Elite - 6. kapitola

Překlad: Mili

Zvuk hudby mě katapultoval z postele rychlostí světla. Monroe tancovala před zrcadlem, zpívala si a u toho jedla Cheerios. Proč jsem taky nemyslela na to, abych si sem vzala nějaké vlastní jídlo?

"Chceš taky?" Zeptala se a Cheerio jí vypadlo z pusy. No, žebráci nemohou být vybíraví.

Přikývla jsem.

"Mám pod postelí skrýš, tak si z toho vezmi, co chceš, potřebuješ mít na dnešek energii. Jo, a toto pro tebe přišlo." Šla ke dveřím a zvedla velkou krabici.

"Eh? Od koho?"

Monroe si kousla do Cheerios a pokrčila rameny. "Nevím. Jedna ze zdejších vedoucích to tady nechala kolem šesté ráno. Málem jsem ji praštila do obličeje."

Zasmála jsem se. Ano. Úplně jsem si to dokázala představit. Ještě, že nebyla úplně ranní ptáče. Ale stejně jsem si nebyla jistá, jak si zvyknu na její falešné ranní zpívání.

"Otevři to, kurva!"

"No tak jo, okej, fajn." Rozevřela jsem krabici. K zemi se třepotal papírek. Zvednu ho, přečtu si klikyháky a zalapám po dechu.

Nejsou to boty tvé babičky. Tak vím, že nemají stejný význam. Ale chtěl jsem, abys měla něco, co ti přivede na tvář úsměv v tvůj první školní den. Je mi líto, co se stalo včera večer.

Chase

"Do svatého pekla, Chase Winter ti právě poslal dárek!" Monroe  spráskla ruce. "Nemůžu tomu uvěřit! Nikdy nic nedělá bez Nixonova souhlasu."

Pokrčila jsem rameny. "Možná mu to Nixon dovolil?"

"Ne, to určitě Chase sám." Zazářila a ukázala na krabici. "Víš vůbec, kolik všechny ty věci stojí?"

"Ne." Podívala jsem se na školní uniformu v krabici, podkolenky a italské kožené boty. Málem jsem zapomněla, že brožura se vychloubala, že E.E. nabádá studenty k nošení uniforem, aby byli, no, jednotní.

"Aspoň deset táců, řekla bych..." Monroe nakoukla do vnitřku bot. "Jop, jsou to originální Win."

"Eh?"

"W-i-n," řekla pomalu. "Jak začátek Chasova příjmení. Jeho rodiče fušují do módního návrhářství. Dělají doplňky vyšší kategorie, stejně tak i boty a šátky. Máš štěstí, naposledy jsem jeden takový pár měla, když mi bylo dvanáct a to jenom proto, že jsem slíbila Chasovi, že mu jedna moje kámoška dá francouzáka."

"Nemůžu je přijmout." Odtlačila jsem krabici dál od sebe.

"Jistě, že můžeš, a až uvidíš Chase, tak ho přede všemi hodně moc obejmeš. Jsem na něho pyšná. Konečně má obě dvě."

"Obě dvě co?"

"Koule." Monroe mi věnovala bláznivý úsměv a ukázala na oblečení. "Hoď to na sebe a připrav se, Kozačko." Zatleskala rukama. "Perfektní, teď jsi fakt Kozačka. Chápeš, dostalo tě to, každá holka na tomto patře by tě kvůli jedněm těmto koženým Winkám na místě zabila."

"Skvělý, víc fanoušků." Zapumpovala jsem pěstí do vzduchu.

"Jen si je dej na sebe, kurva, předtím, než jim pomůžu tě zabít a ukradnu ty boty z tvé bezduché mrtvoly."

"Fajn," zabručela jsem. "Ale nejdřív jídlo a pak kafe."

Hodila po mně krabičku Cheerio. "Snídaně šampionů. Sněz to."

"Správně." Odfrkla jsem si. "Zvlášť s ohledem na to, že mám povolení jen na dvě jídla."

