CYL - 20. kapitola

Překlad: Verča

Bylo krátce po osmé, když jsme prorazili zeď. Převlékla jsem se do džínů a trika s dlouhým rukávem a tmavě modrých tenisek. Jett vklouzl zpátky do své bundy. Ten kdo dělal tuto zeď, to dělal ve spěchu. Místo z cihel a malty byla postavená ze sádrokartonových desek. Jett vyvrtal malý otvor a rozšířil ho o několik centimetrů, aby mohl nahlédnout dovnitř. Přestože jsme nenašli pochodeň, bylo v domě dost svíček. Zapálily jsme je a držely. Jett strčil ruku do malého otvoru. Zůstala jsem několik kroků od něj, neodvažující se podívat se dovnitř. „To je v pořádku, zlato. Neboj se,“ zašeptal Jett  jeho klidným tónem.

Proč sakra šeptal? V domě nikdo nebyl.

„Je tu psací stůl,“ řekl Jett.

„Psací stůl?“ zeptala jsem se a snažila se mu podívat přes rameno. Proč by za zeď někdo schovával stůl? „Ukaž.“

Svíčka udělala dostatek světla, abych mohla vidět malý mahagonový stolek. Žádný jiný nábytek tam nebyl.

„Zbourej ty sádrokartonové desky,“ řekla jsem.

„Jsi si tím jistá? Sádra jde snadno rozbít a dělá obrovský nepořádek.“

Přikývla jsem. „Prostě to udělej. Postaráme se o to později.“

„Podrž to.“ Jett mi strčil hořící svíčku do ruky a pak kopl do desky vedle malého otvoru. A znovu, dokud neprorazil další kus. Zeď se pomalu rozpadala a padala na zem. Otvor nebyl velký, ale dost velký pro někoho drobného, určitě ne pro někoho Jettovo velikosti. Ramena by se mu stěží vešla dovnitř.

„Zkusím to,“ řekla jsem. Samozřejmě, že jsem nechtěla jít dovnitř sama. Ale chtěla jsem, aby to už bylo za námi. A možná malá část mě byla horlivá zapůsobit na Jetta.

„Zůstaň tady,“ řekl Jett. „Nemusíš to dělat, pokud je ti to nepříjemné.“

Nenáviděla jsem, že mě lidé viděli jako křehkou. Můj život nikdy nebyl jako z bavlnky.

„Udělám to,“ řekla jsem. Jett se na mě divně podíval, ale nehádal se. Hysterie bublala někde v zadní části mého krku. Těžce jsem polkla a prošla kolem něj. Držela jsem svíčku a prolezla otvorem. Mé srdce bušilo tak hlasitě, že jsem si byla jistá, že to Jett slyší.

V místnosti byla tma a vzduch byl zatuchlý. Svíčka slabě ozařovala prostor, ale nestačilo to k osvětlení celé místnosti, hlavně rohů. Mé srdce bušilo tvrději, jak moje mysl začala kouzlit obrazy někoho skrývajícího se v rohu a je připraven vyskočit na mě a zabít mě. Bylo to tu zaprášené a strašidelné. Nemohla jsem se dočkat, až odsud odejdu, ale ne dříve, než zjistím co tu je.

Jett měl pravdu. Místnosti byla rozdělena, i když ne na polovinu. Tato část byla skoro stejně velká jako obývací pokoj. Nic tu nebylo, žádné židle ani jiný nábytek.

„Brooke, vidíš něco?“ Nahlédl dovnitř.

„Nic,“ zachraptěla jsem. V ústech jsem měla sucho. Odkašlala jsem si v naději, že se ho zbavím.

Světlo svíčky padlo na vypínač na zdi po mé pravici. Zmáčkla jsem ho a žárovka několikrát zablikala. Místnost se koupala v jasu a vypadala jako každá jiná. Vydechla jsem úlevou a přitiskla si ruku na mou hruď, snažíš se uklidnit mé závodící srdce. Ale bylo to těžké, protože všude okolo mě byly stěny. Žádné dveře ani únikové cesty, cítila jsem se, jako kdybych byla uvězněna v psychiatrickém oddělení.

