Elite - 9. kapitola

Překlad: Mili

Bylo to oficiální. Nenáviděla jsem vysokou školu. Už tak bylo špatné, když jsem vešla do třídy a každý se zahihňal mým směrem. Pomalu jsem si sedala na židli, abych z ní třeba nespadla a neukázala všem spodní prádlo, což by jen upevnilo moji reputaci pochybné ženštiny.

Dovnitř vešel Nixon. Poprvé za dva dny jsem chtěla, aby mi věnoval pozornost. Chtěla jsem, aby přišel k mému stolu a řekl, že naše sázka byla blbost. Chtěla jsem tu zatracenou vstupní kartu. Po pravdě bych zabíjela za to, abych mohla mít jednou týdně jízdu výtahem, a to jsem ve škole teprve pět minut.

"Dneska budeme pracovat v týmech." Začal rozdávat listy papíru. "Vím, že hodně z vás znáte Osadníky z Katanu. Je to stolní hra, kde máte na starosti svou vlastní zem a prodáváte a obchodujete s dalšími zeměmi. Je to trochu víc komplikované než tohle, ale dnes budu jen chtít, abyste vytvořili svou vlastní zem. Každý z vás má něco, co ten druhý bude potřebovat, ať už je to olej, pšenice nebo půda. Budete to směňovat s jinými členy s cílem vybudovat si zem. Na konci přijdete s vlajkou a s týmovým mottem. Máte na to zbytek vyučování."

To znělo celkem jednoduše. Podal mi papír. Zaznamenala jsem, že na něm nebylo žádné jméno.

Zvedla jsem ruku.

"Ano, farmářská holko?"

Zakoulela jsem očima a zeptala se co nejmileji jsem mohla. "Nejsou přiřazeny týmy?"

Lidé se uchechtli, jako bych se zeptala na nejhloupější otázku na světě.

Nixon se neuchechtl, ani se neusmál. "Ne, pracuješ ve skupině. Tak si nějakou vyber a pracuj s nimi."

"Jakoukoliv skupinu?"

"Jakoukoliv skupinu," vyštěkl.

Okej, popadla jsem list papíru a přišla k lidem po mé pravici. "Čauky, můžu pracovat s - "

" - Nepracujeme s děvkama." Blondýna odhodí vlasy a vystrčila na mě prostředníček. Jak milé.

Vykročila jsem směrem k zadní části učebny, kde se svojí skupinkou seděl kluk, co v hodině popíjel. "Máte lidi místo ještě pro jednoho?"

Chlápek si otevřel placatku, mohutně si loknul a pak si rukávem utřel pusu. "Joo, jsme otevření trojce, že?" Podíval na dívku ve své skupině a plácli si spolu dlaní.

Zase jsem byla na pokraji slz.

Nesnášela jsem tuto školu.

Nesnášela jsem blbého Phoenixe a Nixona a Chase a všechny!

S uklidňujícím nádechem jsem si vykračovala směrem do přední části učebny a zdvořile jsem čekala, až si mě Nixon všimne. Četl si nějakou šíleně tlustou knihu v cizím jazyce. Nuda.

"Co pro tebe můžu udělat, Trace?" Ani nezvedl oči od knihy.

"Žádná skupina mě nechce."

"No tak zřejmě propadneš."

Vydechla jsem. "Není to moje vina..."

"Achjo, tady je výmluva, na kterou jsem čekal." Tentokrát se mi podíval do očí. "Toto je opravdový svět, Trace. Nemůžeš jenom tlachat o zlých děckách ve třídě. Nikdo tě nechce ve skupině? Přesto se do ní dostaň. Zajisti, aby si tě všimli, donuť je, aby ti věnovali pozornost. Teď běž."

Část mě byla šokovaná na pravdou jeho výroku, zatímco druhá část ho chtěla praštit do hlavy tou tlustou knížkou a pak propuknout v pláč.

Stiskla jsem v pěsti papír a mířila do zadní části třídy. "Třetí účastník ve trojce je tady. Tak jdeme začít."

Studenti kolem mě byli v šoku a pak, překvapivě, jsme začali pracovat na projektu. Podívala jsem se zpátky na Nixona. Upřeně mě pozoroval, načež jednou zakýval a pak se vrátil zpátky ke knize.

Když skončila hodina, část mých rozpaků byla pryč. Šla jsem chodbou s cílem nevšímat si hnusných pohledů a hihňání všude kolem. Monroe na mě mávla od okna. Ještě jsem měla pět minut do hodiny dějepisu, tak jsem šla k ní.

"Tak jaká byla hodina?" Monroe si dala dlouhý lok z kafe.

"Špatná. Pak horší, pak... překvapivě lepší."

Vydechla úlevou. "Dobře. Měla jsem o tebe strach."

"Díky."

