Studená voda je příjemným osvěžením. Většinou si užívám studenou sprchu, ale horká zmírňuje moji bolest. Horká voda je tu luxus. Než jsem přijel, strávil jsem týden v hotelu na pláži na Floridě. V hotelu, kam jsme měli jet s Josie na dovolenou. Tu noc před odjezdem jsme se pohádali. Bylo to poprvé od té doby, co jsme byli spolu, kdy jsem byl rád, že u toho Noah nebyl. Potřeboval jsem ze sebe dostat pár věcí a nechtěl jsem, aby mě slyšel.

Místo balení se na dovolenou, jsme se rozešli. Já jsem nás rozešel, bylo to nevyhnutelné. Neměl jsem pochyby o tom, že by se mnou zůstala jen z povinnosti a do takové pozice jsem ji stavět nechtěl. Někde v hloubi srdce jsem věděl, že by mě podváděla a to je jediná věc, se kterou bych nemohl žít. Znám ji moc dobře, na to, abych věděl, že by si námi nebyla jistá.

Když Mason zemřel, věděl jsem, že se věci změní. Čekal jsem, že se trochu odtáhne a bude pomáhat Katelyn s holkama. Co jsem ale nečekal, bylo, že se vrátí Liam. Nikdy bych neřekl, že se zajímal o lidi z minulosti nebo četl noviny. Jaká je pravděpodobnost, že je četl zrovna v den, kdy Mason zemřel?

Protáhnu si pod vodou svaly na krku. Musím přestat přemýšlet nad mým životem v Beaumontu. Nechci vědět, co se tam děje. Jak se daří Peyton a Elle, a jestli je vzala Katelyn k psychologovi. Měli by k němu zajít, ať se jí to líbí nebo ne. A ona by měla taky. Strávila příliš moc času s utěšováním Josie, než s vyrovnáváním se s manželovou smrtí. Nadávám sám sobě za to, že jsem jí do toho nedonutil.

Vypnu vodu a obtočím si ručník kolem pasu. Není třeba se utírat; o to se postará horko. Výběr oblečení je omezený, ale jelikož žiju na teplém místě, čím méně oblečení, tím lépe. Dokud nedojde na komáry. Mohl bych žít bez zabijáckých komárů a neustálého spaní pod síťkou.

Rychle si zase natáhnu khaki šortky a rozhodnu se pro černou košili. Nevím, proč jsem si ji přivezl. Ne, že bych měl v úmyslu chodit na schůzky nebo nóbl večeře. Chodíme tu všichni ve všedním a pohodlném oblečení. Žádné naškrobené doktorské pláště nebo nevkusné uniformy pro sestřičky.

Seběhnu dolů do knihovny, vezmu malý stolek a dvě židle a vytáhnu je ven. Máme jednu malou vyzdobenou místnost, ale nedá se tam v tomhle horku sedět. Rozložím stolek a židle, a přeju si, abych měl po ruce svíčku nebo vázu s květinami, abych vytvořil nějakou atmosféru. To bych chtěl.

Aubrey stojí v kuchyni se dvěma talíři a dvěma sklenicemi vody. Její úsměv je nakažlivý a já si nemůžu pomoct a roztáhnu pusu do širokého úsměvu. Přejdu k ní pevným krokem a všechno si od ní převezmu. Je oblečená stejně, jako byla dnes v práci.

Zvednu talíře s jídlem a naznačím ji, aby šla za mnou. Když vyjdeme ven, zalapá po dechu. Vím, že to není moc, a kdybychom byli doma, nabídl bych víc, ale jsme tady a snažím se nám vytvořit to nejlepší první rande, jaké jen tady v Africe jde.

První rande? To, co tu dnes děláme, mám nazývat randem? Hodně kolegů si spolu sedne nad šálek čaje nebo si dají večeři. Proč to škatulkovat hned jako rande? Je to proto, že to v hloubi srdce chci?

Položím talíře, odtáhnu jí židli a pomůžu ji se přisunout ke stolu. Sleduju, jak si položí ubrousek na klín. Sednu si naproti a udělám to samé. Všechno je to přirozené, jako bychom takhle jídávali roky, a přesto o ní nic nevím.