„Jsi v pořádku?“ Zavolal Jett. Zněl netrpělivě. Rozhodně to není ten typ, co se jen dívá z dálky. Bojujíc se dostal skrz otvor. Během několika dlouhých kroků byl u mě.

„Jsi tak umíněný,“ řekla jsem. „Doufejme, že se dostaneš ven bez úhony.“

Promnul si bolavé rameno. „Souhlasím, ale cítil jsem se k ničemu když jsem tam jen stál a díval se jak děláš všechnu práci.“

Společně jsme prohledali stůl. Byl starý v čínském Chippendale stylu. Měl mosazné úchopy a dvě malé stacionární skříňky vlevo a vpravo. Kromě několika škrábanců byl jinak hladný, vypadal jako za původního stavu a pravděpodobně byl velkou starožitností. Přejela jsem prsty po stranách zásuvek.

„Musel to být jeho stůl,“ řekl Jett.

„A to ho nechal dát do sklepa?“ Zeptala jsem se a sledovala Jetta jak se pokouší dostat do spodní zásuvky. Byla zamčená. Druhá se otevřela s mírným zvukem škrabání. Byly v ní pera, razítko a láhev inkoustu. Třetí šuplík obsahoval nějaké papíry. Jett je položil na stůl a začal se jimi prohrabovat.

„Co to je?“ Zvedla jsem papír, který vypadal jako obchodní korespondence. Byl v italštině.

„Nejspíš nic důležitého, ale nicméně to necháme přeložit,“ řekl Jett. „Spodní zásuvka je jako jediná zamčená a pochybuji, že najdeme klíč.“

Pokynul mi, abych udělal krok zpět. Poslechla jsem jeho žádost a téměř vyskočila z kůže, když otočil stůl vzhůru nohama, aby se mohl dostat dospod. Stůl spadl na zem s hlasitým žuchnutím, hluk se ozýval v prostoru.

„Omlouvám se.“ Blýskl po mě omluvný úsměv. Sledovala jsem ho s otevřenými ústy. Nikdy jsem nebyla pro násilí.

„Doufám, že si nepřemýšlela o zachování ho.“ Ukázal s úsměvem na stůl.

„Nejsem fanoušek krámů,“ řekla jsem a sledovala ho, jak kope do spodní zásuvky, dokud se nerozbila.

Zatajila jsem dech, když z ní vypadla černá kožená vázaná kniha o velikosti chytrého telefonu. Začal listovat mezi stránkami.

„Co je v ní?“ Zeptala jsem se.

„Nevím. Ale Lucazzone ji nejspíš schovává z nějakého důvodu.“ Strčil knihu do vnitřní kapsy, vyhýbající se mému pohledu. Ale zachytila jsem naštvanou čáru mezi jeho obočím. „Jsme hotoví. Pojďme to dokončit.“

To se snadno řekne, než se udělá. Jak jsem měla odpočívat s vědomím, že Alessandro zazdil svou kancelář a my jsme neměli tušení proč? Nedávalo to smysl. Kdyby měl nějaké tajemství, proč jen neprodal stůl a nezakopal nebo nespálil to, co chtěl ukrýt před světem. Nejviditelnější vysvětlení pro mě bylo, že ji chtěl jako důkaz.

„Musím si zavolat,“ řekl Jett, když jsem zamířila do koupelny, připravená ze sebe smýt špínu. Teplá voda uvolnila moje bolavé svaly, ale nepomohlo to smýt objev a strašidelné pocity s tím spojené.

Když jsem se vrátila do pokoje, tělo jsem měla zabalené v bílém županu; Jett seděl na mé posteli a prsty přejížděl přes jeho mobil.

„Nějaké novinky?“ Zeptala jsem se.

„Nikdo není doma. Budu to muset zkusit zítra.“ Jeho hlas zněl rozzlobeně. Frustrovaně. Pořád se ode mě odvracel. Vyhýbal se mi. Něco ho trápí.

Od chvíle co jsme se vrátili ze sklepa, byl vzdálený.

