Elite - 18. kapitola

Překlad: Mili

"Připravená?" Nixon natáhl ruku. Po dlouhém přemlouvání mě Monroe přesvědčila, abych si na sebe vzala krátké černé šaty, silonky a boty od Chase. Přidala jsem krátkou džínovou sukni a připnula svůj náhrdelník. Budu přece s Nixonem - nemůže se nic stát.

Chtěla bych vidět toho, kdo by si na mě něco zkusil, když tam bude Nixon.

"Jo." Vzala jsem ho za ruku.

A tak začalo rande s ďáblem.

"Pořád mě nenávidíš?" Zeptal se mě, jakmile jsme seděli v Range Roveru.

"Pořád mi nechceš říct, kdo jsi?" Odpověděla jsem.

"A jsem tam zase!" Zasmál se a nastartoval auto. "Takže, možná jsi zaznamenala, že dneska večer nemáme ochranku."

Říkajíc si v duchu, abych se přestala tak potit, jsem zakývala a pozvedla k němu hlavu. "Jak to?"

"Kromě důvodu, že se budu družit?" Pozvedl obočí a vybuchl smíchy.

Vše nasvědčovalo tomu, že si nedělá srandu.

"Klid." Odbočili jsme s autem doprava poté, co jsme minuli bránu kampusu. "Byl to vtip."

"Takže se nebudeš družit?" Polkla jsem.

"Ne technicky."

"Jasně." Zapnula jsem klimatizaci a zavřela oči. "Tak kam to jedeme? Hádám, že to bude bezpečné, když se nebojíš kolem sebe nemít ochranku?"

"Absolutně."

"Skvělé."

"Chceš vědět, kam?" Ježíš, uculoval  se jako malé dítě.

"Stejně mi to nechceš říct, že?"

"Ani ne." Opřel se o volant a zasmál se. Nikdy jsem ho neviděla tak živého a vzrušeného.

"Překvap mě."

"Bývám až moc nadšený, když má jít o nějaké překvapení," zamumlal. "Okej, zkusím to, ale nesmíš na mě radši mluvit, jinak to můžu všechno vykecat a pokazit, okej?"

"Nemám s tebou mluvit? A co jiného budu dělat?"

Nestydatě se usmál. "Měl by pár nápadů, jaké věci bys mohla dělat se svou pusou - "

"A já jsem si docela jistá, že kdybych dobře hledala, najdu zbraň a ustřelím ti s ní tvoje mužské chlouby, tak to klidně řekni ještě jednou, vyzývám tě."

Polkl. "Tak radši budeme potichu."

"To jsem si myslela."

"Sakra." Zakroutil hlavou. "Dobře zahráno."

"Já vím." Zakřenila jsem se, opřela se o okno a snažila se nedávat najevo fakt, že sleduju každý jeho pohyb.

Vážně, ten chlap dokázal z obyčejného řízení udělat sexy pokoukáníčko, když jsem sledovala, jak si olizuje rty a jak si pocucává piercing, tak jsem si uvědomila, že být v Hollywoodu, byl by hvězda. Vydělával by miliony a ženské by v jeho přítomnosti kvílely.

Kdyby pracoval v korporátní americké společnosti, byl by ten nejvíc sexy výkonný ředitel, pro kterého by vraždila každá žena, aby získala místo sekretářky.

Nezáleží na tom, co by Nixon měl za práci, byl by úspěšný a ne jen díky svému dobrému vzhledu, i když to by taky pomohlo. Byla by to sebedůvěra vyplývající z jeho vizáže. Já sama nebyla supermodelkovsky krásná, ale když jsem byla s ním, necítila jsem se tak nejistě, jak by to bylo za normálních okolností, s ním jsem se cítila, že můžu dokázat cokoliv.

Kdyby mi řekl, že můžu být rocková hvězda, uvěřila bych mu.

Bylo až děsivé, jak má něčí přítomnost moc ovlivnit způsob, jakým o sobě smýšlíte. Protože co se stane, když se v této osobě ztratíte? Zmizíte nebo se převtělíte do toho, co ve vás vidí?

Příliš mnoho hlubokých myšlenek na první rande.

"Už jsme skoro tam." Nixon natáhl ruku a položil ji na mé stehno. Zůstával tam a jeho dotek rozehříval mou pokožku, dokud nebyla docela rozpálená.

Svatý Supermane, jeho dotek měl dokonce magické schopnosti.

"Okej." Nixon odbočil na polní cestu. "Zavři oči."

Udělala jsem, co mi řekl a předtím, než jsem je zavřela, všimla jsem si, že jsme úplně mimo město. "Chystáš se mě tady zabít?"

"Ne." Zasmál se.

Uklidnila jsem se, dokud nedodal. "Nevzal jsem si tlumič."

Ztuhlá pod jeho dotekem jsem se od něho snažila odtáhnout. Z jeho smíchu jsem měla chuť mu udělat modřinu pod okem.