Monroe zamrzla. "Co to říkáš?"

"Tvůj idiotský bratr mi dal vstupní kartu s povolením na dvě jídla. Pamatuješ? Říkala jsem ti to včera."

Zamžourala jako by se snažila si vzpomenout a pak se zeptala. "Na které obědy jsi zapsaná?"

Pokrčila jsem rameny. Jak jsem to mohla vědět?

Obrátila oči v sloup a natáhla ruku. Vzala jsem kartu ze stolu a dala jí ji do ruky. Otočila ji a na internetových stránkách naší školy vepsala můj kód.

"Tomu nevěřím." Zatřepala hlavou.

"Co? Co je s tím? Neříkej mi, že lhal! Budu hladovět!" Vykřikla jsem do stropu a dupla si do toho nohou. Byla jsem z Wyomingu. Mám ráda jídlo.

"He, um..." Monroe se poškrabala na hlavě. "Dal tě k nám..."

"Co tím myslíš?"

"S námi nikdo nesedí. Je to soukromá doba oběda jen pro..." Monroe prudce zavřela pusu. "Víš ty co? To je jedno. Pojď se teď připravit, ať nepřijdem pozdě."

***

Monroe se mnou nebyla na mé první hodině, která  měla ve vyučování politický podtext. Nebyla jsem zrovna fanoušek politiky, ale protože většina lidí, která sem chodila do školy, skončila jako političtí lídři světa, bylo to považováno za jádro rozvrhu. Podívala jsem se doleva, kde si student loknul z placatky.

Po mé straně psala smsku nějaká holka a rukou se snažila zakrýt hihňání. Chlápek přede mnou si četl porno.

Bezpečně jsem mohla říct, že svět zítřka nebyl v dobrých rukou.

Jakmile se zbytek studentů nahrnul dovnitř, zablikalo světlo, nejdřív jednou, potom podruhé. Rychle jsem se naučila, že to znamenalo, abychom se utišili.

Otevřely se dveře od třídy. Dovnitř vešel Nixon.

To si ze mě musíš dělat srandu.

Podívala jsem se kolem sebe, kde je nějaké prázdné místo. Nebylo žádné. Se zvědavostí jsem sledovala, jak šel a stoupl si dopředu před první stůl.

"Všichni mě znáte a jestli ne, tak se zeptejte někoho vedle sebe, protože nebudu opakovat své jméno. Profesor Sanders má úmrtí v rodině a protože pro něho dělám obchodní stáž, požádal mě, abych ho zastoupil. Mnozí z vás jsou senioři, kteří tuto hodinu odkládali až na poslední ročník. Vítejte v Politice pro první ročník. Tento předmět vás bude srát, bude těžký jak samo peklo, a když nedostanete B, tak v podstatě propadáte. Ale..." Obešel stůl a opřel se o něho. "Jestli budete poslouchat, dělat úkoly a vyndáte si hlavu z prdelí dost dlouho na to, abyste dávali pozor, můžete se něčemu naučit."

Okej, takže jako osoba stál za houby. Jako učitel byl celkem čestný.

"Trace," Nixon zavolal moje jméno.

To si děláš srandu, měla jsem chuť nakrmit s ním sto piraní.

"Ano?" Stoupla jsem si. Monroe mi vtloukla do hlavy, že pokaždé, když mě učitel vyvolá, musím si stoupnout. Alespoň, že jsem věděla toto, než jsem byla vhozená do jámy lvové.

"Vyjmenuj všechny prezidenty Spojených států. Máš tři minuty."

Ušklíbla jsem se, hlavně proto, že jsem věděla odpověď na tuto otázku od té doby, co jsem chodila do šesté třídy a babička mě naučila, jak si zapamatovat prezidenty v melodii jedné písničky.

Mohla jsem je v klidu vychrlit i bez té blbé písně. "Washington, Adams, Jefferson, Madison, Monroe, Adams..." vyblábolila jsem všechna jména do dvou minut. Když jsem byla hotová, sedla jsem si.

