Enchant - 6. kapitola

Překlad: Mili

Plán byl už daný, hráči nasazení, a to už předtím, než kterýkoliv z nás byť jen věděl o tom, že bude součástí nějaké hry. Šachové figurky byly rozmístěny tak pečlivě, že ani nejbystřejší mysl nebyla schopná rozeznat nadcházející bouři... a k čertu, ta měla každou chvíli vypuknout. - Joyce Alfero

Frank

Spal jsem celou noc úplně na hovno, byl jsem si totiž dobře vědom toho, co se odehrává, znovu a znovu dokola. Ten můj zatracený bratr.

I když jsem ho chtěl strašně nenávidět, nemohl jsem, ani za to, že ji miluje, ani za to, že ji chce. Kdybych byl na jeho místě, udělal bych to samé. Ale já nebyl na jeho místě, já na to všechno koukal z vnějšku, a ujišťoval se, že je naživu a že dostává přesně to, po čem touží od doby, kdy se v něm všechno zlomilo.

Peníze, úspěch, respekt.

S rychlým pohledem na hodinky jsem se vydal směrem k nemocnici a upřednostnil jsem pěší chůzi před jedním z mých aut. Chození mi uklidňovalo mysl a pobyt venku určitým způsobem očišťoval moji duši od temnoty, která pomalu začínala převládat.

Neměl bych cítit nic.

Bylo to víc než nutné. Cítění znamenalo smrt.

A smrt bylo něco, čemu jsem se snažil předcházet.

Kvůli oběma z nich.

Ale nikdy mi nepoděkovali, ne skutečně. Roky, všechny ty roky jsem sledoval v absolutní hrůze, než jsem udělal to, co bylo nejlepší.

Pro Rodinu.

Všechno jsem udělal pro Krev.

S povzdechem jsem strčil ruce do kapes svých kalhot. Dveře nemocnice se otevřely. Šel jsem dál.

Věděl jsem, kde ji najdu.

Věděl jsem, kde najít kohokoliv.

Vnitřnosti se mi zkroutily, když jsem zaklepal na dveře. Sestra věděla, že přijdu, zaplatil jsem jí za její mlčenlivost a k tomu jsem jí dal štědrý bonus, aby mě a Joyce nechala chvíli o samotě.

Když zahlédla, že jsem to já, v očích jí svitlo poznání, sklonila hlavu a vyšla z místnosti. To byla dohoda; nemá vědět, kdo jsem zač, ani jaký mám důvod. Byl jsem nebezpečný muž. Postaral jsem se o to, aby to věděla.

Pokoj páchl dezinfekcí.

Joyce byla bledá, seděla v křesle s kapačkou zavedenou do paže. Četla si časopis a vypadala šťastně.

Taky bych ji mohl udělat šťastnou.

Pokud by mě nechala.

Zatraceně.

Přitáhl jsem si židli.

Vyjekla a pak přimhouřila oči. "Neměl bys tu být."

"Musím jít na odběr krve."

"Lháři."

Ušklíbl jsem se. "Chceš se dívat? Tento druh věcí ti dělá dobře, holka?"

Se zakoulením očí mě strčila do paže, ne silně, hergot, ta holka měla sílu jak mravenec.

"Proč jsi tady, Franku? Vyhrála jsem tu sázku, pamatuješ?"

"Ach ano..." Opřel jsem se o opěradlo, "Ta sázka, řekni mi, jaký byl můj bratr v posteli? Brečel na konci?"

"Jsi blbec!" Zasyčela.

"Já jsem blbec?" Naklonil jsem se k ní. "Já jsem blbec? Já jsem nenalákal chlapa do postele pod falešnou záminkou."

"Nebylo to nic falešného."

"Taky jsem nesvedl jednadvacetiletého kluka kvůli penězům."

"Odejdi." Barva v obličeji se jí změnila. "Hned."

"Takhle to teďka bude, Joyce? Budeš si hrát se svou novou hračkou do té doby, než tě omrzí?"

Podněcoval jsem ji.

Hrála mi přímo do karet.

"Možná budu!" Hodila po mně časopis, když jsem si stoupl. "Luca je dvakrát tolik muž, než jsi ty."

"Možná." Sklonil jsem k ní hlavu. "Ale ty jsi míň žena za to, že mu lžeš." Ukázal jsem na přístroj. "Jak dlouho ještě Joyce? Kolik času ještě máš, než se to podělá?"

Strach jí vyzařoval z celého těla. "Dlouho ne."

"Můžu to napravit."

"Co? Ty jsi najednou Bůh?"

"Všechno... má svoji cenu, Joyce. Všechno."

Její ocelové oči se zúžily.

"A je čas, abys začala splácet ty."

"Nerozumím."

"Teď ne." Otevřel jsem dveře. "Ale brzy, velmi brzy, rozumět budeš. Přeju hezký večer a vyřiď Lucovi ode mě pozdravy."

Odešel jsem z pokoje a na chodbě mě odchytil Jim.

"Máš to?" Zašeptal jsem pod vousy, když jsme svižně kráčeli směrem k východu.

"Mám nahraný každý zatracený slovo... jsi si jistý, že toto je pro Lucu to nejlepší?"

"Potřebuje být tvrdý. Tento svět... není nic pro nás." Polkl jsem sucho v krku. "Je lepší, když dostane lekci teď a vezme si to, co má být jeho, než bude příliš pozdě."

"Správně..." Hvízdl Jim. "Myslím, že všechno budu mít nachystané už dnes večer."

"Ne..." Popadl jsem ho za rameno. "Dej tomu klukovi ještě jeden den, než to půjde všechno z kopce... Alespoň to si zaslouží."

"Myslíš to jako laskavost dát mu ráj, než ho pošleš do pekla?"

"Myslím to jako laskavost, aby si na tomto světě zažil ráj a bude mi to dlužit, nebo si dám tvoje srdce jako zákusek ještě před večeří, kapišto?"

"Jo," Zaskřehotal Jim, "Jo, Franku, je mi to jasný, není nutný mě posílat k ledu."