ME - 10. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

Poslední díl je tu. Doufáme, že se vám knížka líbila a že jste nakonec změnili na Nicka názor. :-)
Děkujeme za komentáře a chválu. Do komentářů nám napište, jestli byste měli zájem o další díl, který je věnovaný Katelyn a Harrisonovi.
Překlad rozesílat nebudu.

- Arey & An

Stojím na fotbalovém hřišti a čekám, až skončí škola. Mám se tu sejít s Noahem. Měli jsme se vidět už včera, ale nebylo mu dobře. Nebudu lhát, byl jsem zklamaný a myslel jsem, že změnil názor, ale Josie mě ujistila, že jen snědl hodně nezdravého jídla a teď za to platí. Věřím tomu, občas jsem toho byl svědkem.

Když ho spatřím, jak jde přes hřiště, chci se rozběhnout a obejmout ho. Má na sobě černou bundu a ruce vražené do kapes. Jsem rád, že se obléká v tomhle počasí do teplého. Už není moje starost mu říkat, co má dělat, ale jako jeho doktor bych k tomu pár poznámek mít mohl.

Noah vzhlédne a uvidí mě. Rozběhne se a ani já už nevydržím na místě. Kroky mám dlouhé a jisté. Batoh mu skáče ze strany na stranu, jak při běhu máchá rukama. Padnu na kolena, když dojdeme k sobě, a obejmu ho. Obtočí mi ruce kolem krku a pevně se ke mně přitiskne. Nejsem schopný kontrolovat slzy, které mi vyhrknou. Byl jsem takový blbec, že jsem ho opustil. Nezasloužil si, jak jsem se choval. Měl jsem respektovat jeho volbu poznat svého otce, místo toho, abych mu to stěžoval. Mám mu toho tolik co vynahradit.

Noah popotahuje a mě zabolí u srdce, že brečí kvůli mně. Držím ho ještě pevněji, abych mu ukázal, že tu jsem pro něj a nikam neodejdu.

„Je mi to líto, Noahu.“

Cítím na krku, jak přikývne, a držím ho dál, dokud nebude připravený mluvit. Nevím, jak dlouho tak na hřišti stojíme, ale když se odtáhne, pořád mi jeho objetí nestačí. Otře si slzy, rukama si přejede přes obličej. Nevím, kolikrát mu Josie říkala, ať to nedělá, ale neposlouchal.

„Jsem na tebe naštvaný.“

„Já vím,“ odpovím a spolknu knedlík, co mám v krku.

„Proč jsi mě opustil?“

Hned jak to dořekne, začnou se mu po tvářích znovu kutálet slzy. Nesnáším pohled na něj, když brečí. Vstanu, zvednu ho a odnesu na tribuny. Je těžší, než si pamatuju, ale řekl bych, že člověk lehce zapomene obyčejné věci, když už je nedělá. Vím, že je dost velký na to, abych ho nesl, ale dělám to kvůli sobě. Potřebuju, aby věděl, že ho mám pořád rád, a že vždycky bude můj kluk.

Posadím nás na studenou lavičku a přeju si, abych přinesl deku. Donesl jsem nám fotbalový míč, protože jsem si nebyl jistý, co mám čekat. Noah není přehnaně citově založený, ale vzhledem k událostem ho nechám, aby se vybrečel.

Posadím si ho na klín, stejně jako jsem to dělával, když byl malý a přišel s odřeninou na koleni. Zalepil jsem mu to a říkal mu o tom, jak je silný a příště až spadne, přemůže ty slzy. Samozřejmě že Josie brečela dostatečně za ně za oba pokaždé, když spadl. Kdyby to bylo na ní, chodil by omotaný bublinovou fólií.

Noah se odtáhne a sesedne z mého klína, posadí se vedle. Položí si ruce na nohy a podívá se na mě, čekajíc na odpověď.