"Trace, uklidni se. Toto má být zábava, vzpomínáš?"

"Jo," řekla jsem bez dechu.

Vypnul motor auta. Chlad mnou prostoupil, když se otevřely a znovu zavřely dveře u řidiče. O sekundu později se otevřely dveře na mé straně, byl mi rozepnut pás a Nixon mě vzal do náruče.

Opřela jsem se o jeho hrudník a v duchu jsem se nabádala k tomu, abych přestala vzdychat jako hormony poplašený teenager, kterým jsem byla. Přísahám, že se moje estrogeny ježily, kdykoliv byl ten chlap poblíž, a moje ženské tělo žadonilo víc než jen po pouhých dotecích.

Odkašlala jsem si, olízla rty a čekala.

Konečně mě postavil na nohy. "Otevři oči."

Otevřela jsem je.

A málem jsem se zhroutila do temnoty. Ne protože by mě praštil do hlavy nebo protože to, co udělal, bylo neuvěřitelné, ale protože to byla ta nejvíc pozorná věc, kterou pro mě kdo kdy udělal a byl to zrovna ďábel, kdo mi dával tu jedinou věc, kterou jsem postrádala víc než svého dědu.

Domov.

"Jsou to - " Řekla jsem si pro sebe a polykala tvořící se slzy.

"Krávy." Zasmál se Nixon. "Ano, opravdové živé krávy. Slyším, že čas od času taky zabučí."

"A toto..." Ukázal za nás. "Je náš piknik pod hvězdami."

"S krávami," dodala jsem, stále uchvácená.

"S krávami. I když jsem slyšel, že tady nedaleko je i několik koz. Nesmíme opomenout další hospodářská zvířata, aby se neurazila."

"Správně." Spodní ret se mi chvěl. Sakra. Rozpláču se.

Nixon neřekl nic. Jednoduše si mě přitáhl do náruče a políbil mě do vlasů. "Vím, že ti to chybí. Vím, že ti chybí děda." Povzdechl si a rukou putoval k mé hrudi, kde ležel náhrdelník s křížem. "A vím, že ti chybí babička. Ale Elite je místo, kam patříš. I když ti chybí toto všechno." Ukázal na pastviny. "Jsi doma. Právě tady." U mě v náruči, naznačil, a pořád jsem nemohla přijít na to, proč mu věřím. Přece ho znám jenom dva týdny. Tak proč mám pocit, jako bych ho znala celý život?

"Máš hlad?" Pustil mě a přešel ke košíku.

"Umírám hlady." Přišla jsem k němu, abych pomohla, ale zavrtěl hlavou. "Ne, ty si sedneš sem." Zmáčkl tlačítko na klíči od auta, čímž se otevřel kufr a pak mě vzal a posadil mě na kraj Range Roveru. "Tady. Nehýbej se, dokud nebude všechno připraveno."

Všechno připravit znamenalo položit na zem aspoň čtyři deky - očividně včera večer pršelo - a naservírovat různé misky lasagní a špaget.

Když bylo jídlo rozmístěno, zapálil svíčku a natáhl ruku. "Tvoje večeře čeká."

Vyhopsla jsem ze zádi auta a vzala ho za ruku. "Děkuji."

V tichosti jsme si sedli na deky, zatímco mi nalil něco, což jsem předpokládala, že bylo šumivé víno, a nandával mi jídlo na talíř.

Líbilo se mi, že očekával, že budu hodně jíst. Možná protože byl Ital, aspoň podle jména. Určitě to u nich bylo jako u nás, kde je považováno za kardinální hřích, když se pořádně nejí.

Necítíš se dobře? Najez se.

Jsi unavená? Najez se.

Jsi šťastná? Najez se.

Jídlo vypadalo úchvatně. Ochutnala jsem nejdřív lasagne a nahlas zasténala, úplnou náhodou, dodávám.

"Sakra." Nixonovi upadla vidlička a potřísnil deku lasagněmi. "Promiň, to jen..." Podíval se ode mě pryč a napil se vína. "Ehm, klouzavá vidlička a tak."

"Jo, kvůli té rose." Zakoulela jsem očima a vzala si špagety. Tentokrát jsem zasténala schválně. Povídejte mi o jídlorgasmu. Každá z těch chutí byla perfektní.

Nixon se začal dusit.

"Jsi v pořádku?" Naklonila jsem se a bouchla ho do zad.

Zakýval, vzal moje víno a polovinu vypil. "Jo." Řekl chraplavým hlasem. "Jen... mi... zaskočilo."

"Jasně." Ukázala jsem mu svůj nejvíc nevěřící pohled.

Červenal se?

Nemožné.

"Kdo to jídlo vařil?" V duchu jsem se poplácala po rameni za plynulou změnu tématu.

"Já."

Se smíchem jsem ho plácla volnou rukou a znovu jsem si kousla a žvýkala. Tentokrát jsem nezasténala. Vždyť přece nechci, aby ten kluk umřel nebo tak.