Každý student se na mě díval, jako bych byla mimozemšťan nebo co.

Nixon šel pomalu a sebevědomě k mému stolu.

Do háje. Pravděpodobně jsem ho naštvala, protože jsem byla chytrá a ne hloupá. Ale co jiného jsem mohla dělat během domácího vyučování? Koukat na televizi?

Jeho boty klapaly po hladké betonové podlaze. Nakonec se zastavil u mého stolu. Podívala jsem se nahoru a čekala na pokárání.

Usmíval se. Opravdovým úsměvem. Ne tím, který mě nutil způsobit mu zranění, ale takovým, který mi ukázal, jak směšně pěkný to byl kluk. Člověče, ten piercing na rtu byl proti jeho bílým zubům a ďolíčkům rozptylující.

"Pěkné boty." Podíval se dolů  a pak se vrátil zpátky do přední části třídy.

"První osoba, která udělá přesně to, co právě udělala Nová Holka, si vydělá Áčko dnešního dne."

V místnosti vystřelila jedna ruka za druhou. Očividně už jsem nebyla žádná Trace. No, to byl krátký život.

Následující hodinu jsem sledovala, jak se ostatní studenti snaží okopírovat mé vystoupení a všichni chybují.

Třída byla konečně rozpuštěná.

Popadla jsem tašku. Objednala jsem si ji před pár měsíci v naději, že mi pomůže sem zapadnout. Byla z kůže a stála mě víc, než jsem věděla, že si dědeček může dovolit. Chystala jsem se vystřelit ze dveří, ale Nixonův hlas mě zastavil.

"Jsou to Winky?" Zeptal se.

Zastavila jsem se mezi dveřmi. Vycházela jsem jako poslední student. Otočila jsem se na patě a podívala se na něho. "Ano."

"Jsou od mé sestry?"

"Ne." Cítila jsem, jak se mi rozšiřují nosní dírky.

"Koupila sis je?"

"Ne."

"Od koho jsou?"

Pokrčila jsem rameny.

"Tak přemýšlej." Odfrkl si a rozhodil ruce do vzduchu. "Nemůžeme vést jednoduchý rozhovor? Kdo koupil ty boty, Trace?"

"Botičková víla," odpověděla jsem a odklidila se ven, štěstím bez sebe, že mi Chase dal něco, co zaznamenal i takový Nixon.

Následující dvě hodiny byly jednoduché. Jsem ráda, že můžu oznámit, že Nixon neudělal žádné divadýlko. Podívala jsem na hodinky. Byl čas na oběd. Monroe mi vysvětlila, že mám jít k jídelně a odbočit doleva bezprostředně předtím, než jsem přišla k hlavním dvojitým dveřím. Udělala jsem, co řekla, a všimla jsem si malých dveří po straně. Mávla jsem před nimi kartou a dveře se otevřely.

Do restaurace.

A ne jen tak ledajaké restaurace. Nebyl to žádný McDonald. Ne. Nad hlavou mi visel lustr, jakmile jsem prošla závěsem. Stěny lemovaly kožené tapety. Spodní polovinu každé zdi pokrývaly nádherné dřevěné krytiny. Osvětlení bylo tlumené. Opravdu to vypadalo, jako bych právě vstoupila do jiného světa. Svítily tu svíčky a málem jsem upadla, když jsem zahlédla, jak v rohu hraje člověk na violu. To je snad vtip, musel být.

Phoenix, Nixon, Monroe, Tex a Chase seděli u velkého stolu uprostřed. Chase na mě zamával. Polkla jsem a šla k němu.

Nixon se díval někam dolů.

Monroe ho šťouchla do boku, ale pořád nevzhlédl.

"No do prdele!" Phoenix plácl rukama do stolu. "Neříkej mi, že jsou z kolekce 2013! Co to kurva, člověče! Tys nám to zatajoval?" Hodil po Chasovi vidličku.

