CYL - 5. kapitola

Překlad: Verča

Celou noc jsem strávila házením a škubáním sebou, kvůli tomu, že se Jett objevoval v mých myšlenkách. Když hodiny ukázaly sedm hodin, šla jsem po špičkách kolem Sylviinina pokoje pro hosty, do velkého obývacího pokoje.

Měkké sluneční paprsky proudily přes vysoké okna, zaplavujíc místnost v zářivě zlaté záři. Otevřela jsem dveře na verandu a nadechla se vzduchu v nové zemi a poslouchala švitoření ptáků. Jasně modrá voda v jezeře se třpytila. V dálce jsem mohla rozeznat dvě plachetnice – pravděpodobně jsou ti lidé také ranní ptáčata jako já. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla, těšíc se z každé minuty této přírody. Tohle jsem v New Yorku nikdy nezažila. Cítila jsem se snově v tomto krásném domě a na tomto krásném ostrově. Nebyla jsem si jistá, jestli budu chtít odejít. Alespoň prozatím ne.

Tolik se toho stalo za poslední čtyři týdny. Přeložení do Jettovo společnosti. Moje sexuální dohoda s ním, která se změnila v něco víc. Pak Alessandrova vůle a zjištění, že Jett měl více záměrů. To všechno se událo v jednom měsíci?

Jett mi ublížil, když jsem se dozvěděla, že se mě snažil využít k získání majetku, ale nemohla jsem popřít tu chemii, kterou jsme mezi sebou měli. Dobu, kterou jsme strávili spolu, byla jedna z nejlepších v mém životě, byla jsem opravdu šťastná. V určitém okamžiku jsem si myslela, že patříme k sobě. Byl prvním člověkem, který uvnitř mě vytvořil tolik rozporů: láska a nenávist. Chtíč a opovržení.

Myslela jsem si, že když od něj budu pryč, tak se z toho zotavím. Podařilo se mu rozbít všechny mé naděje v mrknutí oka. I přesto, že věci mezi námi definitivně skončily a neměla jsem v úmyslu oživit náš románek, jsem byla opravdu ráda, že ho vidím. Bylo to v každém slova smyslu špatné, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Po opětovném shledání včera v noci, jsem neměla tušení, kde stojím, tedy pokud jde o pocity. A rozhodně jsem to nechtěla zjistit. Mohl by prolomit mé zdi příliš snadno. Rozbít moje snažení. Nestojí za bolest ani pocit viny. Nakonec jsem věděla, že bych skončila znovu zraněná. Jeho zelenýma očima a jeho silným tělem, které ovládalo moje, jsem nechtěla, aby vlastnil moje srdce a duši.

V době, kdy jsem zavřela dveře a zamířila do kuchyně, plachetnice byly dávno pryč a můj žaludek zavrčel, připomněl mi tak, že jsem od večera nic nejedla. Otevírala jsem a zavírala skříňky, abych se seznámila s jejich obsahem. Byly tu zásoby čerstvého ovoce a zeleniny, chleba, slaniny a sýra. To ale nečekalo na Sylvii. Ta sotva věděla jak udělat omeletu a já na tom nebyla o moc lépe. Když jsem naplnila kávový filtr, ozval se zvonek, který mě překvapil. Mé srdce začalo bušit v mé hrudi a vůbec ne proto, že jsem měla strach. Neřekla jsem Jettovi, že bydlíme tady, ale určitě si to domyslel, a já jsem z nějakého důvodu očekávala, že to bude on. Tak nějak jsem se na to těšila. Když jsem otevřela dveře a uvědomila si, že je to Clarkson, nemohla jsem si pomoct nebýt zklamaná.

Přinutila jsem se k úsměvu a naznačila mu, aby šel dovnitř. Byl oblečený v obleku, vypadal, jako kdyby přišel rovnou z kanceláře a očividně si myslel, že sedm hodin ráno byl vhodný čas na obchodní schůzku.

„Dobré ráno, Brooke.“ Vrátil mi úsměv a přelétl pohledem můj župan.„Doufám, že jsem vás nevzbudil.“

Ignorovala jsem nutkání zeptat se ho jestli by nepřišel později, nejlépe až se osprchuji, obleču a Sylvie se vyspí ze své kocoviny. Místo toho jsem okolo sebe těsněji utáhla župan a rozhodla se lhát.

„Ne. Už jsem chvíli vzhůru.“ Můj hlas zněl trochu chraplavě z nedostatku spánku. Zamířila jsem do kuchyně, čekajíc, že mě bude následovat. „Dáte si kávu?“

„To by bylo milé.“

„Smetanu? Cukr?“

„Ne, děkuji. Musím sledovat svou hladinu cholesterolu v krvi.“

Krátce se zasmál a já se usmála na něj, protože byl zdvořilý. Není na tom ale nic k smíchu, jde tu o zdraví ne? Otevřela jsem skřínku, stoupla si na špičky abych dosáhla pro hrníček, nalila mu kávu a podala mu ji.

„Prosím, posaďte se.“ Ukázala jsem k leštěnému mahagonovému stolu. Posadil se a já naproti němu. Ruku jsem obmotala kolem zpola plného hrnku.

„Je krásný den,“ začal Clarkson. „Doufám, že se vám i Sylvii pobyt zde líbí. Pořád spí?“ Nelíbilo se mi, že se na ní vyptává. Byl dvakrát tak starší než ona a to bylo strašidelné. Příliš osobní.