„Tak, doktore Ashforde, jak se Vám líbí Afrika?“ Čas tedy neztrácí. Čekal jsem, že se nejdřív trochu najíme, než si začneme povídat.

Opřu si lokty o stůl a podívám se na ni, aby věděla, že jí věnuji plnou pozornost.

„Prosím, říkej mi Nicku a líbí se mi tady, většinu času. Jsou věci, které mi z domova chybí, například klimatizace…“ zasměju se. „Chybí mi i další věci, ale nic materiálního. A co tobě? Musí to tu být jiné oproti jižní Africe.“

Aubrey odloží lžíci a položí si ruce do klína. „Moji rodiče, chtěli pro mě to nejlepší. Možná to jsou misionáři a já kvůli tomu musela na internát, ale prázdniny jsem trávila u nich v kempech. Chtěli, abych měla zkušenost z obou světů, a sama se rozhodla, čím chci být.“

„A jak ses rozhodla?“

„Ještě nijak. Na podzim bych měla nastoupit na vysokou. Vzala jsem si rok volna, abych mohla dělat dobrovolníka.“

Slovo vysoká upoutá moji pozornost. Duševně udělám krok zpátky. Nikdy jsem nevzal v potaz její věk. Najednou zjistím, že mluví dál, ale já neslyším ani slovo, co říká.

Luskne mi před obličejem prsty. Musím několikrát mrknout, abych se vrátil do reality.

„Řekla jsem něco špatně?“

„Ne,“ zalžu.

„Dobře.“ Vidím bolest v jejím obličeji a cítím se mizerně. Co je to se mnou, krucinál? Sedím tady naproti nádherné ženě a dělám si starosti o její věk. Co na tom vůbec záleží?

„Aubrey, omlouvám se. Když jsi zmínila slovo vysoká, překvapilo mě to.“

„Oh.“ Neodhadnu, jestli se jí ulevilo nebo přijala skutečnost, že jsem debil.

„Můžu se zeptat, kolik ti je?“

Aubrey se napije ze sklenice s vodou. Když ji položí, oči se jí zatřpytí.

„Je mi 21. A nejspíš jsem viděla a zažila víc, než ty za celý svůj život zažiješ.“

„Máš pravdu,“ řeknu.

Musím to napravit. Musím se přestat chovat jako blbec a nenechat něco tak triviálního, jako je věk, aby mě ovlivnilo. Odhodím ubrousek na stůl a odsunu se. Její obličej posmutní a to je ten moment, kdy si uvědomím, že to zvládnu. To si sám sobě namlouvám, když se natáhnu pro talíře. Zvládnu být zase chlap a zvládnu zase žít svůj život, ať už je tady nebo zpátky doma. Zvládnu žít s tím, co jsem Noahovi udělal, a zároveň nechat svůj život, aby nabral nový směr. Zahrnuje ten nový směr i Aubrey? Nevím. Co vím, je, že se mi nelíbí, jak se na mě podívala, když jsem vstal.

„Nemám moc hlad. Nechceš se projít?“

Vzhlédne ke mně a přikývne. Uklidíme po sobě, umyjeme a vrátíme nádobí zpátky na své místo, a vyjdeme z domu. Dojdeme k rohu areálu, a i když bych si hrozně přál z něj odejít, nejde to. Nechci riskovat naše bezpečí.

Vedu nás směrem k hřišti. Všechny děti jsou v noci vevnitř, takže máme trochu soukromí. Posadí se na houpačku a já využiju příležitost si stoupnout za ni. Jemně ji popostrčím a sleduju, jak se houpe sem a tam. Pamatuju si, jak jsme tohle dělali s Noahem, když byl malý. Učil jsem ho, jak se houpat sám. V momentě, kdy zvedl fotbalový míč, ztratil o houpačky zájem. Viděl jsem v něm talent, ale chtěl jsem ho ignorovat. Nechtěl jsem, aby se Josie musela potýkat s tím, co nejvíc nesnášela. Ale jako jeho rodiče jsme nemohli předstírat, že se to neděje. Udělal jsem tu nejlepší věc a začal Noaha trénovat a zároveň mu vštěpovat co nejvíc hodnot.