„Omlouvám se, Noahu, že jsem odjel tak, jak jsem odjel. Jedinou výmluvu, kterou ti můžu nabídnout, je, že jsem byl naštvaný na tvou mámu a myslel jsem, že pro nás všechny bude lepší, když prostě odjedu. Nemyslel jsem na to, jaký to na tebe bude mít dopad.“

„Proč, kvůli mému tátovi?“

Pokrčím rameny. „Myslel jsem, že už mě nebudeš dál potřebovat.“

„Ale ty jsi taky můj táta a prostě jsi zmizel. Přišel jsem domů a ty si už byl pryč a nezvedal telefon.“ Hlas se mu zlomí a spodní ret se začne třást.

Přitáhnu si Noaha do náruče a pevně ho k sobě tisknu. Obejme mě svýma malýma rukama a posmrkuje mi do kabátu.

„Jak ti to můžu vynahradit?“

Odtáhne se a hlasitě potáhne, což mě rozesměje. Má několik malých zlozvyků, které se ho Josie snaží odnaučit, ale stejně je dělá.

„Chceš mi to vynahradit?“

Přikývnu. „Chci. Chci být dál součástí tvého života a tvoje máma s tátou řekli, že můžu, takže teď je to na tobě.“

„Chci, abys trénoval moje týmy.“ Vyhrkne.

Usměju se. „Jo, tvůj táta o tom mluvil. Co je s tvým novým trenérem?“

Pokrčí rameny. „Snaží se měnit moc věcí a jeho syn je zadák, i když nepřeběhne deset yardů. Tahle sezóna byla katastrofa a řekl, že bude trénovat i baseball a já nemůžu být v týmu.“ Noah rozhodí rukama a málem mě trefí do obličeje. Evidentně je frustrovaný ze současné situace.

„Rád tě budu trénovat. Popravdě jsem myslel, že tě už trénuje táta.“

Sleze z lavičky, stoupne si přede mě a položí tašku na zem. „Chtěl by, ale má moc práce. Možná by mohl trénovat s tebou.“

„Jo, to by mohl. Když přijde na pozici zadáka, je docela chytrý.“ I když bych se rád ošil, nemůžu. Nechci. Nechci mu způsobit víc zmatku. Jestli chce, abych ho trénoval společně s Liamem, budu.

„Zůstaneš tady?“

„Zůstanu. Nikam neodejdu. Slibuju.“

Noah mi skočí do náruče. „Jsem rád, že jsi zpátky.“

„Já taky, kamaráde.“ Začnu naznačovat, že ho boxuju do břicha, aby se začal bránit. Vypadá to, že trénoval. Ne, že bych ho povzbuzoval dělat box, ale doufal jsem, že až bude na střední, bude ho zařazovat do svých tréninků.

Noah přestane a posadí se zpátky vedle mě. Natáhne před sebe nohy a položí je přesně, jako je mám já. „Jak bylo v Africe?“

„Pomohl jsem hodně dětem, které byly nemocné. Dokonce jsem pomohl párkrát při porodu. S pár dětmi jsem hrál fotbal, ale jejich fotbal je kopaná. Nemůžou si dovolit helmy a chrániče.“

„To je bezva. Když jsi byl pryč, moc jsem toho nedělal. Jel jsem s tátou na turné a nastěhovali jsme se k němu.“ Noah pokrčí rameny a podívá se na mě.

„Můžeš mluvit o svém tátovi a bydlení v jeho domě. Je to v pohodě.“

Jeho úsměv mi prozradí, že přesně tohle ujištění potřeboval. „Mám nového kamaráda, jmenuje se Quinn, ale nehraje fotbal nebo tak. Jeho táta je Harrison a patří do kapely mého táty.“

„Nemůžu se dočkat, až Quinna poznám.“

„Chceš se s ním sejít?“

„Jasně, že chci. Chci, aby mezi námi bylo všechno v pohodě. Jen proto, že já a tvoje máma už nejsme spolu, neznamená, že se náš vztah musí změnit.“

„Jo,“ řekne tak tiše, že ho skoro neslyším. Začne kopat do trávy a podívá se na hřiště. Vím, že nad něčím přemýšlí.