Chasovy oči zahřívaly, když se setkaly s mými a pak se odstrčil od stolu. Hledala jsem podporu u Monroe. Zakývala na mě hlavou.

Kousla jsem se do rtu a vstoupila přímo do Chasovy náruče. Sakra. Porušila jsem další pravidlo, ale možná to byla víc Nixonova pravidla než Chasova. Zachvěla jsem se, stáhla se zpátky a nakonec si dodala odvahu, když jsem ho políbila na tvář. "Děkuji za boty."

"Sladké. Představ si, co by udělala, kdybys jí koupil auto." To bylo od Phoenixe. Slyšela jsem zacinkání stříbrného nádobí.

Chase se zasmál a olízl si rty. "Omlouvám se za..."

Odmávla jsem to pryč. "Mám boty, jsme si kvit."

Naklonil hlavu a vedl mě ke stolu.

"Takže, restaurace? Ve škole? Opravdu?" Směřovala jsem svou otázku k Monroe. Začervenala se a sklopila oči ke klínu.

"Nikdo o tom doopravdy neví."

"Máme rádi své soukromí." Nixon přerušil naši konverzaci a luskl prsty. Před námi se objevil číšník, aby si vzal naše objednávky.

Nixon si objednal ve francouzštině. Samozřejmě, že jo.

Ale pak všichni následovali jeho příkladu. Načež jsem byla na řadě já. Otevřela jsem pusu, ale vše, co z ní vyšlo, bylo něco mezi zavrčením a zakňučením. Skvělé.

Chase řekl Monroe něco ve francouzštině. Zasmála se a pak rychle vypálila pokyny k číšníkovi, který mi věnoval lehký úsměv a zmizel.

"Francouzština?" Zapískla jsem. "Kolika jazyky, lidi, mluvíte?"

"Třemi." Podržel Tex láhev ve vzduchu a zasalutoval mi s ní.

"Dvěma." Pokrčil rameny Phoenix.

"Pěti." Řekl Chase.

Nixon si odkašlal.

"Řekni jí to, chlape." Šťouchl ho Chase.

Nixon zaklel a odmítl se mi podívat do očí, když zahuhlal, "Deseti."

"Deseti?" Zvolala jsem. "Já umím stěží anglicky."

"My víme." Zasmál se Phoenix. Myslela jsem, že tentokrát to bude on, kdo dostane vidličkou.

Sklonil se a pak bouchl Nixona do ruky. "Líbí se mi."

"Jo, no, mám taky rád děti. To ale neznamená, že budu šukat všechno, co se namane, abych si nějaké udělal," odplivl Nixon.

Stůl zmlkl. Jak se pořád dokázali vypořádávat s takovým pošahaným přístupem? Monroe na mě pokrčila rameny a začala se vyptávat, jaké bylo vyučování. Než jsem stačila zaregistrovat, přistálo přede mnou horké jídlo.

"Bojím se zeptat, co to je." Šťouchla jsem vidličkou do jídla. Vonělo to úžasně.

"Nebe. Je to nebe. Roztaje se ti v ústech a nutí tě to křičet rozkoší. Holka, jestli poté, co ochutnáš tohle jídlo, nebudeš mít orgasmus, tak jsi beznadějný případ." Phoenix se hladově zakousl do jídla a zamrkal.

Cítila jsem červeň ve tvářích.

Monroe do mě strčila. "Neboj, Trace, Phoenix takhle mluví vždycky. Myslím si, že je to tím, že nikdy doopravdy neměl - "

Phoenix na ni ukázal vidličkou a zíral. "Ani se nepokoušej tu větu dokončit."

Tex a Chase se zasmáli.

A Nixon byl klasicky potichu.

Snědla jsem jídlo. Oprava, spolykala jsem jídlo a slíbila sama sobě, že začnu běhat, abych hned svůj první den nenabrala 5 kilo.

"Takže." Podívala jsem se na mobil a pak zpátky na všechny u stolu. "Kdo další tady bude jíst další hodinu?"