"Sestro," řekl Nixon za námi.

"Lucifere," pozdravila ho chladně.

Nechtěla jsem se otočit, ale mé tělo mě donutilo. Bylo to, jako bych si říkala o problémy.

"Prosím tě, řekni té farmářské holce, ať na nás přestane civět," řekl Nixon chladným hlasem. Proč byl vytočený? Já byla ta, co byla zneužitá! A to jenom kvůli tomu, aby dokázal, jak byl důležitý!

Rychle jsem odvrátila oči a kousla se do jazyka, abych se vyvarovala nějakého urážlivého komentáře.

Mé oči padly na všechny studenty kolem. Sledovali nás a čekali a já se cítila každou minutou hůř a hůř.

"Díky za... to," řekla Monroe.

"Dělám to pro tebe, ne pro ni," odpověděl Nixon. "Nechci, aby se někdo cítil nepohodlně."

Trhla jsem sebou.

Monroe mě vzala za ruku a vložila do ní kartu. Nějakým způsobem to nebylo správné, že se bála svého vlastního bratra. Ale možná to tak v jejich rodině prostě chodilo.

V další sekundě se mi pár lesklých bot ztratil z dohledu a pochodoval chodbou pryč. Polkla jsem a podívala se na přístupovou kartu.

Byla červená.

Otočila jsem ji, ale nebyl tam žádný kód.

"Co je to?" Zeptala jsem se Monroe. Natírala se leskem na rty a prakticky mě ignorovala, ale pak mi věnovala krátkou pozornost.

"To je všechno, co můžu udělat, Kozačko. Promiň. Nechtěla jsem mu říct, že jsi ztratila tu svou, tak jsem přišla s jiným příběhem, který jsem řekla Texovi a Phoenixovi. Nixon nemá rád nezodpovědnost. Je tím strašně posedlý. V každém případě se aspoň můžeš najíst." Pohladila mi rameno a odešla.

Věděla jsem, že abyste se dozvěděli, co máte za oběd, je třeba napsat kód do školní internetové aplikace, ale tady žádný kód nebyl!

Pff. Rozhodla jsem se dělat si s tím starosti až na obědě.

V době, kdy byl čas oběda, jsem měla už takový hlad, že jsem byla zralá na to, bych tu kartu hodila Nixonovi na hlavu.

Kráčela jsem směrem k obědové místnosti a doufala, že karta bude fungovat. Projela jsem ji přes dveře od jídelny, nic.

Projela jsem ji znovu.

A zase nic.

Pořád jsem ji projížděla, dokud se nerozsvítil červený alarm. No skvělé.

"Potřebuješ pomoct?" Vzhlédla jsem nahoru a zabodly se do mě Chasovy modré oči. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli ho mám mít ráda nebo ho nesnášet.

"Dalo by se to tak říct."

"Dej mi to." Natáhl ruku. Dala jsem mu do ní kartu a čekala, až s ní projede dveře. Místo toho si ji strčil do kapsy, vzal mě za paži a vedl mě na opačnou stranu chodby.

Tam byly malé dveře, na kterých bylo napsáno Červená místnost.

"Je tohle peklo?" Zeptala jsem se slabým hlasem. Protože na opačné straně byla ta super luxusní restaurace. Tak jsem ani nechtěla vědět, co bude tady.

"Ne tak docela." Chase mi věnoval smutný úsměv. "Ale je to to nejlepší, abys nebyla moc vidět a slyšet, víš?"

Celá vyděšená jsem se zmohla jen na přikývnutí, když u dveří přejel mojí kartou.  Ukázalo se červené světlo a dveře se s kliknutím otevřely. "Hodně štěstí, Trace. A jen tak mimochodem. Bude to lepší."

"Jasně." Třásla se mi brada, když jsem si vzala zpátky kartu a vešla do tmavé místnosti.

Nevypadalo to tak špatně. Dokud si moje oči nezvykly a nevšimly si, že je na tom místě něco špatně.

"Čerstvé maso," zabroukala si holka vedle mě. Ucukla jsem a pokračovala v chůzi k prázdnému stolu. Cítila jsem jídlo, ale žádné jsem tady neviděla.

Lidé si začali šeptat slabými hlasy, ale z velké části mi nikdo moc nevěnoval pozornost. Sedla jsem si ke stolu a podívala se na menu.

Všechny možnosti byly pro vegetariány. Skvělé. Žádné  maso. Čert tě vem, Nixone.

Když přišel číšník a vzal si ode mě objednávku, málem jsem se rozbrečela. Jídlo jako tofu burger bylo něco strašného pro někoho, kdo vyrostl kolem krav.

Zkontrolovala jsem zprávy v mobilu. Nic. Ani od Monroe.