"Ty mi nevěříš?" Jeho oči se trochu rozšířily, pak přivřely. "Myslíš, že bych lhal o něčem tak důležitém, jako je jídlo?"

Hodila jsem rukama ve vzduchu v předstírané kapitulaci. "Promiň, Nixone. Ano, věřím ti, a až tě někdy začne nudit být šéfem toho svého malého gangu, tak by ses mohl stát světoznámým šéfkuchařem."

"Mého malého gangu," zopakoval. "Zníš jak máma."

"Co?"

"Říkala nám 'její malý gang'." Naháněl na talíři kousek jídla vidličkou. "Teď už ne."

Očividně se cítil nepohodlně. Změna tématu? "Učila tě, jak vařit?"

"Oh, ano, můj otec to nesnášel." Nixonovy oči zjihly, když jsem naklonil a olízl si rty. "Strávil jsem v kuchyni svoje raná léta, držel jsem se její sukně a ochutnával všechno její jídlo. Vařila hodně."

Hlavou mi proběhla nejasná vzpomínka o malém chlapci, co na mě křičel v kuchyni, protože jsem mu hodila těsto do vlasů. Zasmála jsem se. Úplně jsem na to zapomněla!

"Co?" Naléhal Nixon.

"Nic." Zakroutila jsem hlavou. "Nebo, no. To já jen, nepamatuju si toho moc z doby, kdy jsem byla malá. Děda říkal, že všechno bylo asi příliš traumatizující, když mi umřeli rodiče a tak, ale vzpomněla jsem si na to, že jsem v kuchyni s malým klukem a prali jsme se kvůli jídlu."

Pousmál se. "Co se stalo?"

"Myslím, že byl naštvaný za to, že mě kuchař nechal ochutnat těsto na koláč jako první. No, všechno, co si pamatuju, je, že po mně hodil těsto a já hodila těsto po něm. Prali jsme se a myslím, že zakopl a bouchl se do hlavy o pult. Jsem si jistá, že to zanechalo jizvu."

"Wow, byla jsi hrozné dítě." Zakýval Nixon hlavou. "Jsem ohromen."

Neuvědomila jsem si, že se posunul blíž ke mně.

Pomalu jsem se k němu natáhla a vzala ho za ruku.

"Pamatuješ si něco o svých rodičích?" Zeptal se jemně. "Nebo bys o tom radši nechtěla mluvit?"

"Opravdu nevím, jak se ohledně toho mám cítit." Zachvěla jsem se, když se zvedl vítr a posunula jsem se blíž k němu. "Totiž, vzpomínky jsou zamlžené."

"Jako film, na který si nemůžeš vzpomenout?" Zeptal se.

"Něco takového. Vidím útržky..."

"Povykládej mi o nějakém z nich..." Políbil mě na tvář. "Jestli ti to nevadí."

"Dobře, ehm... Pamatuju si, že když jsem byla malá, všude kolem byl hluk. Pořád k nám chodili nějací lidé, hodně a hodně lidí. Pamatuju si tu věc s těstem... a jednu opravdu krásnou ženu."

Nixonův pohled ožil. "Mám rád krásné ženy."

"Velice vtipné." Stiskla jsem mu ruku. "Nevím, proč si pořád pamatuju na ni. Vím, že to nebyla moje maminka, protože jsem viděla fotky a trochu si pamatuju její obličej."

"A jak vypadala ta krásná žena, hmm?" Nixon pustil mou ruku a začal mi masírovat krk.

Soustředila jsem se na svou paměť, přála jsem si ji vidět o něco jasněji, ale jediné, co jsem si pamatovala, byly její oči. "Ona... měla opravdu modré oči. Takové, jako máš ty."

Přestal masírovat.

"A měla opravdu krásný smích, zněl jako..."

"Kostelní zvonky," dokončil Nixon.

Trhla jsem sebou. "Cože?"

Velmi smutně sklopil hlavu. "Umím číst v mysli. Proč, co ses chystala říct?"

Nechtěla jsem mu říct, že se trefil. Ale jenom proto, že jsem si vzpomněla na opravdové kostelní zvony, co bývaly poblíž. Další z mých zamlžených vzpomínek. Kousla jsem se do spodního rtu. Věděla  jsem, že, to byla jen šťastná náhoda.

"Zatancuj si se mnou." Nixon si stoupl a podal mi ruku.

"Přímo před krávami?" Zapískla jsem.

"Ehm, jo." Nixon se podíval z krav na mě. "Nemyslím si, že by jim to vadilo. Proč, jaký druh tance jsi měla na mysli? Doufala jsi, že se krávy budou cítit trapně a začnou bučet?"

Přivřela jsem oči a plácla ho rukou do dlaně.

"Tak pojď." Přimáčkl si mě na své tělo dřív, než jsem mohla zaprotestovat.