„Co se děje?“

Noah zavrtí hlavou. „Nic, jen… nevím, jak ti mám říkat, protože občas jsem ti říkal tati, ale nechci, aby se můj táta naštval.“

O takových věcech by přemýšlet neměl. Je to jen jméno, ale nevím, jak odpovědět. Možná by se na to měl zeptat Liama, co na to říká.

„Ptal ses táty?“

„Ne. Myslel jsem, že už se nevrátíš, a teď tu jsi.“

„To je fér, Noahu. Proč se ho nezeptáš, co si o tom myslí? Je mi jedno, jak mi budeš říkat, hlavně, že budeme moct být spolu.“

Noah je pár minut zticha a zírá do neznáma. Sedím a sleduju ho, jsem naštvaný, že jsem s ním ztratil celý jeden rok. Je těžké věřit tomu, že jsme spolu trávili tolik času, a já pak od něj jen tak odešel. Měl bych se nakopat.

„Máma říkala, že ses oženil.“

Usměju se. Nemůžu se dočkat, až mu představím Aubrey. „To je pravda. Jmenuje se Aubrey a těší se, až tě pozná.“

„Bude se mi líbit?“

„Doufám. Když jsme vybírali byt, navrhla, že bys tam mohl mít pokoj.“

Noah se ke mně otočí čelem. Jeho úsměv je široký a zářivý. „Mám vlastní pokoj?“

„Když budeš chtít zůstat přes noc nebo jen tak přijít, jsi vždycky vítaný.“

„Bude to jako s malým Appletonem, když jezdí na víkendy k tátovi?“

Zavrtím hlavou. „Ne, nemáme na tebe s mámou střídavou péči. Máš jen volnost v tom, nás kdykoliv navštívit.“

„Super. Díky, že o mě máš zájem,“ řekne a zase mě obejme. Jsem moc zaskočený na to, abych něco odpověděl. „Nechceš si zaházet?“

Díky bohu za ten nápad. „Jo, jasně.“

Zamíříme s Noahem na hřiště. Vezme míč a párkrát si s ním pohodí ve vzduchu. Stojím od něj asi čtyřicet yardů. To byl loni náš společný cíl, ale jestli je jeho nový trenér opravdu taková pohroma, budu mít dost práce s tím to napravit.

Noah si stoupne na třetí metu a hodí. Míč nedopadne moc daleko, možná dvanáct yardů nebo tak. Vím, že je malý, ale v jeho letech by měl válet. Jeho pohled, když netrefí cíl, mě rozesmutní.

Běžím k míči, zvednu ho a přinesu mu ho. Jeho výraz je nečitelný. Neviděl jsem ho takhle od té doby, co jsme naposledy prohráli. Položím mu ruku na rameno a podám mu míč. Neochotně si ho vezme.

„Jakou hru jste to letos hráli?“

Noah si povzdechne. „Většinou jsme jen bránili, a když jsme šli do útoku, nasadil svého syna.“

Právě proto by neměl jen tak někdo trénovat. Musíte poznat talent, který je třeba rozvíjet. Noah uměl házet a teď mu to nejde, což znamená, že nemá rameno ve formě.

„Něco ti řeknu. Vždycky po škole si můžeme zajít zaházet do parku u obchodu tvé mámy. Musíme vrátit tvoje rameno zpátky do hry, abys mohl hrát baseball. Budeš v pohodě, kámo.“

„Vážně?“

„Jo, vážně. Jsem tvůj trenér, pamatuješ?“ Nastavím ruku, aby mě do ní mohl plácnout.

Noah se usměje a plácne.

Zamířím zpátky, ale jen na osm yardů, abychom si zaházeli. Házíme míč tam a zpátky, dokud se nesetmí tak, že míč nevidíme. Vrátíme se zpátky k tribunám pro Noahovu tašku a zamíříme domů.