Oběd stál oficiálně za prd. Lidi si o mně povídali. Neměla jsem žádné přátele a nemohla jsem si dát ani maso. A aby toho nebylo málo, ten jediný prázdný stůl byl uprostřed jídelny, takže jsem byla všem na očích.

Čekala jsem na své jídlo.

A čekala.

A čekala.

A konečně zazvonil zvonek.

Přišel číšník s velkým talířem a sundal pokličku.

Nebylo tam žádné jídlo. Jenom lístek, na kterém bylo napsáno. "Bůů. Možná, kdybys jedla méně, Tim by si nestěžoval, jak hrozná jsi byla v posteli."

Slzy přišly hned nato. V plné síle. Byla jsem odjakživa ten typ dívky, která je opravdu náladová, když nemůže jíst. A číšník už zmizel.

Přijdu pozdě na hodinu.

Zbytek dne se vlekl. Mým jediným společníkem bylo kručení v žaludku. A ano, byla jsem si vědoma toho, jak patetická jsem byla. A byla jsem úplně nadšená z toho, že jsem neviditelná, když zvážíme, co všechno se stalo ráno.

A pak se Lucifer rozhodl, že se mi zjeví. Bylo to, jako by přišel z ničeho. I když, hádám, jsem se dívala pořád jen na zem. Ale stejně, ve chvilce, kdy jsem se podívala, najednou tam byl - ledový pohled plný krásného hříchu.

Povzdechla jsem si a dala si ruce v bok.

"Slyšel jsem fámy, že jsi neměla oběd."

Zvedla jsem obočí. "Fámy, he? No, poplach úřadům. Ou, počkej, zapomněla jsem, cože jsi ty? Soudce, porota, a - "

" - Přestaň." Řekl to tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela. Nixon přišel ke mně. Nebylo, kam bych mohla jít, jedině zpátky do chodby, a to by byla opravdu ztráta času, takže jsem se ho snažila obejít.

Jeho svalnatá paže se vynořila odnikud a téměř mi způsobila modřiny na průdušnici. "Mluvím s tebou."

"A já odcházím."

"Jen..." Poškrábal se na hlavě a pak udělal něco, co bylo absolutně v nesouladu s jeho charakterem.

Nixon se usmál.

Moje srdce vynechalo úder nebo možná sedm. Ztratila jsem pojem o čase, když jsem přestala dýchat jako normální člověk.

Než jsem si to vůbec stačila uvědomit, tak mě odtáhl na stranu chodby a strčil mě do malého výklenku ve zdi. Skvělé, nikdo nebude svědkem mé smrti.

"Jez," naléhal.

Ústa se mi otevřela ve snaze říct něco sprostého, ale v momentě, kdy se to stalo, strčil mi do nich cereální tyčinku.

Žaludek mi zakručel radostí, díky čemuž jsem upadla do rozpaků a on se na mě podíval a uculil se. "Vidíš? Věděl jsem, že budeš mít hlad."

Kousla jsem si  a vytáhla tyčinku z pusy. "Samozřejmě, že mám hlad, ty blbečku! Byla jsem v Červené místnosti! Skoro jsem očekávala, že se tam najím a oni nemají maso. ŽÁDNÉ MASO, Nixone! Nějaká kráva bude žít o den dýl jen proto, že ti lidi tam jedí tofu! Víš vůbec, z čeho je ta věc udělaná?

Jeho oči se rozšířily. Otevřel pusu, ale strčila jsem ho do hrudníku. Zrudl a pak se chystal odejít pryč.

"A nech mě, ať ti řeknu ještě něco. Nespala jsem s Timem! No, možná jsem tam spala, ale rozhodně jsem se ho ani nedotkla - A, a... já - "

Pozvedl obočí a já se ztratila v myšlenkách. Olízl si rty a naklonil se dopředu. "No pokračuj. Miluju, když mě někdo ostře kárá. Chceš mi taky dát na zadek?"

Cítila jsem své žhnoucí nosní dírky, ale samozřejmě se ozval můj žaludek, který nezapomněl, že hladoví, čemuž se Nixon zasmál ještě víc. "Dobrý bože, ženská! Sněz tu zatracenou cereální tyčinku a řekni děkuji!"

Děkuji? Chce po mně, abych mu poděkovala za to, co se dělo těch posledních čtyřiadvacet hodin?

A náhle jsem si vzpomněla. Minulou noc jsem ho neviděla. Byl tam Phoenix a trochu Chase. Zmetek.

"Kde jsi byl minulou noc?"

Nixonovi zamrzl úsměv na rtech. "Musím běžet."

"Počkej." Popadla jsem ho za paži. Jeho svaly se pod mými prsty napnuly.

Všimla jsem si lehkého zachvění v jeho paži, když cukla. "Prosím." Krátce zavřel oči. "Nedotýkej se mě."

A pak byl pryč.