Enchant - 8. kapitola

Překlad: Mili

Když někdo umře, část tebe je pohřbená spolu s ním. Nikdy jsem neměla šanci říct sbohem, vlastně jsem ani pořádně neřekla ahoj. To je to zvláštní na představení, nikdy nevíte, jestli bude první nebo poslední, takže, jak já vždycky říkám, musí být co nejlepší. Prožívám, když někoho pozdravím. Prožívám to, co říkám. Protože nikdy nevím, jestli nebudu donucená mlčet. Nikdy nevím, kdy přijde můj čas. - Joyce Alfero

Luca

Uprostřed hrudníku se mi usadila nepopsatelná bolest. Snažil jsem se nadechnout, ale bylo to utrpení. Se zasténáním jsem se obrátil na stranu a pozvracel se, hrudník se mi svíral, jako by mi na něm seděl slon.

Hlavou mi zableskly vzpomínky na Joyce.

Otevření dveří.

Několik Nicolasi mužů.

A pak ten výstřel.

"Joyce!" Zařval jsem. "Joyce!"

"Je v bezpečí." Ozval se známý hlas po mé pravici. Otevřel jsem oči a zamrkal, místnost byla rozmazaná.

"Franku?" Zašeptal jsem. "Co se to k čertu stalo?"

"Život." Olízl si rty. "A něčí smrt."

Sáhl jsem si na hrudník, byl obvázaný, což znamenalo, že jsem neměl halucinace. "Chci vidět Joyce."

"Obávám se..." Frank se naklonil dopředu a opřel se rukama o postel. "Že ti nemůžu dovolit ji vidět, ještě ne."

"Ale - "

" - skoro jsi umřel." Řekl s nadávkou. "Našli tě právě včas a ti Nicolasiovi hajzlové - "

" - byli to naši spojenci."

Frank zakýval, "Pořád můžou být."

"Co?"

"Byl jsi zvolený."

"Nerozumím." Bolest si pohrávala s mojí logikou a emocemi. Všechno, na co jsem dokázal myslet, bylo dostat se zpátky k Joyce, ujistit se o tom, že se jí nikdo ani nedotkl, ujistit se o tom, že ví, že ji miluji každou buňkou své existence."

"Jako šéf." Frank si poklepal bradu. "Řekli tvoje jméno, chtějí tě."

Zatřásl jsem hlavou a zatnul zuby. "Nemožný. Nejsem pokrevní."

Pro jedenkrát je to Rodině jedno. Lidi mluví... vidí, jak rodina Nicolasi slábne, a další rodiny se chystají si ji ukořistit."

"Které?"

"Abandonatovi právě v této chvíli svolávají svoje pěšáky." Frank pomalu polkl. "Nicolasi souhlasili, že opustí zemi, pokud je budeš vést... na Sicílii."

"Ne." Potřásl jsem hlavou. "Rozhodně ne... tady je Joyce, nemůžu jen tak - "

" - nechtěl jsem, aby k tomu došlo." Frank si přejel rukama přes obličej a zarazil se. "Zatraceně jsem opravdu nechtěl, aby k tomu muselo dojít."

Pokynul někomu za sebou.

Otevřely se dveře.

Přijelo nějaké zařízení.

"Co to k sakru?" Vydechl jsem.

A pak začala hrát nahrávka.

Joyce a Frank.

"Proč jsi tady, Franku? Vyhrála jsem tu sázku, pamatuješ?"

"Ach ano..." Naklonil jsem se. "Ta sázka, řekni mi, jaký byl můj bratr v posteli? Brečel na konci?"

"Jsi blbec!" Zasyčela.

"Já jsem blbec?" Předklonil jsem se dopředu. "Já jsem blbec? Já jsem nenalákal chlapa do postele pod falešnou záminkou."

"Nebylo to nic falešného."

"Taky jsem nesvedl jednadvacetiletého kluka kvůli penězům."

"Odejdi. Hned."

"Takhle to teďka bude, Joyce? Budeš si hrát se svou novou hračkou do té doby, než tě omrzí?"

"Dost!" Zařval jsem. "Dost!"

Celý jsem se třásl vzteky. Takže pro ni to všechno byla jenom hra? Cesta k tomu, aby získala prachy?

Bože, musela se mi v duchu vysmát, když jsem jí říkal, jak ji miluju. Když jsem jí ukázal můj podělaný byt a sliboval jí věčnost. Zadržoval jsem slzy a nechal vztek, ať převezme kontrolu, zatímco jsem v rukou pevně svíral přikrývku.

"Je mi to líto, Luco." Frank svěsil hlavu. "Kdybych měl tušení, jak opravdové tvoje city jsou, tak bych -"

" - udělám to."

"Co?"

Už jsem neměl nic, pro co bych žil.

Vsadil jsem všechno a prohrál.

Využila mě.

A vzala mi srdce, aby mě opustila a nechala mi tu temnotu a vztek a šílenou potřebu po pomstě.

"Luco, vem si nějaký čas k přemýšlení - "

" - ne." Zakřičel jsem. "Ne!" Zabušil jsem pěstmi do matrace. "Odejdu hned, jak budu moct. Převezmu to. Je to moje právo. Můj osud."

Frankovi zablýsklo v očích. "Dobře. To je dobře."