„Chtěl bys poznat Aubrey?“

„Jistě. Musím ale zavolat mámě a zeptat se.“

„Jo, to bys měl.“

Trošku poodejdu, abych mu nechal trochu soukromí. Přiběhne ke mně celý rozzářený. „Máma řekla ano, ale musíš mi dát najíst a pomoct mi s úkoly.“

Směju se, když nasedám do auta. Kéž by bylo všechno takhle lehké. Noah nasedne ke mně, šťastný, že náš den ještě nekončí. Zpívá zároveň s rádiem a je to jakoby se nic nezměnilo. Jako by se minulý rok nestal, kromě toho, že se mnou právě jede ke mně domů poznat mou manželku.

Aubrey otevře dveře ještě předtím, než mám šanci vzít za kliku. Vlasy má v copu a na sobě mikinu s nápisem Beaumont. Když spatří Noaha, oči se jí rozzáří. Políbím ji na tvář a vejdeme do bytu. Noah se rozhlédne a položí si batoh na židli.

„Noahu, tohle je Aubrey. Aubrey, to je Noah.“

Noah se usměje a natáhne k ní ruku. „Moc rád tě poznávám,“ řekne vychovaně. „Můj táta… um, myslím Nick, protože on je můj táta taky, se usmívá, když o tobě mluví.“

„Když mluví o tobě, taky se usmívá. Jsem ráda, že tě konečně poznávám. Slyšela jsem o tobě hromadu skvělých věcí.“

Noah se usměje a dál se dívá po bytě.

„Půjdu připravit večeři.“

„Díky, zlato.“ Sleduju, jak odchází do kuchyně, a pak obrátím pozornost zpátky k Noahovi. „Co říkáš na malou prohlídku, než začneme s úkoly?“

Provedu ho po bytě a zavedu ho do pokoje, který pro něj vybrala Aubrey. Nevím, jestli ho u nás Josie s Liamem nechají přespat, ale pokud ano, chci být připraven. Vezmu cokoliv, co nabídnou.

„Tvoje žena je vážně moc pěkná.“

„Jo, to je. Je skvělá. Myslím, že se jí moc líbíš. Už se nemůže dočkat, až tě na jaře uvidí hrát.“

„To bude super.“

„Kluci, večeře je na stole.“ Aubrey stojí ve dveřích a usmívá se na Noaha.

Noah a já jdeme za ní a posadíme se ke stolu. Povídáme si, většinou Noah a Aubrey. Líbí se mi tady tak sedět a poslouchat je, jak se navzájem poznávají. Dokonce, i když Noah zmíní něco o mně a jeho mámě, Aubrey je skvělá a nedělá z toho vědu. Ani by neměla; to ona nosí můj prsten.

Po večeři zůstaneme s Noahem sedět a začneme s úkoly. Tohle mi nechybělo. Osnovy se změnily tak moc od doby, kdy jsem byl v jeho věku; je naprosto nemožné dětem pomáhat.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě, že můžeš.“

„Budeš se zlobit, když si změním příjmení na Westbury?“

Chtěl jsem Noaha adoptovat víc, než cokoliv jiného. Chtěl jsem, aby měl moje příjmení, ale Josie to neustále odmítala. Vím, že se držela naděje, že se Liam vrátí. Jen jsem tomu nechtěl věřit. Noah má veškeré právo na jeho příjmení, ať se mi to líbí nebo ne.

„Myslím, že by se to tvému tátovi líbilo.“

„Nebudeš naštvaný?“

Zavrtím hlavou. „Ne, Noahu, nebudu na tebe naštvaný. Kromě toho, líbí se mi, jak Noah Westbury zní. Rozhodně by sis ho měl změnit.“ Řeknu a mrknu na něj.

Noah vstane a obejme mě. „Jsem vážně rád, že ses vrátil. Tolik jsi mi chyběl.“

„Taky jsi mi chyběl, kamaráde.“

Chci dodat, že už nikdy neodejdu, ale myslím, že už to ví. Od dnešního dne budu žít život bez jakýchkoliv výčitek.

***

KONEC

***