„Omlouvám se za tamtu reakci. Jsem tu… Jsem tu, protože já a moje snoubenka jsme se rozešli, a tohle byl pro mě nejlepší způsob, jak se s tím vyrovnat. Původně jsem myslel, že sem pojede se mnou, ale věci tak nějak nevyšly.“

„Stále ji miluješ?“ Aubreyin hlas je tichý, klidný.

Přemýšlím nad její otázkou. Jsem do Josie pořád zamilovaný? Nevím.

Nečekal jsem, že ji ještě někdy uvidím. Po střední jsme spolu v kontaktu nezůstali, ne že bychom k tomu měli nějaký důvod, ale bylo by to hezké. Podívám se na dolů na složku a přečtu to jméno, Noah. Podívám se zpátky na ni, chabě se usměje, zatímco jí v náručí brečí batole. Vypadá vyčerpaně. Oprávněně.

„Josephine, rád tě vidím.“ Řeknu svým doktorským hlasem. Na střední jsem byl do ní tak zamilovaný, ale ona mi nevěnovala pozornost. Vždycky byla s Liamem Westburym, i když by mohla mít někoho lepšího, než byl on.

„Josie,“ odpoví. Přikývnu. Pamatuju si, že neměla ráda nikoho, kdo ji oslovoval jejím celým jménem.

„Ty máš syna?“ Nechtěl jsem, aby ze mě ty slova vyšly jako otázka, ale jsem v šoku. Podívám se zpátky na složku a vidím, že jeho příjmení je Preston a ne Westbury. Svraštím obočí, ale nemůžu se jí na to zeptat.

„Mám a je nemocný, nevím co s ním je.“ Propukne v pláč. Vstanu, vezmu si od ní dítě a položím ho na stůl. Brečí ještě hlasitěji a tahá se za ucho.

Podívám se mu do ucha svým otoskopem a vidím podráždění. Přejedu mu rukou přes krk, ramena a břicho, abych zjistil, jestli jde o něco vážnějšího, než ušní infekci.

„Hned se vrátím,“ řeknu a nechám ji a dítě v ordinaci.

„Potřebuju dávku Amoxicillinu a Motrinu, pro Prestonovic kluka.“

„Ano, doktore Ashforde.“ Vyplním nezbytné papíry k jeho předepsání, než se sestřička vrátí s jedním kapátkem Amoxicillinu a jedním s Motrinem. Vezmu je s sebou zpátky do ordinace a najdu tam Josie, jak svého syna kolébá. Srdce mi ztěžkne.

Podám mu léky, nic, co bych obyčejně dělal, ale nechci, aby už odešla. Zajímalo by mě, co se mezi ní a Liamem stalo. Pochybuju o tom, že sedí doma, pije pivo, zatímco se ona stará o nemocné dítě.

„Za půl hodiny by se měl cítit lépe,“ zastrčím jeho předpis do složky a podám jí ho. „Vyplň to a ujisti se, že dobere ten Amoxicillin. Má infekci v uchu, to mu pomůže. Dnes mu musíš dát už jen Motrin a pak v případě, že bude mít horečku.“

„Děkuju.“

„Nemáš zač, Josie. Když budeš něco potřebovat, zavolej.“ Kývnu a odejdu z místnosti, jako při normálním vyšetření.

Sleduju, jak vychází z ordinace. Moje sestřička ke mně zezadu přijde a odkašle si.

„Mladé, svobodné matce jako je ona, by se určitě hodil hodný, slušný chlap, který by ji s tím dítětem pomohl.“

„Svobodné?“ zeptám se, abych se ujistil, že jsem slyšel správně.

„Úplně svobodné,“ řekne, když mi poklepe po rameni.

„Popravdě, nejsem si jistý. Jsem zamilovaný do představy, kterou reprezentovala. Má syna, kterého jsem šest let pomáhal vychovávat, a skutečnost, že tam pro něj nejsem, je těžká. Hrozně mi chybí. Chybí mi být jeho tátou a kamarádem, ale teď tam pro něj být nemůžu.“

„Co se stalo?“

Sednu si na houpačku vedle ní a začnu se taky houpat. „Její bývalý se vrátil a cítil jsem se, jako bych neexistoval. Nemohl jsem o ni bojovat, protože ho pořád milovala a já bych proti němu neměl šanci. Já se snažil, ona se snažila, ale byla by to jen otázka času, než by se k němu vrátila, a já tam nechtěl být a sledovat to.“