Všichni se podívali na Nixona. Vcucnul si piercing do pusy a ruce si dal za hlavu, když se zapřel na zadních nohách židle. My všichni jsme na sobě měli uniformy, ale on měl svlečené sako, takže jsem mohla vidět obrysy jeho tmavého tetování pod vyhrnutými rukávy. Ty se vyhrnuly přes jeho svaly tak, že jsem nemohla přestat zírat. Myslím tím, ostatní kluci byli taky atraktivní, ale Nixon byl krok přede všemi. Byl chaotická dokonalost.

"Nikdo."

"Eh?" Pořád jsem zírala na jeho vypoulené paže.

"Tady nejí," dodal významně. "Jenom my. Jen tuto obědovou hodinu."

"Ale..." Zmateně jsem se ohlédla. "Tak proč jsem tady já?"

"Někdy jsme rádi, když nás navštíví chudina." Nixon se samolibě usmál. "A teď už běž, než přijdeš pozdě."

Nepohnula jsem se.

Chase složil hlavu do dlaní a zaúpěl. "Nesnáším, když se mamka s taťkou hádají."

Phoenix vyprskl smíchy. Musela jsem přiznat, že mi to přišlo celkem vtipné. Nixon, nicméně, nevypadal pobaveně.

Odstrčil židli, vyrazil z místnosti a bouchl za sebou dveřmi.

"Je vždycky takový?"

"Vlastně..." Tex se naklonil dopředu. "Ne. Myslím, že jsi z něho vypáčila to nejhorší v něm."

"To jsem ale zlá," řekla jsem sarkasticky.

"Jsi první z venku, která tady kdy jedla," řekne Monroe po mé pravici. "Dává karty tak, aby mohl kontrolovat různé skupinky. Aby si byl jistý, že nevypukne nějaký boj mezi lidmi z různých zemí. Předpokládala jsem, že tě dá do jednoho z běžných obědů."

"Co tím myslíš?"

Chase pokrčil rameny. "Nemá na starosti jen čipové karty, on je prezident studentstva. Ujišťuje se o tom, že pro každého studenta je limitovaný vstup. Vezmi si příklad, že sem do školy přijde student ze Severní Koreje. Myslíš, že ho dá dohromady s Jihokorejcem? Nebo líp, s nějakým americkým zbohatlíkem?"

"Um...ne?"

Každý se zasmál.

Phoenix potřásl hlavou. "To si sakra piš, že ne, Nová Holko."

Chase zkřížil ruce na prsou. Při tom pohledu mi vyschlo v puse. Jeho tmavé vlasy nebyly tak nepoddajné jako Nixonovy, ale taky měl ten nebezpečný pohled. "Co když děcko nějakého šejka přijde do této školy a uznává nějaké jiné náboženství než jiné děcko tady? Co když ta samá děcka budou v jedné obědové místnosti, kde se bude servírovat vepřové?"

"Oh." Nafoukla jsem se. "Hádám, že to dává smysl, ale neizoluje to pak každého?"

Monroe se zasmála. "Kozačko, je to vysoká škola. Jsme izolováni bez ohledu na to, jestli je to podle oboru nebo třídy. Toto je jen o tom, jak to tady prostě je. Každého to udržuje v bezpečí. Hlídá se tím to, aby nevypukly nějaké rvačky."

Stůl opět utichl.

Pohlédla jsem na Chase. "Ale jestli mě tolik nenávidí, proč by mě tady chtěl?"

Hodiny v restauraci začaly odbíjet, což způsobilo, že se všichni odstrčili od stolu a vstali.

Moje otázka zůstala pořád nezodpovězená, když jsme se šourali ke dveřím.

Vydala jsem se cestou z chodby ven, když mě odchytl Chase a zašeptal mi při chůzi do ucha. "Ochrana."

"Cože?"

"Uvidíme se!" Zamával, kráčel chodbou pryč a zanechal mě tam přemýšlející, před čím jsem sakra potřebovala být chráněná? Nebo před kým?