„Co se děje?“ Vjela jsem prsty do jeho vlasů a jemně je masírovala.

Jeho ruce se přestěhovaly do jeho kapsy a vylovily černou knihu, pak jí vtlačil do mých rukou.

„Dám si sprchu.“ Bez toho aniž by mi řekl, abych se k němu připojila. Povzdechla jsem si a sesunula se na postel.

Možná byl prostě unavený a šel do sprchy, aby se uvolnil.

Počkala jsem až zmizí a otevřela jsem černou knihu na první straně. Bylo tam pět jmen. Žádné jsem neznala. Až na jedno.

Zírala jsem na něj, ochrnutá.

Robert Mayfield.

Co to sakra?

Není divu, že je Jett rozrušený. Jeho otec se přiznal, že byl součástí elitního klubu Alessandra. Ale možná, že Jett doufal, že do toho Robert není tolik zapojený.

Dívala jsem se na jména a chvíli přemýšlela, proč jich tu bylo tak málo. Vždycky jsem si myslela, že musí být více členů.

„Jette, můžu dovnitř?“ Zaklepala jsem na dveře koupelny a otevřela je, aniž bych čekala na jeho odpověď a nakoukla dovnitř. Stál před zrcadlem, na sobě neměl nic jiného než džíny. Jeho špinavé triko leželo na podlaze.

„Prosím.“ Střelila jsem po něm váhavý úsměv, můj pohled ho prosil, aby mě pozval, a to jak fyzicky, tak psychicky. Otočil se a otevřel dveře dokořán, abych mohla vejít. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla jsem se být upřímná.

„Věděl jsi přece, že tvůj otec do toho byl zapojený. Co záleží na tom, jestli tam je jeho jméno?“

Povzdechl si. „Máš pravdu, myslím. Jen jsem doufal, že nenajdu nic, co by podpořilo mé tvrzení.“ Ušklíbl se a přejel si rukou přes jeho vlasy. „Můj názor na něj nikdy nebyl dobrý, ale vždycky jsem se snažil být na něj co nejméně kritický, protože je to můj otec.“

„Já vím.“ Krok za krokem jsem se k němu blížila. Když jsem byla u něho, umístila jsem mu měkký polibek na rameno, protože to byl nejvyšší bod, kam jsem dosáhla.

„Nejsem překvapený. Jen jsem-“

„Zklamaný?“

Jett přikývl.

„Nikdo není dokonalý,“ zašeptala jsem.

„Pokud to jsou jména členů klubu, co je to tady vzadu za čísla?“ Držela jsem otevřenou knížku a ukázala na dlouhé řádky číslic, které byly na několika stranách.

„Může to být cokoliv. Pokusím se to zjistit zítra.“ Prošel kolem mě do ložnice. Následovala jsem ho.

„Jak to zjistíme?“

„Mám přítele, který se vyzná.“

„Myslíš si, že ten kdo nás honil, věděl, že tato kniha existuje a bál se abychom ji nezveřejnili?“ Zeptala jsem se.

„Pokud bysme jim tu knihu předali, pak bysme se možná nemuseli starat o naši bezpečnost a udrželi bysme panství.“Prohlížela jsem si Jetta a čekala, co na to řekne.

„Bejby, moc přemýšlíš. Je tu mnoho teorií.“ Jeho hlas nezanechal prostor k diskuzi. „Nemyslím si, že tvoje cesta je tou cestou, kterou se máme dát. Nejsou zrovna-“ usmál se a snažil se najít správné slovo – „ mírumilovní.“

To dávalo smysl. Býval v gangu, takže věděl, jak věci fungují. Říkala jsem si, že gangy nejsou ve skutečnosti tak rozdílné od elitních klubů a sekt. Jsou to uzavřené kruhy. Nikdo se dovnitř snadno nedostane, a rozhodně se nedostane ven jen podáním ruky.

Jako by vycítil moje myšlenky, vrhl na mě pobavený pohled. „Pojďme na večeři. Nechci abys ztratila ani coul z těchto úžasných boků.“