Možná, se snažil být zdvořilý, stejně jako většina Britů, se kterými jsem se setkala.

„Jak je panu Lucazzonemu dnes?“ Nikdy jsem nebyla dobrá ve změně tématu, ale jak se zdálo, Clarkson si toho nevšiml.

Naklonil hlavu na stranu a jeho výraz se změnil na zamračený. „Viděl jsem ho včera v noci a vypadal lépe než dny předtím. Ale jeho zdravotní stav prudce klesá. Obávám se, že to nebude trvat dlouho, Brooke.“ Jeho tón přetékal starostmi, a mě napadlo, jestli měl ke starému muži blízko.

Chystala jsem se říct, že je mi to líto, ale do kuchyně přišla Sylvie. Byla oblečená jako já, v županu, ale její vypadal, že je teplejší. Její blond vlasy měla svázané do vysokého ohonu a její modré oči byly orámované temnými stíny. Neměla jsem tušení, jak dokázala vypadat takhle – celkem dobře, když já jsem měla pocit, jako by mě přejel vlak a to jsem se ani alkoholu nedotkla.

Při pohledu na Clarksona vykulila oči. Skoro jako bych slyšela její myšlenky. Co tu dělá tak brzy? Zamávala jsem ji aby přišla k nám a stiskla pevněji hrnek v mých rukou.

Clarksonovo oči na ní byly upřené po dlouhou dobu. Kousla jsem se tvrdě do rtu a prosila můj mozek, aby přišel s něčím, co by prolomilo toto nepříjemné ticho.

„Dámy, jděte se obléknout,“ řekl nakonec Clarkson. „Pan Lucazzone si přeje aby vás viděl dnes. Pokud budete připravené do půl hodiny, byl bych velice rád. Pak vás odvezu do nemocnice.“ Jeho tón byl přátelský, ale slyšela jsem ten rozhodný tón, který nám nedovolil mít žádné námitky. Usmála jsem se na něj.

Přikývla jsem a následovala Sylvii nahoru.

***

Clarkson zajel na návštěvnické parkovací místo nemocnice a zamířili jsme do poměrně nenápadné budovy. Se svou žlutou fasádou, by budova zapadla mezi ostatní budovy na ulici, kdyby tu nebyly prosklené dveře s velkými okny. Stejně jako mnoho klinik v Itálii, i tato byla soukromá, dvoupodlažní. Toto místo bylo chirurgicky sanitárním útočištěm pro bohaté, kteří byli na pokraji svého života. Když jsme vstoupili a prošli halou, uviděli jsme kožená křesla a kytice, které byly na každém stole. V pozadí hrála hudba, nejspíš z neviditelných reproduktorů. Usmívající se zdravotní sestry v zelených uniformách tlačily pacienty na invalidních vozících podél neposkvrněné chodby do ohromujícího parku, kde se nacházel i malý rybník. Sylvie a já jsme čekaly u otevřených dveří na terase, zatímco Clarkson oznamoval naši přítomnost na recepci.

Sledovali jsme Clarksona do druhého patra a širokou chodbou. Můj žaludek byl zamotaný v uzlech a můj dech ze mě vycházel ve formě pískání. I když jsem byla nervózní, že konečně poznám Alessanda Lucazzoneho, také jsem zakrývala svou silnou nechuť k nemocnicím; měla jsem z nich záchvat paniky. Pak dezinfekčních prostředků mi připomínal mou sestru. Předtím, než zemřela, byla v nemocnici hospitalizována několik měsíců, během nichž jsme ji chodili navštěvovat. Pokaždé jsem musela tvrdě držet statečnou tvář a udržovat normální výraz. Snažila jsem se vidět pozitivní stránku našich návštěv. Myslela jsem, že se díky nim uzdraví. Dojem, byl rozbit, když Jenna zemřela a můj otec se zabil. V posledních několika hodinách, zatímco ležel na posteli a byly k němu připojeny různé trubičky a přístroje, se má matka neustále modlila, aby zůstal naživu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nemocnice byla místem smrti. Šly jste navštívit vaše blízké, než od vás budou vzaty navždy. Můžete je ztratit v mrknutí oka.

Podařilo se mi zabránit vstupu do nemocnice od chvíle, co můj otec zemřel. Ale i roky nemohly smazat vzpomínky na ten bezmocný strach, nekonečné modlitby, které zůstaly bez povšimnutí.

„To je ono.“ Clarkson ukázal na zavřené dveře. Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila své závodící srdce a otřela si ruce o měkký materiál mé sukně. Co mám říct cizincovi, se kterým jsem se nikdy nesetkala a přesto na mě přepsal svůj majetek? „Říct „děkuji“ je málo. Byla jsem mu vděčná, že mi přenechá něco, na čem mu záleží.

„Pan Lucazzone si přeje mluvit s Brooke o samotě,“ řekl Clarkson Sylvii.

„Stále máš čas utéct,“ zašeptala ke mně, ignorujíc právníka. Usmála jsem se.

„Připravená?“ Clarkson na mě povzbudivě kývl a dvakrát zaklepal, pak otevřel dveře a ustoupil stranou. Navlhčila jsem si vyprahlé rty, a šla do místnosti, zanechávajíc Sylvii za mnou.